Mží...

A nemůže snad poezie o tom, co se hraje v nás?

prostorem mlhy města většinou probleskují neony, takové ticho musí prorazit pořádná rána (sám si sice ráno vybavuji co mne potkalo včera a jaké katastrofy mohu očekávat od nastávajícího dne - každopádně někoho může zajímat zítřek), ale co s tím vším v poezii?

Nač hledat včerejší den?
Nač se vrace?
Minulost je mrtvá.
Teď je to opravdové, ničím nerušené blaho.

Tvá báseň navodila jakýsi pocit nehybnosti. Šedé melancholie. Hlavně ten začátek.

Ale hledat snad nepřestanu.

O tom je život ... obrovitánsky líbí se mi obrat "patrná snaha vybavit si zítřek".

hledej dál..
nechci..
nemám sil..
bojím se toho co bych mohl najít.

Přesně tak!:-))

Skvělé, úplně jsem si to představil. Zpívající kanály ( Ty nenapravitelný romantiku ! ).

Mží - vybavil se mi zážitek z Francie, kdy jsem stála v horku pod místními vodními rozprašovači, turistům pro radost a vůbec se mi nechtělo se stama pohnout, bylo to tak příjemné cítit to mžení...mám ho v sobě i díky tobě, ale zřejmě jsi měl na mysli horší počasí. To mi neva, snáším ho docela obstojně, jen neběhám nalehko..a turisti utřou..stejně není co, sami jsme je rozmazlili, to mi připomíná...no tak už dost! Musím se okřiknout, abych nepsala životopis...díky.

Ano, o tom je rano, vlastne i vecer, a jakykoli jiny cas. Moc se mi to libi.