Hlavně to zdraví

Pane bože, jestli mi tohle míníš vážně udělat, tak nejsi dobrotivý bůh. Jsi zlý bůh. Jsi zlý bůh a já tě nebudu mít rád, protože mě teď také nemáš rád.“ To jsou slova, která jsem si říkal každý den. Každý den, než jsem otevřel oči, než jsem se poprvé nadechl, byla toto moje první slova. Zemřela mi matka, když mi bylo pět a vyrůstal jsem jako jedináček. S tátou jsme si rozuměli. Nikdy mi nebylo dopřáno štěstí. Teď nemluvím o věcech jako jsou peníze, či bohatství nebo přátelství. Teď mluvím o štěstí, o kterém se stydíme mluvit, protože to je jakési tabu. Dodnes nechápu, proč si lidé, když je nejhůř říkají: hlavně že máš zdraví. Proč? Proč je zdraví to nejdůležitější? Že se nedá koupit? Houby! Dnes už všichni víme, že doba jde dopředu a to i v oblasti zdravotnictví. A když mi někdo řekne, hlavně že mám to zdraví, říkám si, že ten člověk musí být chudák. Tady nejde o žádnou skromnost. Mně vzal život všechno. V životě jsem zakopl mockrát. Mluvím teď o věcech běžných. Ztratil jsem zámek od kola. Ztratil jsem simkartu. Ve škole mně nečekaně vyzkoušeli. Nestihl jsem autobus. Říkáte, že to se stává každému? A to mi podle vás ty pocity smutku vymaže. Myslíte si, že se cítím lépe, když vím, že někdo druhý, třetí, čtvrtý, pátý prožívá stejné strasti? Byl jsem člověkem příliš dobromyslným, příliš jsem lidem dával, příliš jsem doplácel na ostatní, abych teď neměl právo být sobecký a říct: No a co, že druhý je smutný. Mě nezajímá ten druhý. Teď se zajímám o sebe. A já chci mít dnes štěstí. Chci jeden večer usnout s tím, že celý den byl bez jakýchkoliv problémů. Jeden jediný den bez ztráty času přemýšlením o tom, zda jsem něco nezapomněl, neztratil, nestihl. Já nechci peníze, nechci zdraví. Chci jenom obyčejné věci, které mi zpříjemní život. Chci moc? Ano? Chci moc, když chci přijít do práce bez nějakých kruhů potu na košili v podpaží? Je moc chtít, aby se mi nezasekl počítač? Nechci nějaké zdraví. Nechci peníze. Chci jenom jednou být sobecký a říct: teď jsem tu já.  

Takto vypadala moje úvaha před asi sedmi lety.

Dnes pro mě platí ta věta, kterou si lidi vymysleli. Hlavně zdraví. A funguje to. Posuďte sami. Asi před pěti lety mi zemřela žena. Hlavně, že mám to zdraví. Vyhodili mě z práce. Hlavně, že mám to zdraví. Dítě mi poslali na zvláštní školu. Hlavně, že má to zdraví. Neměl jsem z čeho platit daně a nájem a tak mi vzali střechu nad hlavou a bydlíme v nějakém ústavu pro nemajetné nebo něco takového. Ale hlavně, že máme to zdraví. A tak, když se mě někdo zeptá, jak se mi daří, řeknu: „Výborně. Jsem zdravý a to je přece to nejdůležitější.“