Země

Země

            M´mah-ramon nebyl nijak zvlášť oblíbený. Nebyl ani nijak zvlášť chytrý. Ani peněz neměl zrovna nadbytek. Nejspíš i pro to žil ve svém vlastním světě, který si vytvořil jen pro své vlastní potřeby. Pracoval jako tesař. Při práci nemusel moc myslet, musel jen dávat pozor, aby nepřišel o některý ze svých šesti prstů. Šest prstů, to bylo také to, co ho štvalo. Ve svém světě měl prstů deset. to byl podle jeho mínění ideální počet. S deseti prsty by jeho práce byla mnohem jednodušší. A dvě hlavy, k čemu mu proboha jsou dvě hlavy? V jeho světě měl každý hlavu jednu, jenom jeden krk. Všechny chuťové pohárky byly na jednom jazyku, nemusel si tedy dávat dohromady výsledky ze dvou různých hlav, aby si vychutnal své oblíbené jídlo. V jeho světě také lidé nezářili všemi barvami duhy. V jeho světě byli lidé černí, nebo bílí. V jeho světě bylo vše jednodušší. Stejně tak život. Ne že by M´mah-ramon neměl život rád, ale přišel mu docela stereotypní.  Život na Zemi, tak svůj svět pojmenoval, netrval o mnoho déle než padesát let.

Jednou, když byl zase při práci na půli cesty mezi dvěma světy, skutečným a vymyšleným, se stalo přesně to, čeho jediného se M´mah obával, sekl se do prstu. Bohužel to nebylo jen takové malé seknutí, dláto projelo jeho oranžovou kůží jako nadopované. Pokud by chtěli filmoví producenti docílit toho, aby byl film přístupný mládeži pod devadesát let, museli by přinutit režiséra, aby pohled na jeho prst rozostřil takovým tím rozostřovacím kolečkem. Nebo aby uhnul s kamerou a nasnímal třeba M´mahovo nohy. To, že to není pěkný pohled, to si mohla zdravotní sestra odpustit, ale neučinila tak. To, že léčení potrvá minimálně čtyři měsíce, možná se ani nezdaří, to by býval od doktora radši neslyšel, ale ten den prostě neměl štěstí.

S jednou rukou se tesařina provádí dost špatně. Takže teď co? M´mah-ramon byl v pěkné bryndě. Neměl nikoho, kdo by se o něj postaral, musel se o sebe postarat sám. Musel bojovat o práci, která mu zajistila peníze, které mu zajistily přežití. M´mah musel bojovat o život. Zkusil si tedy udělat menší seznam zaměstnání, ve kterých by mu jeho dočasná indispozice nevadila:

Překladatel. M´mah neuměl žádný jazyk, takže by mu to šlo asi dost špatně.

Programátor. M´mah neuměl programovat, takže by mu to šlo asi dost špatně.

Zpěvák. I tady to mělo háček, neuměl zpívat. To by nebylo tak strašné, spousta zpěváků, známých a bohatých neuměla zpívat. Jenže když jste slyšeli je, neměli jste alespoň nutkání strčit hlavu do písku, nedbaje povrchu na kterém jste stáli. Když jste slyšeli zpívat M´maha, toto nutkání jste měli. Napadaly vás také další věci, jako třeba postavit letadlo z příborů, nadávek a vlastních tkaniček od vlastních bot. Letadlo, ve kterém byste se dostali alespoň na druhou stranu planety. Jak vidno, situace nebyla nejlepší, na řadu tedy přišla další varianta.

 Zkusil to v rádiu. A uspěl. Předchozí moderátor se zbláznil, myslel si, že je mýdlová bublina. Vyskočil z okna a vítr ho odfoukl neznámo kam. To samozřejmě není pravda. Pravdou je, že si myslel, že je mýdlová bublina, vyskočil z okna a teď leží v nemocnici. M´mahovi nebyla svěřena nějaká hlavní vysílací doba, jinak by se předchozí moderátor pravděpodobně nezbláznil, on pouze seděl a uváděl písničky mezi druhou a šestou hodinou ranní. Práce to nebyla zázračná a dost se při ní nudil, jen tam tak seděl a…psal. Psal vše co ho napadlo, popisoval „Zemi“ jako takovou. Popisoval ji z hlediska geografického, socioekonomického, dějepisného, fyzikálního, chemického, astronomického a ze všech možných dalších hlediskovitých hledisek o kterých nemám ani páru. Kdokoli by v té době psal, psal by jistě na počítači, M´mah ne. Bylo to z jednoho důvodu, z důvodu naprosto prostého, M´mah neměl po ruce ani jeden počítač. Psal do tlustých sešitů. Do sešitů, které jednoho krásného rána, když se mu všechny čtyři oči zavíraly únavou, zapomněl v práci, všechny dva.

Značně kreativní jedinec jménem S´tan-tan, který shodou okolností pracoval v raním vysílání rádia, tento sešit nenechal bez povšimnutí. Nenechal ten sešit bez povšimnutí po celý týden, večer co večer. V hlavě se mu zrodil nápad jak využít jeden nápad. Jeden jeho známý měl známého, co měl známého, který byl shodou okolností ředitelem jedné společnosti, která vyráběla virtuální hry. A tomuto řediteli této společnosti, nazývané prostě Virtual life, přivedl S´tan svůj nápad, spolu s jeho autorem, kterého vypátral. Vypátral ho velmi složitě a stálo ho to hodně sil, musel si přivstat. Výsledek této porady měl všechny tři zúčastněné učinit nechutně bohatými. Ředitel téměř okamžitě poté, co si vyslechl ne nezajímavý návrh, dopil svoji kávu. Pak začal s technickou přípravou věci. Bylo nutno vyrobit několik miliard komor s umělou podporou života. To není žádná sranda. Nevyrobil jich tedy hned tolik, vyráběl je průběžně. I tak si musel ohromné částky půjčit a nerad bych byl v S´tanově žluto-červeno-zelené kůži, kdyby nápad nevyšel. Nikdo se nikdy nepokusil zrealizovat tak velký projekt a nejspíš i díky tomu okamžitě poté, co se myšlenka dostala na veřejnost, začala ona veřejnost s objednáváním míst v množství větším než velkém.

Programátoři firmy Virtual life také nelenili, museli podle M´mahových instrukcí vytvořit historii „Země“. Jeden aspekt byl velmi důležitý, lidem museli jaksi vymazat mozek tak, aby když byli ve hře, aby si připadali naprosto přirozeně, aby o „Zemi“ neměli ani ponětí. A tady pomohlo to, že měli dvě hlavy. Všechny vzpomínky uzavřeli do jedné hlavy a tu uspali. Ve hře byla zapotřebí stejně jen jedna. Další otázkou, která se hlásila o zodpovězení, byla - do jakého období hru umístit? Začalo se tedy v období asi dvanáct tisíc let starém, s tím že se společnost v „Zemi“ bude vyvíjet asi šestkrát rychleji, než tomu bylo doopravdy. Tomu budou napomáhat postavy řízené počítačem. Postavy, které budou vědu, kulturu a ostatní ne nedůležité věci postrkovat kupředu.  Postavy vědců, filosofů, skladatelů, spisovatelů, malířů a ostatních nevalně placených a nepochopených individuí. Průměrná délka života člověka na zemi byla určena již M´mahem, totiž padesát let. Když člověk vstoupil do hry, bylo mu předáno kormidlo nad náhodně vybranou, sedmiletou postavou. Jako vstupní bonus obdržel náhodně generované vzpomínky na rané dětství ostatní věci, které může sedmileté dítě znát.

Zájemci o zpestření vlastního životem nevlastním a draze zaplaceným museli podepsat řadu prohlášení, že oni sami nesou plnou zodpovědnost za svůj zdravotní stav, kterému rozhodně nesvědčilo sezení, trvající několik desítek let. Museli se také smířit s tím, že dostanou naprosto náhodně vybrané místo, člověk, který byl ve skutečnosti ropný magnát, mohl ve hře otročit na plantážích. Poslední úpravy zdrojového kódu, ověření stability celého systému, spuštěno umělé simulování světa a první vlaštovky si mohly nasadit přilbu virtuální reality. Mohlo se začít hrát.

M´mah-ramon celý zbytek života hrál, splnil si svůj sen, byl ve „svém“ světě. Celý zbytek života však v jeho případě bohužel nebylo mnoho. Zemřel předčasně, ve věku nedožitých čtyři sta sedmdesáti let. Zemřel na mozkovou příhodu, jeho mozkům se přihodilo něco nepěkného v důsledku toho, že žily šest životů, na střídačku. Od svých dvě stě čtyřiceti strávil v reálném světě pouze dvacet let. Možná i kvůli tomu, že kvůli samým proleženinám byl nucen jezdit na invalidním vozíku, kdežto v „Zemi“ se mohl stát třeba fašistickým diktátorem v plné síle…(tím se však nestal, prozradit čím se stal je smluvněc zakázáno) Právě on byl příkladem toho, že není dobré zahrávat si se životem. Lidé si však hrají rádi, a tak je „Země“ nejúspěšnější hrou vůbec. Hrou, která nikdy neskončí.