Někdy je vteřina delší než rok

Někdy je vteřina delší než rok

Je konec léta, červenec

jak u kostela růženec

krajina tichá usíná

zapomíná, vzpomíná.

To srpen byl, měsíc bílých chrp

tvá ústa jak měsíc dálný srp

se odklonila ode mne, se odklonila od světa

hledala nové naděje, říkala navždy prokletá.

Pak září, kdy slunce nezáří

ovoce trpké v sadech zraje

pocit, že něco odchází

cítil jsem podzim, jeho taje.

Říjen, měsíc barvy světa

někdo mi řekl: bude veta

budeš se divit, budou se smát

budeš trpět a budeš se chtít prát.

Náš listopad a zvláštní hodina

kdy listí jak lidí ubývá

a černočerná krajina

na tvých plavých vlasech ulpívá.

Pak přišel zvláštní prosinec a cinkaly tam rolničky

bál jsem sesnad nevidět v tvých očích modré zorničky

a pohled chladný, kousky dechu hasly jako svíčky

plamínek tiše ubýval, knot chyběl u lucerničky.

Leden ten štípal do nosu

a prsty křehly v rukavicích

dlaň dlani dala spásu

jak anděl světlo nevěřícím.

Únor byl krátký jako vždycky

těch pár dnů chybí na dospání

bylo mi tiše, vše se chýlí

k poslednímu milování.

Pak už jen březen, pohledy poslední

duben a odchod do jiné krajiny

jsou tam prý víly a prý lesní mýtiny

nevíš, co počít si v takovou chvíli?

Květen už nebývá měsícem lásky

nebývá radostí z příchodu života

utichly v uších poslední hlásky

trpím a chci se prát, samota... samota...

A nakonec červen, co si s ním počít?

Červen, zas znova začít?

Nech si své tajemství navždycky pro sebe

nikdo ať nedozví pravdu se nikdy

osud si s duší tvou víckrát hrát nebude

větrné mlýny se pomalu točí.

Začnu teď věřit na lesy a mýtiny

anděla, světlo a tvé plavé vlasy

je konec léta, volám tě, kde jsi???

V dubnu se sejdeme, zase, že nejsi?!