Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seHORA SE ŽHAVÝM SRDCEM
Autor
vesuvanka
Toužebně očekávaný Neapolský záliv je před námi. Slunce se blíží k západu a hladí Vesuv svými paprsky a dodává mu nafialovělý odstín. A pod ním září Neapol a pod Neapolí temně modré moře... To je ten kout na Zemi, vzdálený asi 1800 km od mého domova, který mě od dětství téměř magicky přitahuje.
Dorazily jsme s dcerou na místo, přístup ke kráteru byl již uzavřený, ale nám to nevadilo. Strávily jsme krásný večer na Vesuvu v místě, kde pomalu končí vegetace a začíná království popelu a lávy. Atmosféra plná romantiky je spojená s malým přírodovědným průzkumem.
Člověk ze země, která již dávno vychladla se poprvé setkává s činnou sopkou a životem na ní. Je ohromen prudkou dynamikou života a jeho pestrostí. Rostliny tu vyrůstají z lávy a popelu, které jsou jen 54 let staré. Pro nás je kámen něčím, co je miliony let staré a kde se život usazoval pomalu - tisíce i miliony let, ale na činném vulkánu to dokáže za polovinu století. Zelená, žlutá, růžová a fialová - nejrůznější odstíny těchto barev a tvarů - mezi touto zajímavou florou vykukujkí nádherné kameny ztuhlé lávy, které svými tvary a barvami kontrastují rostlinám. I kameny jsou různě zbarvené, od hnědavé, šedohnědé až po červenavou a nafialovělou. Italové tuto lávu nazývají "lava rosa". Sluneční paprsky zvýrazňují barvy. Vesuv jako by zářil radostí a nad ním blankytná obloha a pod ním vpravo Neapol, vody Tyrhénského moře, pohled na ostrovy Ischia a Capri a vlevo tu krásnou scenerii uzavírá Sorrentský poloostrov. A ještě nesmím zapomenout na Pompeje, nerozlučně spjaté s Vesuvem.
Pohladím fialový květ neznámé rostliny a kámen, které mám na dosah a hledám příhodné místo k malování. A již sedím, připravuji si štětce a barvy. Nastává vzácný okamžik, kddy to o čem jsem snila, mohu malovat podle skutečnosti.
Druhý den jsme mezi prvními turisty, kteří nahlížejí do míst žhavého dechu hory. Ale ten není příliš patrný, jen horký vzduch a páry se tetelí nad puklinami lemovanými sírou. Sluníčko opět zazářilo nad Vesuvem. Při pohledu do kráteru, který je hluboký, se tají dech. Tu a tam na vnitřních stěnách objevujeme osamělé rostlinky, které se tu uchytily. Dole dokonce poletuje drobný bělavý motýlek, ale bělásek to není. V naší blízkosti se mihne ještěrka. Škoda, že kráter se nedá celý obejít, cesta je asi po 400 metrech ohrazena. Turistů přibývá a slunce začíná pálit. Nespěcháme, radujeme se z krás, které nám tato hora nabízí. Kamení zrozené ohněm a rostlinky, které šplhají k vrcholu i pod něj.To všechno je tak působivé a promlouvá to k nám.
Kamínek z Vesuvu - báseň kterou jsem napsala vice než před rokem. Prosila jsem Vesuv o jeden kamínek a on mi jich tu štědře nabízí tolik od nejmenších až po obrovské balvany. Hladím kameny, které vstřícně přijímají sluneční paprsky. Vesuv mi přináší úžasnou radost, pocit štěstí téměř k slzám. Rozechvělá zvednu jeden kamínek - odvezu si ho tam na sever, kde mě bude hřát, když pocítím stesk a chlad... Ale já si v tu chvíli vzpomenu na jednu známou, která je na vozíčku a nikdy se na Vesuv nedostane a vzpomenu si ještě na další, kterým tento krásný zážitek nebude dopřán. Musím jim přivézt trochu té radosti, kterou tady teď prožívám, přeji si, aby i jim zazářil Vesuv tak jako mně... A tak se shýbnu ještě pro několik kamínků. Mám pocit, jako by do mě vstupoval žár z nitra hory, která tu ke mně hovořila. I dcera se radovala z mého štěstí a řekla mi: "Mami, za celý život jsem Tě neviděla tak rozzářenou a šťastnou jako tady". A měla pravdu.
12 názorů
Irčo, díky. Mě také pinie okouizlily, když jsem je viděla naživo. Sledovala jsem je cestou a první se objevily skutečně až v oblasti kolem Říma. Pinie nesnášejí mrazy pod -5 stupňů. Piniové háje jsou nádherné,a jsou i na úpatí Vesuvu :-))). Dočetla jsem se, že pinie jsou původem z Pyrenejského poloostrova, na Apeninský poloostrov je prý dovezli Římané z Hispánie - to bylo pro mě překvapení.
Ano, když jsem v Římě viděla poprvé v životě pinie, zcela mne okouzlily, a což teprv piniový háj:-)))
Irčo, děkuji za přečtení a milou odezvu :-))).
Dát do pohledu srdce - to je ono, ale abychom ho do něj dali, musí nás objekt, na nějž se díváme, něčím zaujmout, oslovit, jak já obrazně říkám "pozvat nás k sobě". Pokud nás neosloví, nebudeme mít touhu se k němu vracet a blíže ho poznávat a dokonce si ho i zamilovat. Jak už jsem psala jinde, Vesuv mě zaujal už v dětství na staré dobové pohlednici. Mezi desítkami pohlednic z celé Evropy, to byl právě pohled na Neapolský záliv s kouřícím Vesuvem a pinií v popředí, který zvítězil nad ostatními, i když byly také krásné. Pro mě byl nejkrásnější a nejzajímavější pohled na Vesuv, zaujala mě i pinie svým tvarem koruny. Vesuv jsem znala z pohlednice a z učebnic a časopisů, a najednou jsem měla možnost se s ním setkat přímo osobně. Byl to pro mě velmi silný zážitek a inspirace pro další tvorbu.
Až dojemné...jak někdo napsal pod dílo - můžeme vidět všechny divy světa, ale když do pohledu nedáme i srdce, neosloví nás...krása:-)