Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Právo první noci

03. 05. 2007
4
14
4470
Autor
vrgulnik

Jak rychle melou boží mlýny? Doufám, že hodně pomalu!

Thomas Cunningham, poslední hrabě z Hollsborrow, byl čerstvý čtyřicátník. Měl černé vlasy, černou bradku a urostlou postavu. Byl to požitkář a nade vše miloval radosti života. Teď se ale příliš neradoval. Doslova zuřil.

"Co si ten fráter o sobě myslí!" vykřikoval hrabě a rázoval po pokoji. "Mně bude kázat o desateru a morálce? Já jsem zákon! Tedy alespoň na svých panstvích," dodal neochotně.

"Ale výsosti, přece se nebudete rozčilovat kvůli takovému budižkničemovi," uklidňoval jej stařičký komoří s pěstěným knírem, "je to prosťáček, kazatel. Neví nic o životě a už vůbec ne o vrchnosti."

"Já jsem Erl a kdo je on? Nic! Nula! Černokabátník!" štěkal hrabě a třásl se tak, že mu málem spadla paruka. "Kdyby nebyl bratrancem arcibiskupa z Canterbury, pověsil bych ho za jeho drzost na nejbližší dub!"

"Máte pravdu, lorde, ale takový útok na člena královské rodiny, byť velmi vzdáleného, by Vám teď příliš neprospěl."

"Ano, já vím, Williame," zafuněl otráveně šlechtic, "ty zásnuby."

"Možná by bylo vhodnější," začal pobočník opatrně, "nevyužívat na čas Vaše svatá práva."

"Cože?" pronesl temně hrabě a výhrůžně vykročil ke staršímu muži, který začal poděšeně couvat. Teprve teď si William všiml jezdeckého bičíku, který měl jeho pán v ruce.

"Alespoň do zásnub," bránil se, "víte, že král má na tyto věci velmi zvláštní názory."

Cunningham se zastavil jen krok od shrbeného starce a z jeho světle modrých očí byl cítit chlad. William zhluboka polkl, zavřel oči a čekal na úder. Žádný však nepřišel. Uslyšel jen švihnutí ve vzduchu a když otevřel oči, viděl již lorda odcházet z místnosti. Stařec si setřel pot z čela a těžce dopadl na dřevěnou lavici, která stála u zdi. Přežil další špatný den hradního pána.

----------------

Blata byla skutečně nehostinná, ale Cunningham se cítil lépe než před několika okamžiky. Zuřivě švihal hřebce bičíkem a měl z toho zvrácený požitek. Ještě chvíli jel tryskem, ale když se přiřítil na rozlehlou pastvinu, povolil koni uzdu a nechal jej přejít do klusu.

"Thomasi, Thomasi," bručel si sám pro sebe, "přece nestrháš svého nejlepšího koně kvůli takovým hlupákům!"

Černý vraník byl lordovým druhým nejmilovanějším tvorem na světě. Na vrcholu pyramidy oblíbenců stál samozřejmě on sám.

Kůň, teď už klidnější, ladně plul vysokou trávou, když vtom si Cunningham všiml nějakého pohybu za blízkým keřem. Prudce otočil koně a vyrazil tím směrem. Zpoza keře vyšla vystrašená mladá dívka s košíkem v ruce. Na sobě měla bílou halenu, dlouhou tmavě červenou sukni, vlasy měla rozpuštěné a byla bosá. Šlechtic se samolibě usmál a pohladil si bradku.

"Jak příjemné překvapení," pronesl úlisně, "copak tady děláš tak sama?"

"Já, pane? Byla jsem sbírat byliny," zašeptala dívka a sklonila hlavu.

"Byliny?" podivil se Cunningham, "jaképak byliny může sbírat taková krasavice? To je snad práce pro staré ošklivé stařeny nebo ne?" rozchechtal se muž.

Dívka pokrčila rameny, ale neřekla nic.

"Jak se jmenuješ a odkud jsi?"

"Jsem Kateřina a jsem z Podhůří."

"Podhůří? Ale to je dost daleko. To jsi šla půl dne a ještě bosá?"

"Musela jsem. Tyhle byliny nikde jinde nerostou."

Šlechtic seskočil z koně a zvědavě se podíval do košíku.

"Takové byliny neznám, jak se jmenují?"

"Nemají jméno, nebo já je alespoň neznám," odpověděla dívka.

"Neznáš?" ušklíbl se Cunningham, "tak proč je sbíráš, když je neznáš?"

"Vím, jak vypadají, ale ne, jak se jmenují," opravila ho opatrně Kateřina.

"Dejme tomu," přikývl muž a olízl si rty. "Jsi vdaná?"

"Ne," odpověděla dívka a pak rychle dodala: "Ale budu se tento měsíc vdávat." 

"No výborně, tak to mám pro tebe novinu!"

Dívka se Cunninghamovi podívala do očí, ale neřekla nic. Ten to přešel a rozjařeně pokračoval.

"Podhůří je součást mých držav a já jako tvůj pán uplatňuji právo první noci."

Dívčiny oči se rozšířily a bylo vidět, že má slzy na krajíčku.

"To ne, prosím," zaštkala.

"Ne?" teatrálně se podivil hrabě. "A proč ne? Vždyť to bude pro tebe obrovská čest."

"Já nechci!" vyhrkla Kateřina.

Cunninghamovy rysy ztvrdly. Dnes si už odporu užil dost. Dost drzosti a nedostatku úcty ke svému majestátu. Nejdřív ten pámbíčkář, potom William a teď obyčejná vesnická holka.

"Ty nechceš? Nechceš mě, svého pána a vládce!" zařval a hřbetem ruky udeřil dívku do tváře.

Ta se po úderu zhroutila k zemi. To, co se dělo dál, už nebylo možné ovlivnit. Když z ní strhal šaty, ani se moc nebránila. Ležela na zemi jako kus ledu a v pěstích svírala dlouhá stébla trávy. Přivřená víčka se jí drobounce chvěla.

Když se funící Cunningham odvalil, pomalu se zvedla, očistila a oblékla si šaty, nebo to, co z nich zbylo, a pomalu a trhaně se vydala k lesu.

"Vidíš, nakonec se ti to líbilo, ne?" zachrochtal labužnicky ležící hrabě a ruce si dal za hlavu.

Dívka se zastavila, pomalu se otočila a pohlédla na Cunninghama zvláštním, velmi podivným způsobem.

"Líbilo, máš pravdu, pane. Chtěla jsem ti poděkovat, žes ze mě udělal ženu právě ty. Můj budoucí manžel by to určitě jako ty nedokázal."

Cunningham se zatvářil překvapeně, protože takovou reakci ještě nezažil. Pak se zasmál.

"Možná bych pro tebe našel místo u sebe na hradě. Mohli bychom se tak vidět častěji. Špatně by ses rozhodně neměla. Co vlastně umíš?"

"Prý umím dobře vařit," odpověděla po chvilce zaváhání dívka.

"Výborně," zajásal hrabě, "dobrou kuchařku aby člověk pohledal. Přijď příští týden a domluvíme se."

"Teď ne," odpověděla Kateřina, "až po svatbě." a ve tváři se jí objevil náznak úsměvu.

"Máš pravdu, nejdřív pod čepec a potom do postele!" zasmál se hrabě a podal dívce ruku v kožené rukavici, kterou si za celou dobu nesundal.

"Ruku na to!"

Kateřina mu potřásla pravicí, popadla košík a rozběhla se k lesu. Šlechtic ji ještě chvíli se zalíbením pozoroval a pak vyskočil na koně.

"No, není život krásný?" zahlaholil do pustiny a hned si odpověděl: "Je nádherný!"

Ve skvělé náladě vyrazil zpět k hradu.

----------------

Starý William spěchal dlouhou chodbou a téměř vrazil do dveří, které se mu otevřely přímo před nosem.

"Co to? Kdo to?" zakoktal, "málem jsem si zlomil vaz! Tohle tě bude mrzet!"

"Odpusťte, Williame," omlouvala se Kateřina, "neviděla jsem Vás."

"To nic, promiň, to bylo z toho leknutí," usmál se William, "nechtěl jsem na tebe křičet."

William a Kateřina byli přátelé od první chvíle, kdy se poznali. Kateřina měla mírnou povahu vrchního komořího velmi ráda a William zase zbožňoval její pamlsky, které se vždy jako nějakým zázrakem objevily na stole v jeho komoře.

"Kam tak chvátáte?" zeptala se Kateřina.

"Vidíš, já si tady s tebou povídám a zatím nesu našemu pánovi důležitou zprávu," vyhrkl komoří a měl se k odchodu.

"A jakou?" stačila se ještě zeptat Kateřina.

"Nevěsta právě dorazila," odpověděl William a opět se rozběhl.

----------------

Hostina byla v plném proudu. Nevěsta měla dlouhé stříbrné šaty, na kterých spočívaly její havraní vlasy připomínající klubko zmijí. Cunningham byl s nevěstou nadmíru spokojený. Byla hezká, bohatá a když zvážil její původ, který sahal až ke dvoru, byla jeho spokojenost úplná. Pověsti o tom, že tato drobná mladá žena propadá nezvladatelným stavům zuřivosti, ho vůbec nelekaly. Měl s tím ostatně spoustu vlastních zkušeností.

"Dnešní program se opravdu povedl, viďte, drahá?" zeptal se nové hraběnky z Hollsborrow.

"Máte pravdu. Nejlepší byli zápasníci a potom také ty nestvůry," odpověděla.

"Myslíte hříčky přírody, že?" opravil ji Cunningham.

"Ano máte pravdu. Ještě nikdy jsem neviděla někoho se třemi prsty," zamrkala na něho hraběnka.

"Nebo ten s těmi výrůstky na hlavě a spoustu nechutných strupů po těle," přisadil si hrabě. "Ten vypadal jako ďábel."

"Ale stejně byli nechutní, že?" zvráceně se zasmála a zhluboka se napila.

"Byli, nebojte se. Než je odvezou, dal jsem je zamknout do hradního sklepení, takže Vás nebudou nijak obtěžovat."

"Ti se k sobě hodí," zasyčela Kateřina a Miriam se ušklíbla. Obě kuchařky byly schované za těžkým závěsem a pozorovaly hodující šlechtice.

"Máš pravdu," řekla Miriam a dodala. "Ta by ti nezkřivila vlas, ale rovnou by tě napíchla na rožeň a zaživa upekla."

"A možná i snědla," dodala Kateřina a Miriam vyprskla. Kuchařka se však nesmála a v očích se jí podivně zablesklo.

Večer se chýlil ke konci a hosté se pomalu rozcházeli do svých komnat. Nakonec v jídelním sále zbyli pouze oba novomanželé, kteří při svíčkách popíjeli temné červené víno z těžkých číší. William odvolal i posledního sluhu a doléval panstvu sám.

"Dala bych si ještě nějaké ovoce, než půjdeme spát," řekla hraběnka a spiklenecky na manžela zamrkala.

Cunningham přikývl a naznačil Williamovi, aby to zařídil. Když odešel a novomanželé zůstali sami, hraběnka se naklonila k manželovi a šeptla.

"Doufám, že si naši první noc budu pamatovat do konce života!"

"Tím si můžete být jistá, drahá," přikývl Cunningham a políbil jí ruku. Podle hodnověrných zpráv, které měl, byla stále pannou. Pokud něco u dvora fungovalo dobře, byla to starost o politicky vhodné nevěsty.

William se vrátil s Kateřinou, která nesla na stříbrném podnose různé druhy ovoce. Komoří chtěl udělat na stole místo, ale nepatrně zavadil o těžkou číši s vínem a ta se převrhla hraběnce přímo do klína na její stříbrné šaty. William zůstal stát jako opařený. Obličej nové paní domu zalil temný ruměnec. Temnější, než byla červená skrvna na jejím klíně.

"Ty dobytku!" vykřikla a než mohl kdokoliv zareagovat, uchopila těžký cínový pohár a udeřila jím starého komořího do hlavy. Krev zabarvila nejen její šaty, ale také tvář a ubrus na stole. Tělo muže se sesunulo k zemi a nebohý stařec tam zůstal ležet v tratolišti. Kateřina přiskočila k nehybnému tělu starého majordoma a uchopila jeho zakrvácenou hlavu do dlaní.

"Proboha, drahá!" vyjekl hrabě "vždyť se tak moc nestalo."

"Nestalo?" zaječela hraběnka, "zničil mi ty krásné šaty a zkazil nám celý večer."

"Celý večer?" zahořekoval Cunningham. "Nenechte se rozházet takovou maličkostí. Celou noc máme ještě před sebou!"

"Oh, Vy jste tak galantní!" usmála se, "pojďte, půjdeme do ložnice."

"Kateřino!" prohodil při odchodu šťastný Cunningham, "zařiďte, ať to tady do rána uklidí. A doneste nám do pokoje ještě nějaké víno!"

Kateřina se za odcházejícím párem dívala zvláštním, velmi podivným způsobem.

----------------

"Když jste si umyla tvář od té krve, jste velice krásná," zašeptal Cunningham a zhluboka se napil vína.

"Tak už pojďte," zaprosila černovláska z postele a pokrčila drobný nosík.

Cunningham odložil pohár, zvedl se, ale opět upadl zpět do křesla.

"Zdá se, že jsem trochu přebral," zabručel a zkusil to znovu. Teď se však již postavit nedokázal.

"To vypadá, jako byste o mě neměl zájem," zašveholila jeho žena a svádivě se prohnula v zádech.

"To ne, jen se nemohu zvddnnnnn..."

Hrabě z Hollsborrow chtěl říct "zvednout", ale nedokázal to. Všechny svaly mu vypověděly službu. Jen tam bezmocně seděl v křesle a díval se na svou ženu.

"Tak to je vrchol!" rozčílila se hraběnka a zazvonila na zvonek.

Dveře se otevřely a do pokoje vstoupila Kateřina.

"Okamžitě udělejte něco s manželem. Nemůže se vůbec hýbat a dokonce ani mluvit!"

Kateřina se podívala na Cunninghama a ten na souhlas zamrkal očima.

"Nebojte se, paní, ráno bude v pořádku. To dělají ty byliny."

"Jaké byliny?" zeptala se překvapeně paní.

"Ty, co jsem mu dala do vína," odpověděla Kateřina, "všechno slyší i vidí, ale nemůže se pohybovat a mluvit."

"Tys ho chtěla otrávit, ty couro!" rozkřičela se hraběnka, "dám ti setnout hlavu!"

"Ale to až zítra," řekla Kateřina, "teď máte před sebou celou noc."

Cunningham se potom už jen díval na Kateřinu, jak otvírá dveře, jak do ložnice vstupuje temná postava a nezadržitelně se blíží k posteli
s nebesy, na které ležela jeho žena. Viděl všechno. Nechutné zmítající se strupovité tělo na krásném bledém těle hraběnky z Hollsborrow. Slyšel nelidský křik své ženy a slyšel i to, jak mu Kateřina šeptá do ucha: "Vidíš ty rohy? Ten má také právo první noci."


14 názorů

tak gratulka

vrgulnik
06. 06. 2008
Dát tip
Povídka vyhrála 7.2.2008 v "Souboji titánů" Rádyja MLHA působícího v rámci literárního serveru MEZERA. Více zde: http://mlha.mezera.org/souboj-titanu.html

vrgulnik
21. 05. 2007
Dát tip
Ještě drobnost - Alka není "Alka" z Písmáka. Je to prostě jiná Alka! ;)

vrgulnik
21. 05. 2007
Dát tip
Text prošel textovými úpravami, takže teď už by neměl tolik dráždit. ;) Vřelé díky Alce - skvělému editorovi

Jendula
18. 05. 2007
Dát tip
Já do toho sice mám nejméně co kecat, ale některé obraty nejsou právě šťastné - skutečně působí poněkud kostrbatě. Příběh sám je však docela zdařilý a líbí se mi *

vrgulnik
16. 05. 2007
Dát tip
Možná mi nebudeš věřit, ale já takhle nepíšu. Většinou mám na začátku jakousi mlhavou představu o příběhu a jeho konci, ale rozhodně ne přesnou. Potom začnu psát. Prostě mlátím do klávesnice :-), co mi přijde na rozum a čekám, jak se to vyvine. Většinou mám jasno tak v půlce příběhu. To se pak zastavím, všechno smažu a začnu znovu. Je s podivem, jak někdy začnu psát příběh se zcela jasným záměrem a nakonec se to vyvine úplně jinak, než jsem plánoval. V principu nic "neslepuji". Sám to nemám rád - mít několik nápadů a pak hledat jak jsi napsal "oslí můstky" jak to dát dohromady. Jinak prakticky se vším co jsi napsal souhlasím. Budu nadále "mlátit do klávesnice" a časem se z toho třeba vyvine něco smysluplného. ;)

StvN
16. 05. 2007
Dát tip
Nakonec má dílo docela spád, ale to přikládám tomu, že jsi ho slepil z několika pasáží. Vymyslel sis pointu a k ní dopsal začátek a mně je vždycky líto, když vidím, jak spisovatel zachází se svými postavami. Vyrobit postavu hezké dívky, nechat ji prožít to, co prožila jen kvůli pointě? Jinak můžeš sice říci, že základem je dobrý příběh, avšak záleží na tom, jak je napsaný. Já osobně přikládám větší váhu stylu než příběhu. Přečti si například tuhle povídku od Kandelabra, ta nemá žádný příběh, ale je napsána velmi dobrým stylem. Druhá věc je, že tvůj příběh není až tak propracovaný, aby překvapil někoho, kdo už si nějakou tu povídku a knihu přečetl. Ale pracuj, uvidíme, jak ti to půjde.

vrgulnik
09. 05. 2007
Dát tip
Ocením, když si povídku přečtete celou a budete hodnotit až poté. Základem každé povídky je "dobrý příběh" a já se snažím v první řadě soustředit na příběh. K cíli vede mnoho cest. Stylistiku (či nedej bůh pravopis!) lze dodatečně vyčistit, ale nedostatečně atraktivní, málo nápaditý, plytký či prvoplánovitý příběh dodatečně "doladit" prostě nejde. Vím, že stylistika je otázka vypsanosti, která mi chybí. Na tom budu samozřejmě dále pracovat.

vrgulnik
07. 05. 2007
Dát tip
No jasně, proto jsem to sem dal, ne? ;)

StvN
06. 05. 2007
Dát tip
Prvních pět vět:) aneb nešťastné začátky. Čerstvý čtyřicátník - já mám rád třeba čerstvý chléb a věřím, že člověk může být čerstvý, když se dobře vyspí a též věřím, že jsi tohle spojení už někde četl, ale hezké to není. Měl černé vlasy atd. - člověk může mít hodně věcí, ale tohle spojení je ukázkou tvé slabé slovní zásoby. Byl to požitkář a nade vše miloval radosti života - druhá věta říká to samé, jako první věta. Teď se ale příliš neradoval. - hezký oslí můstek. Tak co, ještě chceš kritiku? Mám číst dál?

vrgulnik
06. 05. 2007
Dát tip
Brave Heart? Ani moc ne, i když v určitých ohledech se tam pár společných rysů najde. Já moc ty klasický americký spektákly nemusím. Vadila mi tam ta love story s princeznou Isabellou. Sophii sice můžu, ale nesnáším tak drsné zásahy do historie, takže ne. Jinak Gibson měl hezký skotský akcent! ;)

Narvah
06. 05. 2007
Dát tip
hm, fantazii máš dobrou - na to, že to je úplně jiné prostředí, než to naše. líbilo se ti brave heart?

LaMouette
06. 05. 2007
Dát tip
oko za oko.. ze ano..:-)) ach ten zlaty stredovjek..:-)) pekne napsane.. jen co je pravda.. mozna jen v zavjeru ubrat trosku prime reci... pro gradaci pointy.. aspon tak by se to libilo mne.. jinac se Ti to fakt povedlo.. :-)*

tak to bylo drsný... uff * pro Kateřinu

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru