Večerní procházka

Rád se po nocích procházím městem a nasávám ten vzduch, který uklidňuje a inspiruje k přemýšlení. Aniž bych potkal živou duši, zůstávám sám se sebou. Tento čas tak využívám k řešení mnoha svých rozkolí a problémů. Ráno moudřejšího večera, říká se. S tím ale nemohu souhlasit. Právě večera je má prozíravost, rozvážnost a uvážlivost nejsilnější. Alespoň si to myslím. Právě v době kdy dnešek se loučí a zítřek kvapně přichází, se cítím přístupný všem svým myšlenkám, aniž by mě rušily jakékoliv okolní vlivy. Žádní kolemjdoucí ani světla. Je to zajímavé, ale člověka bych přirovnal ke světlu. Také dokáže oslnit či naopak nepříjemně blikat, ba dokonce oslepovat svou ostrou září...

Nyní když procházím pustými ulicemi, mě napadají rizika takové pozdní procházky. Je známo, že zlo je nejsilnější v noci. Pokud se ovšem zamyslím hlouběji, docházím názoru, že tento postřeh vyplývá z lidského strachu z neznáma. Vždyť, čeho se nejvíce bojíme? Vše, co nedokážeme přesně určit a tím se i ujistit, v nás vzbuzuje obavy. Začneme fantazírovat a představovat si tento objekt a příčinu našeho strachu. Dovoluji si tak tvrdit, že strach je důsledkem naší fantazie...

Tato myšlenka mě dnešní noci přímo pohlcuje. Nemohu na ní přestat myslet. Pohrávám si s ní a napadají mě nejrůznější cesty, kterými by se tato idea dala rozvíjet. Zbavit se tak strachu, jakožto zbytečnosti...

Pokud bych totiž měl vždy na mysli, že můj strach je způsoben jen mou nevědomostí a šíří fantazie, nikdy bych nepocítil obavu či dokonce děs! Byl bych deduktivně chladným.

Musím si svou teorii vyzkoušet v praxi...

Zrychlím krok a namířím si to rovnou do té nejhorší ulice, kde si vrazi a zlodějové podávají ruce. Nebojím se. Nemám čeho. Nejsem žádným střízlíkem a pěstmi se také dokáži ohánět. Jsem rozhodnut poznat strach, kteří tito individua vzbuzují.

Konečně! Fakt, že se ocitám mezi největší spodinou města, mi naznačil smrad linoucí se ze všech stran. Rozhlédnu se. Hledám stopy, které by mě dovedli k nositeli a šiřiteli  onoho strachu. Připadám si jako detektiv, který spoléhá na štěstěnu, že narazí na svého zločince. Počáteční vzrušení však rychle opadává, neboť na ulici není nic jiného než odpadky, zbytky jídla a rozlitého alkoholu. I když... V očích se mi zajiskří a radostí z nálezu div nevykřiknu radostí. Tekutina, kterou jsem měl zprvu za rozlité víno je krev! No, ovšem. Kde by se tu taky vzalo víno?! Ihned se vydám po krvavé stopě a jen doufám, že nepřijdu pozdě. Zahnu za roh a... Mrtvola! Dozajista mrtvý člověk ležel přede mnou. Usoudil jsem tak z množství bodných ran na těle toho ubožáka. Soucit ve mně nevzbuzoval. Neznal jsem ho. Je to strašlivé, ale pravda. Vidět mrtvého člověk, který je vám naprosto cizí, je to samé jako vidět mrtvé zvíře. Snad jen s tou výjimkou, že lidé většinou při pohledu na lidskou mrtvolu mají sžíravý pocit, že to samé se může stát i jim.

S takovým zájmem jsem si prohlížel mrtvé tělo, že jsem si nevšiml postavy stojící opodál. Byl to muž nevelké postavy. Víc ho popsat nedokážu, neboť veškeré jeho rysy zakrývala noc a mně to ostatně ani nezajímalo. Zajímal mě strach, který vzbuzuje. A tak jsem se k tomu tajemnému vrahovi přiblížil již téměř na dotek. Byl jsem natolik uchvácen tou výjimečnou chvílí, že jsem se možná i blaženě - však nevědomě! - usmíval.

Ten muž mě ale zklamal. Viděl jsem totiž v jeho tváři spíše tupost než toliko očekávanou šílenost. Jediné, čím by ten člověk mohl vzbudit strach nebo alespoň obavy, byl nůž, který křečovitě držel v ruce. Avšak ani ten nesplňoval mé představy. Byl to takový prorezavělý nůž, který se dá použít na většinu jednoduchých kutilských prací. K vraždě mi však přišel naprosto nevhodný.

Zklamaně jsem pohlédl na vraha a očekával alespoň rvačku, v které by měl šanci změnit můj pohled naň. Avšak tento neumělý zabiják mě neuspokojil ani tentokrát. Jakoby jím projel galvanický proud, upustil nůž na zem a utekl neznámo kam. Zcela zpacifikován jsem jen stál u již vychladlé mrtvoly a hleděl na ten zrezivělý a zakrvácený nůž. Poznání strachu, po kterém jsem tak toužil, pomalu mizelo v temnotě noci. Avšak ze stinných zákoutí mých vrásek šedé kůry mozkové přilétlo osvícenské světlo a přineslo naději. Zvedl jsem nůž ze země, otřel rukojeť o kabát a zanechal své otisky na předmětu doličném!

Spokojen jsem poté odešel k domovu pln strachu z odhalení. Tak tedy vrahem...