Holubi

  Holubi

Začátek října 1898 byl v Seville chmurný a zatažený. Odporný pach rybiny se šířil ulicemi do domů, oken i nejzažších koutů. Nastal den velkého výlovu ryb z nedalekého rybníka Moncada. Muži a ženy různého věku čistili ryby u dlouhých a špinavých stolů. Zima nepříjemně zalézala pod kůži až se Conche de Say  ze zimy začalo třást celé tělo.Concha de Say byla žena v rozkvětu se smutnýma očima. Ucítila jak jí upřeně někdo pozoruje. Podívala se tím směrem a opětovala pohled mladému muži. Stál u stolu opodál a kolem něj se vesele proháněly děti.  Ruce se mu zastavily, nechal je ležet na stole smáčeném krví a rybinou.Trvalo to věčnost, než se jejich zraky od sebe odtrhly.

Chtělo se jí smát a zase smát. Smát..co to bylo? Pocity se v ní točily, bouřily ..vířily

Jeho srdce začalo bít, jako nikdy před tím. Protože od této chvíle bilo jen pro ní, Conchu de Say. Pomalu přicházel soumrak a lidé se začali rozcházet ke svým domovům. Albertto Jose Matteo šel za ni podoben stínu, až našel cestu k jejímu domu na předměstí. Stal na ulici a pozoroval odraz světel a stínů vycházejících z jejího pokoje.

Druhý den ráno se Albertto Jose Matteo pomodlil, oblékl si nejlepší šaty, které visely v jeho velké skříni. Políbil své spící děti a vydal se na cestu. Opustil dům s prosbou, aby to už skončilo. Šel stejnou cestou k jejímu domu jako včerejší večer, ale cesta za krásného rána se mu zdála nekonečně dlouhá. Ptáci mu zpívali na cestu a sem tam nějaký zatoulaný pes se mu vpletl do cesty. Poznal její dům, obcházel ho dokud  se neodhodlal k činu. Bez činu jakoby člověk ani nebyl, pomyslel si. Zaklepal na její dveře. Nic. Zaklepal podruhé. Srdce mu začalo silně tlouct, ruce se mu roztřásly, pot vyrašil na jeho snědé kůži a zanechal stopy na bíle košili. Zaslechl kroky. Otevřely se dveře a v nich stala sama Concha de Say. Přišla mu otevřít. Zatočila se mu hlava z toho co spatřil. V čistě bíle košili a modré dlouhé sukni vypadala jako anděl. Pozvala ho dál. Posadili se do velké, po noci chladné kuchyně. Pohostila ho čerstvým koláčem a silným černým čajem.

Začal vyprávět. Concha de Say ho upřímně poslouchala, ale svaly její hezké tváře se ani nepohnuly. Své smutné oči zapíchla do jeho neklidných. Zmlkl a schoval si roztěkané ruce do klína pod stůl.  Zvenku sem doléhaly zvuky probouzejícího se města Seville. Kousl do koláče a napil se. Usmál se na ní. Přes její obličej se nenápadně, jakoby nesměle mihl usměv. Dojedl a už klidně pokračoval ve vyprávění. Rty se mu přestaly pohybovat a upřímně se na ni podíval. Čekal její odpověď. Oči Conchy de Say mu ji daly. Začal se potit. Nabídl jí svou lásku, ale ona jí odhodila pryč, jako odporný shnilý hnus. Její ústa verdikt potvrdily. Odpověděla mu: ,Ne‘ a podívala se přes něho do okna na ulici. Slovo jako ve snách dolehlo k jeho uším, změkly mu oči a přes jeho tvář se přehnal mrak smutku. Těžce vstal, poděkoval jí a odešel.

Nevěděl ani jak došel domů…už stál v kuchyni před dvěma sirotami. Albertto Jose Matteo ztěžka usedl na židli, přivinul k sobě své děti a tiše se rozplakal.

Albertto Jose Matteo byl vdovec, otec dvou dětí. Hledal matku pro děti a sobě manželku. Bez úspěchu, s dvěma dětmi ho žádná nechtěla. Byl pohledný mladý muž, už trochu sešlý břemenem, který mu život připravil. Přestože jeho srdce bylo plné nejčistější lásky, ale neopětované.

Domy v Seville se ponořily do soumraku, slunce zapadlo za obzor a pomalu začínala mrazivá noc. Holé stromy v parku ozařoval bledý měsíc. Svým přerývavým skučením prorážel noční klid jen mrazivý severní vítr.

Concha de Say se jednou pevně rozhodla, že se vdávat nikdy nebude. Kvůli prostému strachu. Láska ji zklamala. Milovala, byla zrazena a z její duše nezbylo skoro nic. Lehla popelem.

Sfoukla svíci jedním dechem a pokoj se topil ve tmě. Z venku sem doléhalo skučení větru. Pomodlila se k Panně Marii a ulehla do postele. Dýchala klidně a tiše. Usnula.

Albertto Jose Mateo stál  u kolejiště, jeho dvě děti mu stály po boku. Naposledy se na ní podíval, vzal děti za ruce a vkročili do nekonečné koleje. Už se neotáčeli. Ona stála a dívala se za nimi. Po chvíli zaslechla houkání vlaku a otočila se. Z dálky se přibližoval vlak. Odskočila pryč od kolejiště, podívala se na mizící postavy v dáli a z úst se jí vydralo zoufalé , prosím ne..‘

Otevřela oči a posadila se na postel, aby se ujistila, že to byl  sen. Oči zvlhly a po tváři ji tekly slzy. Její tělo se zhroutilo na postel a otřásalo se ve výbuchu pláče a doposud udušených emocí, které se nyní svobodně řinuly ven, jako horká láva. Tu noc už neusnula.

11. listopadu  Léta Páně 1898 se udělal chladný slunečný den. Zvony kostela sv. Martina slavnostně oznamovaly všem lidem konec bohoslužby. Z kostela vyšli Albertto Jose  a Concha Matteo v doprovodu svých svatebčanů. Zvedli oči k nebi. Nad nimi proletělo hejno bílých holubů. To bylo dobré znamení.

Tímto děkuji své babičce za její odvážný čin, že se ujala dědečka s mým otcem..