Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seStopy z oblohy
Autor
Otakar Hlas
I.)
Jsou to masy vody
a pláště dešťů
slitých ve vlásečnicové potoky
slz shůry
padlých mužů
Vypěněné žaludeční šťávy
a namodralé podobočí
jako stopy z oblohy
které nikde nekončí
Tisíce stejných nocí
a jiných hvězdných drah
na kterou by se vydal
přes hlavu s kapuci
jen sebevrah
Neboť to jsou masy vody
lidských jader
přílivových nocí
kdy máš jen jedinou možnost
ber – neber
II.)
Vím,
řekl kapitán, vrávoravou chůzí došel ke stěžni, kde se opíral on. Kapitán se vedle něj téměř mlčky opřel. (nepočítaje jeho chorobný chrapot – samozřejmě). Takto to nikdy nedělával. Albert zachovával chladnou tvář a z cigarety si potahoval jako by byl seděl mezi konkubínami a jednu podruhé (nejen) ledabyle svlékal svým zrakem. Toto byla totiž jeho jediná záliba, kteroužto vykonával chladně a perfektně, s dostatečnou dávkou rozvahy a klidu. Jedna ze hvězd, Albert jí říkával nicota, lízala okraj posledního švu oceánu. Kapitán vzhlédl k měsíci, poté se nesmlouvavě zahleděl na Alberta. Nic neříkal. Poddaní na lodi přihlíželi celé té pantomimě, avšak ani jediného to nezajímalo pramálo víc, než mrtví rejnoci zaklínění do sítí vraku u dna planety. Jeden jak druhý byli rádi, že nepřišla řada na ně. Že si stále ještě vysloužili své místo na palubě. Albert vyhodil vor, připomínající dveře od chlíva na tmavomodrou hladinu. Neotáčel se. Na lodi neměl jediného přítele. Nikdy je neměl, potažmo, nikdy jej nehledal ba ani jej nechtěl. Skočil do vody. Dvě tupá pádla z kusů hladového sudu položil vedle sebe a tak jako malé děti válející se ve sněhu vytváří andělíčky, v takové nějaké poloze nechal se unášet vorem vstříc osudu, který dvakrát příznivě nevypadal. Kosatky spaly, krakatice se mrouskaly, poslední kočka na kajutě společně s papouškem kapitána padla pod nůž kuchařův. Poslední sousta se počítala na dny, poslední naděje na hodiny, zoufalství na vteřiny.
Na voru běžel čas téměř podobně.
III.)
Vyděšenej stařec mezi dunami
krajíce soust mezi dny
a nesmlouvavý šepot písku
přesýpací hodiny v krkolomných sinusoidách
a posměv racků
Svět neplýtvá skalnatými drápy
tak jako slova na zdech
opadávající písmena
jsi siluetou na tlejících rtech
a všechny ty dámy
zapomněli na tvá teplá ramena
Už se blíží pár posledních
nádechů aorty mezi klíny
naprázdno vzkříšen byl onen hřích
vyřván směrem k bohu kamsi do dály
IV.)
Albert pádloval usilovně, o to usilovněji oč mu ubývalo sil. Moc dlouho to již nemůže vydržet. Myslí právě na toto. Během několika hodin si je jistý svým osudem. Vstává na nohy. Ochablý a zkroušený. Snaží se nashromáždit poslední litry své zbývající síly. Mrští pádly do dálky a z plna hrdla, co mu kubatura plic dovoluje kleje k bohu své aleluja. Racek se usmívá. Racek se usmívá, racek, kterýžto si staví hnízda na souši. Albert je dezorientovaný, nedokáže přemýšlet. Nedochází mu nic z toho, co by mu mělo samo od sebe dojít. Rackovo poselství. Racek se usmívá, usmívá a nabírá vítr do plachet…mizí…
V.)
Rozbouřenej osud svých cest
se nachází v okleštěném rounu ze zlata
všech zbylých námořníků… živých šest
a těm se zjevují zlatá prasátka
Vylíhlé vejce
pozůstatek mrtvého ptáka
uvíznul za ostnem bílkoviny
ve skořápce
slepé nemluvně průhlednými křídli mává
dál, zbytečně mává
Melancholické delirium pár vyvolených
za sebou nechává němé stopy
jako prasklá láhev s tinkturou
společně usínají ve snech zpitých
navždy a napořád mezi sudy
zornice jdou vzhůru, víčka padnou
VI)
Krabí souboj. Jedno klepeto zakouslé do druhého. Spousta tenkých nohou se plazí. Spíše se třeskutě pohybují po navlhlé tkanině, na které krystalizuje mořská sůl. Pod ní se ukrývá rozdrážděná pokožka Albertova torza. Torzo dýchá. ...chhchchchchchchchch… nohy má stále ještě na hranici přílivu. Oči zabořené hluboko do lebky, stejně jako hlavu do písku. Jeho rty vypadají jako vybombardovaný Londýn. Krabí soci bojují na temeni Albertově. Ten si není schopen ničeho povšimnout, cokoliv pocítit.
„Elis?! Elis!? na pobřeží leží nějaká mrtvola! Elis, kde zase jsi?“ Elis, přítelkyně Diany, malá anglická holčička, stejného věku jako Diana, vylézá ze svého úkrytu. Nevěří svým uším. Ještě nikdy neobjevila vyplavenou mrtvolu jako první. Elis a Diana se dají na úprk k Albertu, fascinovány svým úlovkem a počátkem nového dobrodružství.
Slunce žhne jako rozpálený kámen v indiánské sauně, vzduch stojí, ani se nehne. Je dusno a starci nevylézají ven. Klidně hrají šachy ve stínu kamenných obydlí anglické kolonie.
„Di, myslíš, že je mrtvej, je to chlap, ne? nebo ne?“ Elis mluví rozrušeně, v jejím hlase je patrná rozechvělost.
„Copak dejchá? nedejchá!“
„otočíme ho na záda, ať té mrtvolé vidíme pořádně do očí!“ rozkáže odhodlaně Elis. Dvě dívky, se snaží otočit Alberta na záda. Je to statný kus chlapa a v tomto vedru je námaha o to větší. Když jej obrátí Albert ze sebe vydá pár prýštivých zvuků a z úst vysype kupu písku.
„Di, utíkej, Di utíkej, rychle!!!“ elis je omráčená pohledem na Alberta. Poznala jej velice dobře. Nikdy by na takový obličej zapomenout nemohla. Nikdy! Byl totiž první z celé řady. Měl ji na svědomí a to si uvědomovala již teď, byť jí bylo teprve deset let. Všechny si je pamatovala. Podle pachu, podle toho jak u toho mručely a funěly, podle všeho, jen jeho si pamatovala dokonale i s ksichtem. Na jeho jizvu na levé líci, na tu nepřehlédnutelnou úsečku nikdy nezapomene. Vypadala spíše jako přímka, pokračovala dál a dál až do vlasů. Elis a Diana utíkaly do vesnice jak jen jim to nohy dovolovaly. Z posledního stavení se ještě kouřilo, i když to bylo již přes dva měsíce po nájezdu pirátů. Lidé tam začali nosit květiny a starci, jenž v něm kdysi žil zakázali, aby se do něj navrátil. Dívky běžely k otci Diany
„Pane plukovníku, volala Elis, viděla jsem toho pána, toho co mi to udělal!!!....“
Slunce žhnulo, neustále, neustále, nedalo se mu uniknout, těžký vzduch stál. Muži se rozjeli k pobřeží. Jeden z jezdců skončil na zemi s polámanou nohou. Kůň to nedokázal zvládnout. Po těžkém spurtu zkolaboval. Infarkt. Albert seděl na pláži s kusem kokosu. Polámaný a zničený hleděl do dály. Pamatoval si ostrov matně, ale pamatoval. Vítr se rozfučel, jako by na boží příkaz, opět začal plát a kdesi v dáli se objevily první beránci mračen.
VI(I).
listí na palmách ševelilo
v duchu balad
racek nabral výšku,
usmál se
koně dupaly
v písečných poryvech
svět jak starý tak mlád
se zlehka přibližoval k dnešku
a málokomu záleželo
na soudném dni
v okovech
plamenů
v okovech
na slunečném odpoledni
...