Sama

Pomaličku pootevřela dveře od koupelny, aby mohla opatrně prozkoumat prostor za nimi. Zorničky se jí prudce roztáhly a chvíli trvalo než si oko na tmu zvyklo. Nic tam nebylo. Oddechla si. Tyhle trochu šílený činnosti prováděla pokaždý, když byla doma sama. Do místnosti vcházela zásadně jenom po důkladném prohlídnutí, nechávala tašku plnou lahví za vchodovými dveřmi, okolí postele mazala husím sádlem a na okna věšela tapety s rozsvícenými světly.

V ten den venku foukal silný vítr a déšť dopadal na zem v přímkách. Na okno bouchaly větve borovice a konvice na plotně začala pískat. Položila knížku a šla si zalít čaj. Ovocný, hezky jak to měla ráda. Pak se vrátila do postele, usrkla si z hrníčku, pustila si rádio a začala myslet na to, že se rodiče už zítra vrátí. Teda dneska v noci. Teda jako po půlnoci. Neměla ráda tohle slovíčkaření. Zavřela oči a v ten moment se jí pod víčky strašným způsobem zablýsklo. Prudce je opět otevřela. Ale všechno bylo při starém. Žárovka svítila, žádný zápach ohně, prostě nic. V rádiu zrovna hlásili něco o leteckém neštěstí. Nevěnovala tomu pozornost. Zbystřila až když padla slova Záhřeb – Praha. To je přeci....Zamrazilo ji v zádech. Podívala se na svého plyšového medvěda, otřela mu rukávem skleněné oko a hluboce do něj pohlédla. Viděla otce s matkou, jak se procházejí  ruku v ruce po pláži a zpívají si. Medvěd svěsil koutky a na zem padla jeho první slza. Po chvilce plakali oba.

Ráno zvonil telefon, ale nebyl zde nikdo, kdo by ho mohl zvednout.