Písmácký sen

Dnes se mi, milí kolegové písmáčtí, o vás zdál sen. Mám dojem, že to pochází z přílišného čtení Vašich děl předchozího večera.

Vystoupila jsem na obvyklé zastávce u mého domu. Byl večer a já pospíchala. Zastavily mě dvě dívky. Vypadaly jako ta mírně nebezpečná pouliční mládež a tak jsem se s nimi  nechtěla příliš vybavovat. Jedna byla vysoká, starší a měla černé vlasy. Druhá ji ve všem přizvukovala, byla přibližně v mém věku, nevypadala příliš inteligentní, byla blonďatá a zdála se celkem neškodná. Ta starší mě zastavila a mírně neurvale se mě zeptala, jestli nemám pěnu na holení. Vysvětlila jsem jí, že nic takového s sebou nenosím, ale nabídla jsem jí žiletky a mýdlo. nic takového nechtěla a záhy k mé úlevě odešla. Ta mladší mě pozvala do blízké čajovny. Byla celkem milá, ale typický teenager a moc jsem si s ní neměla co říct. Každopádně mě pozvala na příští den nejspíš na oslavu s jejími přáteli. Neměla jsem proč odmítnout a dalšího dne jsem šla. Ve dvě měl přijít ke mě domů přítel a oslava byla v jedenáct, věděla jsem tedy, že to stihnu. Celá akce se konala kdesi na baru, bylo tam světlo a dívčiny přátelé byli milí, spíše ještě děti. Povídali si se mnou a pak z nějakého mě nepochopitelného důvodu obědnali obrovitánskou sklenici tuňákového salátu. Vypadalo to jako sklenice od přesnídávky, ale mělo to asi metr. Mám tuňákový salát ráda, tak jsem ho s nimi jedla, ale důrazně jsem jim sdělila, že celou sklenici sníst nezvládnu a že pospíchám domů. Moje nová známá se tedy nabídla, že mi pomůže. A pak najednou kouknu na hodinky a ono je čtyři odpoledne! Vyděsila jsem se a sdělila jim, že rychle musím domů. Jenže jsem netrefila a na tramvaj a tak se jeden nový kamarád, takový mladý chlapec, který po mě pokukoval, nabídl, že půjde se mnou. Byla jsem mu velmi vděčná, rozloučila se všemi a vystresovaná běžela domů. Jenže vážně nerozumím tomu, proč jsem zrovna v té chvíli musela potkat kolegy z Písmáka, začít s nimi rozprávět o jejich dílech a nechat se zatáhnout do hospody, kde jsem zůstala až do třičtvrtě na sedm, kdy jsem usoudila, že už asi nemá cenu domů pospíchat!

Pointu to nemá, protože mě v té chvíli zazvonil budík.