Jabloň

Když jaro, jak to má léta ve zvyku,

polechtá větvím paže, jež mrazem ztupeny,

teplý vánek dá sbohem dotěrným mrazíkům,

pak na těch větvích z konců vyraší pupeny.

Jabloň, která roste už léta na stráni,

dívá se na zeleň, na pestrou paletu

vůní a barev, a jako na přání,

červánkům jejich barvu bere si do květu.

V létě jsou stráně horké a zeleň listoví,

nasává sílu slunce a slunce žije v něm,

kde lidská láska skrývá svůj zlatý diadém.

ono z květu narodí se, když květ ten odkvétá,

pýchou jabloně se stává rudý plod,

jablko rudých rtíků, polibek od léta.

Na podzim listí žloutne a padá na trávu,

s jablky se stává zásobou hrabošů,

a po nich přijdou lidé a dík vlastnickému právu,

jablka rudá z větví načešou do košů.

dá mízu z kůry pevně ke dřeni,

je téměř bez listí, už odletěli ptáci

a mrazivé větříky jsou do něj opřeny.

Zima pod duchnu sněhu něžně strom přikryje,

je zachumlaný do své bělostné závěje,

a v tom spánku k němu přicházejí polibky od léta.