Život nebo smrt?

Z cyklu „Ze života“

Kapitola 1

Život nebo smrt?

Ten večer uléhal osamocený muž na vypůjčeném kanapi v garsonce bez nábytku.Celý den strávil přemýšlením, jak přežít zoufalou situaci, ve které se postupně ocitl.

Začalo to po revoluci 1989, kdy po dlouholetém komunismu, přišlo rané stadium kapitalismu. Otevřely se hranice, trhy, věznice a srdce občanů. Místo idealistické vize rovnosti, přišla svoboda a s ní staronový princip přežití, fungující tisíce let. V bývalém režimu téměř upadl v zapomnění. PENÍZE!!! Ano, je to synonymum úspěchu. Jmění, které vyjadřuje úspěšnost jedince ve společnosti. K získání majetku je člověk nucen vynaložit značné úsilí, vyžadující celou řadu povahových vlastností. Kdo je nemá od narození, musí je v sobě vypěstovat. Tyto schopnosti se dědí z generace na generaci, z otce na syna, z matky na dceru. Komunismus nit přerušil. Lidé zapomněli. Život plynul poklidně. Stačilo jen splnit svou povinnost, jít každý všední den do práce, kde zaměstnavatel byl tatíček stát.

     Pak přišlo revoluční probuzení. Objevili se žraloci ze západu a z vězení. Moře, skládající se pouze z malých rybek, se pro ně stalo rájem. Spekulativní zakládání nových bank, spořitelen a fondů a jejich následné krachy, vzalo lidem celoživotní úspory. Spekulativní privatizace podniků a jejich následné vytunelování, vzalo lidem práci. Nový vůdce, jenž vyšel z vězení, nenaplnil své sliby o brzkém blahobytu.

„Láska a pravda zvítězí!“ Zapomněl dodat, že jen v jeho případě. Vzal si ženu, kterou miloval a majetek i s úroky, který kdysi patřil jeho rodu. Politici přesvědčili lidi, že lhaní je nejvýše ceněným uměním. Jako houby po dešti vyrostly nové Casina, sázkové kanceláře a herny s výherními automaty, slibující zoufalým lidem závratné výhry. Mnozí podlehli. Sedli na lep vychytralým podnikatelům. Přišli o všechno a stali se závislými na hazardu. Rodiny se rozpadly, věznice se opět naplnily a hřbitovy se rozrostly o hroby sebevrahů. Porodnost nebezpečně poklesla.

    Osamocený muž v garsonce bez nábytku, na vypůjčeném kanapi, pomýšlel na smrt. Propadl hazardu, v rejstříku měl záznam, žena s dětmi odešla a dlužil, kam se podíval. V leže, vyčerpán bezvýchodnou a zoufalou snahou něco vymyslet, přejížděl pohledem po svém skrovném majetku. U zdi naproti stály tašky zpola naplněny několika svršky. Vedle malého plastového kufříku s nářadím spatřil na hromádce několik knížek. Vědecko-fantastické romány, angličtina pro samouky… Pozůstatek snů o novém světě po revoluci.

    V tom jeho pohled padl na bílou brožůrku, na jejímž hřbetu se skvěl nápis „Myšlením k bohatství“ Napoleon Hill. Vzpomněl si, jak ji kdysi se zaujetím četl, ale už si nepamatoval, o čem je. Sáhl po ní a znovu ji otevřel. Začal pomalu číst. Kniha vyprávěla dávné příběhy slavných a bohatých mužů a žen nového světa – Ameriky. Četl příběhy Edissona, Forda, Lincolna, Chaplina a dalších. Ti všichni museli překonat obrovské těžkosti, aby dosáhli svého cíle. Přemýšlel, co mají všichni ti lidé společného. Byla to víra ve svou vizi a odhodlání dokázat nemožné. Pochopil, že oni jsou výsledkem tisíciletého principu přežití. Nositelé pochodně poznání a pokroku, udávajíc lidstvu směr vývoje a poskytujíc lidem nesmrtelnou naději.

     Osamocený muž na chvíli zapomněl na svá trápení a zcela se ponořil do příběhů slavných a bohatých.

Ráno se probudil s knihou na břiše. Se zavřenýma očima přemítal o tom, kdy začne bouchat na dveře první věřitel. Jeho mysl byla plná dojmů z příběhů slavných. Probuzení přišlo s tvrdou realitou. Snažil se znovu usnout. Tvrdošíjně přivíral víčka, ačkoliv se mu násilím otvíraly. Nakonec s povzdechem otevřel oči. Přes špinavé protější okno prosvítala modrá obloha s bílými třásněmi mraků. Hmm, zvláštní, pomyslel si. V dálce na nebi na něj hledělo velké, nezřetelné, bílé oko, vytvořené z mraků. I s obočím napadlo ho vtipně. Vzápětí bylo vše pryč a pozoroval už jen bílé šmouhy po tryskových dopravních letounech.

„To je ten DEN!“, pomyslel si. Přišel neúprosně a nevyhnutelně. V krabičce na stole ležela sada silných úspávacích prášků. Získal je předstíráním nespavosti u svého lékaře. Chystal se na poslední krok. Na smrt. Myslel na své děti. Bude to pro ně těžké, přijmout jeho smrt. Navštěvoval je jak jen mohl a když jim nebyl schopen nic koupit, vyprávěl jim alespoň při každé návštěvě příběhy, se šťastným koncem. Holčičce bylo 9 a chlapci 13.

     Pak si vzpomněl, že ještě nevyzvedl ze své poštovní schránky dnešní poštu. Třeba tam bude ten šek za pracovní úraz, na který tak dlouho čekal, pomyslel si. Mohl by těch pár tisícovek, které by mu už stejně nepomohly, alespoň poslat svým dětem, jako poslední sbohem.

Oblékl si obnošené, již delší dobu neprané rifle a otevřel opatrně dveře svého bytu. Nikoho z věřitelů neviděl, a tak začal chvatně sbíhat po schodech paneláku do přízemí.

     Otevřel svoji schránku. Nějaké listiny byly vidět již skrze řadu kulatých otvorů v plechových dvířkách. Nepřikládal tomu žádný význam, protože supermarkety již delší dobu plnily schránky občanů reklamními letáky. Velká bílá obálka s jeho jménem se skvěla na prvním místě, s reklamními letáky v pozadí. Chvatně ji roztrhl a na zem z ní vypadla příručka pro zájemce o studijní a pracovní pobyt ve Velké Británii. Vzpomněl si, jak ji objednával v internetové kavárně v bláhové naději, že těch 30 000,- potřebných na cestu, nějak sežene. Zklamaně ji hodil do blízké papírové krabice, stojící příhodně pod schránkami plnými reklamy. Co ty letáky? Napadlo ho, že je rovnou zahodí taky. Když vztekle vyrval barevné listy, z otvoru vypadla mu k nohám další, tentokrát menší obálka.

    Že by přece jen?, pomyslel si. ANO!!! V průhledném okénku prosvítal známý růžový vzor příjmového šeku. Po vyjmutí z obálky si zamyšleně prohlížel cifru vepsanou do malého řádku: 3857,-Kč s poznámkou „jen do vlastních rukou.“ Uvědomil si, že musí ještě splnit svou poslední povinnost, vyzvednout peníze a poslat je dětem.

    Rychle vyběhl několik pater zpět do bytu, oblékl ošuntělou bundu, obul roztřepené tenisky, popadl občanku a spěšně za sebou zabouchl dveře.

   Po cestě mu na mysli vytanuly neodbytné myšlenky na výherní automaty. NE!!! Tyhle prachy jsou pro děti. Je to to poslední, co pro ně můžu udělat. Snažil se vzdorovat a přesvědčoval sám sebe.

    Když stál v řadě před poštovní přepážkou, nervózně svíral v rukou šek. Pak přišel na řadu on.

"Prosím", pobídla jej s milým úsměvem úřednice. Podal jí beze slova šek a občanský průkaz. Mlčky sledoval, jak žena hbitě odpočítává bankovky. V té chvíli zaostřil zrak na zelené losy vystavené za sklem přepážky. OKO BERE!!! Stálo na něm velkými červenými písmeny. Vzpomněl si na ranní modrou oblohu s nezřetelným mračným bílým okem. To přece nemůže být náhoda. Pomyslel si, se záchvěvem bláhové naděje na rychlé zbohatnutí. Musím tomu věřit. Tak jak se to píše v té knize o slavných a bohatých, řekl si.

Užaslou úřednici požádal o 21 ks losů „Oko bere!“ Přišlo ho to téměř na polovinu částky ze šeku. Horečně seškrábával stírací okénka a házel losy do koše jeden za druhým. NIC!!! To snad ne! Uvědomil si, že právě přišel o velkou část z posledních financí určených dětem. Nevěřícně kroutil hlavou nad takovým plýtváním. Spílal si již po tisícáté za tu ubohost.

   K jeho uším nezřetelně dolehla diskuse mezi mužem podobného vzezření a zhruba stejného věku jako byl on sám a poštovní úřednicí

„Ten občanský průkaz je neplatný!“, trvala na svém mladá úřednice.

„Já jiný nemám, prosím Vás, dejte mi ten důchod. Je to můj jediný zdroj obživy“, snažil se muž obměkčit poštovní úřednici.

„V žádném případě! Nechte si vystavit nový a pak přijďte.“

 „Co budu do té doby jíst? Vždyť to trvá déle než měsíc.“

„Já jsem Vám ten průkaz nezničila. To je Vaše věc,“ odvětila žena nekompromisně.

    Osamocený muž přestal vnímat hádku těch dvou a bezmyšlenkovitě vyšel z pošty. V kapse mu zůstaly jen dvě tisícovky. Pomalu se šoural k nedalekému bydlišti své bývalé ženy. Kráčel s pohledem upřeným do země a myslel na svůj poslední den v životě. Vrazil do nějakého člověka a tak vzhlédl. Stál přímo před velkým, modrým, neonově svítícím nápisem CASINO.

   Opět se ozvala nutkavá touha po blikajících světýlkách a libém zvuku cinkajících mincí, jež se linuly z lákavě otevřených dveří. Vzpomněl si na oko na obloze dnes ráno a vstoupil.

   Jeho pozornost upoutala ruleta točící se pod velkou skleněnou kopulí. Kolem kopule sedělo na svých místech několik hráčů, převážně asiatů. Usedl na poslední volné místo a vložil jednu bankovku do zeleně svítícího otvoru.

  „Sázejte prosím,“ ozval se sametový ženský hlas odkudsi shora. Přepnul sázky na nejvyšší možné a vsadil celou tisícovku na číslo 21. V napjatém očekávání sledoval bílou kuličku, vířící kolem řady čísel. Než dopadla, zavřel oči. K jeho uším dolehl sametový hlas:

„Výherní číslo 16, červená. Sázejte prosím“. Zdrceně vstal a vyšel ven. Zůstala mu poslední bankovka v jeho životě, pomyslel si.

   Pořád myslel na oko na obloze a na nezdolnou víru slavných a bohatých mužů Ameriky. Je to můj poslední den, řekl si, když mám odejít z tohoto světa, tak ať je to alespoň s nenávistí. S tím znovu vstoupil do Casina a usedl na stejné místo, jako minule. Nikdo si ho nevšímal. Vložil svou poslední bankovku ve svém životě do otvoru.

  „Sázejte prosím,“ ozval se znovu sametový ženský hlas.

Vsadil vše na 21. Sledoval řadu červených a černých číslic neuspořádaně seřazených vedle sebe, jimž vévodila jediná zelená nula. Kolo se pomalu otáčelo proti směru hodinových ručiček. Pohledem hledal své číslo. Hm, osm čísel vpravo od nuly, napadlo ho.

Ruleta se roztočila rychleji a po chvíli do protisměru vystřelila bílá kulička. Odevzdaně sledoval, jak kulička zpomaluje a míří do opačného sektoru než měl vsazeno. V té chvíli se stala neuvěřitelná věc. Kulička se odrazila od kovové hrany dělící jednotlivá čísla, plavně přelétla půlkruh osmnácti čísel a dopadla nekompromisně na číslo 21…

   Muž nevěřícně zíral na nápis na displeji, oznamující jeho výhru ve výši 36 000,- Kč. Obrovská vlna radosti zalila jeho nitro. Nemohl tomu uvěřit. Napadlo ho, jaký řetěz událostí se musel dnešní den stát, aby poslední peníze použil k tak nesmyslné sázce, pouze na jedno číslo.

Vzpomněl si, že může zaplatit nejhoršímu věřiteli, který má přijít zítra 11.11.2004. V té chvíli si s úžasem uvědomil dnešní datum - 10.11.! Opět magické oko!

   Se svazkem bankovek vyklopýtal z Casina. Mozek mu horečně pracoval. Nemohl přijít na žádnou logiku toho, co se dnes stalo. Vždyť se právě chystal na onen svět! Věděl, jak málo stačilo, aby vykonal ten poslední krok.

   Najednou pocítil obrovskou pokoru. Zaplavila ho vlna nenávisti k hazardu, jež byl příčinou jeho útrap. Rozhodl se. Pevně a neoblomně.

  Je něco mezi nebem a zemí, co dává naději změnit nepřízeň svého osudu. Stanovil si cíl, za kterým půjde tak pevně, jako slavní a bohatí muži a ženy nového světa. Podělí se svou nadějí s ostatními lidmi.

Stane se spisovatelem.

Pozn. Autora

Tento pravdivý příběh, jenž z mého pera plynul nepřetržitě a bez přestávek, byl dokončen zvláštní shodou okolností 11.11. v 11.55. Tedy za pět minut dvanáct.