Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seImperátor
Autor
harry_axe
Dav huláká, přeřvává se a ječí, horda lidí se přelévá z jedné strany náměstí na druhou a sálá z ní vztek, hnus a zlo, zlo toho nejčistšího kalibru, zlo pramenící z temných já nesčetného množství lidí. Na jeden večer se těch několik set vesničanů přestalo ovládat, nechávaje své osobní pany Hydey, aby ovládli jejich těla a proměnili je v bezduchá monstra. Uprostřed náměstí stojí hranice. Jednoduchá dřevěná hranice obložená slámou, březovými polínky a většími smrkovými poleny. Tu prostou konstrukci pozorují oči muže skrytého ve stínech ulice na kraji náměstí, neunikne jim jediná tříska na jediném polínku, zaznamenají každé stéblo slámy. Ta hromada dřeva má pro pozorujícího muže velmi osobní význam.
Dav se rozestupuje. Mezi ním prochází dva biřici, táhnoucí mezi sebou muže. Štíhlého, kdysi pohledného muže, jehož tvář i tělo jsou poničeny dlouhými měsíci strávenými v nejhlubších kobkách městského žaláře. I pod vrstvou špíny je ale vidět hrdost, cloumající každým svalem odsouzencova těla. Hrdost výbojná a nezlomná, hrdost přecházející ve fanatizmus, hrdost, pro kterou ženy šílí a muži blednou závistí. Mužovy oči svítí z tváře pokryté špínou, snaží se proniknout maskami nenávisti křivícími obličej každého muže, každé ženy i každého dítěte. Některé snad na okamžik ztratí něco ze své zarputilosti, ale to jsou jen výjimky. Dnešní noc je noc zla, proti kterému není léku.
Muž je dovlečen k hranici a přivázán ke kůlu. Dav se svíjí kolem a biřicové musí užívat násady halaparten, aby odehnali lůzu, podobnou řehtajícím se hyenám a skřehotajícím supům. Nic už nezbývá z lidskosti v těch prázdných obličejích. Nic.
A muž ve stínech stojí a pozoruje, v jeho kamenné tváři se nepohne ani sval.
Přichází biřic s pochodní. Dav se začíná vymykat kontrole, přicházejí posily, aby ho zkrotily. Knecht s loučí se přiblížil k hranici a bez sebemenšího varování, bez jediného zbytečného či teatrálního pohybu vhodil zapálenou pochodeň do slámy. Ta okamžitě vzplála jasným plamenem, aby od ní chytla tenká březová polínka a od nich zase velká smrková polena. Oheň se rozhořel, stravujíce muže i ideály, které v sobě nesl. Odsouzenec zaklání hlavu a řve. Naposledy křičí, aby vykřičel do světa lásku, čest a hrdost, pro které žil, bojoval a zemřel.
Muž ve stínech se dívá. Všude kolem něj je nepozorovaně rozmístěná osobní stráž, o které nemá vědět, ale ví. Je jen málo věcí v impériu, o kterých neví. Tak to byl poslední, pomyslí si. V jeho mysli se promítají podobné skony všech druhů a spolubojovníků muže, jehož život právě dohasíná na hranici. Osobně viděl každou z těch poprav, ke kterým dal rozkaz. Nemohl si pomoct. V hloubi duše s odbojem sympatizoval. Ale okolnosti ho vysadily do jeho současné pozice, která si vyžaduje určité oběti. Musím být tvrdý. Moje postavení to po mně žádá. Dělám to pro jejich dobro, i když to možná nechápou. Muž se pomalu obrací a odchází, následován ve stínech se skrývající osobní stráží.
Marek, člen ochranky, pozoruje svého pána, stojícího na kraji náměstí. Jeho mysl je plná obdivu k tomu muži. Muži tvrdému jako skála, neochvějnému a silnému jako kmen staletého dubu. Naopak pociťuje odpor k rebelovi, škvařícímu se na hranici. Takoví jako on kladli odpor tažení jeho vládce, přinášejícímu do těchto barbarských zemí kulturu a civilizaci. Takoví jako on uráželi jeho pána. Nic jiného si nezaslouží. Marek po očku pozoruje imperátora. Ten se náhle obrací a odchází. Marek chvíli čeká a pak se vydává potichu za ním. Císař nesmí vědět, že ho on a jeho druhové hlídají, rušilo by to jeho soukromí. Potřeboval se podívat na skon svého posledního nepřítele, vychutnat si pocit vítězství. Určitě to tak je. Jedno ale Markovi nejde na rozum. Když se jeho pán obracel, světlo ohně dopadlo na jeho tvář. Marek zcela jasně viděl, jak po té tváři stéká jedna jediná, kulatá slza. Ale to se mu muselo zdát. Vždyť je to imperátor, ten přece nemůže plakat.
Světlo měsíce prozařuje císařskou ložnici. Ve velké posteli pod nadýchaným baldachýnem tam leží muž. Jeho tělo je zbrocené potem, ze spánku se ošívá. Zdají se mu zlé sny. Stejně jako se mu budou zdát po zbytek jeho života.