Dusilové hlas, tajemně znící...

          Jsou prý lidé, kteří ze zpěvu Lenky Dusilové dokáží čerpat pozitivní energii. To je zřejmě faktum, které autor této statě jako takové musí akceptovat; pro něj je to ale jen stěží pochopitelné. Ne snad, že on sám by zde pociťoval energie negativní;  jde o to, že z neobvyklého, mimo zavedené polohy se pohybujícího posazení jejího hlasu zaznívá něco, co se pohybuje zcela mimo kategorie pozitivní-negativní, nebo přesněji řečeno, jako by v něm bylo obojí zároveň. Když se posluchač nechá okouzlit, když se nechá vtáhnout do tajemných hlubin jejích pěveckých vokálů, skoro jako by v něm někdo vykouzlil pocit, že se před ním otevřelo okno do ráje. Okno? - spíše jen okénko, malá špehýrka, kterou lze na chvilku zahlédnout snové krajiny magického jinobytí; ale v tom okamžiku, kdy by chtěl vstoupit, vzlétnout za oním hlasem do té krajiny snů, onen vábivý hlas jako by odlétl někam jinam, i se svou majitelkou, někam do jiných sfér, kam obyčejný smrtelník nebude mít nikdy přístup. A zpátky zůstane pouze hořké poznání: to všechno byl pouze sen...

      Je to opravdu tak: jako by z hlasu této výjimečné zpěvačky zaznívalo neustálé ano a zároveň ne, obojí propletené jako dva hadi v zápase na život a na smrt; anebo snad ale spíše jako dva milenci, prolnuti navzájem v milostných vášních? Čistě akusticky pojato, pokud by se její hlas nechal vůbec k něčemu přirovnat, pak snad ze všeho nejspíše ke zpěvu mongolských pastevců či sibiřských šamanů, kteří dokáží zpívat ve dvou tóninách zároveň, svrchní a spodní, kterážto tóninová podvojnost jejich zpěvu propůjčuje jeho neuchopitelné tajemno. Jenže u Lenky Dusilové je to jiné, její hlas je stejně neuchopitelný, nepojmenovatelný, tajuplný, dvojdomý - jenže u ní je to dáno ne pouze jeho zvlášním posazením, osobitým modulováním, to je tu jenom prostředek, nikoli samoúčel, to hlavní je to sdělení, které stojí za tím, je to ona sama, kdo stojí mezi sférami, mezi ano a ne, mezi odmítáním a touhou...

      Není snad opravdu možné, její hlas, její způsob zpěvu nějakým způsobem pozitivně pojmenovat, zařadit do nějaké platné kategorie; daleko snadnějším se jeví to, alespoň určit, čím její zpěv není. Jako zcela první faktum lze s naprostou jistotou konstatovat, že její zpěv je něčím naprosto jiným nežli to, jakým způsobem své pěvecké kreace předvádějí ostatní zpěváci z této oblasti, která je obecně nazývána "hudební branže". Lenka Dusilová jako by v každém jednotlivém tónu svého zpívání úzkostlivě dbala toho, aby ani jediným okamžikem nesklouzla do konvencí právě onoho "obyčejného" zpívání, které produkují její pěvečtí kolegové. A činí tak nadmíru úspěšně; skutečně je i z té nejnepatrnější sekvence jejího zpěvu bezpochybně znát, že ona stojí někde jinde, že se pohybuje ve zcela jiných sférách srozumění toho, co a jak má být sdělováno zpěvem.

      Na straně druhé, v hlase Lenky Dusilové není nic z onoho destruktivismu, kterým se vyznačuje hlasový výraz těch, kteří - podobně jako ona - bytostně odmítají prvoplánovou líbivost konvenčního zpívání, a své pohrdání pěveckou komercí dávají najevo čirou hlasovou negací: ať už cíleně agresivními tóny, nebo vědomým "deformováním" svého hlasového projevu. Lenka Dusilová - a právě to je základem její jedinečnosti - se dokázala vyhnout oběma těmto jednostranným polohám, našla si svůj vlastní svět, mezi těmito oběma extrémy.

      "Vlastní svět" - snad by byl příhodnější příměr, hovořit zde o jakési nesmírně úzké štěrbině mezi oběma zmíněnými, už existujícími světy, které zdánlivě vyplňují veškerý možný prostor. Lenka Dusilová dokázala ten jedinečný pěvecký počin, tam, kde zdánlivě nebylo místo už vůbec pro nic, objevit pro sebe nové prostory, které se staly její vlastní doménou. Nové prostory - či snad spíše, nové meziprostory, jakoby nové průhledy mezi něčím a něčím, mezi dosavadními světy. "Do meziprostor hleděno..." - to říkají verše německé šamanky; a jako by tím bylo předznamenáno to, kam jednou česká zpěvačka pohlédne, pronikne svým hlasem. "Mezi světy", toto jméno nese jedna písnička této zpěvačky - a zdá se, jako by významovost tohoto nazvání zde nabývala nové, mnohem závažnější důsažnosti. Jako by její zpěv, její hlas, jako by ona sama stála, bloudila mezi dvěma různými, navzájem náprotivnými světy, ve kterých ona nemůže najít samu sebe, a proto se od nich odvrací, a pravdu života hledá jinde, na rozhraní obou světů předešlých.

      "Tady a někde jinde" - tak tento název nesl tanec mladých afrických děvčat, který bylo autorovi těchto úvah kdysi dopřáno spatřit. Onen tanec, ta neuvěřitelná, nenapodobitelná spontaneita těchto dítek africké přírody, ještě nezasažených a nezfalšovaných dotekem civilizace - o něm se dá říci nakonec stejně málo, anebo stejně tolik mnoho, jako o zpívání Lenky Dusilové, anebo o veršování německé šamanky. Je v tom prostě něco navíc - něco, co se nedá nijakým způsobem nazvat, ale co by se snad nechalo označit jako magie věcí; je to ten zázračný okamžik, kdy věci ztrácejí svou bezprostřední předmětnou danost, a kdy se začíná ze skrytých sfér našeho vnímání vyjevovat jejich niterná spiritualita, jejich vlastní jinobytí.

      Jinobytí - to je snad právě to klíčové slovo, kterým lze vyjádřit tajemství jak afrického tance, tak hlubokozasahující poezie, a stejně tak i české zpěvačky. Jestliže ale jinotvornost tančících afrických děvčat spočívala spíše v jejich tradici, v jejich magické minulosti, a jestliže jinopohlednost německé šamanky spočívá v jejím cílevědomém pohledu na vnitřní magii věcí, pak "jinozpěvnost" Lenky Dusilové se zdá mít ze všech nejvíc napohled nenápadný, jakoby "civilní" charakter. Ona nevyvolává stíny duchů chimérických magických světů, ona stojí uprostřed našeho vlastního, "obyčejného" světa, našeho vlastního žití. Její magičnost či jinostojnost vychází z toho, že právě zprostředka našeho každodenního, profánního existování dokáže vykouzlit přísvit něčeho jiného, něčeho vyššího; něčeho, co je "tady a zároveň někde jinde" - totiž někde dále, v jiném, novém, pravdivějším způsobu existence. "Mezi světy" - tento výraz jako by tady dostával ještě jeden nový, netušený význam; jako by Lenka Dusilová v těch chvílích, kdy se vnoří do hlubin svého zpívání, vykračovala ven ze starého, přežilého světa, a nechávala vytušit obrysy světa nového, teprve se rodícího na troskách toho starého. Ona sama stojí mezi těmito dvěma světy; ví a cítí, že ve starém se už nedá žít, ale sama je v něm jako všichni ostatní stále ještě uchycena, držena v jeho poutech... A přece už tuší, jak by musel vypadat svět příští, aby mohl mít skutečně právo nazývat se novým; vyšším stupněm cesty lidstva od stavu zvířecího ke stavu doopravdy lidskému. Tento svět by musel být v prvé řadě prostý jakéhokoliv klamu, jakéhokoliv předstírání - tak, jak pravdivý a ryzí je její vlastní zpěv...

      Ona sama si asi sotva tímto způsobem kdy dělala myšlenky o nadčasovém významu, dosahu svého zpívání. Ona prostě hledala svou vlastní cestu, svůj vlastní pěvecký výraz, svou vlastní tvář. Jenže - a to platí naprosto ne pouze o oblasti hudební - každý, kdo opravdu poctivě hledá pravdu věcí, pravdu života, ten se nakonec tak či onak dostane na jednu a tu samou cestu. Cestu k pravdě, cestu k opravdovosti... Ale stejně, kdyby si tato zpěvačka jménem Lenka Dusilová jednou dokázala v plné míře uvědomit tento nadindividuální, až spirituální dosah svého vlastního zpívání - kdoví, jakých pěveckých zázraků bychom se teprve potom od ní ještě mohli dočkat...