Rande naslepo

Před dvěma dny jsem absolvoval první rande, skoro naslepo. Skoro proto, že mi do emailu poslala foto. Ve skutečnosti to bude určitě lepší, říkal jsem si a vlastně jsem měl pravdu. Po telefonu strašně příjemná holka, která roztomile ráčkovala mě hned na začátku rande odzbrojila.
         "Tak něco povídej" zahlásila ani jsem si v restauraci nestačil sednout.
Úplně mě tím rozhodila. Okamžitě se mi z hlavy vykouřily všechny ty vtipnosti, které se mi honily hlavou když jsem mířil na rande. Jel jsem v metru a rozesmával sám sebe. Lidi se na mě v metru divně koukali, ale já věděl, že jsem konverzační král.
Kulový! Mám v hlavě pusto a prázdno. Koruna se mi pomalu měnila na čepici s rolničkama.
To je kráva, blesklo mi hlavou, okamžitě jak to vypustila z pusy. Musel jsem se několikrát zhluboka nadechnout abych nahnal potřebný kyslík do mozku. Ten mi ostatně běžel na plné obrátky.
Něco už řekni, říkal jsem si v duchu a vzpomněl si na článek z harpers bazaru co jsem nedávno četl. Myslí si že Vás musí bavit, že je to od něj očekáváno. S trochou štěstí nevytáhne oplzlé hospodské vtipy, psalo se v článku o rande naslepo. Bože co bych dal za oplzlej vtip. Něco musím říct znova se mi ozvalo v hlavě. Nejistě jsem položil otázku, ani si nepamatuju jakou. Nebyl jsem nervózní měl jsem to na háku, ale tohle mě vykolejilo. Určitě jsem se jí nelíbil, jinak by byla milá jak medvídek.
Nějakou dobu jsem se jen vyptával. Převážně na blbosti. Vždycky jsem otázku zdůvodnil a myslel, že se chytí. Nechytla. Vrtala se v Café Laté dlouhou lžičkou a skoro jednoslovně odpovídala. Už ani nevím co jí rozvázalo jazyk. Asi to bylo téma sourozenci a stěhování z domova nebo moje poslední šílená dovolená. Dovolenou jsem jí vykreslil v plných barvách a jelikož to byla tragédie tak to vyznělo dokonce vtipně. Dva tisíce kilometrů od domova mi to tak vtipné nepřipadalo, ale byl jsem šťastnej za to, že jsem to zažil. Hovor se pak rozběhl vcelku slibně. Nemá smysl zatěžovat se obsahem. Mluvili jsme o kravinách.
         "Budu muset jít, jede mi autobus" hlásila asi po hodině a půl hovoru.
         "V půl osmý" dodala a koukla se zároveň na hodinky. Reflexivně jsem otočil ruku a kouknul se taky, abych věděl kolik mám ještě času, na to abych zapůsobil. Moc ho nebylo a navíc jsem musel na záchod. Můj aktuální zdravotní stav byl zánět ledvin takže vypitý čaj se hlásil o slovo.
         "Musím si ještě dojít" ukázala za sebe, na dveře s panenkou.
No to je super, pomyslel jsem si. Doufám, že tam bude fronta. To se mi ty ledviny rozskočí.
         "Ok, taky si budu muset dojít" kontroval jsem když se zvedala.
         "Zaplatím" mávnul jsem na číšnici abych nemyslel na drásavou bolest ale na to aby mě neokradli.
         "Jo, donesu účet" procedila dost nevrle mezi zubama a já si říkal, že mě tu už nikdy neuvidí.
         "Sedmdesát rovných" řekla po chvilce. Na lístku co přinesla od pokladny bylo 68.90Kč. Ani nevím jak tohle mohla ta kasa vyhodit, když všechny ceny tam byly zarovnané na pětikoruny. Mou zmuchlanou, z kapsy vytaženou, dvoustovku odmítla po chvilce přehrabování v drobnejch. Možná čekala, že jí to nechám za sto. Vylovil jsem z kapsy drobáky a vysázel jí to na stůl.
         "Ty jsi to už zatáhnul" švitořila zrzka když se vrátila.
         "Jo, zaplatil. Bylo to strašně drahý" tarapčil jsem. Fóry mi došlly jakmile se bolest v zádech stala nesnesitelnou.
Nechal jsem jí sednout a pak vstal a šel s pískem. Otevřel jsem dveře do temnoty. Na tom hazlíku nesvítilo světlo! Nestačím se divit.
Někde bývá fotobuňka, která světlo nahodí. Vzpomněl jsem si na Metro na Palmárně. Zamával jsem kolem sebe rukama aby to sepnulo. Nic. Tak tady evidentně fotobuňka není. Zaklaply za mnou dveře a já se ocitl v naprosté tmě. Živě si pamatuju jak nám v jeskyních ukazovali jak vypadá naprostá tma. Tady to bylo stejný. Šáhl jsem pro mobil a osvěcoval si světlem z displaye zdi kolem. Nic tu nebylo. Byl jsem zmatenej a ťukal jsem na žárovku ve sníženém stropě.
No tak nic, kašlu na to. Vyšel jsem ven. Byla opřená očima o dveře od záchodů. Asi jsem tam byl dost dlouho, to nedokážu posoudit. Ve tmě nějak přestávám vnímat čas. Při vycházení jsem si všimnul vypínače na zdi vedle dveří.
Určitě se s ním rozsvěcí na pánskejch, proboha, proč je to venku? Nechápal jsem logiku elektrikáře nebo projektanta, který měl tohle na svědomí. Věděl jsem, že je to trapas, ale ledviny mi byly milejší než ta špatně oblečená avšak pěkná zrzka. Klepnul jsem na vypínač a šel konečně vykonat potřebu aby ustala ta šílená bolest. Uvolnění bylo obrovské. Překvapení potom taky. Vyšel jsem ven a ona u stolu nebyla. Jo ona říkala "měl jsi se radši vyležet". No tak teď už to vím taky.

---