Deja-vú

     Stojíš, nevíš, kde jsem to jen viděla? Kolem projde holka, co má stejnej svetr jako já, ach jo, to je pruda, napadne mě, už ani svetr nemám originální... Každej den ty samý obličeje, který se ti pomalu, ale jistě začínaj slívat v jeden, bzučení vos, když vedle tebe štěbetají holky, co si která koupila, kdo se jí líbí... Chceš utýct někam pryč, no jo, to ale nejde, že...

     Asi... Jsem vážně hloupá malá holka? Aspoň si tak někdy připadám. Potkávám lidi, a přestože jsou jiní, vidím v nich kousek sebe, třeba právě ten svetr... Z rádia se line vtíravej popík a já bych radši nějakej nářez. Kam jsem jen dala to cédéčko? Aha, tady je...

     Nesmím tolik věřit lidem, protože mě vždycky zklamou, protože jsou podlý. Třeba ta holka, co jsem myslela, že jí znám... Jsem vážně taková mrcha, jak tvrdí? Ne, to ne, přece by se mnou jinak tak dlouho nevydrželi jiný lidi. A vůbec, co je mi po ní?

    Zapípá mobil, ach jo, zase sms. Oči utíkaj po řádkách a moje srdce se zastuvuje. Dozvědět se, co o mně zase říká ten blbeček mě vážně uráží... Každej den to samý, každou chvíli ty samý situace. Někdy bych se ráda probudila a měla den vystavenej jinak, než: snídaně, škola, cestou se stavit pro kámošku, ranní cigárko, učení, přestávka, učení, přestávka... Oběd, odpoledky, odpoledene domů, něco poklidit, umejt nádobí... Televize stojí pořád na tom samym místě jako ráno a smutně svítí červený tlačítko, který ukazuje, že je momentálně mimo. Taky si někdy připadám jako ta televize, víš, jenom sáhnout po vypínači a nechat svítit to červený tlačítko.

     A druhej den ta samá holka v mym svetru, ty samý obličeje, škola, oběd, škola, úklid...

     Stojíš, nevíš, kde jsem to jen viděla...?