Stál proti mě a posmíval se mi. Ten jeho úškleb krysího krále… Jakákoliv má obrana byla vyhlášena za trapnou… i nečinnost. Celá třída se na jeho příkaz také smála a co na tom, že to nebylo vůbec směšné?! Jde přeci o společenské přežití: kdo se nesměje jde proti nám! – Jsme jen pseudopřátelé.

Zavřel jsem oči.                                     A můj hněv našel cíl!

Zvedl jsem se, stoupl si na židli a podíval se do jeho krysích oček. Spatřil jsem obavy. Přesto se stále smál, i třída se smála. Chytl jsem ho pod krkem a zvedl do výše. Už se neposmíval… chroptěl, a třída v úžasu a strachu nevěřícně hleděla. Zlomil jsem mu vaz a ty jeho krysí očka zhasly.

Některé spolužačky upadaly v agónii, zatímco ostatní bázlivě ustupovali. Už se mi neposmívali; báli se mě – uctívali mě.

Teď jsem se smál já!

Seděli jsme u ohně a pěli táborové písně. Jak námi alkohol prostupoval, padaly bariéry ostychu a pohlaví propadala pudové gravitaci chtíče…

Vedle kytaristy falešně zpívala jedna zpitá dívka – jediná nespárovaná dívka, zatímco ostatní byly již v milostném obětí některého z chlapců. Nebyla vůbec hezká. Přesto jsem si k ní přisedl jsem a nabídl láhev vodky. Objal jsem jí a pokusil se jí i políbit. Odsekla a ještě více se přitulila k obéznímu trampovi s kytarou.

Nakonec i oni společně odešli do stanu a já zůstal sám… sám se svou vodkou. „Tak tedy na ex, má lásko!“

Probudila mě polibkem. Cítil jsem vůni jejích vlasů, jak mi byla blízko. Krásná… byla krásná. Chytl jsem jí kolem pasu a přitiskl k sobě… a cítil její teplé tělo. Hladil jsem jí. Dlouze jsem jí hladil po šíji.

Byl jsem natolik šťastný, že to mé tělo nevydrželo a explodovalo v tanec.

Duše v tanci srdcem na molu harmonie.

Rozplakal jsem se…

Stál jsem u tabule a profesorka mi vykládala budoucnost - zpackaný život již v osmnácti!

Neustále mi kladla hloupé otázky, abych na ně strojově odpovídal stejně suchými větami.

„Co budeš v životě dělat?! Vždyť budeš bez práce!“ ptá se mě monotónně  žena stejně vyprahlá, jako knížky v nichž marně hledá život.

Budu zaměstnán v otrokářství jménem společnost… bez nároku na myšlení. A z platu si zaplatím komfortní klec s výhledem na slibnou budoucnost.

Profesorka se mě ptá a já nacvičeně odpovídám. A dívám se z okna přímo do paprsků slunce… snad mě oslepí….

Profesorka zuří a nadává mi div, že jí neprasknou žíly na čele. A já se jen koutkem úst usmívám. Pak se otočím a odejdu ze třídy. Jak procházím školou, všichni na mě zbožně hledí a poté začnou tleskat. A já jdu pevným krokem dál….

Vyrazím dveře školy a… . A je krásný slunný den… jako stvořený pro velké skutky.

Mám průměrný plat, průměrnou práci, mám zkrátka průměrný život! Jen pracovní dobu mám nadprůměrnou a šéfa extrémně debilního!

Náplň práce: většinu času strávím pozorováním ňader spolupracovnic a zbytek masturbací na pánských toaletách.

Platové ohodnocení: je adekvátní k masturbaci na pánských toaletách.

- jsem zoufalec nazývající se živým tvorem.

Nakupuju podle reklam. Těším se na televizní pořady a soutěže. Poslouchám, jak se sousedi milují. Přírodu znám z květináče. A barvím si vlasy, abych mohl balit mladší dívky….

- jsem dokonalý občan – konzument, který ve skutečnosti konzumuje hlavně sám sebe.

Když jezdím večer z práce, zavírám oči a pouštím volant. Protože toužím žít, hledám rizika, vzrušení, hledám své meze, které jsem už dávno vtlačil svou zadnicí do gauče. Kopuluji s neznámými dívkami… co kdyby zrovna ona měla AIDS?

A sázím Šťastných deset! Někdo přeci vyhrát musí!!!

Vyhrát svůj život zpět.

Ve svém bytě si sním sám (sebe?).

Utíkám kanceláří. Cestou srazím vedoucího a už jsem venku ve městě. Všude je spousta lidí. Všichni někam spěchají… jen já stojím.

A Zařvu!!!

Zařvu tak, že lidé popadají na zem jako při zemětřesení. Zařvu tak, že výlohy prasknou a střepy se rozletí do všech stran. Zařvu natolik, že okolo mě nic nezbude… jen já uprostřed kráteru.

Pak se rozeběhnu a konečně vzlétnu…

Mám ženu a téměř dospělé děti, do kterých vkládám vlastní touhy, ba i vlastní život! Ten svůj jsem už promarnil. A to oni nesmí! Nesmí promarnit život, který jsem jim já dal!!!

Po dlouhých letech jsem spokojený (šťastný ne). Pryč jsou doby, kdy mi ostatní vše nařizovali a vedli mé kroky. Teď jsem šéfem já - otec.

Nejsou jen dětmi. Jsou mým produktem, mým nástrojem dosáhnout met, ke kterým jsem nikdy nedospěl… nedospělý jsem i teď.

Vím, co hrůzného činím… ale proč by oni měly mít víc štěstí než já?!

Miluji je a zároveň dovedu nenávidět jako nikoho jiného – jsme si blízcí….

Rodina je podivná věc.

Dokonale se znáte a proto si ubližujete.

Veškeré bolesti i radosti trávíte společně. Pykáte za hříchy druhého a využíváte výhod prvního.

Rodina je uzavřené vakuum.

Jen doufám, že děti ke mně budou milostivi…

pod dojmem, že jsem jim věnoval vlastní život – a že to pravda je!

Vždyť je chodím v noci pozorovat, jak spí spánkem nevinným a toužím jim nahlédnout do snů….

Já otec.

Rajská zahrada. Kolem vily běhají děti a já si ležím v trávě; ruce za hlavou. A nasávám ty vůně krásy domova.

Děti přiběhnou a objímají mě, líbají. Mají mě rádi.

A já samým štěstím jen ležím…

a držím je.

Držím svou rodinu.

A už nikdy je nepustím….

Jsem starý. Zapomínám, kde jsem včera byl a přitom si živě pamatuji svůj první školní den. Jsem nemohoucí žít v přítomnosti. Přeskakuji mezi ostrovy vzpomínek a občas se namočím v moři zapomnění.

Svět se mnou nepočítá a já ho za to proklínám. Bezdůvodně každé ráno vstávám a jezdím autobusem. Tak který nezdvořák mě dnes nepustí sednout?!

Mé jediné radosti jsou pokleslosti zoufalce.

Ač celý život atheistou, nyní v živém rozhovoru s Bohem – jeho mlčení se dá alespoň omluvit.

Ještě mám rodinu a vnoučata, kteří poslouchají mé příběhy ze života. Jen už nevím, co je sen a co skutečnost….

Nebýt mých bicepsů fantazie nikdy bych se realitou života neprobil.

A když ležím v posteli a nemohu usnout, přemýšlím, jaká bude smrt.

Věčný sen?                                                                           Noční můra?

……………………

Na přídi stojím já

Sám s mořem opodál

Se blíží příliv

Umírám

snící

pocit věčnosti