Jak rudá byla záře vašich raket! - 3 - Vykoupení

KAPITOLA TŘETÍ

Vykoupení

Herbert měl pocit, že musel v minulém životě spáchat hrozné hříchy, neboť mu nebylo dopřáno zapomenout ani na Henriettu, ani na tu její proklatou loď. Každý den jej obklopovaly plakáty, novinové články a pouliční prodavači, kteří se chtěli na "jedinečné cestě do Nového světa" zabezpečit až do konce života. S blížícím se dnem odjezdu lístků ubývalo a ceny rostly do závratných výšek. To, že rodina rozprodala svůj veškerý majetek s přesvědčením, že je jejich osudem odjet do Ameriky právě na této lodi, bylo zcela běžné. Když se rozneslo, že nějaký mastičkář, drožkař či jakýsi džentlmen s francouzským přízvukem nabízí byť jediný lístek, vypuklo úplné šílenství. Téměř vždy se ukázalo, že se jedná o hloupý žert, ale neuplynula ani hodina a vše se opakovalo nanovo.

Kdykoliv se Herbert posadil v krčmě U Zlatého páva, aby v klidu povečeřel, někdo si přisedl a šeptem vyzvídal, jestli nemá "když už je vašnosta námořní důstojník" volný lístek.

"Nemám a nechtěl bych ho, ani kdyby mi ho nabízeli zadarmo!" rozkřikl se Herbert na jakéhosi vandráka, který mu za lístek nabízel pěknou dávku prvotřídního opia. "A jestli nechceš skončit v base, tak se mi kliď z cesty!"

"Jen se uklidněj, milostpane, vždyť nemusí bejt hned tak zle!" vykoktal vyděšeně stařík a rozhlížel se, kde nechal tesař díru.

Herberta však v té chvíli něco napadlo, chytil jej za rukáv a strhnul zpátky na židli. Rozhlédl se okolo, a když si byl jist, že ho nikdo nemůže slyšet, vážně muži pohlédl do očí a zašeptal: "Tak poslouchej, mám pro tebe nabídku. Znám jednoho zásobovacího důstojníka, který mi nabízí dva lístky a je jedním z těch, kteří to tvoje opium dokážou ocenit, jestli chápeš, jak to myslím?"

Muži lačně zasvítily oči a kývnul hlavou: "No jasně, chápu, chápu. Jak jsem prve řek, mám vopravdu fajnový zboží a vyměním je za ty lístky."

"Dobrá, ale má to jeden háček. On bude jednat jenom se mnou, to doufám chápeš."

"To to by nešlo!" zavrtěl hlavou muž, "musí to bejt pěkně z ručky do ručky, jinak nic."

"Když nic, tak nic," pokrčil rameny Herbert a měl se k odchodu.

"Počkejte," vyhrkl vyděšeně muž. "Přece Vám nedám to jediný cenný co mám a budu tady sedět a čekat, až mi ty lístky donesete. To bych musel bejt padlej na hlavu!"

"Dobrá, tak já ti na to tvoje zboží dám zálohu a až ti přinesu ty lístky, tak mi ji vrátíš."

"A co z toho budete mít Vy, mladej pane?" zeptal se muž s podezřením v hlase.

"Já?" usmál se Herbert a zkřížil ruce na prsou, "já si řeknu o mnohem víc, než jen o dva lístky. Až uvidí, co pro něj mám, dá mi třeba modré z nebe, to mi věř. Každopádně na tom vydělám."

Muž byl s touto odpovědí zřejmě spokojen. Přikývl, přisunul si židli ještě blíž k Herbertovi a začala další fáze vyjednávání. Když byla po krátkém dohadování stanovena přijatelná výše zálohy, vyměnili si pod stolem láhev opia a svazek bankovek. Herbert zamával na servírku: "Dnes platí tady můj přítel," a opustil tavernu. Ve dveřích se ještě ohlédl a s pobavením sledoval muže, jak nasupěně platí Herbertovu večeři.

Když ten večer dorazil do svého malého podnájmu, udělalo se mu ze sebe zle. Ne z toho, že podvedl jakéhosi pašeráka. Za opium mu dobře zaplatil. Pohrdal tou směšnou karikaturou kdysi silného muže, ze kterého Henrietta udělala slabocha utápějícího vzpomínky na ni láhví opiové tinktury. Rychle si ji otevřel, krátce přivoněl, usrknul trochu a pak ještě víc. Za několik minut mu už ze sebe zle nebylo. Právě naopak. Cítil se na vrcholu blaha.

Trvalo ještě mnoho dní, než se Herbert dočkal vysvobození v podobě kapitánova příkazu k vyplutí Californianu, ale už mu tyto dny nepřipadaly tak nesnesitelné. Každý večer trávil v blaženém opojení. Později si začal laudánum míchal s brandy. Dlouze pak hleděl z okna a pobaveně pozoroval směšně pobíhající davy lidí.

On už nikam nespěchal.

>>> pokračování