Domov (4)

Domov (4)

Němý soumrak si vybírá znamení a plahočení nespavých se s každým dalším paprskem měsíce končí. Již není čas na sny, jen tíživá víčka nyní v ticho hovoří. Město vystavěné v podzemí, otevírá svou náruč a poutníci v nadějích další noci neslyšně vstupují v jeho zrezivělé brány. Hlodající psíci se svítícíma očima jim klestí cestu tmou a ukazují ty nejkratší cestičky k jejich kýženému místu spočinutí. A poutníci nerušeně ulehají v ona pozapomenutá místa, kam by žádný vidoucí nikdy nesložil ni píď svého bídného těla. Vůně levného alkoholu po kapkách mizí v žíznivé trýzni, v níž se každý z těch zatracených ztrácí. Stačí pouhé škrtnutí zápalky a veškerý chlad se rozpouští v tom krátkém plameni, v němž jsou skryty vzpomínky minulosti i vize nadějnější budoucnosti. Kolující cigareta pak svým něžným nachovým kouřem halí v šeru skryté poutníky do uklidňující pohádky, která pomalu zní celým tím pozapomenutým městem, než se promění v tu nejodpornější noční můru, v níž mizí naděje. Bleděmodrý žal jen orosí kutálející se láhev a potemnělé oči se vytratí v srdceryvném světle, jež pod víčky nese bezesná poselství, v nichž se zračí odpornost se spokojeností. Setkávají se ti, jimž bylo ublíženo s těmi, kteří ublížili, láska je zde sestrou nenávisti a lakota milenkou štědrosti. A přece všichni zůstávají pohromadě, neboť v dané vteřině jsou pravými lidmi, co nehledají nic krom společné naděje. Spokojeni ve své podstatě netíhnou k filozofování, žijí z okamžiku na okamžik a v platónově jeskyni nalézají znovu to, co jim sluneční paprsky uzmuly. Oči zlehka opouštějí omámenou přítomnost a nechávají se uspávat blahořečením znějícím z hrdla jejich skleněné modly, která si zbavena čirých ideálů leží u nohou vyhladovělých psíků, jimž není žádné sousto cizí.