TOUHA BUDOUCNOSTI

Mlčení bývá předzvěstí nastávajícího výbuchu,
když pak hledíce do nikam,
soustřeďujeme veškeré myšlenky na střed,
na středové oko kamene úrazu,
před očima se nám kreslí obrazy minulosti,
celým tělem prochází otupělé pocity,
prosím, prosím, prosím,
nenechávejte mne tu samotného,
vraťte se zpět a vysvoboďte mne z toho zajetí,
kdy temnící mozek vysílá varovné signály,
kdy se tělo třese jako osika,
a nálada na bodu mrazu prozrazuje,
že osudový zlom pošramocuje vše kolem,
prosím vás,
takhle to přece nemůže a nesmí dopadnout,
takhle to přece nejde skončit,
zvedám oči vzhůru a tiše oddychuji,
tady nepomůžou jakákoli slova,
tady se hrad na slovech nepostaví,
tentokrát zvítězili,
ale příště,
příště se jim to již nepodaří,
a my opět budeme,
v příštích životech,
ruku v ruce proplouvat Veškerenstvem,
kterému se říká Život.