Zboudilec

Takhle se občas sama cítím...

Tiše hladíš sametový přehoz ve své rakvi a
se slzou ve tváři si rozmazáváš úsměv.
Tvá poslední řasa shořela ve víru řeky,
když rudý polibek neslíbeného zapomnění ti políbil líci.
Víš, že vše je teď pouhou vzpomínkou….
A přesto urputně zápasíš s nedostatkem sil,
abys mohl splatit neslíbený dluh své duši….
Zbloudilý mezi kameny osudu
se zvedáš z rakve do noci hřbitova.
Neboť ty nemůžeš přeci býti méně než stínem svého těla…
Vládce temného strachu rozlitý jako krev po oltáři.
S absurdním pohledem,
jež připomíná oči nicoty, která jej korunovala trny.

---