V žilách víno, v láhvi krev

Útěcha má mnoho podob, jen my sami se můžeme rozhodnou jakou vezme podobu... Spoluautor: Monicta

V žilách víno, v láhvi krev…

Nikdy jsem vás nepochopil.
Vás, ženy, kterým nedělá žádný problém ublížit muži. Jste kruté a bezohledné.

Nevíš jak moc jsi mě ranila, myslím že jsi na to ani vteřinu nepomyslela. Nikdo mi nevymluví, že ve vztahu hraje důležitou roli osobní přitažlivost. Když partner vidí, že ten druhý ve svých pětačtyřiceti letech už není tak svěží a mladý jako dřív, najde si někoho jiného, který už pasuje na ty přísné parametry. Tak to je už od nepaměti...

To co je krásné není věčné, vím. Ale cožpak láska není věčná. Je to krása citů. Chci aby byla věčná. Tys mě, bohudík - bohužel přesvědčila o opaku. Tak krutě si mě postavila rovnýma nohama na zem... a já ten dotyk země neunesl a pod tíhou zklamání jsem se svezl dolů. Je tak těžké postavit se tam, kam si mě postavila, tam kde to skončilo...
V té době jsem udělal jednu z mých životních chyb. Neměl jsem přátele, kterým bych mohl svěřit své trápení. Neměl jsem rodinu, ke které bych šel pro rozumnou radu. Měl jsem jen jednu věc. Alkohol. Poznal jsem, že je to skvělý lék na mé problémy. Ve chvíli, kdy jsem se napil, mě netížily žádné pochmurné otázky typu : Co kdyby...
Byl jsem jen já sám a moje sklenka. Začínal jsem se uzavírat do sebe. Vyhodili mě z práce. Za jízdu s 1,5 promile mé oblíbené slivovice v krvi mi sebrali papíry. Já za to přece nemohl!

Ponořen v myšlenkách si nalévám. Můj kamarád, věrný. Nikdy mě neopustí! Kyselost se mění ve slast a prožitek. Oči se mi klíží a nasazuji výraz přituplého egocentrika.
V noci nespím, bdím nad otevřenou lahví a čtu etiketu na lahvi. Zkoumám každé písmenko a hledám v něm smysl života...

...Leč on nepřichází. Zůstává jen tupá nenávist. Ne, já tě mám moc rád. Nebo snad ne? Už ani nevím co si myslím. Neovládám ani svou mysl, ani své tělo. Celé dny jsem v našem bytě. Můj jediný pohyb představuje tříminutová procházka do nejbližší samoobsluhy pro další lahve. Nastává další problém. Dochází peníze, vyhrožují, že mi přestanou dávat sociální dávky, prý si mám hledat novou práci - Pche! Neví v jaké jsem situaci!

Snažím se, ale prý ne dost. Je to tragické, vlastně zábavné. Groteska. Zábavná inscenace. Nazývám tak můj již nenávratně zkažený život, plný věčných omylů. Ano, omyly jsou věčné. Nikdy se jich nezbavíš. Ráno vstaneš, řekneš si: dneska už to nějak dopadne - ale stane se omyl. Láhev sklouzne do mé kapsy a já stojím v parku. Bez domova, bez ženy....
K tomu je blízko k přemýšlení, zda ten můj život za něco stál. Má cenu ještě pokračovat? Začínám mít zdravotní potíže. Něco s játry. Mám jít k doktorovi? Mám se ničit alkoholem dál? To jsou otázky, na které nikdo samotný nenajde odpověď. Potřebujete pomocnou ruku. Ale já jí neměl. Bylo to jen na mě. Už jako malý jsem se neuměl rozhodovat. Každá má volba představovala nové problémy, ale byly to jen mé pokusy přežít. Proč jste mi je brali?
Pokusy, říkali jste mi jak je vše na nic, vše co jsem udělal bylo špatně. Však vy jste věděli jak mě dostat.
Nemusel jsem vidět vaše tváře, když jste mi říkali chudáčku - nebylo to z lítosti nade mnou a mou matkou, která až příliš často holdovala alkoholu. Vy jste jen nechtěli, aby jsme viděli, jak je vám jedno, jestli zemřeme hladem nebo jestli matka usne na nádraží a když se vzbudí nasedne do vlaku a nechá mě tam na pospas.
Tak jsem se cítil i v parku, stojící na lavičce a holuby pode mnou jsem kropil vínem : Jen ať si užijou - jednou na ně přijde řada, chytnou chřipku - třeba tu ptačí a je po nich. Pomyslel jsem si. A v úžas nad procházející mladou ženou jsem hvízdl. Otočila se. Pěkná byla...
Měla stejné oči jako má žena. Šla po boku mladého kluka, aspoň o půl století mladšího! Zasmál jsem se a krutá pravda mě zasáhla jako bič. Ruku v ruce tam s tím šaškem s dlouhým kabátem šla moje žena.
"Láska není věčná! " zvolal jsem v opojení toho rudého nápoje. Probodl mě její opovržený pohled, slyšel jsem jako by říkala : Chudák...

To byla poslední kapka - jak ironické. Proč ještě žít v tomhle prašivém světě, kde je jen nevěra a lež? To radši hnít v té dřevěné rakvi a nechat se užírat od červů! Alespoň by se konečně, po dlouhé době, našly bytosti, kterým by na mé osobě, na mém těle, byť mrtvém, záleželo. Rozhodnu se vzít si svůj život do svých rukou. Poprvé po pětačtyřiceti letech se sám mohu rozhodnou co s ním. Žádné okolní faktory mě už nemohou vyrušit z mého odhodlání...Odhodlání ukončit svůj život.

Poslední kapku dopíjím – jako by se mi vysmívala! Jako krev vypadá. Ještě více prohloubí mé odhodlání. Zda-li tak mohu nazvat něco tak ponižujícího jako konec života, vzdát se všeho – vlastně ničeho.

Nic nedělání – nežití.

Otvírám další láhev, třeba, doufám, na vše zapomenu. Už tolikrát se mi stalo, že jsem nevěděl co se stalo. A za nedlouho mi nebylo ani trapné, když jsem se probudil v neznámých končinách.
Snad se probudím v neznámu, kde na vše zapomenu.
Ale tu nemilosrdnou skutečnost mi připomene pach mých zvratků, do kterých si máčím rukáv. Ne, nedělá se mi ze sebe špatně, jak si asi myslíte. Tulím se k poslední lahvi a čekám až všichni ti všiví lidé odejdou. Nesnáším shon lidí. Nesnáším jejích bytí.
Vyzouvám si boty a hlavu pokládám na studené dřevo. Jestlipak takhle budu odpočívat ve svém hrobě.
Pohled na láhev, která leží pod stolem prázdná, mě nepříčetně rozčílí. Vztekle ji mrštím proti zdi a s tichým zadostiučiněním přihlížím jak se roztříštila. Dýchám, jako kdybych uběhl maratón - je to tak těžké! Náhle si všimnu, že ve sklenici, kterou jsem ukradl v místní hospodě, je ještě trocha vína. Vedle ní leží střep. Střep z jeho matky. Střep ze mě. Proč se to tak stalo? Proč takové zbytečné otázky? Na které stejně odpověď nezjistím. Úvahy jsou na nic. Poslední doušek opojného nápoje... jen jeden, jediný.

Vzpomínám, jak ještě nedávno řekl jsem své dceři:
„Pozdravuj maminku, vždyť já jí mám pořád rád.“
Ona se na mě usmála, tak jak to umějí jen dcery a jemně mě pohladila po tváři.
Zdá se to být jako věčnost. Jako hráz přes kterou už nedokáži dohlídnout. Hráz přes kterou teče víno, ne-li krev mého zraněného srdce.
Střep se v mých očích krutě směje - jak jsem byl naivní! Má ruka se pomalu přiblíží k tomu nepříteli. I nepřátelé mají moc pomoci. Teď již vidím jen červenou krev. Vypadá jako víno. Krásný pohled.

Nikdy jsem neviděl nic hezčího. Má krev, kapající do kaluže vína, které vyteklo z teď již rozbité lahve. Jsou si tak podobné a přitom docela jiné! Jako dvě sestry nenávidíc se navzájem. Jedna nechce druhou…
Jako já a ty.

---