Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seAranisa
Autor
Aquarek
ARANISA
New York – Přítomnost
„Prásk“ Ozvala se rána hromu bouře, která v podzimní noci ozařovala liduprázdné ulice velkoměsta a probudila z noční můry i spícího Petra, ten se překvapením tak silné rány až posadil na potem nasáklou postel, světlo od blesků se odráželo od kapek potu na jeho tváři.
Rychle se rozhlédl po pokoji, na suchu polkl a teprve potom si uvědomil co se stalo. Dlouze povzdychl vstal z postele a odešel do vedlejší místnosti. Nechal zhasnuto na stole sebral telefon a vyťukal číslo.
„Blake!...áách“
„Pane doktore, tady Petr Bláha. Promiňte, že vás otravuji.“
„Dobrý večer, ale to je přeci v pořádku.“
„Znovu jsem měl ten sen, tentokrát byl však tak zvláštní,…….byl jako živý, jako nějaká vzpomínka.“
„Stavte se u mě zítra ráno v deset. Udělám si na Vás čas.“
„Děkuji Vám a ještě jednou se omlouvám, že jsem Vás vzbudil. Mějte se.“
”Dobrou noc......tututututututu”
Položil sluchátko sedl si ke stolu a zapálil si cigaretu. Blesky, které sem tam ozářily tmavou místnost však Petrovy brzy ani nevadily, myšlenkami byl ve svém snu a přemýšlel co vlastně znamená. Byla to jeho posedlost, nebo něco co ani sám neví.
Druhý den ráno, kdy už slunce dávno prosvítalo skrze vysoké věžáky, seděl Petr stále u stolu, na kterém stál popelník plný nedopalků od cigaret, které přes noc přemýšlení vykouřil. Chvílemi se rozhlížel po místnosti až se konečně rozhodl vstát, po zjištění, že mu již došlo kuřivo se pomalu odsunul do koupelny. Po sprše, která mu velice bodla si oblékl své nejoblíbenější kvádro, které nosil pouze do společnosti. V deset hodin měl již zmiňovanou schůzku s doktorem Blakem. Byl to Petrův Psycholog a pomáhal mu zjistit svou skutečnou identitu. Petr byl nalezen někde na venkově v České Republice přibližně v osmi letech se ztrátou paměti, jediné co u sebe měl byl pouze prsten s vyraženým znakem vrány, který měl pověšený na šňůrce na krku. Jeho rodiče však nenašli a tak musel žít v dětském domově, pak se začal učit, základní, střední a nakonec vysoká škola, kterou jel studovat právě do Ameriky, kde si našel nové přátele a další studium, tím pádem neměl důvod vracet se tam odkud nemá moc dobrých vzpomínek, měl novou identitu a život. Od jedné doby se mu však začal zdávat jeden stejný sen. Zpočátku jen někdy, časem se ale začal sen více a více vyostřovat. Což Petra přimělo zjistit svou pravou identitu, protože doufal, že to má něco společného s jeho životem před ztrátou paměti.
10:00 – Blakeho ordinace
V čekárně doktora Blakeho nikdo nebyl, spoustou velikých oken sem pronikalo denní světlo, které místnost zesvětlovali. Bylo tu pár židlí a jeden kancelářský stůl, za kterým seděla pohledná sekretářka a neustále něco zapisovala do počítače. V tom zazvonil telefon.
„Prosím doktore?.....jistě. Hned ho za Vámi pošlu.“
Položila sluchátko podívala se na Petra a pousmála se.
„Doktor Blake Vás už očekává.“
„Děkuji Vám slečno.“
Petr přešel k velikým dřevěným dveřím a vešel dovnitř. Doktorova kancelář nebyla zrovna malá. Spoustu skříní se spisy, pár oken, rostlin a Velký stůl uprostřed místnosti. Za nim již seděl Doktor Blake. A s někým zrovna telefonoval. Doktor Blake byl postarší muž malé postavy s řídkými, delšími vlasy učesanými do malého culíku.
„Ano, ano,…….vyřídím mu to jakmile ho potkám... jasné. ….. jo. Tak se měj.“
Zavěsil, zakroutil hlavou a pohlédl na Petra.
„Zdravím Vás Petře!“
„Dobrý den přeji.“
Podali si ruce na pozdrav a posadili se.
„Tak už zase ten sen?“
„Ano, tentokrát byl velice reálný……..“
A začal vše doktorovy vyprávět, každý detail.
„Hmmm...zajímavé, ale to už jsi mi říkal minule.“
„To ano ale ty další podrobnosti. Třeba ten Hostinec u Koňáka. To něco musí znamenat. Bylo to napsáno česky. A já pocházím z Čech.“
„Rozumím ti, ale vždyť to není možné. Doba ve které se odehrává tvůj sen je přece dávno pryč….. Je možné, že jsi jako dítě, ještě před tím než jsi ztratil paměť viděl nějaký film a je jedinou věcí, kterou si pamatuješ a proto se ti o něm zdá. I takové diagnózy se nemohou vyvrátit.“
Petr zklamaně sklopil hlavu a znovu ji zvedl.
„Asi máte pravdu……“
Rozhovor ještě chvíli trval. Když už skončili šel Petr za svými přáteli do jejich oblíbené Kavárničky, kde se každý den scházely. Byl to malý podnik, kde neměli moc veliký výběr jídla, ale zato měli nejlepší kávu v celém New Yorku. Petr už z dálky viděl své dva přátele Daniela s Alicí, sedící u jejich oblíbeného stolu. Namířil si to rovnou k nim a čím více se blížil zvětřil novou hádku. Daniel s Alicí se totiž velice rádi hádají a to tak často, že kolikrát Petr přemýšlel nad tím, jak mohou přes neustálé hádky být nejlepšími přáteli.
„Říkám ti, že je to blbost!“
„Ahoj vy dva. Tak už se zase hádáte?“
„MY? Vůbec ne……ale stejně si myslím, že to tak je“
„Ne není! Je to naprosto vyloučeno!“
„O co zase jde?“
„Víš Petře tady Alice si myslí, že existuje inkarnace. To je, že se člověk…….“
„Já vím co to je!“
Skočil Petr Danovy do řeči.
„A co si myslíš ty Petře?“
„Neber to jako diskriminaci žen, ale taky na to nevěřím.“
„To jsem si mohla myslet! Chlapi sobě!“
Dan se na Alici Zákeřně pousmál a Alicin výraz se změnil v parní hrnec, který každou chvíli vybuchne. Vtom se však zastavila, vyhlédla ven na ulici, kde na lavičce seděla vrána.
„A co támhleta vrána? ….podívejte se na ni. Třeba je to někdo z tvých předků a teď tě hlídá“
Oba se otočili vyhlédly ven na ulici, kde spatřili vránu. Vtom Petr ucítil zvláštní pocit. Znal ho, Ale již dlouho ho necítil. Pohled na opeřence ho zcela Rozhodil.
„hahahaha. Tak předek? Prosim tě jsme v jednadvacátém století.“
„Petře je ti něco?......Hej Petře!“
„Ta vrána.“
„Co je sní? Neřikej, že nato taky začínáš věřit!“
„Jsi v pohodě Petře? Zdáš se mi nějaký divný.“
„Jsem v pohodě!“
Znovu se podíval ven z okna vrána však byla pryč.
Mezitím co se Alice s Danielem dále hádali, Petr přemýšlel o tom divném pocitu při pohledu na ptáka. Po chvíli na tuhle příhodu zapomněl a věnoval se dál svým přátelům.
„Tak co si dáte?“
otázal se jich číšník
„Tři kávy, jako obvykle.“
„Jistě. Hned to bude.“
„A co ty jak jsi dopadl s tim doktorem?“
„Je to vůl! Tvrdí mi, že jsem asi viděl nějakej film a teď se mi oněm pořád zdá.“
„co naděláš ty parchanti z normálních lidí ždímou peníze a těm co by měli pomáhat a který na to nemaj, na ty s prominutím serou! Ale říkam ti jestli se tím snem budeš pořád zabývat, tak se brzy utrápíš!“
Po vynikající kávě se všichni tři rozešli a každý šel za svými povinnostmi.
Po příchodu domů se Petr vrhnul do učení, k tomu si zapálil cigaretu a dal se do práce.
Učil se až do pozdního večera a po náročném dnu a nedospané noci zalehl do postele a v klidu usnul.
„ÁÁÁch“ vykřikl Petr zděšením po probuzení z hrozného snu. Tentokrát byl sen jiný. Stále se mu přemítal pohled starce na vývěsní tabuli Hostince u Koňáka na níž tentokrát seděla vrána, které si Petr dříve nevšiml. „Vrána? Nikdy v mém snu nebyla žádná vrána.“
Ten den měl jít do knihovny hledat nějaké informace ke studiu. Den začal velice pochmurně déšť který způsobil několik autonehod, donutil Petra jít pěšky, dlouhou cestu ošklivým počasím, která mu nedělala žádnou radost. Když už byl před budovou městské knihovny, chvilku čekal venku pod přístřeškem, než mu z kabátu trochu odkape dešťová voda. Když už mu začala být zima vešel dovnitř. V obrovské hlavní hale, která měla strop několik metrů vysoko a podlahu celou z mramoru. Seděla za stolem správkyně knihovny. Petr ji znal od vidění a připadala mu velice sympatická. Přešel k ní z kapsy vytáhl průkazku a podal ji ženě. Ta něco naťukala do počítače a vrátila ji zpět Petrovy, ten se podíval do strany na veliké prosklené lítačky, Prošel jimi do další místnosti. Byla dlouhá a prostředkem se táhl široký průchod mezi regály s knihami a na úplném konci byly stoly pro čtení a koutek s počítači a přístupem na internet. V celé knihovně bylo ticho jako v hrobě, které přerušoval jen hluk z dopravních prostředků a troubení naštvaných řidičů, skrze stará okna. Petr přešel k počítači a začal vyhledávat potřebné informace, chvilku hledal to co potřeboval, když si najednou vzpomněl, na název hostince z jeho snu. Ihned ho zadal do vyhledávače, ale nic nenašel až ho napadlo hledat na českých stránkách. Zprvu se mu zase nedařilo až……..
„tady to je! Hostinec u Koňáka, budova byla postave roku 1582 roku v Praze - 1643 byla zničena požárem. Zůstaly pouze základy a starý gotický sklep, na němž nyní stojí novější budova přibližně z roku 1712. Jméno majitele tehdejší budovy se nepodařilo nalézt.“
Petr sjel v prohlížeči níže, kde spatřil kresbu budovy, vypadala jako ta z jeho snu. …..
Vtom se v dáli v hlavní uličce mezi regály ozýval nějaký hluk Petr zvedl hlavu od monitoru a podíval se tím směrem a zahlédl správcovou, jak se dívá někam do výše.
„jedeš potvoro!.....“
Petr se podíval směrem kam paní a vysoko u stopu zahlédl kroužit vránu, která se najednou snesla někam mezi regály. Petr vstal, prošel hlavní uličkou a nakukoval mezi regály zda ptáka zahledne. Až konečně. V uzoučké uličce na zemi přešlapoval zcela klidný opeřenec. Petr pomalu přistupoval blíže a vrána nejevila ani známku strachu, byla klidnější než samotný Petr. Když už byl u ni vzal ji do rukou a ona na něho koukala jakoby to ani nebyly vrána. Odnesl ji k nejbližšímu oknu a vypustil ji ven. Vrátil se zpět k počítači, ale stránky s Hledanými informacemi byly pryč. V tu chvíli se rozhodl za každou cenu zjistit co znamená jeho sen a zvláštní pocity, které má, když zahlédne Vránu.
Od toho dne začal procházet všechny knihovny a archivy ve městě aby zjistil vše o Hostinci u Koňáka a Praze. Po čase bezvýsledného hledání začal jezdit do okolních měst, kde se nacházely archivy. Zanedbával studium, přestal komunikovat s přáteli, jeho život se začal rozpadat a jeho posedlost ho víc a víc nutila hledat. Jednou když hledal v malém archivu, který zapáchal zatuchlinou a zářivky které jej osvětlovaly každou chvíli přestaly svítit. Petr pročítal spis o Pražském Hradě, když v tom za sebou uslyšel něčí hlas.
„Pan Bláha?“
Petr se otočil a ze tmy mezi skříněmi k němu přistoupil vysoký muž v černém kvádru a kloboukem, mohlo mu být, tak okolo pětatřicítky s obličejem působícím velice hrůzně.
„Kdo jste?“
zeptal se Petr celý překvapený.
„To není důležité. Důležité je, že oba hledáme to stejné. …. Proč to hledáte?“
„Hledám co?“
„Pane Bláha nezahrávejte si semnou, vždyť víte…… Brána.….. Není to náhoda, že oba hledáme stejné, co se naxhází někde v Evropě?“
„Nevim o čem to mluvíte.“
Petr se raději dal na ústup a chtěl odejít. Muž ho však chytil pevně za ruku.
„Pusťte mě!“
„Nezahrávejte si s ohněm! Radím Vám dobře. …..Ještě se uvidíme.“
Pustil Petrovy ruku a ztratil se ve tmě. Petr chvíli zaraženě stál a v hlavě si přemítal to co mu říkal neznámý a tajemný muž. A uvědomil si, že se kolem něho stahuje prapodivný kruh.
Ihned jakmile se vzpamatoval nasedl na první taxík a odjel domů. Celou cestu se přesvědčoval jestli ho někdo nesleduje. Doma ani nerozsvítil a snažil se neukazovat v oknech. Zapálil si a jak byl stále vystrašený z divného zážitku nemohl ani pořádně dýchat.
Když se po pár hodinách uklidnil sledoval ulice, zda někoho nezahlédne.
„Musím zjistit o co jde. Mám toho nechat, nebo hledat dál a nechat se tak třeba zabít?“
Chvíli přemýšlel pak vzal telefon a vytočil číslo.
„Letiště? Dobrý večer. Chtěl bych si rezervovat letenku do Prahy……Ano, jistě. Na jméno Petr Bláha. ….hmm…..děkuji. Dobrou noc.“
Položil telefon a znovu se zadíval do ulice. Rychle si sbalil nejnutnější věci, zavolal si taxika a odjel na letiště.
„Konečně v letadle. A teď se vrátim tam, kde to všechno začalo.“
Po několika hodinovém letu a klidném spánku beze snů konečně letadlo přistálo na mezinárodním letišti Ruzině. Petr si ihned vybavil svou mateřčinu a během chvilky se necítil, jako pouhý návštěvník, ale jako Místní. Ubytoval se v jednom malém hotelu na Malé straně. A ihned jakmile si vybalil vyšel do ulic starého města hledat hostinec u Koňáka. Bzdy zjistil, že ve dne to nepůjde a tak ve dne hledal po archivech a v noci přímo v ulicích dnes již bezpečné Prahy než před těmi trémi sty lety. Mezitím uběhlo několik dní a stále žádné úspěchy. Až jedné noci v jedné ze zapadlých uliček překvapilo Petra pár chlápků.
„Pan Bláha. Tak se zase setkáváme, jak jsem Vám tenkrát říkal. Pojďte s námi dobrovolně, nebo to pro Vás nebude dobrý.“
Pověděl Petrovy muž se kterým už měl tu čest se setkat.
Petr celý vystrašený se raději rozhodl spolupracovat, než aby jeho tělo lovili rybáři někde u Karlova mostu. Muži ho odvedli k luxusnímu autu a společně nastoupili. V autě již čekali další dva.
„Musíme Vám zavázat oči. Je to pro Vaši i naši bezpečnost. Nic jiného Vám stejnak nezbývá.“
Cesta trvala dlouhou dobu. Zjevně jeli někam mimo Prahu.
Auto začalo pomalu zpomalovat až konečně úplně zastavilo. Jeden z mužů Petrovy sundal šátek, kterým měl zavázané oči a teprve teď mohl vidět kde to vlastně jsou.
Byly na dvoře obrovské vily obehnané vysokou zdí. Všude se svítilo a strážnými se zbraněmi se to tu jen hemžilo. Tři muži se kterými jel v autě zůstaly na dvoře šel sním pouze ten kterého potkal v NYC, zřejmě byl velitel těch ostatních. Doprovodil ho až do vily prošli vstupní halou do nějakého salónu bylo tu několik pohovek uspořádaných kolem krbu.
„Posaďte se.“
Petr si sedl a rozhlížel se hlavně na obraz visící na zdi.
Vtom se za ním ozval neznámý hlas
„To byl můj předek.“
Petr se otočil, stál za ním postarší muž společensky upravený v jedné roce držel sklenku whisky a ve druhé doutník.
„Ale to Vás asi nezajímá. Pojďte zamnou!“
Přešli přes halu na druhou stranu, kde v další místnosti stál obrovský kancelářský stůl z masivního dřeva. Muž se za něho posadil do zřejmě velice drahého křesla, které bylo vyrobeno z pravé kůže. Rukou Petra pobídl ať se posadí.
„Tak pane Bláha. Už jednou se Vás ptal jeden z mých mužů, proč hledáte bránu…..neodpověděl jste, tak jsem se Vás chtěl zeptat sám, zvláště potom co jste přiletěl sem do Čech. A tak chci slyšet proč?“
Petr zakroutil hlavou
„Pane, já opravdu nevím co ode mne chcete.“
„Nedělejte ze sebe hlupáka, oba hledáme Aranisu. …….Tak pro koho pracujete?
„Pro nikoho!“
„Jasně inteligentní studentík se začne zajímat nebeskou bránu. Zrovna když ji hledáme my několik měsíců, vy to zvládáte během několiká týdnů.….Dobrá zástěrka.“
„Já opravdu……“
„Nehrajte si SEMNOU! Víte kdo já jsem? ……..Já jsem Leonardo Diaz“
Muž vztekem uhasil doutník o stůl! Vtom si Petr vzpomněl na článek z novin „Milionář vkládá peníze do umění.“ Ale přitom všichni věděli, že je spolčen s mafií a může mít vše na co si jen vzpomene. Někdo tvrdil, že je pravá ruka Mafiánského Bose v Las Pegas.
„Tak poslouchejte zeptám se Vás naposled. Pro koho pracujete?“
Petr rychle zapřemýšlel
„FBI“
„FBI? odkdy se FBI zajímá o umění a nadpřirozené jevy?“
„Zřejmě od té doby co jste začal pátrat vy po té bráně.“
Muž jen přikývl na znamení, že se tato možnost nedá vyloučit.
„Tak víte co? Uzavřeme obchod…….Pracujte pro mě. Nic neříkejte nechte si to projít hlavou…Marcusi! … Doprovoď pana Bláhu zpět do jeho hotelu. A ať se mu nic nestane! J“
„Jistě pane.“
„Tak doufám, že se zase brzy uvidíme, abyste mi sdělil jak jste se rozhodl.“
Petr se zvedl ze židle a následoval Marcuse, jak ho již oslovil Diaz.
Došli k autu nastoupily společně se zbylými třemi chlápky. Znovu Petrovy zavázali oči a vyjeli. V hlavě se mu honily všelijaké myšlenky a velice se mu ulevilo. A už se rozhodoval, že hledání nechá a vrátí se zpět do Ameriky. Během cesty Marcusovi zazvonil telefon.
„Ano? …… rozumim.“
Jediná věta kterou Marcus pověděl a zavěsil.
Auto zastavilo Marcus vystoupil ale stále nechal Petrovi zavázané oči. Pár metrů ho někam vedl rozvázal mu oči. Petrovi chvilku trvalo než si zvykl na odraz ze světel auta.
"Ale tady není můj hotel."
Otočil se k Marcusovi který na něho mířil pistolí.
"Je mi to líto, ale rozkaz je rozkaz."
Vtom se z nebe začal snášet nějaký přízrak. Byla to vrána, která ihned přistála na hlavě Marcuse a ten se začal ohánět.
"Dobá chvíle zdrhnout."
Pomyslil si Petr a rozeběhl se do nejbližší uličky. Ostatní muži rychle jak viděli Petra utíkat, vyskákali z auta a vydali se za ním. Petr běžel jako o život a jak probíhal uličkami vybavil se mu jeho sen.
"Vždyť to je ono."
a začal se rozhlížet po dalších povědomích věcech. Konečně doběhl k jednomu domu a vybavil se mu Hostinec U Koňáka.
"Tady je to!"
Vešel dovnitř rovnou po schodech do sklepa, byl stále stejný až na věci, které v něm nyní byli.
bylo tu světlo od již elektrické lampy, ale svícen na zdi tu byl stále. Petr za něho zatáhl a v tom se před ním ve stěně otevřel tajný vchod. Hned do něho vběhl a dvéře se hned zaním zavřeli, žádné světlo tu nebylo. Petr se opřel o studenou, vlhkou zeď a naslouchal co se děje za dveřmi. Během pár chvil byly slyšet kroky běžícich mužů do sklepa.
"Sakra kde je? Musíme ho najít, jinak nás šéf zabije."
A během další chvilky bylo slyšet, jak běží pryč.
Petr se přitiskl ke zdi chvíli, oddechoval z dlouhého a vyčerpávajícího běhu. Pomalu si začínal zvykat na tmu ale žádné světlo na dohled. vzal zapalovač kterým si vždy zapaloval cigarety skrtnul a vyzařující světlo mu ukázalo dlouhou, tmavou, mírně se svažující chodbu. Na stěnách byly staré svícny se svíčkami, které byly celé obaleny prachem. Petr jednu znich očistil a zapálil.
Chodba byla vlhká a klid narušovalo občesné dopadnůtí kapky vody na zem. Petrovy tlouklo srdce takovou rychlostí, že ani nevěděl zda to je z šoku ze zabijáků, nebo ze zvědavosti, co se nachází na konci chodby. Vykročil vstříc neznámu a s každým krokem se mu v hlavě promýtaly všelijaké myšlenky, hlavně ta, že by jeho sen byl reálný. Konečně se objevyl konec. Petr vešel do obrovské místnosti, kde se nacházely obrovité, podivné přístroje v jednom rohu stál stůl, chvíly se vyděšeně rozhlížel a pak přešel ke stolu, sfouknul z něho několik set let starou vrstvu prachu a před jeho očima se oběvilo to očem v životě ani nesnil. Mezi ležícímy svitky objevil plány na sestrojení nebeské brány, brány, která spojuje svět jak ho známe s rájem. Chvíly je studoval a porovnával se stroji gigantických velikostí. Nikdy by ničemu takovému, přesně ta o které mluvil Diaz. Nevěřil, ale po náhodách, které ho sem dostaly, by asi dokázal uvěřit čemukoli. V hlavě měl takový zmatek, že vše položil na své místo a dal se na odchod, musel se někde ukrýt aby ho nenašli ti zabijáci. Prošel chodbou sfoukl svíci, otevřel vchod do sklepa chvíly se rozhlížel a vyšel po schodech nahoru, když v tom ........
NEW FRIEND
Rozmazaný obraz a bolesti hlavy ho zachvátili poté co se problal z bezvědomí. Ležel na podlaze, chvíli se snažil zaostřit, když si všiml mladé dívky s krásnýma modráma očima a hnědýmy vlasy, která se nad ním skláněla.
“Ani se nehni!”
Zařvala na něho napjatým hlasem a začala mu před obličejem máchat se špalkem dřeva.
“Jak je libo, jen mě už nekruťte tou kládou před očima.“
Žena se bleskurychle uvolnila.
„Co jse tady dělal?“
„Schoval jsem se před jedněmi lidmi.“
„Jakými lidmi“
„Nejste nějaká zvědavá?“
„Tak podívejte buď mi to vysvětlíte, nebo zavoláme policii. Je to jednoduché.“
„Ok. Jdou po mě lidi, který neznám a tvrděj, že mame společný zajmy.“
„Jaký zájmy?“
„No nevim a to jsem jako u výslechu?“
„Promiňte…“
Pomohla Petrovi vstát ze země a oprášit mu kabát.
„Vy nebudete zlej člověk.“
„Jak to myslíte?“
„Poznám kdo je dobrej a kdo ne. Je to dar – už od dětství“
„Aha tak proč jste mě před tím praštila, když jsem podle vás dobrej?“
„Neviděla jsem vám do tváře….Ukažte. Ach, budete tam mít pěknou jizvu. Pojďte za mnou Ošetřím Vám tu ránu.“
Vyšla po schodech do prvního patra společně s Petrem a vešla do jedněch dvěří.
„Udělejte si pohodlí, hned jsem zpět.“
Petr se chvíli rozhlížel po pokoji, zcela zapomněl na zážitek, který se mu před několika okamžiky naskytl. Okouzlila ho mladá dívka, tak jako žádná jiná předtím. V místnosti bylo spoustu nábytku, starého nábytku. Připomínalo to spíše muzeum nežli obytný pokoj.
„Už běžim. …. Posaďte se.“
Pokynula mu a sedla si naproti němu, aby lépe viděla na ránu.
„Tak co to bylo za chlapi?“
„paní ….“
„Slečno prosím.“
„Tak tedy slečno, …. Nemohu Vám to říct, nechci Vás dostat do maléru.“
„Ale jděte! Já a v maléru? Bez toho bych to nebyla já….. Vy nejste odsud že ano?“
„Ne nejsem, jak jste to poznala?“
„Americkej přízvuk ….“
„Aha a víte co mě napadlo?“
„co?“
„Žebychom se mohli představit.“
Dívka chvilku zapřemýšlela.
„No jo, uplně jsem na to zapomněla, já jsem Jana.“
„Petr, těší mě.“
„Petr? Není to český jméno?
„Je, ….. já vlastně pocházím odtud z Čech. Do Ameriky jsem jel studovat a zůstal jsem tam.“
„Přijel jste navštívit rodinu?“
„Né tak docela, poslední dobou se dějou divný věci. ….“
Podíval se na Janu, která na něho upřeně koukala.
„Ale tím tě nechci zatěžovat.“
„V pohodě, když o tom nechceš mluvit nemusíš…… Tak a je to hotovo.“
Petr otestoval jestli obvaz dobře drží a na moment se zadíval na Janu.
„Už bych měl jít.“
„Počkej odvezu tě…. Kde bydlíš?
„V hotelu Rivol.“
„To je na Malý straně že jo?“
„Jo, myslim, že jo“
Společně vyšli ven z domu, Petr se nedůvěřivě rozhlížel po okolí, jestli zde nejsou ti chlápci. Nikde nikdo.
„Naskoč si!“
pobídla Petra Jana, která už seděla ve starém autě, jehož zvuk motoru zněl, že už mele z posledního. Petr nasedl a auto se rozjelo do neznáma.
„A cos dělal tak pozdě v noci venku?“
„Prohlížel jsem si noční Prahu a pak mě vyhmátli ti chlápci, tak jsem jim utekl.“
„Bastardi, kdo to kdy viděl?....Nejspíš si jen dělali legraci, ….ale dost blbou.“
„Nejspíš máš pravdu.“
Petr se podíval na Janu a bylo mu hrozně, že ji lže, ale musel. Musel ji ubránit proti těm lidem, když ji vlastně vůbec neznal.
Během jízdy začalo venku hustě pršet.
„Tak jsme na místě.“
Auto zastavilo, chvilku bylo ticho. Jana se podívala na Petra a pozorně si ho prohlížela.
„Tak se asi budeme muset rozloučit.“
„Asi to tak je.“
„Ráda jsem tě poznala.“
„Já tebe taky.“
Oba přikyvovali hlavou.
„Tak se měj.“
Petr už, už vylézal z auta, když ho Jana chytla za ruku
„Počkej, …doprovodím tě.“
Petr ji pomohl vylézt ven z auta a rychle spěchal k hotelovým dveřím.
Vešli dovnitř a Petr spatřil své pronásledovatele u recepčního.
„Rychle!“
…Chytil Janu a utíkal pryč.
„CO JE?“
Muži zaslechli Janu, otočili se a spatřili i Petra.
„Utíkej!“
rychle vyběhli ven a utíkali pryč.
„Tudy!“
ukázala na zapadlou uličku Jana.
„Prásk!!!!!“
zazněl výstřel někde vzadu za nimi a to je dohnalo k ještě rychlejšímu běhu.
Proběhli pár uličkami a schovali se v jednom z průjezdů.
„To není jen tak, co je to za chlapi? Ty mi něco tajíš!? Neznám tě ani hodinu a už po mě střílej!
Co všechno o nich víš?“
„Chtěl jsem tě uchránit, proto jsem ti lhal, abys to ze mně nepáčila, ale co je horší že teď vědi, že jsi semnou.“
„Ale já s tebou nemám nic společnýho.“
„Myslíš, že je to zajímá?“
„Co budeme dělat?“
Objala Petra a začala plakat
„To je jen sen!“
„Bohužel, není.“
odstoupila od Petra, utřela si slzy a pohlédla mu do očí.
„Teď mi povez vše co víš, když už jsem se do toho namočila chci vědět oč jde.“
„tak jo, …..“
a začal vyprávět svůj příběh o ztrátě paměti, snech, vráně, chlápcích.
„Vím, je to divný, asi mi nevěříš, ale je to tak, …. Pojď něco ti ukážu.“
Došli k Janině domu, vešli dovnitř a Petr zavedl Janu do sklepa.
Zde ji popsal svůj sen, až do konce. Zatáhl za svícen a otevřeli se tajné dveře.
Jana nevěřícně pozorovala doposud neobjevené dveře, přitiskla se k Petrovy a vešla sním do
chodby. Prošli až do obrovské místnosti, kde se jak Jana, tak i Petr nemohli vynadívat na obrovské přístroje. Přešli ke stolu s plány, jeden z nich Petr pozvedl a dal přečíst Janě.
„Latina?“
„Jo“
„Co je tam napsáno?“
„Něco ve smyslu, že tohle je brána, která spojuje ráj se zemí, bez toho aniž by člověk zemřel…Chápeš to?....... Jestli to doopravdy funguje? Tak je to největší zázrak lidstva.“
„Zkusíme to spustit?“
„Nemyslím, že to není dobrý nápad. Raději to necháme tak jak to je.“
„hmm.“
Odešli ven zavřeli za sebou a šli do Janina bytu.
Posadili se do křesel a chvilku přemýšleli
„Co myslíš jak je to staré?“
„To fakt nevím. Mě by teď spíš zajímalo co mě čeká dál. Musíme o tom zjistit co nejvíce.“
„Možná vím kdo by o tom něco mohl vědět. Jedna stará paní, který tu v domě dříve bydlela toho hodně věděla o téhle čtvrti.“
„A kde je teď?“
„V jednom domově důchodců, zítra za ni půjdeme. Ale teď se musíš prospat. Do hotelu nemůžeš….Klidně zůstaň tady, připravím ti tu něco na spaní.“
„Děkuji ti co pro mě děláš.“
„Zbývá mi jiná možnost? Už jsem v tom s tebou a není cesty zpět.“
„Dobře se vyspi!“
„….Dobrou noc.“
Jana odešla do ložnice a zvřela za sebou dveře.
Petr chvilku seděl, zapálil si cigaretu, dokouřil a šel spát.
Druhý den ráno Petra probudilo Janino divoké zatřesení s jeho ještě spícím tělem.
„Co blázníš?...“
„Blázním? Je už půl desátý a ty chrápeš.“
„Večer jsem nemohl spát….“
„Ale nesváděj to na to!......... Vy chlapi jste všichni stejní. J“
„Zato ty mi přijdeš nějaká veselá, po tom co se včera stalo.“
„Víš já neplánuji. Člověk by měl počítat s jakoukoli událostí ať je to smrt blízkého nebo něco podobného. A kdo ví co bude zítra…..předevčírem jsem ještě ani netušila do čeho se to namočím. Nech prostě věcem volnej průběh.“
„Ok……“
Petr se oblékl a Jana si mezitím připravila, nějaké věci do batohu.
„Copak to máš?.....“
Otázal se Petr Jany, ta se bleskurychle otočila a schovala věc do batohu.
„Nic…“
Petr jen pokývl hlavou a vydal se obout do předsíně. Během chvilky za ním přišla i Jana a společně sešli po schodech ven k Autu.
Během cesty si povídali o událostech v poslední době a Jana pověděla Petrovi o jednom svém známém, který je něco jako překupník a sežene vše co si kdo zamane.
Vyjeli z města, ven mezi louky, lesy a malé vesničky. Po několika desítkách minut dorazili na určené místo. Byla to léčebna pro staré lidi.
„Tak a jsme tady.“
„Hmm……“
Odvětil Petr a se zaujetím pozoroval budovu přes čelní sklo automobilu.
„Neměj strach, babi je hodná, ví že se vyznám v lidech tak mi neradí v tom s kým se mám přátelit. J“
Petr vystoupil ven a počkal až Jana uzamkne vůz a jejich kroky vedli do oné léčebny.
„Ahoj Babi.“
„Ahoj Janinko, to jsem ráda, že se taky někdy ukážeš. J Jak se máš? A co ……..“
„Dobrý den.“
V tom si povšimla Petra a podívala na Janu.
„Tvůj milí? J“
„Ne, to je můj kamarád. Babi vím, že jsem tu dlouho nebyla, ale potřebovali bychom něco vědět o Hostinci u koňáka vzpomínáš ten dům jak stál u nás v ulici.….“
„Ale prosím tebe. Vždyť víš, že ti ráda povím vše co tě zajímá. Co přesně potřebujete vědět?“
„Pokud možno, tak vše co víš babi.“
„Dobrá, tak tedy, Byl to obyčejný hostinec, jako každý druhý. Vlastnil ho nějaký Zvoníček se svou ženou……..“
A začala vypravovat dlouhý příběh……….
„Aha a něco zajímavého o tom domu nevíš? Něco čím byl zvláštní.“
„Nevím děvenko… a proč se o ten dům tak zajímáte?“
Jana chvíli přemýšlela, jak odpovědět, když vtom se do rozhovoru vložil Petr.
„hm…… Máme zadanou esej právě na toto téma….“
„To je hezké, že se tak pilně učíte. Jsem na tebe velice hrdá Janinko.“
„Tak my už budeme muset jít. Měj se krásně a brzy se zase uvidíme.“
„Dobrá děvenko.“
„A abych nezapomněla….“
Jana vzala batoh a vytáhla z něj láhev Medoviny.
„Pečlivě ji schovej ať ti ji nikdo nevypije!“
„Děkuji ti a mějte se. Těšilo mě mladíku.“
„Naschle…..“ „Ahoj“
Venku nasedli do auta a odjeli zpět do Prahy.
Šli do Janina bytu posadili se do křesel a zamyšleně pozorovali okolní předměty.
Náhle se však za oknem objevila vrána. Petr se rozhlížel po místnosti a očima zajel na okno.
„Jano…podívej vrána!“
Pomalu přistoupil k oknu, vrána však blesku rychle odlétla, ale Petrovi to nedalo a pozoroval ji kam zaletí. Jeden dvůr, druhý a nějaké staveniště kde se vrána ztratila.
„Co je to támhle?“
„Kde?“
„To staveniště.“
„Nevím.“
„Není tam nějak moc ochranky, na to, že je to jen staveniště? ….Jako by tam něco hlídali.“
„To jó no.“
Petr se otočil a vydal se do vedlejší místnosti.
„V noci to půjdu omrknout.“
„Půjdu s tebou!“
„Ne, ne, ne. Ty zůstaneš tady. To bych neunesl kdyby se ti něco stalo.“
Jana k němu o krok přistoupila políbila ho a usmála se.
„Já půjdu, ať se ti to líbí nebo ne.“
Otočila se a odešla do své ložnice, připravit si oblečení na noční akci. Petr si jen povzdych a též začal s přípravou.
NOVÉ ZJIŠTĚNÍ
V noci okolo druhé hodiny přelezli plot a pomalu se blížili k jedinému stanu na staveništi, kryli se za vším co se dalo využít až se dostali k cíli a vlezli nenápadně dovnitř, byly skoro jako myši v kleci a kolem dokola chodili hlídači. Ve stanu naštěstí nikdo nebyl, pouze nějaké plány a jiné pomůcky na země měřičství.
„Hledej napravo, já půjdu nalevo.“
Hledali, ale nic kloudného nenašli až Petr porovnal několik plánů této části města.
„Podívej!“
Pokřikl na Janu.
„Vidíš tyhle plány? …. Když je dáme na sebe vidíš, že hostinec stál, tam kde teď bydlíš ty a tenhle plán je ještě starší než ten s hostincem. Asi o 200 let a podívej.“
Podal plán Janě. Byl na něm zakreslen starý kostel a hostinec byl zakreslen o kus dál.
„To znamená, že hledají špatně….. brána je přece pod hostincem a oni hledají pod kostelem. J“
„Petře, zapomněl jsi, že chodby k bráně je dlouhá a mířila směrem sem pod kostel…… je to svatá půda a pro spojení s bohem ideální místo.“
„To mě nenapadlo……ale když se člověk zasní. No jo, takže jsou o krok napřed. Je jen otázka času, kdy se prokopou až dolu.“
„Nic není ztraceno. Víš jak jsem ti vyprávěla o tom kamarádovi, ten to zařídí. J“
„Říkáš to docela klidně, ale uvědom si jestli se to dostane do ruky tomu bláznovy, bude jako bůh a bude mít neomezenou moc……“
Vtom se venku před stanem myhl stín a byli slyšet kroky blížících se hlídačů.
„Musíme zmizet, pojď!“
Zatáhla Petra za rukáv když se za nimi ozvalo zakrákání. Petr se bleskurychle otočil a na stěně stanu spatřil obraz muže, kterého si předtím nevšiml. Opět v něm probudil prapodivný pocit, který měl když spatřoval vránu.
„Kdo je to? „
„Já nevím, ale musíme pryč.!“
„Počkej! …“
Vytrhl se ji ze spárů sebral obraz a konečně vylezl ven za Janou, měl štěstí chvilku na to do stanu vešel jeden ze strážných. Opět se nepozorovaně přemístili přes dvory pryč do bezpečí. Vrátili se do bytu nechali zhasnutá světla a chvilku pozorovali co se na staveništi děje, po několika minutách usoudili, že jsou v naprostém bezpečí.
„Ukaž mi ten obraz.“
Petr ho vatáhl z batohu a podal Janě.
„Je tu jméno Viktor Moldán.“
„Co je to za malíře?“
„Já si spíš myslím, že je to jméno toho muže na obraze. Protože je to napsáno lihovkou.“
„Viktor Moldán? Říká ti něco to jméno?“
„Ne, ale vim koho se zeptat.“
Pohlédla na Petra.
„Bábi?…..“
„Ráno ji zavolám.“
„Ahoj Babi, jak se máš? Potřebovala bych vědět, jestli neznáš muže jménem Viktor Moldán.“
„Ahoj Janinko, mám se dobře, ale to jméno jsem v životě neslyšela, promiň, že ti nemohu pomoct. L“
„To je v pořádku, ale děkuji. Měj se papa……..“
„Neví.“
„Takže nám zbývá jen jedno, zajet za mým přítelem.“
Vyšli tedy do města. Janin známí nebydlel daleko a autem se tam stejnak nedalo dostat.
Bydlel v malé zapadlé uličce ve které se všude na zemi povalovali odpadky a mezi nimi pobíhali potkani. Na jejím konci byl vstup do menšího přístřešku do kterého vedli kované dveře s kukátkem.
„Ten tvůj kámoš si hraje na nějakého mafiána či co?“
„Možná se budeš divit, ale típci z těch americkejch filmů najdeš i tady. Karel byl už od mala takový obchodník a teď je to překupník. Obchoduje skoro se vším. A to mě mrzí – jede ve zbraních a jinejch nepěknejch věcech.“
Najednou se otevřelo kukátko.
„Heslo!“
Ozvalo se ze tmy v kukátku
„Ledové ostří“
Dvéře se otevřeli a Jana vešla s Petrem v závěsu dovnitř.
„Á to je má Jeny. Vítám tě! J “
„Ahoj Karle, jak se vede?“
„Ale to víš dobře, kšefty lítaj a já skoro nestíhám……Kdo to je?“
Prohlédl si zamračeně Petra od hlavy k patě.
„Jeden můj známej. Něco by jsme potřebovali.“
„A co by to mělo být?“
„Příkaz k pozastavení vykopávek na jednom staveništi blízko našeho domu.“
„Ale, ale to jsem nikdy netušil, že by malá Jeny chtěla jít proti zákonu.“
„Vždyť sám víš, že k té ulici mám citový vztah.“
Jejich rozhovor pokračoval a Petr se mezitím rozhlížel po jeho dílně a povšiml si kopie – povolení ke stavbě, právě na tu stavbu co oni chtějí pozastavit a povšiml si jiného listu, bylo na něm Viktor Moldán. Nenápadně ho schoval do kapsy, rychle přešel k nim a skočil jim do řeči.
„ Jani už musíme jít je 9:20 v půl tam máme být.“
Jana pochopila, že něco není v pořádku.
„Jo, promiň Karle, ale znáš to.“
„Znám. Když tak se odpoledne stavte.“
A zákeřně se na Petra pousmál.
„Tak ahoj.“
Vyšli ven a Petr mlčel až do doby, kdy si mohl být jist, že nejsou sledováni.
„Co se děje Petře?“
„Podívej!“
Vyndal z kapsy papíry – povolení ke stavbě a druhou ještě zajímavější listinu.
„Co tam píšou?“
„Píše se tu: Viktor Moldán – Velice vzdělaný člověk, učil se na nejlepších školách své doby. Zajímal se o techniku a byl fanatický k náboženství. Celý život se zabýval sestrojením brány, která by spojila zemi s rájem. Prý se mu ji podařilo sestrojit, dokonce ji sám vyzkoušel. V ráji, kde žili pouze andělé rozmluvil s bohem, který mu pověděl ať se vrátí zpět na zem a bránu zničí, nebo to udělá on sám a zahubí i Viktora. Chudák Viktor, který nikdy nepoznal lásku, ale jen pohrdání se během chvíle v ráji zamiloval do Andělské bytosti Aranisi, která se do Viktora taktéž zamilovala, to boha velice rozčílilo a zasadil andělovi smrtelnou ránu bleskem. Viktor však nechtěl nechat anděla zemřít. Odnesl jej tedy branou na zem, kde sní zůstal až do jejího skonání. Nikdo ho od té doby neviděl. Našel se pouze jeden pergamen, kde bylo vše popsáno, kde bylo ještě napsáno, že bůh Viktora zaklel, po Viktorově smrti bude jeho duše bloudit mezi životem a smrtí. Někteří lidé tvrdí, že je stále v Praze, někdo zas, že je ve svém domě v Luhačovicích.“
„No teda. Tak takhle to je….. A víš kde jsem to našel?“
Jana na něho pohlédla
„Myslíš, že on……“
„Nemyslim, vim tohle všemu nasvědčuje. Ale mám obav, že jim dá vědět.“
„Né to by neudělal. Jsme přátelé už od dětství.“
„Dobře.“
„A kam teď? Do Luhačovic?“
„Jani…….. já ti nevím, začíná to být čím dál víc zapeklitější…..“
„Počkej, počkej! Ty to chceš vzdát? To tě nenapadlo, že to má něco společného s tou tvojí ztrátou paměti?“
„Napadlo mě to, Ale je toho už moc!“
„Klidně to vzdej!......třeba jsme u konce, třeba na začátku, ale věř, že tě vtom nenechám samotného.“
Petr se ji zahleděl do očí a bezmocně povzdychl.
„Ok. Pojeďme!“
„Směr Luhačovice!“
chytla Petra za ruku a společně vyšli vstříc novým poznáním.
LUHAČOVICE
Cesta plynula dlouho, poněvadž leží dále od Prahy. Hned po Příjezdu do Luhačovic se zatáhlo nebe. Skoro nikde nikdo, kdo by jim poradil kudy dál, až konečně se u jednoho z domů objevil postarší muž.
„Prosím Vás, nevíte, kde se tu dříve nacházel dům Viktora Moldána?“
„To máte štěstí, že se ptáte mě, jsem jeden z posledních kdo ví komu ten dům patřil, jinak by Vám to nikdo nepověděl….. To musíte Tamhle odbočit doprava, pojedete dlouho rovně nikam neodbočíte, ves bude končit a cesta pokračovat dojeďte až na konec. Tam budete Auto muset nechat a jít pěšky, vede odtamtud pouze jedna ulička, tak po té, podél lesa do kopce a tam to je. ….A proč ho vlastně hledáte? O Moldánovi jsem dlouho neslyšel, už je to několik let co jsem slyšel ten příběh? Vy se snad také zajímáte o tu bránu?“
„Popravdě řečeno jsme docela fanatici do takových nadpřirozených věcí.“
„Ach tak, tak šťastnou cestu.“
„Díky, naschle.“
Jeli přesně podle mužovi navigace, cesta skončila a pěšina podél lesa opravdu vedla, jak šli zarostlou pěšinou valila se mlha po vymýcené části kopce, tak že na okamžik zahlédly na kopci veliký patrový dům a ve chvilce se opět ztratil za mlhou.
„Tady už jsem byl!.....Znám to tu…Určitě!“
Jana ho vzala za ruku a popohnala ho vzhůru k domu. Cesta ještě chvilku trvala, něž došli na místo, kde zahlédly dům, ale…….. žádný dům nikde, pouze staré základy zarostlé mechem.
„Kam se ten dům sakra ztratil?“
„To já nevím, ale je to divný.“
„Ale už to, že jsme ho viděli, něco určitě znamená…..Pojď trochu to tu prozkoumáme.“
Narazili na nějakou díru v zemi, do které vedli schody, které se ztrácely pod hladinou vody, kterou byla díra zatopena.
„Co myslíš, že to bylo?“
„Řekl bych, že to byl vstup do jeho laboratoře a tohle byla pojistka, aby se tam nikdo nedostal. Dříve neměli čerpadla. J“
Jana se na něho pousmála podívala z kopce dolu a ukázala na přicházející skupinku mužů.
„Podívej!“
Byl to Diaz se svými zabijáky.
„Zachovej klid, chovej se, že nejsi překvapená.“
„Co? Víš co po mě chceš…..?“
„Á Pan Bláha!“
„Pan Diaz. Rád Vás vidím.“
„Ale nepovídejte, takže ….změnil jste názor na mou minulou nabídku? J“
„Dejme tomu, že jsem pochopil, že nemám na vybranou, ale když už pro Vás budu pracovat chci větší plat než u FBI.“
„Myslim si pane Bláha, že v této situaci, není na vyjednávání místo.“
„Já taky nevyjednávám. J“
„ J Líbíte se mi Pane Bláha. Jste přijat, ale dám si na Vás pozor…… ale, ale kdo je ta překrásná slečna vedle Vás? Další agent FBI?“
„Průvodkyně. Nějak jsem se tu musel vyznat, ale nemějte strach bude mlčet jako hrob – znáte to ženská a prachy.“
„Dobrá, ale jestli se něco podělá, jde to na ni. Je Vám to jasné?“
Petr se ohlédl na Janu, která jejich rozhovoru nerozuměla poněvadž hovořili Anglicky.
„Ok. Dohodnuto.“
Diaz se na ně zákeřně usmál o točil se a odešel i se svými kumpány někam pod kopec.
„Co to děláš? Vždyť tě mohli zabít.!“
„Neboj….. znáš to přísloví – Buď svým přátelům na blízku a nepřátelům ještě blíž. …Pojď půjdem se podívat na tu díru.“
Mezitím co Petr hovořil s Diazem vyjely sem vozy a vybalili náčiní pro prozkoumání díry. Když Petr s Janou přistoupili blíž povšimli si, že čerpadla už pracují na plné obrátky a vyčerpávají tmavou vodu z mnoha set let zatopené propadliny, aby věděli co se skrývá na jejím dně.
„Co tu vlastně dělají?....Myslíš, že nás sledovali?“
„To si nemyslím…….“
Podíval se na Janu, která jen nevěřícně kroutila hlavou.
„To určitě nebyl on. Znám ho!“
„Hlavní však je, že si myslí, že bránu najdou tady…….“
Petr se zarazil a zahleděl se na nedaleké auto na jehož kapotě seděla vrána, která hned po povšimnutí odlétla. Na kapotě auta byla též rozložená nějaká mapa. Přešli blíže a na mapě české republiky, přímo na místě kde leží Praha byla blátem otisknutá ťápota Vrány.
„Musíme se vrátit do Prahy a to rychle! Rychle k autu!“
Doběhli dolu k auto, ale kapota byla otevřena a dráty přeštípány.
„Co budeme dělat?“
„Pojedem autobusem.“
Nastoupila na první autobus co jel na Prahu. Několikrát přestupovali a tím se cesta prodloužila zhruba o hodinu. Už byl večer, když konečně dorazili na místo, Když se blížili k domu zjistili, že ve vnitř jsou jejich nepřátelé.
„Sakra jsou tu…..počkej tu!“
„Kam jdeš?“
Petr opatrně ze země sebral ležící kámen, potichu se ve smavých stínech přiblížil až ke vchodu, kde stál ozbrojený muž. Petr se napřáhl a vší silou ho praštil po hlavě. Muž se ihned sesypal k zemi, Petr ho vzal za nohy a odvlekl do tmavého stínu, a mávnutím ruky dal Janě znamení, že je vzduch čistej. Přešli do budovy a potichu sešli po schodech do sklepa a tam…….Tajné dveře byly otevřené.
„Jak to tu našli?“
Zeptala se Jana. Petr však neodpověděl, protože mu bylo jasné kdo za tím stojí. Vzal Janu za ruku a vydali se do temné chodby. Snažili se aby jejich kroky byly neslyšné, došli až na její konec kde se vyústila do místnosti s branou. Místnost byla celá ozářena světlem reflektorů, byla plná vědců s Diazem a jeho posluhovači.
„Tak už to sakra spusťte!“
Kříčel Diaz a vědci celý zadýchaní pobíhali sem, tam a pokoušeli se splnit rozkaz.
Když v tom se brána rozzářila pronikavým světlem,které během chvilky ustálo. Všichni s vyvalenýma očima sledovali bránu ve které není bylo obrovské zrcadlo, jenž neodráželo skutečný obraz, ale minulost všichni se viděli tak o 30 let mladší.
„To je……neskutečné“ Diaz přistoupil blíže a natahoval ruku, aby se zrcadla dotkl… Najednou se zastavil, duchem se vrátil do reality, otočil a zvolal k jednomu z vědců.
„Ty!....Pojď sem!“
Starší vědec se pomalu blížil k bráně a Diaz ho pobízel aby si pospíšil.
„A teď se toho dotkněte!“
„Ale pane!“
Diaz pokynul na jednoho ze svých zabijáků, který vytáhl zbraň a zamířil na vědce, ten na sucho polkl, otočil se zpět k bráně a dotknul se zrcadla, ale jeho ruka mizela.
„Pane?!“
„Co se děje?“
„je tam teplo……ááá!!!“
V tom jako by vědce něco vtáhlo dovnitř a pak zazněl jen strašlivý bolestivý výkřik. Diaz zděšením ustoupil několik kroků zpět.
„Vypněte to! A koukejte to dát do pořádku, jinak Vás všechny nechám rozsekat na kousíčky do čínskejch restaurací, jako suši!“
Petr s Janou byly celou dobu schováni za jedním z obrovských strojů, ve stínu, kam by se asi nikdo ze strážců neodvážil. Diaz se zrovna chystal na odchod, zastavil se u jednoho ze strážných a přikázal mu.
„Hlídej je! Kdokoli se pokusí o útěk, zastřel ho!“
Naposledy pohlédl na bránu a se zbytkem svých lidí odešel pryč. Petr dlouho neváhal, přeběhl ke strážci poklepal mu na rameno, ten se otočil a Petr ho praštil do obličeje, a ještě několika údery ho složil k zemi.
„Rychle pomozte mi zablokovat dveře.“
„Proč vždyť mužem utéct, jsou pryč.“
„Ne tak docela, venku je omráčeném strážný, hned budou vědět, že je něco v nepořádku a vrátí se.“
Všichni přesunuli k veliké zrejmě již testované součástce stroje a zablokovali ví východ.
„A co teď vy chytrej, jak se odsud dostanem? A kdo vlastně jste?“
„Kdo jsem není podstatné. Musí tu být i jiný východ, právě pro tento případ. Hledejte, nějaký svícen, nebo něco co by mohl být nějaký spínač.“
Hledali kolem dokola až Petr na stěně zahlédl kámen ve zdi a něco mu říkalo, že ho musí použít.
Opřel se o kámen a náhle se vedle na zdi otevřeli dveře.
„Rychle! Pojďte. Než zjistí, že zde nejsme chvilku jim to potrvá.“
Mezitím se jak Petr předpokládal vrátili zabijáci a snažili se dobít do místnosti.
Všichni rychle prošli tajnou chodbou a zapečetili dveře, kdyby vchod nepřátelé náhodou našli. Konec chodby ústil do sklepa, podobného tomu jenž viděl Petr ve svých snech. Vyběhli na ulici a zjistili, že jsou na opačné straně Janina bydliště.
„Pojďte za mnou vim, kde se můžeme schovat.“
Pobídla je Jana a běžela směrem ke staré průmyslové zóně. Kde si jako malá hrála s přáteli v opuštěných halách na výrobu látek. Prolezli jedním oknem dovnitř. Nacházeli se ve veliké hale.
„Tak tady jsme v bezpečí.“
Sebraly veškeré zbytky látek, které ještě nerozkousaly potkani, nebo nerozkradly bezdomovci. Natahali je na jedno místo, rozhodli se, že si ráno o všem promluví a pak se uvidí co se dál bude dít. Během pár chvil již skoro všichni spaly, až na Janu a Petra. Ti seděli u okna a pozorovali obzor na kterém se začalo pomaloučku objevovat světlo vycházejícího slunce. Během chvíle bylo vidět samotné slunce, jeho paprsky pronikaly tabulkami skla a dělali trochu tepla, které celou noc postrádali.
„Víš, Jsem rád, že zrovna ty bydlíš v domě, kde je vstup ke bráně.“
„Proč?“
„Protože bych, tě nikdy nepoznal a nezamiloval se do tebe.“
Jana na něho dlouze pohlédla – bez náznaku jakékoli emoce, se k němu naklonila a políbila ho na rty. Chvilku bylo ticho, které Petr přerušil polibkem, který Janě oplatil, ta se k němu přitulila a společně dál pozorovali stále vycházející slunko.
Po několika desítkách minut se probudili i vědci, všichni si společně sedli do kruhu a začali s vysvětlováním. Petr s Janou se dozvěděli, že někteří vědci jsou historici, zabývající se historií Prahy, právě v období, kdy žil Viktor Moldán. A Jiní, že jsou specialisti na paranormální jevy. Ufologové a podobní okultisti. A poté jim Petr pověděl celý svůj příběh, protože věděl, že tito lidé jsou jediní, kdo ho pochopí a nevysmějí se mu.
„Takže vás sem zavedli sny a zvláštní znamení? To určitě něco znamená.“
„Ano také si to myslím, ten stroj je mnohem víc než jen brána do ráje, třeba se Vám Viktorův duch snaží něco říct, ale co?“
odpověděl na to jiný z vědců.
„To mě také napadlo, jak říkáte,…… co mi vlastně chce, to nevím, ale něco mě táhne zpět k Viktorovu domu.“
„Tak na co čekáte člověče?.......měl by jste se tam vrátit!“
„Ano, ale nejdříve musíme zařídit, co s Vámi.“
„Zůstaneme tady na pár dní a pak bychom jeli na chvíli někam na venkov.“
Jana s Petrem se s vědci rozloučili a vyšli na ulici.
„A kde seženeme, nějaký auto?“
Jana chvíli přemýšlela, pak se jen usmála a odvedla Petra na nedaleké parkoviště.
„Vidíš tam toho Tranzita? Stojí tam už přes tři měsíce. Vezmeme si ho.“
„Zaprvé jak to víš že je tam tak dlouho a za druhý jak ho chceš vzít?“
„V noci tu hlídá jeden můj známí. A někdy sem za ním zajdu a donesu mu kafe.“
„Tak to jo.“
Došli na parkoviště a nastoupili do auta.
„Hele parkovací lístek. 24. října 2006 – 12:30 …..no to máme trochu zpoždění. J“
Jana nastartovala, rozjela se rozrazila závoru a zamířila směrem na Luhačovice.
„Takže to byl plán jak získat tohle auto?“
Jana se na něho a s roztomilým úsměvem podívala a pokývla hlavou na souhlas.
LUHAČOVICE
Auto nechali stát ve vsi aby nebyli nápadní.
Došli na konec cesty, kde začínala pěšina k díře a déle pak k domu.
„Pojď obejdeme to lesem.“
Vešli do lesa a chvilku pozorovali mezerami mezi stromy co se děje v tábořišti u díry. A po chvilce váhání vyšli. Museli se snažit aby se praskáním větví na které našlapují neprozradili nepřátelům. Konečně se nedaleko od nic objevili trosky strženého domu.
„Musíme zjistit co je v té díře. Zatím se tu schová……….áááá!“
V tom se pod Petrem propadla podlaha, zrovna když procházeli trosky domu.
„Petře!.....Jsi v pořádku?........Petře!!!!“
Chvilku nastalo hrobové ticho, Janu popadla neskutečná úzkost. Hlavou se ji honili nejrůznější myšlenky, dokonce pomyslela i na nejhorší, když v tom ………
„Jsem Ok. Pojď dolu.“
„Už jdu.“
Pomalu se spustila dolu kde ji Petr pevně chytl a objal.
„Měla jsem strach.“
„Neboj jsem celej. Chtělo by to baterku.“
„Počkej…“
Jana sáhla do kapsy a vytáhla z ní klíče na kterých byla malinká baterka.
„Vždy připravena. Nikdy jsem ani nevěřila, jak se bude hodit. J“
Petr ji rozsvítil a led dioda rozzářila celou místnost, byla to chodba, která se svahovala ve schodiště. Pomalu schod po schodu scházeli do neznáma a s každým schodem byla větší a větší zima. Konečně se před nimi objevilo dno a schody se změnili v dlouhou, rovnou chodbu. Jejich kroky vedli dál. Někde uprostřed chodby vedl na obě strany kratší výběžek. Oni však pokračovali chodbou na jejímž konci bylo oslňující světlo. Ocitli se v kopulovité svatyni, kde na jejím protějším konci stála otevřená truhlice, z níž světlo vycházelo, Petr přešel blíž ke truhle, nahlédl do ni a naskytl se mu pohled jaký se nenaskytl žádnému jinému člověku, než Viktoru Moldánovi. Nalezl v ní ostatky anděla Aranisi o kterém četl v listině. Chtěl se jej dotknout, když v tom…….
„Á pan Bláha, můj zaměstnanec.“
Petr se rychle otočil a nyní se mu naskytl pohled, který v životě nechtěl zažít. V místnosti stál Diaz a sním jeho hlavní zabiják Marcus, který držel Janě pod krkem nůž.
„Jsem velice zklamaný pane Bláha, že jste šel proti mně. Pomohl jste vědcům, kteří měli otevřít bránu, nemějte strach už jsme se o ně postarali……..ale víte co? Bylo to od Vás velmi nemilé!“
Marcus vytáhl zbraň a střelil Petra do nohy, ten se ihned v bolesti složil na zem.
„Néééé! Proč nám to sakra děláte??!!“
Křičela Jana, na nenáviděného mafiána.
„Od Vás už nic, to co jsem hledal jste našli za mě…..Tedy za pomoci mého dobrého informátora. Uvažujte kdo mohl vědět, že vědce najdeme ve staré fabrice na látku. Napadlo Vás, Proč jsem hned přijal vaši nabídku pro mě pracovat? On další byl jediný kdo věděl, že nejste agent FBI. J Nebo to, kdo nám poradil jak najít vstup ke bráně?“
Diaz ustoupil stranou a z tmavé chodby vešel Karel.
„Ty hade! Jaks jen mohl?“
„Promiň Jeny, ale byznys je byznys.“
„Ty bys prodal i vlastní matku.“
„Kdyby to šlo, tak ……..“
zazněl výstřel a Karel se skácel mrtví k zemi.
„Tak o co Vám Kurva jde?“
otázal se ho Petr ležící na zemi.
„O co?..... O toho anděla dává totiž nesmrtelnost, to jste se v tom papíře nedověděl, že? Takže až bych byl nesmrtelný, prošel bych branou a svrhl bych boha z trůnu jednou pro vždy a lidé by měli nového boha.“
„Chcete být bohem? To se Vám nepodaří!“
„Myslíte?“
Diaz přistoupil k truhle sáhl do ni a vytáhl z ni zářící srdce, které se během chvíle rozzářilo, tak že se všichni museli zakrýt oči a během chvilky úplně ztratilo svou moc, která přestoupila na Diaze.
„HAHA!!! Teď jsem nepřemožitelný!“
Najednou se začala země třást a ze stropu padat kamení. Diaz chytil Janu za ruku a táhl ji pryč, Marcus se je snažil dohnat, ale zasáhl ho padající kámen do hlavy a uvedl ho do bezvědomí. Petrovi se podařilo vstát a snažil se odkulhat z kamenného pekla, ale co Marcus? Pomyslel si. Vzal ho za nohu a odvlekl ho do jednoho z výklenků v chodbě. Musel vynaložit spoustu sil aby pohnul s těžkým tělem. Stihl to jen, tak tak, když se strop v chodbě zcela propadl. Chvíli čekal až otřesy přestanou rozhlédl se kolem a uvědomil si, že lepší mohlo bejt nechat se zasypat kamením, než umřít na nedostatek kyslíku a jak tak přemýšlel otevřeli se na konci výklenku dvéře za kterými byla místnost ve které bylo šero. Petr vstal a vešel do místnosti, kde na jedné straně zahlédl muže oblečeného do docela moderního oděvu, který si ve stěně co si prohlížel, otočil se k Petrovi usmál se na něho, když vtom ze zdi vyšlehla čepel, zasáhla muže a jeho tělo na ni zůstalo nabodnuto a jakoby ve vteřině zestárlo o několik desítek let. Petr přistoupil blíže a s údivem si tělo prohlížel, povšiml si na ruce kostry, stejného prstenu, který byl totožný stím, který u sebe měl když ho našli se ztrátou paměti. S pečetí vrány. Hned ho napadla jediná myšlenka……………. našel svého otce. Rychle sáhnul kostře do kapsy, již značně vlhkostí shnilé bundy a vytáhl koženou peněženku, ve které nalezl občanku na které stálo František Wolf – Příbram
„Otec?“
dlouho si prohlížel fotografii až do doby, kdy ho vyrušil zvuk ozývající od stolu stojícím za Petrem. A na něm stála vrána, krákala a vyletěla krbem v protějším rohu. Pohlédl na stůl za kterém v křesle seděla další kostra, ale mnohem starší nežli ta jeho otce. Byl to Viktor….. jeho tělo bylo v sedu a opíralo se o stůl na kterém ležel pergamen na který ukazovala ruka umrlce a nějaká součástka. Petr přečetl pergamen pozvedl součástku, povzdychl si a schoval si ji do kapsy. Dokulhal zpět k Marcusovi a snažil se jej probudit.
„Vstávejte!.....“
Marcus se začal probouzet. Petr mu pomohl se posadit a dám si na chvilku odpočal.
„Jo jsem Ok.“
Obrátil se na zavalenou chodbu a vše mu došlo.
„Vy jste mě zachránil.“
„Už je to tak.“
Chvilku na Petra zíral a podal mu ruku.
„Díky….. Jen by mě zajímalo proč?“
„Jsme lidi a někdo má i svědomí…….Pojďte , vim kudy ven.“
Oba vstaly a vylezly ven z krze krb a komín, nedaleko trosek domu.
„Kam vzal Kurtz Janu?..... Řekni, kam!.....Prosím!“
„Vzal ji k bráně, jako pojistku, kdyby se něco podělalo, když nemá vědce.“
„Musím za ní!“
a ze všech sil se snažil odkulhat pryč.
„Počkej! Jak ho chceš zničit, když má takovou moc?“
„Nevím, ale i kdybych měl umřít, tak se alespoň musím o něco pokusit!“
Petr šel dál Marcus stál, chvilku na něho zamyšleně koukal a rozeběhl se za ním………
Praha
„Nechte mě!“
odporovala s pláčem Jana, která trpěla myšlenkou, že Petr je mrtví a že už ho víckrát nespatří (Adéla).
„Kočičko, teď už ti nikdo nepomůže! Tak proč se bráníš?“
Sama si tu otázku pokládala, ale jako by ji něco hnalo k tomu, že její čas ještě nepřišel.
Vtáhl Janu přes sklep do Chodby až k bráně. Přešel až k ovládacímu panelu, spustil bránu a přešel s Janou ve spárech ke vzniklému zrcadlu, když tu najednou……
„Šéfe!“
Diaz se otočil a spatřil Marcuse, jak míří zbraní Petrovi na hlavu.
„Tady Vám někoho vedu.“
„vy jste přežil? Jsem na Vás hrdý Marcusi!“
„Ale já na vás ne!“
A začal po Diazovi pálit.
„HAHA!!!“
Smál se Diaz, kulky mu létaly přímo do těla, ale on stál dál. Vytáhl také zbraň a střelil Marcuse.
„Jste Blázen!“
křikl na něj Petr
„Blázen???.......Haha! Já jsem bůh! A teď tě rozšlápnu jako červa!“
Chytl Petra a mrštil jím o zeď, Jana ihned běžela, aby ho zastavila, ale Diaz se jen otočil a střelil Janu do hrudi.
„Néé!“
Vykřikl zoufale Petr až mu vytryskly slzy. Diaz k němu přešel chytl ho a odvlek před bránu, kde jím švihnul o zem.
„Jen se podívejte do toho zrcadla! Vidíte jsem mladý a co vy? Vy nejste, když nejste tam nebudete ani tady! Tak pane Brody a teď poznáte co je to peklo.“
„Néé! Do pekla půjdeme my dva!“
Diaz se podíval na stranu, kde se už na něho řítil Marcus a dlouhým skokem strhl Diaze do zrcadla, kde oba zmizely a hned zazněli dva dlouhé výkřiky utrpení. Tohle byl trest za jejich bídné životy. Petr se rychle rozdýchal a doplazil k Janě.
„Miláčku!“
promluvil na ni tichým beznadějným hlasem a se slzami v očích ji tiskl v náručí.
„Petře?“
„Ano?“
„Miluji tě.“
„Já tebe přece taky!“
Naposledy se nadechla, usmála a její duše opustila tělo.
„Néééééé!“
Přitiskl její bezvládné tělo ke svému a dlouho ji šeptal do ucha jednu jedinou větu. „Miluji tě!“
Položil tělo na zem a ze všech sil se přesunul k ovládacímu panelu, na kterém byla prohlubeň přímo na zvláštní součástku jež nalezl ve Viktorově pracovně v Luhačovicích. Vložil ji do ni a obrovské zrcadlo se změnilo v zářivé světlo. A po celé místnosti se rozezněla překrásná melodie.
Odrážela se od každičkého předmětu přímo do Petrových uší. Pomaličku oddychoval a hleděl na bránu z oslnivého světla z níž přilétli dva andělé byly oblečeni do bílých šatů a jejich pohyby byly pomalé, lehké a působily převelice klidným dojmem. Přelétli k Janinu tělu zvedli jej a odnesli branou do bílého světla. Petr přešel před bránu, nepřemýšlel, nevěděl co dál. Jít, nebo stát? když v tom se v dáli ve světle objevila blížící se silueta, byla čím dál blíž.
„Že by další anděl?“
Petr dál pozoroval blížíci se postavu, když konečně prošla branou poznal Janinu tvář. Byla to opravdu ona a živá! Vytryskly mu další slzy, ani chvilku neváhal, objal ji tak nejpevněji jak mohl a políbil.
„Už nikdy tě neopustím! Nikdy!“
„Jak jsi to dokázal?“
„Pomohl mi Viktor, ale díky bohu, že jsi na živu.“
„A co teď?“
„Bůh ti sice pomohl, ale pomohl by i jiným?“
Přešli spolu k ovládání, kde Petr ze země sebral zrezavělou trubku. Pohlédl na Janu, která mu kývnutím hlavy dala najevo svůj názor. Petr se napřáhl a praštil do panelu. Božská hudba ustala, světlo se opět změnilo na tajemné zrcadlo, které se roztříštilo na tisíce malých kousků. Oba dva se pevně objali.
„Pověz mi…….jaký je ráj!“
„Bůh mi zakázal o tom mluvit, ale můj ráj je zde s tebou.“
Společně se naposledy rozhlédly po místnosti, která, by byla pro lidstvo lékem, ale i záhubou a ruku v ruce opustili tajemný sál.
Příbram – o několik dní později
Jana s Petrem projížděli Pražskou ulicí.
„Těšíš se?“
„Nevím? Mám smíšené pocity……zastav tady to je.“
Auto zastavilo a oba mlčky čekali co se bude dít.
„Můžem?“
Zeptala se Jana, odpovědi se ji nedostalo, vystoupila a pomohla Petrovy vystoupit z vozu. Petr si chvíli prohlížel dům a konečně se mu začali vybavovat vzpomínky na dětství.
„Už si vzpomínám.“
Přešel ke dveřím společně s Janou, která mu pomáhala do schodů. Petr si naposledy upravil oblek, zazvonil a čekal co bude následovat. Během chvilky se otevřeli dveře a v nich stála starší žena. Prohlédla si Petra od hlavy k patě a z očí se jí začali valit slzy.
„Synku!“
„Mami!“
Petr ji pevně objal a plakal s ní, podíval se na Janu a pousmál se.
Petrův Příběh končí šťastně, přesně tak jak vždy chtěl. Konečně poznal kdo vlastně je. A Viktor? Viktor, který bloudil mezi životem a smrtí, za svůj dobrý skutek dostal od boha milost a jeho duše konečně našla klid, mohla do ráje, kde dostala požehnání, že mohl být se svou láskou Aranisou.