Navzdory.....

bylo do soutěže, oprávněně propadlo, tak snad zde...to nepropadne....... ano

Kým jsem aneb Snaž se, synu, esej míti
KÝM:       Jsem tu ještě není, a proto mohu přivítat obecenstvo v klidu.
Jsem ( přichází z druhé strany): Jsem tu vždycky...
Kým: Aha, Jsem tu vždycky je.
Jsem: Pozval jsi mne přece na porozprávění. Ani to nebylo nutné. Jsem pořád zde.
Kým: S kým jiným bych měl taky mluvit. Jsme sousedé. Nejen v abecedě.
Jsem: Máme si co říct.
Kým: A proto: Mám dotazů mnoho. Už mnoho let se sám sebe ptám, jaký je můj úkol. Zdá se mi, že jen bloudím a zakopávám, ani brýle nepomáhají. Jen zhoršují už beztak neradostnou situaci.
Jsem (je téměř na rozpacích): Jsem na rozpacích, co odpovědět. Počkej chvíli. ( Po čtvrthodině:) Odpovídal jsem zatím na možná ještě důležitější otázky jiných. Doufám, že jsi zatím přemýšlel.
Kým (zaraženě): A víš, že ....vlastně ano?
Jsem (je rozradován)
Kým: Ne, nepřerušuj mě. A přiznat se musím, že i o tobě. Mám k tobě úctu. Vím, že jsi dobrým rádcem. Pokaždé.
Jsem: Jsem? Když to říkáš TY...
Kým: Tolik Ti skutečně záleží na mém názoru?
Jsem: A nemá snad?
Kým: Snad je to správné. Ale mám dojem, že jej stejně znáš. Proto ( a dokonce všechny mé názory!) se mám právo doufám ptát spíše já.
Jsem: Jsem jedno ucho.
Kým: Ptám se tedy. Stejně víš, na co.
Jsem: Nikdy jsem ti ještě neřekl: na to se neptej. Tážeš se, ,,kdo jsi a kam jdeš". To by chtěl vědět každý.
Kým: Myslím si, že Ty to už víš.
Jsem: Jak to víš? Inu, je to pravda.
Kým: Ale dosud jsem se moc nedověděl z tohoto rozhovoru. Domýšlím se, co chceš říci.
Jsem: Pokračuj.
Kým: Kým jsem byl pověřen ptát se takhle zmateně? Hledám slova... Jindy zase ,,hledám skutky". Většinou se mi zdá, že ztrácím čas.
Jsem : Ale to je v pořádku. Jen pokračuj. Nebo někdo další? (obrací se do obecenstva)
Kým: Sám víš, že jsme všichni stejní. A chtěl bych Tě tu mít dlouho. Naslouchám často, jestli něco neřekneš. Jsi snad v takové dálce, že ke mně vůbec tvůj hlas nemůže doletět? Vím, teď říkáš, že naopak já se musím dívat na strop a do nebe, Tobě do očí. Vystoupit z malosti a jít.
Jsem: Za mnou.
Kým: Ostatně teď jsem slyšel nějaké tajemné kroky. To asi má duše přešlapuje, neví momentálně, kam dál.
Jsem: Se mnou.
 A přitom je to jednoduché. Zaposlouchej se právě do ní, duše. Pak bloudit nebudeš. A mohu ti doporučit nějakou literaturu?
Kým: Vím, co máš na mysli. Onehdy jsem se právě Tobě díval přes rameno, když sis listoval. Nelituji toho. A teď si uvědomuji, že ničehož nelituji.
Jsem: Když se zaposloucháš, uslyšíš tlukot vlastního srdce. Kdysi jsem ho roztloukl - rozumíš - pomáhal jsem ho roztlouct - roztlačit .....od té doby tluče.
Kým: Začátek i konec - tam jsi se mnou, v obou případech vlastně roztloukáš. Nebojím se. Ty doprovázíš stále mé kroky. Promiň, že když jsi to říkal minule, neposlouchal jsem tak pozorně. Vím, jsi můj Otec.
Jsem: Kdo jsi?
Kým: To už není důležité. Jsem, díky Tobě. My všichni (rozhlédne se ) jsme (pohlédne na něj a ukáže ) svobodní a děti Boží. Je krásné to vědět. Jdeme...
23.10.1999

---