Ztráta

Tato úvaha dětských očí má poukázat na to, že člověk by se nejdříve měl dvakrát zamyslet nad něčím, čemu by chtěl věnovat část svého života. Může se totiž stát, že poté zjistí, že svůj život a svou veškerou sílu věnoval něčemu, co za to vůbec nestálo. Kdyby se ale nejdříve nad tím zamyslel, mohl by svou sílu a energii věnovat věcem, činnostem či lidem, kteří jsou toho hodni a svým životem neplýtvat. Mohl by být zklamán. Našla jsem květinu. Opravdu moc pěkná květina. Růžová. Vzala jsem si ji domů a pečlivě se o ní starala. Poctivě jsem ji zalévala a také přesazovala a někdy jsem na ni dokonce mluvila. Vyprávěla jsem jí o všech krásných věcech, které ona nemohla vidět a říkala jsem jí, že je tou nejkrásnější květinou na světě. Sluníčko na ni svítilo a měla jsem z toho opravdu dobrý pocit. Uplynul rok, dva, tři a květina byla stále tou nejkrásnější květinou na světě. Růžová. Ani jednou mi nezvadla a ani jednou mi neodkvetla. Dokonce ani na noc se mi nezavírala. Asi mě měla příliš ráda nato, aby spala. Jednoho dne, to když jsme se stěhovali a já musela květinu přesadit, do mě strčil jeden pán a květináč s mou květinou spadl na zem a roztříštil se na hrozně moc střepů a mou květinu zasypala hnědá hlína. Nechtěla jsem, aby ten pán na tu květinu šlápl a ublížil jí, tak mu říkám: „Pozor na tu květinu!“ „Ále, vždyť je umělá,“ odpověděl.