Ostrov

Na počátku bylo dítě a to dítě si přálo vlastní ostrov. A ten ostrov byl u Afriky a jeho jméno bylo Ascension. prolog II: Tak teda dobře. Tak já vám to teda povím. Ale nesmíte babičce říct že jsem vám to řekl. A ty děvče, zavři dveře. Čím bych asi tak začal? I když teď jsem si uvědomil, že mám vlastně něco na práci. Tak třeba někdy jindy.

TAM TO JDE LEHCE Nakonec mě dostali. Trvalo jim to, ale dostali mě. Nebyl to špatnej plán. Vlastně to byl naprosto skvělej plán. Zkazily ho ty dvě protivný krávy, co se mi připletly do cesty. No a tak jsem teď tady. V base. Za podplácení veřejného činitele. Naštěstí ho sbalili taky, sedí o dvě cely dál. Za podvody. Fajn to nebylo moc čestný, ale já fakt nutně potřeboval prachy. Pohrdání soudem. Jako bych mohl za to, že ten soudce vypadal jako leguán? Brutální vraždy dvou mladých dívek. Každá vražda je brutální a navíc, když na vás tlačí čas? Falšování dokumentů. No, tak bez toho by to asi nešlo. Vydírání. Hmmm, já bych to nazval přátelská domluva, ale záleží na tom? A nakonec: Vlastizrada. Moje jediný štěstí, že mě amíci odhalili dřív než Rusi. Mám totiž za to, že americká vězení a zákoníky jsou o dost příjemnější. No a tak se to nějak vynásobilo a umocnilo a jsem tu skoro na doživotí. NE TAK LEHCE VEN Zdálo se mi to nebo jsem slyšel nějaký podezřelý zvuk? Ta náhlá vlna naděje mě vyburcovala ze spánku a zcela na okamžik zbavila apatie. Pak se však znovu ozval ten protivný hlásek v mé hlavě. Zase panikaříš kámo. Tys to ještě nepochopil? Tady strávíš zbytek života a jestli se při každé malé halucinaci budeš plašit tak to bude fakticky zábava. No co aspoň tu nebude nuda. Zmlkni, oznámil jsem mu já, ale on si nedal říct. Mohl to být strážce. Nebo to mohla být třeba uklízečka. Sice nevím, jestli tu mají uklízečky, ale třeba jo. No a nezapomeň, že tohle je vězení. Opravdový vězení. Velmi dobře hlídaný vězení. No a kdyby něco tak by to taky mohli být Rusi a nemyslím, že by ti přišli pomoct utéct, nebo rozhodně nenechali by tě utéct daleko. A na Japonce zapomeň. Ti si klidně najdou dalšího informátora. Pro ně jsi nic. Takže klídek chlapče. Už dávno jsem zjistil, že tomuhle hlásku není nic svatý a zacpat si uši rozhodně nepomůže. Znovu na mě dopadla totální beznaděj a tak jsem sebou odevzdaně praštil na postel. Jenže jsem měl pořád zvláštní pocit, že za dveřmi někdo je. Ležel jsem úplně zticha a snažil jsem se, aby ani můj dech nebyl slyšet. Přes dveře by jistě slyšet nebyl, ale měl jsem docela nahnáno a tak jsem o tom neuvažoval. Hlásek se mě teď snažil uchlácholit. Nikdo tam není, říkal. A kdyby byl tak co? Mezi námi jsou docela tlustý dveře. Takže pohoda. Nic se neděje. Pak mi začal odříkávat litanii proti strachu z Herbertovy Duny, kterou jsem četl při svých studiích. Nesmím se bát. Někde něco úplně potichu zaskřípalo. Strach zabíjí myšlení. Moje myšlenky se hnaly vpřed jako stádo splašených koní. Měl jsem pocit, že ve tmě před sebou něco vidím. Strach je malá smrt přinášející naprosté vyhlazení. Jsem z bezpečí, říkala mi další část. Vězení má ochránit svět přede mnou, tak proč by neochránilo mě před ním. Budu svému strachu čelit. Zdálo se mi to nebo se ty zatracený dveře pohnuly? Dovolím mu projít kolem mne a skrze mne. Chtělo se mi začít křičet, ale snažil jsem se uklidnit. A až projde a zmizí otočím se a podívám kudy šel. Skřípění dveří. Tam kam strach odejde nic nezůstane. Jdou si pro mě. Zůstanu pouze já. Nejsem tu křičel jsem v duchu. Jsem součástí postele. Dveře se otevřely naprosto bezhlesně. Nestihl jsem nic jiného než dát ruce před sebe, jako bych se chtěl ubránit. Pak mě dvě silné paže zvedly na nohy. Tou dobou už jsem měl zacpaná ústa a kdosi mi přetahoval kus nějakýho hadru přes hlavu. Tak to tu máš, oznámil mi docela spokojeně hlásek, kterému jsem za léta svého života začal říkat Harkonen. Zase inspirace Dunou. Tak to dopadá když se snažíš podvést Rusy. PRAVIL RAK DO PASTI POLAPEN Vstoupil jsem. Zprvu jsem si myslel, že v pracovně nikdo není. Až po chvíli jsem si jí všiml. Seděla v obrovském černém křesle se sklopenýma očima a svěšenými rameny. Záplava hnědých vlasů dělala její obličej ještě menší než ve skutečnosti byl. V bílých krajkových šatech vypadala tak křehce, že se mi chtělo dojít k ní, sevřít v náručí a ochránit před čímkoli a kýmkoli, kdo by jí chtěl ublížit. Pak jsem si ale uvědomil, že to ona dala pokyn k mému osvobození, dala dohromady všechny ty geniální lidi a vymyslela a zorganizovala ten plán. Ale i přes to všechno, co jsem o ní věděl jsem to odmítl pochopit. Tak křehká a zranitelná! Když zvedla oči a podívala se na mě, pochopil jsem. Byla to její malá past na moji věrnost. Pozdě jsem si uvědomil, že jsem se soustředil a hlouposti, že jsem si ani nevšiml, že už zaklapla. Nebylo úniku. Uf, oznámil Harkonen. ŽIJME SPOLU V JEDNOM DOMĚ Vůbec nebyla křehká. Ani tak normálně nevypadala. Nebyla nijak zvlášť vysoká, ale měla dostatečně silnou osobnost. Prostě nikdy nikomu nedovolila, aby si myslel, že je lepší než ona. Obdivovala mě a já si musím přiznat, že i já ji. Ten plán má sice svoje chyby, vysvětlila mi svou lámanou, ale přitom půvabnou angličtinou s jakýmsi snad francouzským přízvukem, ale proto jsi tady, abys je vychytal. Ještě než jsem ji poznal, myslel jsem si, že je blázen. Holka s hlavou plnou snů. Ale přitom měla dokonalou organizaci a dotáhla to, co si zamanula do konce. Stála si za svým slovem a dávala jasně najevo své názory. A to jí bylo jen něco přes dvacet. Ve skutečnosti blázen byla. Jediný co chtěla byl ostrov. Se svými financemi, o kterých jsem se nikdy nedozvěděl, kde je bere si mohla dovolit koupit nějaký malý ostrůvek. Ale ona chtěla jen Ascension. Sním o tom od malička, řekla mi když mě zasvěcovala do věcí, které jsem měl znát. Nikdy mi neřekla, jak se doopravdy jmenuje, odkud pochází, nebo cokoli jiného o své minulosti. Já však byl jeden z mála, kdo ji viděl a jediný, kdo ji aspoň trochu poznal. Její lidé jí říkali Královna a vyslovovali to s nehranou úctou. Její nejbližší jí říkali Erendis, ale i to byla přezdívka. Já jí pokud možno neříkal nijak. Ne proto, že bych jí pohrdal, ale nechtělo se mi říkat jí Královno, protože byla ještě malá holka. A Erendis se mi nezdálo vhodné. Snad proto, že jsem věděl, že se jmenuje jinak. POTOM POZNÁŠ Asi po týdnu jsem kompletně pochopil strukturu jejího mraveniště a její plán. Ten už tou dobou pomalu začínal probíhat. Bože, zašeptal jsem, když jsem se dozvěděl pozitivní výsledek první akce. Ona tu ponorku opravdu má. Já myslel, že je to jen hra. To nemůže vyjít. Britská vláda na to nikdy nepřistoupí. Ve skrytu duše jsem tomu však věřil. Hrozně moc bych si přál vidět výraz královny, nebo premiéra, když se dozvěděli, co se stalo. Britská atomová ponorka. Vyrobená teprve nedávno s nejvyšším utajením. Nikdo o ní neměl vědět. Jenže Erendis má ve svém týmu nejlepší odborníky skoro ze všech oblastí. Jsou to géniové, často neuznaní, někteří dokonce zavření v blázinci nebo ve vězení stejně jako já. No dobře já asi nejsem génius, ale Erendis si to možná myslí. Tehdy jsem dokonale pochopil, že je opravdu svým způsobem blázen. Nechtěla žít obyčejný život, jako spousta lidí na celém světě. Rozhodla se, zorganizovat si ho po svém. CO JE VE MNĚ Britská vláda odmítla, oznámila mi skoro s pláčem. Vyhlásili na nás lov. Nemyslím, že to bylo původně takto formulováno, ale ona docela ráda přeháněla. V posledních dnech vypadala tak unaveně a vystrašeně, že se mi začalo stýskat po jejím smíchu, ironii a dokonce i po jejích urážkách. Její osamělost z nás mohla udělat přátele, možná i milence, i když byla o dost mladší. Jenže já nedokážu dát svůj obdiv nebo lásku najevo. Možná jsem se dost často choval i povýšeně, protože, jak mi mnohokrát zdůraznila, jsem hnusnej blbej egoista. A tak jsme k sobě chovali jakousi navenek odtažitou toleranci, ale hluboko vevnitř to bylo něco mezi obdivem a žárlivostí. Na hraně lásky a nenávisti. Vysoko na tenkém můstku nad propastí. BYLA TU DÍVKA Bylo to dětské přání provedené s precizností stoletých zkušeností. Byla šílená. Asi za to mohla její ctižádostivost a touha být vždy ve středu dění. Nesnášela, když si jí někdo nevšímal. Ale zároveň nenáviděla ty, kteří jí lichotili a milovali jako bohyni. Toužila po lásce, ale ne po lásce, která jí všechno dovolí. Chtěla někoho, kdo by byl jak jejím pánem, tak její oporou. Podle mého skromného názoru měla být ještě ve škole. Bydlet u rodičů, nebo na koleji. Balit kluky, chodit tancovat a do kina. Jenže ona se stala hlavou a duší obrovské skupiny ,která touží jen po jediném: splnit své Královně její bláznivý, nereálný sen. Mohlo jí být snad něco přes dvacet a už vyjednává s vládou Velké Británie. Možná jsem vám ještě neřekl, že Baron Harkonen si rád zpívá a v posledních dnech mě neustále trápil jednou písní Boba Dylana. Několikrát jsem jí řekl, že je to šílené, ale ona se jen usmála a pokrčila rameny, jakoby neměla co ztratit.Co má se dít? To nemůže vyjít. Dostanou nás a zkončíme ve vězení.Kam mám dnes jít? Tak mý myšlenky předou. Barona to zaujalo a tak mi poradil, že to mě tam rovnou mohla nechat a mohla si ušetřit starosti, ale to jsem radši nahlas neřekl. Její pobočníci na moje varování a námitky odpovídali stejně jako ona. Snad ví víc než já. Je spousta cest a já nevím, kam vedou. A UŽ NENÍ Podala mi ruku a políbila mě na tvář. Baron Harkonen mi začal tichým klidným hlasem přednášet modlitbu Páně. Otče náš. V těch černých šatech bez ozdob vypadala tak smutně a vážně. Jenž jsi na nebesích. Chtělo se mi říct jí něco. Rozesmát ji. Posvěť se jméno tvé. Nebo jí říct jak moc si jí vážím. Přijď království tvé. A jak moc ji mám rád. Buď vůle tvá. Podala mi zbraň a doklady. Pak se otočila a bez jediného slova odešla. Jako v nebi tak i na zemi. Čekat na svůj osud. Měl jsem děsivý pocit prázdnoty. Má rakovinu. Řekla mi to předchozí večer. Zjistila to příliš pozdě. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Jenže ona se smrti nebála. Za svoje peníze se sice už nemohla vyléčit, ale mohla ji o dost oddálit. Bála se, že její život bude příliš krátký a ona si nestihne splnit svůj sen. A nějak se zapsat do podvědomí lidí. Byl jsem poslední, kdo odsud odjel. A odpusť nám naše viny. Zůstal jsem s ní až do konce. Ostatní už odjeli. Kam chtěli. Jakož i my odpouštíme našim viníkům. S novou identitou. Vstříc budoucnosti. Nastartoval jsem a vyjel jsem. Vstříc světu. A neuvoď nás v pokušení. Snažil jsem se zapomenout na to, co nechávám za sebou. Chtělo se mi otočit volant a říct jí něco. Snad o lásce, snad o naději. Co já vím. Počítala s nezdarem. Dala ti svobodu. Tak žij! Kdesi za mnou se ozval výstřel. Ale zbav nás od zlého. Zhluboka jsem se nadechl a dupl na plyn. Neboť tvé jest království i moc i sláva. Navěky. Amen však už neřekl. HVĚZDA ZÁŘIVÁ Proč vlastně plán zkrachoval? Na tom nezáleží. Bylo to kvůli zradě, nebo kvůli přílišné důvěře lidem? Možná obojí. Nic pro tebe neznamenala. To ona tě zatáhla do toho podniku. Ale vytáhla mě z vězení. Za to ses jí odvděčil svými radami. Které nebyly nic platné. Harkonen mě stále ještě oblažuje svými průpovídkami i po tolika letech. Myslel jsem si, že čas zhojí všechny rány. Nikoliv. Jen je trochu zatlačí do pozadí tím, že nadělá nové. Vždycky když si na ni vzpomenu je mi smutno. Asi po měsíci se na mém kontě objevila obrovská částka peněz, pětinásobně přesahující roční plat průměrného Američana. Nikdy jsem si nevzal ani jediný cent. Schoval jsem to pro svá vnoučata. Aby si mohli, až budou větší, plnit své sny. Závěr: Celý život jsem žil naplno. Snad. I když se bojím, že si to jen namlouvám. Bojím se, že velká část mě zemřela. V tu chvíli, kdy se ozval ten výstřel.

---