Otevřel jsem oči

Otevřel jsem oči. Ležel jsem na zádech a hleděl do nekonečna modři přecházející s blankytné do temně modré. Na levé straně s objevil obláček. Pomalu plaval po obloze do prava. Nechal jsem ho jít a rozhlédl se po krajině. Za mnou šuměl les, ani jsem se nemusel otáčet, jak silný a jasný to byl zvuk. Přede mnou se rozprostírala směrem dolů sytě zelená louka posetá miliony barevných kvítků. Vstal jsem zakryl si oči před rozpáleným sluníčkem. Směrem dolů, k potoku jsem zahlédl pohyb. Pohyb matný a nejasný, protože tak daleko nevidím. Pomalu jsem se rozešel k tomu místu. Sundal jsem si boty, abych cítil hebký dotyk trávy. A tak jsem šel a cítil, jak se mi stonky se zbytečky rosy otírají o lýtka. Šel jsem pomalu a pozorně si prohlížel krajinu. „Kurva!“ Rozřízl jsem si nohu o střep. Ty lidi jsou, ale hovada. Opět mě upoutal pohyb na pozadí, ale musel jsem si ošetřit nohu. Sešel jsem dolu k potoku a chladím si nohu, pozorujíce hbitě se prohánějící pstruhy. Přiložený jitrocel uklidňuje cukání. „Jau!“ Na malíčku mi visí rak. T je, ale h… Počkat, mě by se taky nelíbilo, kdyby se mi nad hlavou komíhala noha třikrát větší než jsem já. Jemně jsem ho setřás a na ránu přiložil další várku jitrocele. Vodoměrky se bázlivě rozprchly, když jsem opět nohu vnořil do chladivé vody. Se zatajeným dechem jsem pozoroval slunce koupající se v tůňce prohánějících se pstruhů. Poslouchal jsem zurčení peřejí. „Svist! Svist! Svist!“ Ozvalo se za mými zády. Zajímavý zvuk Jeho rytmus se vyrovnal s rytmem mého srdce. Bylo to uklidňující. „Ahoj Kryšpíne.“ Zastavil se mi dech. Ten něžný hlas, ale odkud mě zná? Neotočil jsem se. „Ahoj.“ „Co děláš?“ „Ty to nevíš?“ Podivil jsem se místo odpovědi. „Vím, ale chci to slyšet od tebe.“ „Chladím si rozříznutou nohu.“ „Ukaž pomohu ti.“ Do mého zorného pole se přesunula dívka a mě se zastavilo srdce. Nejen nad její krásou, ale protože třímala v pravé ruce kosu.. Mile se na mě usmála. Poklekla a pozorně prohlížela ránu.. „Ty lidi jsou ale hovada, co vše jsou schopný zahodit.“ Pozoroval jsem její šíji a pohledem klouzal směrem dolů, nebo nahoru? Jak se to vezme. Její postavu obepínaly bílé latexové šaty, které zvýrazňovali její výrazně ženské tvary. Pohled na její útlý pás a obepnutou prdelku mě velmi vzrušil. „A kdo jsi ty?“ „Hádej.“ „Tomu nevěřím.“ „Podívej se do leva, ale opatrně ať se nevyděsíš.“ Otočil jsem pomalu hlavu tím směrem. Málem mi vypadli oči z důlku. Nad mým levým ramenem se vznášela čepel kosy. „A jak to…?“radost a já chtěl radostí obejmout „Jsem na nekonečně mnoha místech v prostoru i čase, ale to nech plavat. Ták a už je to lepší?“ Podíval jsem se na nohu . Po ráně ani památky. „A teď ti něco předvedu.“ Řekla se stále mile příjemným úsměvem opatrně položila kosu do trávy. Nevím co to se stalo, ale měl jsem pocit, jakoby se ze světa vytratila všechna bolest. Barvy najednou zjasněly, zvuky byli melodičtější a veselejší. Objala mě obrovská radost a já chtěl radostí obejmout svou společnici. Rázným pohybem mě zastavila. „Počkej chvíli.“ A co to? Vše hezké začalo šedivět.. Jakoby se radost začala vytrácet, ale žal také nepřicházel. Rozprostřela se nuda. „Co to znamená?“ Zeptal jsem se. „To je neživot.“ Dostalo se mi odpovědi. „A nesmrt také?“ Přepadla mě náhlá zvědavost. „Smrt nikdy neexistovala, neexistuje a existovat nebude.“ Odpověděla poněkud chladněji a chtěla zvednout kosu. „Počkej!“ Zadržel jsem ji ruku. Nebránila se. Zvedla svoje oči a já se propadl do temně modrého nekonečna. Ztrácel jsem se v nicotě, ale úplně pozitivně. Nebylo konce, ani strachu co bude potom. Zkusil jsem to a svůj jazyk zapletl s jejím. Vypadala vzrušeně. To mě překvapilo a ztratil iniciativu. Pak nevím. Vybouchla supernova. Svět se o kolo řítil neskutečnou rychlostí. Tep i dech se zrychloval. Hvězdy o kolo padaly. Moře šumělo. Splynutí s nicotou se stalo skutečností. Otevřel jsem oči a v dáli viděl nejasný pohyb. Vstal jsem a vydal se tím směrem. Tráva ještě trochu vlhká od rosy mi chladila lýtka. Došel jsem k dívce jenž sekala tráv. Byla její smyslné tělo obepínaly černé latexové šatečky. „Ahoj.“ „Ahoj lásko.“ „Promiň, ale já…“ „Co?“ „Víš mě ten svět baví.“ „Jasně chápu.“ „Ale neboj. Ještě se určitě potkáme.“ „To já dobře vím a doufám, že to bude zase tak krásný.“ „To si piš. Už budu připraven.“ Zadíval jsem se jak tráva po každém seku umírá. Pak jsem si všim, že každé useknuté stonky opět ožívají a derou se ke slunci. „Hola hej!“ Zvolal jsem. „Svět je nádherné místo k narození.“ Ukradl jsem popěvek Chinasky. A tráva mě opět chladila do nohou. Nad obzorem vycházelo slunce k nové pouti po obloze.

---