Síla žít

Síla žít

            Říká se, že když člověk umírá, před tím než odejde do doufejme věčných lovišť, nebo tak někam, uvidí někde mezi životem a smrtí světlo na konci tunelu. Jsou tunely, o kterých by se také dalo vyprávět, kdyby se k tomu našel vhodný a především živý vypravěč. Tunely, na jejichž konci se nějaké světlo nepochybně válí, ale přes nepříjemně vysoké procento zastoupení kouře v ovzduší na ně ani náhodou neuvidíte. Planety, na jejichž povrchu nenajdete nic coby dýchalo, tedy žilo. Jsou asteroidy, které do těch planet nepředvídatelně naráží. Je vzduch, který se nedá dýchat. Jsou lidé, kteří umírají. Existuje také šedá, kašovitá břečka, které se z nedostatku představivosti říká jídlo. Tohle všechno někde je. A zhruba od poloviny všemi oslavovaného jednadvacátého století tuhle ne zrovna optimistickou směsku najdete i na planetě vesměs všemi nazývanou Země.

            Automatický otvírák na konzervy je vcelku užitečná věc. A když ho potřebujete a nemáte ho zrovna po ruce, zjistíte jak moc je věcí nedoceněnou. Klasický otvírák na konzervy, udělátko používané po staletí, je také věcí vcelku užitečnou. A když jej nemáte a nemáte zrovna ani automatický otvírák na konzervy a ještě k tomu všemu máte opravdu velký hlad, dali byste za onen zahnutý kus kovu téměř cokoli. Konec světa je událost předvídatelná, ba téměř jistá. Konec života na Zemi je mnohem předvídatelnější, momentálně také  mnohem jistější. Jedna pravda je pravdou zcela zaslouženě - nejdéle ze všech forem vyššího života vydrží stoprocentně mrchožrouti.

            A můžeme optimisticky pokračovat. Vzduch se vzduchem dá nazývat už jenom proto, že pro onu plynnou toxickou břečku neexistuje žádný jiný vhodný výraz (samozřejmě s výjimkou složeného výrazu plynná toxická břečka). Lidstvo není lidstvem, protože lidí je opravdu poskromnu a čítá asi tak stejně jedinců jako Klub přátel Posvátné plácačky na mouchy, tedy počet dost nejistý. Ekonomika není ekonomikou protože hodnota peněz není snad ani v tom materiálu ze kterého jsou vyrobeny. Noc je temnější než noc a den není dnem, protože přes hustou vrstvu jedů, chemikálií, dusíku a sem tam nějakého kyslíku moc světla nepronikne. Všechno jde do háje a naděje na vzchopení se, zvednutí se z prachu, sestrojení něčeho pojízdného na meziplanetární úrovni a opuštění zničeného ráje si snad ani nezaslouží být nazývána nadějí. Naděje není nic jiného než sen, který se s trochou štěstí může uskutečnit. Štěstí, ačkoli žádná záda nemá, dávno je lidstvu ukázalo. A někde pod troskami kdysi nejslavnějšího města lidské moderní doby, New Yorku,  v narychlo slepeném, přesto překvapivě dobře fungujícím úkrytu prachmizerně živoří zřejmě poslední živý důkaz o životě člověka na Zemi; pochopitelně člověk.

            Na druhé straně opět ticho. Bezútěšné ticho nehybnosti, smrti. Evropu, Asii a v podstatě i Afriku by nepoznal ani vlastní táta. Asteroid o průměru dvě stě padesáti kilometrů narazil do Řeckého poloostrova, pravá půlka zeměkoule je změněna z pravé půlky zeměkoule na zbytky pravé půlky zeměkoule. Austrálii, která je od epicentra ne zrovna příjemné podívané docela z ruky, dolehl ze všeho nejvíc problém ozonové díry. Kdyby jste se tam nyní objevili bez ochranného obleku, předvedli byste ukázkové stárnutí za pochodu, kdyby vás viděla nějaká Avon lady, omdlela by během pěti vteřin. Buňky by vám stárly tisícinásobnou rychlostí a do deseti minut byste umřeli jako důchodce, přirozenou smrtí, i přes to, že jste minulý týden slavili jednadvacáté narozeniny. A Amerika, dýchající smrtelný plyn, se potácí na hranici života a smrti, nadrogovaná chemikáliemi nejrůznějšího druhu však dlouho rovnováhu neudrží a spadne tam, kam jistě nikdy neměla vědomě namířeno. Konec jediného prokázaného života se zdárně ubírá k bolestnému konci. Vesmír to zkusil, na jedné planetě stvořil život, pak si to asi rozmyslel a umožnil onomu životu ukončit jeho trápení.

            A proti hře osudu již dvanáct let bojuje typický výplod moderní doby, typický americký třicátník s ještě typičtějším americkým jménem. Jack. Jméno bodrých, statečných a možná víc než dokonalých chlapíků ze všech těch velkolepých filmů o dokonalém světě, o dokonalé Americe. Konkrétně tenhle Jack si ale na hrdinu vedl docela slušně. Několika spoluobčanům, kteří s ním dříve v bezpečně uzavřeném Newyorském metru žilo, pomáhal, dělil se s nimi o každodenní problémy a nakonec je jako správný křesťan pochoval, jako posledního viděl Jack umírat Willa. Willa nepochoval. Will nebyl s Jackem od začátku bezpečně uzavřen v Newyorkském metru. Asi před osmi lety, to už byl Jack úplně sám, uviděl jediným oknem, které v tunelu bylo, a u kterého se kvůli světlu často zdržoval, chlapíka který na oplátku spatřil jeho. V první chvíli si oba mysleli, že ten druhý je přelud, pak se to pokusili ignorovat. Onen chlapík z venkovního světa byl viditelně nemocný, šel jako by ani nešel, cestou kašlal krev. Nemluvili na sebe, ani to nebylo technicky možné. Will prostě přistoupil k oknu a ukázal Jackovi papír, na kterém bylo napsáno: 11 219 77 55 – zkoušej. Ta čísla se Jackovi postupem času vypálila do mozku jako cejch.

            Smrt. Kdyby příroda disponovala hlasivkami a ústy, jistě by z plna hrdla křičela tohle slovo, tedy pokud by nekřičela slova „Kde sakra vězí ten číšník?“, ale to je nesrovnatelně méně pravděpodobné. Před pár lety snad ještě byla naděje, tenkrát by bylo vhodné slovo na zařvání si „Pomoc!“. I Jack to ví. A přesto neskládá neviditelné zbraně (neznamená to, že by technika tak pokročila, znamená to, že onen poslední americký hrdina prostě nic nemá), snaží se přežít jak nejlépe umí. A to i přes to, že mu to leze na mozek. Od okamžiku, kdy asteroid spadl na Evropu, trvalo lidem, obyvatelům New Yorku, vybudování tohoto provizorního bunkru asi šest hodin. Byl sice předpřipravený, nicméně stejně by si všichni, co se na vybudování onoho života chránícího (skoro) místa podíleli, zasloužili alespoň posmrtné zásluhy. Kryt byl jídlem zásoben tak, že by v něm mělo tisíc lidí přežít deset let. Tisíc lidí nikde. Hned ze začátku sem dorazily necelé dvě stovky lidí, většinu z nich pohřbil Jack postupem času vlastnoručně. Konzerv má tedy dost. Filtrace také funguje a tváří se, že by v tom měla pokračovat i po tom, co jí propadne záruční lhůta. Těsnění očividně těsní, jinak by z Jacka byla dávno tlející hromádka bývalého člověka. Jenže Jacka ubíjí samota a ještě výrazněji čas. A to není dobré, protože spolu s ním ubíjí samota a čas celé lidstvo, on je totiž dost možná posledním člověkem. Na druhé straně ticho jako vždy.

            Zkoušej. Zkoušej. 11 219 77 55. Zkoušej. Jack se probudil, chvíli to na nepříliš pohodlné matraci vydržel, nakonec vstal a přibližně po dvou set tisící padesáté osmé  se vydal do tísňové budky, jediného spojovacího bodu se světem. To co udělal by snad zvládl i kdyby se spánkem ještě zdaleka neskončil. Vytočil číslo. Automaticky si dopředu přehrál celý průběh následují situace. Zapraská to, po několika vteřinách znova, pak náznak jakého si vyzvánění, nic víc. Do budky, vytáčet číslo už Jack nechodil kvůli tomu, že by snad doufal, že se někam dovolá, volání desetkrát denně byl jeho denní program, jeho povinnost vůči Willovi. A pak se, právě když se chystal zavěsit, ozval nejsladší zvuk, co kdy ve svém ne zrovna dlouhém životě slyšel. Naprosto jednoduše dokonalé: „Haló?“.

            Ženský hlas, pravděpodobně celkem mladé příslušnice vymírajícího lidského pokolení. Jack se kousal, škrábal, štípal, dělal všechno proto, aby se probudil. Vysvobození nepřicházelo. Musel se nadýchat nějaké omamné látky, to znamená, že je pravděpodobně celé lidstvo sjeté nějakým hnusem a nemůže se z toho dostat. Žena po prostém úvodu pokračovala: „Prosím ozvěte se, mé jméno je Maria Whitneyová, jsem sama uzavřená v suterénu obchodního domu na rohu 65. a 38. Ozvěte se prosím, já jsem vás slyšela volat již nesčíslněkrát, ale křídlo, kde je telefonní budka bylo zasypáno, musela jsem odházet ten bordel co mi stál v cestě, abych se k tomu telefonu dostala. Haló?“ Jack nemohl uvěřit vlastním uším, vlastně teď nevěřil vůbec ničemu. Bylo to skvělé, bylo to šílené, překvapivě to ale nebylo nemožné.

            Nyní byli téměř v nepřerušeném kontaktu. Povídali si o tom, jak se v onen osudný den zachránili, jak postupně pohřbívali další a další přátele. Povídali si o Willovi, který, když už věděl že umře, napsal na papír onen vzkaz a vydal se ven hledat kohokoli. Povídali si ale i dalších věcech, vzpomínali na dětství, kdy ještě slovo příroda nebylo archaismem. Rozuměli si, byli skoro stejně staří a hlavně Jack, který devět let neviděl ženu, čím dál častěji přemýšlel o tom, že by lidstvo nemuselo vymřít, on, Jack se holt bude muset obětovat… Myšlenky obou nevyhnutelně směřovaly k jedinému možnému závěru. „Jdu k tobě.“

Deset minut potom, co Jack tato slova pronesl, si již balil věci. Maria měla jídla dost, v tom na tom byla stejně jako on. Vzal tedy jen věci, kterých měla nedostatek, nebo je úplně postrádala. Maria se vůbec projevila jako na první poslech inteligentní žena. Ze zbytků jídla založila kompost, za dva roky již měla dost půdy, začala tedy sázet pecky a různé rostlinné části, které se alespoň na první pohled tvářily, že by proti vyklíčení nic neměly. Do budoucna to se zahradou nevypadalo vůbec špatně, to by mohlo aspoň trochu ulehčit strojům práci ve výrobě kyslíku. Původně chtěla také vypěstovat z krys ovce, času měla dost, ale to by toho chtěla asi opravdu hodně. Zvlášť vezmeme-li úvahu fakt, že krysy překvapivě vymřely mezi prvními a tak o žádnou po celou dobu přežívání ani nezakopla. Při troše snahy, štěstí a Jackových nástrojů by si mohla Maria v bývalých garážích, podobně jako metro narychlo předělaných v bunkr, vybudovat maličký mikrosvět, který by fungoval. Dobře tak při hodně velké snaze a ještě při větším štěstí a na ovce může rovnou zapomenout.

Pro tělo, které posledních deset let zahálelo, znamenal čtyřkilometrový pochod v plné polní ránu mezi nohy. Jack šel tak jak mohl, snažil se co nejméně přicházet do kontaktu s okolím. To se mu dařilo, až na to, že byl onoho okolí nedílnou součástí. Dovnitř suterénu by se dostal poměrně snadno, v Mariině bunkru byla vybudována přepouštěcí komora, na rozdíl od jeho metra. Právě to byl také důvod, proč tenkrát nepohřbil Willa, kdyby se o to pokusil a otevřel zapečetěné dveře, jeho úkryt by pravděpodobně nebyl nadále úkrytem, ale jako mávnutím Hitlerovo pravé ruky by se z něj stala plynová komora.

Krásné a sakra těžké břímě, totiž osud lidstva, leží na vcelku celých tělech dvou poměrně mladých Američanů, kteří shodně prošli něčím, co by se s trochou nadsázky a větší dávky černého humoru dalo nazvat biblickou apokalypsou. Jack a Maria, katastrofou dáni dohromady, jeden z nich netrpělivě čekající, druhý z nich na pitomé zdraví nadávající, klopýtající, ale přesto k cíli směřující. Lidstvo znovu povstane, vyvine protilátky, postaví kryt přes rozsáhlé venkovní prostory, nebo tak něco. Malování přenádherné budoucnosti patří k nejoblíbenějším lidským činnostem, ze zkušenosti se však dá tvrdit, že toto výtvarné umění má hodně společného s věštěním budoucnosti z čajových lístků, téměř nulovou budoucnost.

Jack měl poměrně závažný problém. Před přepouštěcí komorou se nacházela nehorázná hromada nehorázného nepořádku, která mu bránila v naplnění namalovaných obrazů budoucnosti. Hromada bordelu člověka nezastaví, začal lézt. Nahoře přestal pochopitelně lézt nahoru a začal slézat dolů. A jak už to tak na nepřátelských hromadách zapáchajícího, ostrého, tvrdého i slizkého něčeho bývá, ujela mu noha. S veškerým nákladem se začal kutálet dolů. Kupodivu vyvázl bez zranění, zvedl se, zvedl také náklad a pokračoval k oněm dveřím, které si mohl ve své hlavě klidně nahradit slovem budoucnost a také to poněkud předčasně udělal.

Když totiž došel ke dveřím a chystal se zazvonit, zvedl ruku a všiml si trhliny na svém rukávu. Trhliny, kterou si musel udělat při onom nechtěném, téměř rovnoměrně zrychleném pohybu dolů z té jakési hromady čehosi. V hlavě se mu promítl celý život, nebo alespoň ty části, které si pamatoval. Režisér onoho filmu kladl zvlášť velký důraz na poslední, závěrečnou část. Jak si myslel, že je posledním žijící člověkem na Zemi, jak si potom myslel, že je jedním ze dvou posledních žijících lidí na Zemi, jak si myslel, že jeho velmi příjemným přičiněním počet lidí opět vzroste a konečně jak tady teď stojí a nemůže dovnitř. Nemůže přece ohrozit Marii, budoucí poslední člověk musí zkusit přežít. Jackovi se udělalo špatně. Teď už je jisté, že je něčím nakažený. Sedl si před vysněné dveře, na které nakonec o pár metrů nedosáhl a rozhodl se, že si sundá přilbu. Učinil tak a zhluboka se nadechl. Chuť nebyla tak strašná, kromě zvýšeného množství kouře a lehké drogistické pachuti to bylo stejné jako umělý vzduch, který posledních dvanáct let dýchal v bunkru. A za necelých deset minut zdravil předposlední člověk světlo na konci tunelu.