Oči

Jaké prazvláštní oči.
Domem duní rocková hudba. Štíhlá dívenka, silně pod vlivem, se ztrácí v náručí a v pohledu snědého, taktéž štíhlého mladíka. V jejich blízkosti se vlní další mladí lidé, povlávají jako klasy ve větru. Z těch klasů se, mimochodem, vyrábí jistá čirá tekutina, která ve zředěné podobě proudí krevním řečištěm prakticky všech osob v místnosti. Kromě onoho snědého mládence, ovšem.
Jako kdyby se pořád měnily a přelévaly…
Mladík mluví. Mluví v obratech, jako kdyby četl. Možná to opravdu čte. Ne že by na tom záleželo, dívka ho stejně neposlouchá, pouze mu konsternovaně hledí do očí.
Ne že by na tom záleželo, mladík stejně mluví jenom proto, že to patří ke koloritu namlouvacího rituálu.
Tak tmavé…
Náhle se zvednuvší mladík bere dívku za ruku a odvádí ji všeobecným mumrajem do vedlejší místnosti. Slečna, již poněkud vratká (a to nejen v morální rovině), se jen usmívá.
Místnosti, kam dvojice vstupuje, kupodivu dominuje postel. V rohu na malém stolku svítí televize.
„V malém městečku na jihu země došlo k dalšímu útoku na civilní obyvatelstvo, podle místního zpravodaje vláda dosud nezveřejnila počet obětí, ale…“
Obrazovka zhasla. Mladík se otáčí od povadlého přístroje a s úsměvem dravce přistupuje ke své oběti.
„Svlékni se…“

Ve vedlejší místnosti zábava vrcholí. V rohu pokoje leží na malém křesílku jiný mladík, taktéž snědý. Z jeho ochablých prstů se náhle uvolnila lahev se zbytkem čiré tekutiny a spadla na zem. V loužičce, která tímto způsobem vznikla, se na malý okamžik zjevují dvě zelené oči s hnědými skvrnami. Pak zase mizí.
Domem duní rocková hudba.

„Nech toho.“
„Ty toho nech.
„Ty snad nesleduješ zprávy?“
„Snažím se je nesledovat.“
„Nemůžeš se pořád schovávat! Je to náš domov!“
„Dej mi pokoj. Jdu ven.“
Bouchnutí dveří. Náhle ztichlou místností zazněl dlouhý povzdech. Následoval tlumený zvuk, jako kdyby někdo udeřil do něčeho dutého a v zápětí rozvibrovaný vzduch vynesl oknem táhle krásný tón cella, aby ho po větru dopravil do ucha mládence, ráznými kroky měřícího chodník před budovou. Ten se na okamžik zastavil a dlouze si povzdechl. Potom zakroutil hlavou a pokračoval v rychlé chůzi.

Smyčec si pohrával se strunami nástroje ledabyle, bez dynamiky, ovšem s táhlou elegancí. Pak, náhle a bez varování, s totální razancí zajel do basových strun a vyloudil z nich zvuk podobný dunění skalních měst ve větru, dusání milonového stáda po nekonečné stepi, zemětřesení bořícímu japonská města, výkřiku stáda velryb v ledové arktické noci…
Zněl dlouhé vteřiny, až se nakonec vyčerpal a odvlál do nebytí. Další tón už nepřišel.
Mladík odložil nástoroj a zavřel zvláštní oči. Seděl dlouhé minuty, záškuby víček prozrazovaly divokou myšlenkovou aktivitu, probíhající v lebce za nimi. Pak se víčka otevřela. Klapla vidlice telefonu.
„Haló? Je tam někde Simona? Ne? Hmm.. Aha. Tak ahoj.“
Vidlice znovu klapla.
„Haló, je tam Dana? Hmm… To je škoda. Tak se měj.“
Klap.
„Haló, je tam Petra? Výborně, můžu s ní mluvit?“

Dvě zelené oči s hědými skvrnami překvapeně zamrkaly.
„Vaše diplomová práce je nejlepší z ročníku. Má parametry skutečné vědecké práce a já bych vám rád doporučil, abyste, pokud to s historií myslíte vážně, rozhodně pokračoval v dalším studiu. Donesly se mi také nějaké zkazky o vašem nevázaném životě. Vím, že jste se svým bratrem v těžké situaci. Nemyslete si, že nesleduji zprávy. Ale pokud vím, bratr má také velké nadání a byla by strašná škoda, kdybyste ho oba zahodili kvůli tomu, co se děje ve vaší vlasti. Vím, že se to snadno řekne, ale pro vás oba by bylo nejlepší, kdybyste se pokusili najít smysl život v tom, v čem jste dobří. Berte to jako přátelskou radu a zároveň prosbu.“
„Děkuji, pane profesore…“

Tři hodiny v noci.
Velkoměstem se opile klátí postava, naráží na rohy domů, občas zakopne a jen tak tak udrží rovnováhu. Padá jí klobouk, postava se se značnou námahou zastavuje, s ještě větší námahou obrací a při pokusu zvednout onu zlotřilou pokrývku hlavy se vedle ní skládá do úhledné hromádky. V této poloze několik minut setrvává. Po chvilce snažení se ovšem zadaří a postava se alespoň částečně topoří do polosedu, opřená o lampu pouličního osvětlení.
Nějakou dobu zírá tupě před sebe, když se náhle v opilých očích cosi pohne.
Hnědé skvrny na zeleném pozadí zavíří a mladík řve do noci. Pěst v pletené rukavici tupě dopadá na betonový chodník. Znovu a znovu.

Tři hodiny v noci.
Na široké posteli pod starožitnými, vytrvale tikajícími pendlovkami, leží dvě postavy. Ta větší nespí a pozoruje odraz měsíčního světla na stropě na jejich hlavami. Když s tím pozorováním začala, měl paprsek výrazně jinou polohu, než má teď.
V očích, ve kterých jakoby neustále vířily tmavé víry na ještě tmavším pozadí, se náhle cosi pohne. Přelévání ustane. Mladík se zvedá a přistupuje k oknu. Ruce, svírající parapet zbělají a mladík řve do noci.
Za ním, se široce otevřenýma očima, sedí na posteli šokem probuzená dívka a neví, co má dělat.
Pendlovky tikají. Znovu a znovu.

Čtyři hodiny v noci.
Přede dveřmi malého, dvoupokojového bytu stojí dvě snědé postavy a dívají se navzájem do očí. Nemluví, nemusí. Pak se obejmou, krátce. Dveře klapnou.
Kdyby někdo stál před domem, kde se nacházel onen byt, spatřil by, jak se jedno okno v pátém patře modravě rozblikalo zapnutým televizorem. Nikdo tam však nestál.
Dva bratři se posadili na malou pohovku a, s očima strnule upřenýma, sledovali svítící obrazovku.
„… konflikt nabývá na síle, mezinárodní jednotky NATO operující v oblasti byly staženy. OSN zvažuje další kroky. Dochází ke stále častějším srážkám rychle se tvořících místních milicí s pravidelnou armádou. Mnoho z obyvatel již zmizelo v horách, kde se patrně připravují na dlouhotrvající guerillovou válku. Diktátorský režim se vyjádřil v tom smyslu, že nebude váhat s tvrdými kroky proti postupujícím odbojným tendencím v zemi…“
Obrazovka zhasla. Jeden z mladíků se zvedl, přistoupil ke kuchňské lince, z přihrádky vyndal lahev čiré tekutiny, odzátkoval ji a dlouze si přihnul. Potom s ní tázavě pohnul ve směru svého bratra.
„Znáš můj názor na tohle…“
Mladík pokrčil rameny a znovu se vydatně napil. Za zády uslyšel, jak bratr bere do rukou cello.
„Zase si budou stěžovat…“
„Ať jdou k čertu.“
Místností zaduněla zvláštní melodie. Basová linka, přerušená tenkým vysokým trylkem, nabrala obrátky a zeshora se ozvalo tupé zabušení. Mladík se jen usmál a zavřel oči. Jeho bratr se také usmál a ze zvyku vyndal zpoza dveří koště, aby sousedům odpověděl na jejich „dobré ráno“. Potom se opět posilnil z rychle se ztenčující železné zásoby. Naštěstí měl ještě jednu.
Skladba náhle a překvapivě skončila.
„Co to bylo?“
„To jsem napsal asi před týdnem.“
„Máš talent, víš to?“
„Ty taky. Jenom moc chlastáš.“
„No a co… Já ti do tvejch kurev taky nekecám.“
„Ještě aby jo…“
Na okamžik zavládlo ticho.
Cello decentně bouchlo o rám postele.
„Nemůžu tu zůstat, ty to víš.“
„Vím.“
„Ty taky ne, jen to ještě nevíš.“
„Dej mi laskavě svátek. Jestli se ty chceš jít nechat zbytečně zastřelit, posluž si, ale mě do toho sakra netahej.“
Povzdech.
„Nemusíš se vracet.“
„Musím.“

Davy lidí proudily letištní halou v obou směrech. V jejich středu stály dvě postavy. Jedna z nich měla na zádech objemný batoh a v ruce pouzdro s nějakým velkým strunným nástrojem. Asi cellem.
Postavy se krátce, ale o to silněji objaly, načež ta s batohem zmizela v proudu lidí ve směru odbavovací haly. Ta druhá se se sklopenou hlavou připojila k davu v opačném směru.

Dvě zelené oči s hnědými skvrnami nevypadaly dobře. Byly zarudlé a otevřené jen na malé štěrbiny. Šedovlasý profesor se při pohledu na svého nejnadanějšího studenta zděsil, ale podařilo se mu ovládnout.
„Takhle to dál nepůjde. Vaše výsledky jdou prudce dolů, nechodíte na přednášky. Podívejte se na sebe, vždyť vy se doslova ničíte.
Váš bratr učinil rozhodnutí, vy také, ani jedno z nich není špatné. Nijak vás to nesnižuje ani v jeho očích, ani v mých, ani v očích kohokoliv jiného, tak už to pochopte!“
Na kousek papíru načmáral pár slov a číslic a podal ho postavě zhroucené v křesle před sebou.
„Kdybyste si chtěl promluvit v příjemnějším prostředí, tady je moje adresa. A vzchopte se…“
Postava kývla hlavou, zvedla se a opustila místnost.

Po pár týdnech se zdálo, že profesorova snaha začíná zabírat. Zelenohnědé oči se začaly na přednáškách objevovat čím dál tím častěji a působily čím dál tím střízlivěji.

Potom, jednoho jarního dne, našel profesor mezi účty dopis nadepsaný svým jménem, bez adresy a beze známky.

Od té doby se jeho přednášky musely obejít bez zelených očí s hnědými skvrnami.