Co mi hraje v ranní tramvaji

Nastoupíš a jedeš, dál...

Blues by měli zpívat snad jenom mrtví vždyť  ten  jede až na konečnou a tak na smrtelné posteli asi popadnu kytaru smeknu před okosenou soudružkou a naladím svoji poslední pokoru z dosud nepoznaných not vždyť tahle mlha je jako stvořená k nábožnému pokleku u popravčího špalku alespoň nebudu snadným terčem pro krátkozraké obecenstvo s jejich áčky, občanskými průkazy, svačinou a vůbec vším co si nosíme do práce dál každé ráno utáhnout konopnou kravatu a hurá do života kde mě za ni nejspíš zavěsí pak stepuju na židli o třech nohách s výhledem z okna plného tramvají a výpravčích nucených ke své hře nenucenosti v podchodu na nábřeží jsem zahlíd‘ pro ostatní neviditelného starobného kmeta v zaplivaném baloňáku můžu jen smeknout a poslouchat baladu abych zjistil že on je mým Otcem že já jeho Synem a že duch svatý je naším společným prostředkem zlevněné ignorace zahrát vám všem na pár strun a žebrat o pohledy před hodinou zaschlých slz  jen mě už nikdo neuvidí plakat přes černé brýle „pravého swingmana“ je v tom ta smutná radost ze vstávání pozor přichází umrlčí takt: zpívejte za mě… teď jste slyšeli má poslední přání!

---