Nedochvilný a nespolehlivý

On tu dívku miloval, což o to, jenže byl to umělec a pořád trochu mimo realitu a taky trochu zapomínal na čas. Zabral se do malování svých abstraktních obrazů a na schůzku s ní chodíval někdy až o hodinu později. Ale měl dobré srdce. Ona pro jeho fascinaci uměním neměla pochopení a je celkem logické, že byla vždy mírně rozmrzelá, když na jejich schůzky zapomínal. Snažila se mu porozumět a navíc ho velice milovala a proto mu tyto hříchy odpouštěla. Ona se jí také vždy náležitě omlouval, přinesl jí růže a jednou dokoce její portrét, který namaloval jako stylizaci do černobílé fotografie. Ale nic netrvé věčně a jejich vztah začal časem skřípat. On začal být jako malíř velice úspěšný a měl stále méně času, na chůzky chodil čím dál tím později. Jednou jí došly nervy a na schůzku s ním prostě nepřišla. On, důvěřivý, čekal hodinu, dvě, do večera, přespal v budce na autobusové zastávce a další den čekal znovu. Nevěřil, že by nepřišla. Ubytoval se pod nedalekým mostem a vždy ve tři hodiny, kdy měli tenkrát sraz, si jde stoupnout na onu zastávku. A čeká. A čeká. Už padesát let.
Možná jste ho už potkali, bláznivý, bělovlasý stařík s pohledem upřeným do prázdna a vždy čerstvými rudými růžemi, opakující, že na něj přece nemohla zapomenout. A večer maluje své obrazy o zdech, jeho kariéra je dávno pryč, protože nikdo neví, kam se ztratil...
A ona? Má rodinu, dvě dospělé děti, manžela právníka a není šťastná. Lituje. Ale jednou se na tu zastávku také vydá...