O relativitě literárního talentu a traktorech

Fejeton na jedno, jak věřím, nepřepoužívané téma.

Říká se, že všechno je relativní. Tvrdí to obvykle lidé, kteří si kvůli své děravé paměti nikdy nedokáží vybavit přesná čísla. Věřte mi, něco o tom vím. Patřím totiž mezi ně.

Ale něco na tom výroku přesto bude. Když si uvědomíte kolik nádherně jednoduchých věcí se časem s rozrůstáním Vašeho poznání přesunulo z položky JISTÉ do RELATIVNÍ, což Vám jejich chápání totálně zkomplikovalo; možná Vás také zamrazí. Počítejte se mnou –

PROSTOR (za to obvykle mohou školní pochoďáky pod vedením šíleného turisty a výroky typu: „Chlapci, možná Vám to takhle z dálky nepřijde, ale my se k tomu kopci opravdu přibližujeme),

ČAS (za to může chlápek jménem Einstein, hodiny fyziky a první rande),

DANĚ (Takřka denní hlášení ve zprávách nám dává poznat, že jim lze poměrně snadno unikat, pokud se jedná řádově o miliony. A akce ministerstva financí s odpuštěním penále z prodlení jenom proto, aby proboha již ti lidi konečně zaplatili; jim také na nevyhnutelnosti nepřidá. Tedy nevyhnutelnosti jak pro koho – je to přece relativní)

SMRT (Říká se, že je nevyhnutelná. Na druhou stranu mi ukažte náboženství, ve kterém se nevstává z mrtvých? A nemusíte k tomu mít žádné zvláštní předpoklady. Stačí být prostě ve správný čas na správném místě…jako třeba Lazar. Takže, pokud tomu věříte, je pro Vás i smrt relativní.)

Ano, to je sice všechno hezké, ale literární talent? Přiznám se, že seznámení s tímto faktem byl i pro mne trošku šok. Největší zážitek však bylo mé dnešní opravování Kontrolních slohových prací (celým názvem „Kontrolní slohová práce školní“) dvou devátých tříd jedné nejmenované základní školy. Když jsem si četl ty neuvěřitelné bláboly plné příšerných pravopisných chyb, dostal jsem šílenou depresi a málem jsem vyběhl po schodech na střechu v touze zavolat do širého nekonečného vesmíru větu „JÁ NECHCÍ UČIT!“ Píši „málem jsem vyběhl“, jelikož jsem navzdory svému nezdolnému úmyslu nedorazil k cíli. Během probíhání mezaninu se mi podařilo zakopnout o tam osudem nastraženého spícího psa a zhmoždit si koleno. Za táhlého ukřivděného vytí a sprostých nadávek v několika jazycích jsem dokulhal dolů a se zlomeným výrazem se pokorně vrátil zpět ke své práci. A Bůh mne odměnil. Narazil jsem na dvě „slohovky“, které mi neuvěřitelně zvedly náladu. První mi učarovala již svým názvem – Štěňátko a já. Při představě pubertálního uhrovitého rebela poslouchajícího rap a snažícího se za každou cenu vypadat drsně – smolícího něco takového, jsem se prostě neubránil záchvatu smíchu. Avšak kouzlo této Kontrolní slohové práce…promiňte Kontrolní slohové práce školní…tím zdaleka nekončilo. Měla cca 100 slov, přičemž minimálně v deseti případech šlo o jméno štěněte v různých pádech, avšak pokaždé s jiným i/y. Možná za to již mohla pokročilá noční doba, ale měl jsem pocit, že jsem tam v několika případech zahlédl i tvrdý jer (pro většinu obyčejných smrtelníků naprosto nerozluštitelný klikyhák) a praslovanské jat.

Jak jsem však záhy pochopil, byla toto pouze příprava na další slohovou perlu, která odhodlaně aspirovala na nesmazatelné zapsání v mé paměti. Pod zdánlivě nevinným názvem „Má oblíbená kniha“ se skrývala skutečná bomba. Sice se dala na rozdíl od své předchůdkyně přečíst hned napoprvé, ale dosud si nejsem jist, zda to mohu označit za klad. Posuďte sami: Má nejoblíbenější kniha jsou Zemědělské traktory. Nejoblíbenější protože jsou v ní traktory. Ani následující věta Je v ní všechno o traktorech nevybočuje z kontextu stylu celé „práce“. Další tři řádky krom oznámení, že Jsou v ní podrobně rozebraný traktory, neobsahují žádné sloveso, avšak překypují podstatnými jmény jako hřídel, převodovka, motor, válce, brzdy, písty, takový ty ozubený kolečka etc. Přes její odzbrojující informativnost však autor nebyl s rozsahem své slohové práce evidentně spokojen a proto na zbytek stránky velmi zdařile namaloval traktor.

V žádném případě se nechci autorům těchto slohových unikátů nějak posmívat. Já umět opravit traktor, již dávno bych se vykašlal na všechny vysoké i střední školy a raději dělal pro místní ZD (dříve JZD) práci, ve které lze dosáhnout skutečných hmatatelných výsledků. Naopak k nim pociťuji dvojí obdiv. První spočívá v mém neochvějném přesvědčení, s nímž v jednom z nich spatřuji budoucího zdokonalitele traktoru, který naši zem jistě proslaví i ve světě. Druhý vězí ve faktu jejich geniality. Když si totiž představíte, že se po celém světě různí spisovatelé (a kdyby jen internetoví) zuřivě snaží, loví inspiraci, cedí krev, aby se jim podařilo napsat něco dokonale absurdního a úžasně vtipného; a těmto klukům se to v pohodičce povedlo za necelou hodinku nudy ve škole – nemůžete jim určitou míru obdivu upřít.

Četl jsem již mnoho humorných povídek a vtipných nebo intelektuálních superintelektuálních dokonce též hyperintelektuálních fejetonů (bohužel i vlastních), ale jen mizivé procento z nich mne pobavilo a vrátilo mi chuť do života, tak jako tyto dvě jednoduché slohovky.

Říká se, že vše je realitní. Nevím, zdali opravdu vše (jistě by se o tom dalo polemizovat), ale literární talent rozhodně ano.

---