Pojednání o divokých holčičkách

Pojednání o divokých holčičkách

Předem si musíme něco ujasnit, nejsem žádná „naholkyholka“ ani pošahaný voajer, ale možná trochu víc vnímavá než je zapotřebí. K tomuhle  zamyšlení mě inspirovalo nedávné divadlo s názvem „Taková ženská na krku“. Po jevišti pobíhala rusovlasá a hodně kudrnatá hodně hezká a hodně drobná herečka s trošku chraplavým a hodně hlasitým hlasem. Vykřikovala a gestikulovala…a mě to tak nějak dostalo.

Znáte ten typ holek, která se věší jako pijavice za rukáv kabátu nějakému třeba i nehezkému klukovi a dokáže na plný „koule“ zavýsknou ,,MILÁAAČCCKUUU“ ,,Ty moje zlato, broučínku ty můj majej šušínku!!!“

    A co na to ,,majej šušínek?“. Culí se culí a kulí oči na tu co mu visí na rukávu a kulí oči na něj. Původní otrlý tvrďák který nehne obočím ani když Tatra drtí důchodce se náhle roztéká jako kostka másla. Vždyť je přece tak roštomiuá, mauá a slaďoučká…jako jarní koťata.

Jo to je a to je taky její největší zbraň. Takováhle Divoká víla (protože ony vždycky vypadají jako víly) i kdyby nadávala jako dlaždič a sladká slovíčka prokládala ,,kurva a není to tak milášku?“ bude stejně působit jako nevinná holčička. A víte co mě čílí? Ony totiž JSOU sladké a nevinné. Tak tam stojím a dívám se na obra a trpaslíka jak na sebe slintají a šišlají. Jak se mu jako malá ještěrka chvíli omotává kolem boků, pak kolem krku jako límec v nesmyslných pózách až nakonec vypadá jako liščí čepec na obrově hlavě. A tak nějak zuřím, tak nějak jí to závidím a hodně tajně se snažím napodobit její uječený hlásek a tak něj mám chuť na ni taky začít šišlat.

Jsou to holky …ne holky víly, dívky ..holčičky (ať je jim pět nebo padesát pět) které by člověk chtěl mít za nejlepší kamarádky, tak nějak si je uvázat a vědět že jim budou tak trochu patřit a tak trochu je třeba nakazí tím svým světlem. Ale zoufalé je že člověk ví, že to nejde… na holkách jim totiž moc nezáleží. Taková víla nemusí být žádná koketa, ani se záměrně cpát do sexy hadříků. Taková víla klidně bude nosit tepláky, ale nikdy ji neukecáte k tomu aby se vzdala večeře s přítelem a zajela někam „zapařit“ s holkama.

Znám jich pár. A někdo by si asi řekl že když jsou takové živé živelné a sladké, tak naivní a oddané, tak se asi taky nikdy nespálili a z toho pramení ta jejich sladká holčičí naivita a agresivně vitální zažrání do vztahu, pohybu, každé voloviny. A ono prdlajs…jsou takové i kdyby se stokrát spálili. Za nějakou dobu až se vyfňukají (a že to umějí na doktorát ze slzavého údolí) uvidíte tu malou poskakující a velká vyznání vykřikující holčičku viset na rukávu jiného hodného a trpělivého chlapa. Asi tuším co všechny chlapy tak bere na divokých holčičkách. To že si v jejich přítomnosti musí připadat jako bohové. Jako obyčejní lidé na které se právě otočila tvář slunce…když vás někdo vidí větší chytřejší (Jéééééééé Lojzo ty MÁŠ ALE VEEELKEJ BICEPS!!) tak se tak začnete vidět taky. Zvláštní je že i kdyby takováhle žena-holčička padala salty z kopce a někdo šikovný by zachytil každou vteřinu jejího pádu na fotkách bude stejně krásná. Je totiž bohužel úžasná ať dělá cokoli. Nemyslí si to o sobě ale ostatní si to myslí o ní a je jí jedno že si to myslí a že ona si to nemyslí protože na tohle ona nemyslí.

Divoké holčičky nejsou hloupé, protože by vám to podle všeho mohlo takhle připadat. Divoké holčičky nejsou ani neemancipované..jen to neberou tak vážně a je jim to tak nějak jedno. Divoké holčičky v konečné fázi jsou taky často až odporně nadané na všechno na co chceme být nadané my normální holky. Takže já se opírám, já si sedám, já kecám na svůj neatletický zadek v polovině povinné tůry „za zmrzlinou“ na druhý břeh jezera, který zbuntovala divoká holčička v parném letním odpoledni a pozoruji jak (bez jediného náznaku horka či znavení) hopsavými baletními skoky tralalajdá kolem svého „utahánísesnažitzakrývajícího“ obříka v černém a říkám si jak jsem nenadaná, neatletická, neestetická, uzavřená pesimistická a zakyslá krotká ženská. ….a tak na to kašlu…s rudým obličejem jako spařené prase v neckách a slepenými vlasy potem (A JE MI TO FUK!) se doplazím do první hospody. Objednám si pivo a při zírání do barvy zlatých písků hledám něco čím bych se uklidnila..něco v čem jsem přece jen lepší. Něco díky čemu i po tomhle sebevědomí válcujícím zážitku mávnout rukou a říct aspoň něco…

Tak hledím do piva….A UŽ TO MÁM!!!  

Jsem větší V-L-A-S-T-E-N-E-C!!!!!! a na ex pivní skautky……!