Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJak rozumět umění?
28. 10. 2007
1
7
916
Autor
Jopol
Následující úvaha vznikla původně jako komentář k básni "Lupine" od autorky jménem "Kyselina". Čtenář "Ó" byl názoru, že k porozumění oné básni by měl zapotřebí můj vlastní teoretický výklad. Ten jsem na onom místě také poskytl; ale protože se mi nakonec zazdálo, že témata a problémy v něm probírané mají obecnější dosah, rozhodl jsem se ho přetisknout ještě jednou i zde, v mém vlastním archivu.
Zkusím začít takhle: Óčko - klíčem k porozumění veršů Kyseliny je právě to, že se jim žádným způsobem "porozumět" nedá! :-D
Ale opravdu; myslím to smrtelně vážně. A co víc, zdá se mi, že tady se dostáváme tak nějak k problému, co je to nejen poezie, ale vůbec umění jako takové. A jak mu tedy "správně" rozumět.
On totiž ten obecný problém porozumění umění je u Kyseliny jenom poněkud přiostřenější, protože ona používá s oblibou surrealistických básnických obratů a obrazů.
Surrealistických - to znamená, že jsou to víceméně volné asociace vlastního podvědomí. Ovšem: j a k é k o l i umění je vlastně výrazem vlastního podvědomí - takřečeno svět viděný očima se tu přetváří, přeformovává do nových podob a obrazů, aby tím lépe vynikly určité vlastnosti, rysy, znaky viděného, na které tvůrce chce zaměřit, fokusovat pozornost - svou vlastní i svého čtenáře (posluchače, pozorovatele...).
Někdy jsou tyto umělecké výrazové prostředky relativně jednoduché a jednoznačné; jindy ovšem ne.
"Skákal pes
přes oves
Přes zelenou louku..."
Tak nad těmito verši asi není zapotřebí nějak dlouze si lámat hlavu jejich výkladem, jejich smysl je relativně zřejmý.
"A s nosem v povětří
nechávám promlouvat
svý vlkodlačí sklony..."
- joo, tak to už je něco trochu jiného; tady už je zapotřebí hlouběji podumat o tom, jaké asi bylo zrovna niterné rozpoložení autorky, když zrovna psala takovéto verše...
Zkrátka, básnická řeč je řečí obrazů, dojmů, asociací. Někdy jsou tyto obrazy všem zřejmé, protože je všichni sdílejí, všichni mají tutéž obecnou životní zkušenost.
Ale jindy... Autor-básník (básnířka) loví v mlžných sférách svého vlastního podvědomí, jemu jsou významy jistých obrazů zřejmé - ale jeho čtenář, který má samozřejmě svůj vlastní niterný svět, najednou tápá a váhá, co vlastně mu který básnický obraz má zprostředkovat, jaké asociace a pocity v něm má vybudit.
Obecně bych řekl takhle: čím větší je míra oné neurčitosti, prostor pro ono hledání - tím hodnotnější umění, neboť tím více je v něm fantazie. Ale na straně druhé, tvůrce (básník) musí přece jenom hledět, aby svými vlastními obrazy nesklouzl až příliš daleko od toho, co je ještě vůbec sdělitelné, srozumitelné tomu druhému. Jak svého času ve svých "Dobře utajených houslích" napsal Miroslav Horníček, kriticky se tak vyrovnávaje s tehdejším dogmatem - i poslednímu troubovi srozumitelného - socialistického realismu v umění: "V umění to nemusí být přesně to samé. Ale musí to souhlasit."
To znamená: umění nemusí (a vlastně vůbec nemá) otrocky kopírovat realitu. Ale umění musí být takové, aby z něho bylo možno vypozorovat jeho s o u h l a s n o s t s naším vlastním, žitým světem.
A co se naší milé Kyseliny týká? - Bezpochyby, ona to svým čtenářům někdy nedělá zcela jednoduché, pochopit její snivé básnické obrazy. Ale, když se čtenáři přece jenom podaří v jejích verších objevit souhlasnost se svým vlastním světem, se svým vlastním podvědomím - joj, tak to je pak doopravdy zážitek...
7 názorů
Tak tohle je mi přece jenom dost nová věc, že básník (básnířka) se teprve od jiných musí dovídat, co vlastně vůbec zamýšlel(a) svým vlastním dílem! :-D
Ale na stranu druhou, až zas tak moc překvapivé to není. Já jsem před časem v diskusi s malířem Towaschem o podstatě umění nastolil tézi, že umění je výrazem našeho podvědomí, které se touto cestou snaží utvořit si pořádek v sobě samém - ve svých zážitcích, emocích, radostech, bolestech...
A kdo už může opravdu plně rozumět svému vlastnímu podvědomí? Leckdy jsou to opravdu ti druzí, kteří nás samotné lépe "přečtou", než to dokážeme (nebo jsme ochotni) učinit my sami.
Dalo by se říct, že tento proces nacházení smyslu básně až v její konfrontaci s ohlasy čtenářů je součástí kolektivního podvědomí, kde každý k tomu přidá svůj vlastní díl.
sám jsi napsal - tak nějak jsem cítil, že tady o něco doopravdy jde - jsem si jistá, že kdybys necítil, kdyby Tvoje hranice vnímání byly jinde, tak nezkoušíš ani hledat a objevovat nové světy. netvrdím, že moje vidění světa je to nejlepší na světě, jen vím, že když se podle něj řídím, jsem šťastná a spokojená a troufám si říct, že radost ze mne má i pár dalších lidí. Nevím jestli tohle je smysl života každého člověka - ale mě to takhle stačí :c)
bestye: No ano, pro sebe je každý sám konečným měřítkem všech věcí (abych tu trochu parafrázoval antického myslitele); každý má své vlastní záliby a preference, a každý je samozřejmě pro sebe samého skálopevně přesvědčený, že zrovna ten jeho názor je ten nejlepší.
Jenže: je tomu opravdu vždycky tak? Jsou naše vlastní záliby (o kterých většinou ani vůbec nevíme, jak a kde jsme se k nim vlastně dostali, prostě jsou v nás) - jsou tedy tyto naše nevědomé záliby opravdu vždycky tím nejspolehlivějším vodítkem v životě?
Dejme si příklad ze zcela jiné oblasti, než je umění: kdyby například lidé jedli výhradně a jenom to, k čemu je svádí jejich chutě, pak by se snad většina lidstva živila pouze dorty, a zapíjela to pivem. (Ostatně mnoho lidí tak činí, totiž stravuje se výhradně podle svých vlastních chutí - výsledky tohoto způsobu života jsou ovšem známé, a nikterak povzbudivé.)
Zkrátka: někdy je přece jenom zapotřebí dokázat se postavit svým vlastním chutím a názorům, a vědomě konzumovat to, co má přece jenom kvalitnější obsah. Ať se jedná o oblast kulinární, nebo o oblast umění. Sice to třeba napřed trochu méně "chutná", ale výsledkem je zisk daleko vyšší kvality.
Konkrétně básně Kyseliny: musím přiznat, že mé první setkání s jejími básněmi nebylo nejšťastnější - padl jsem zrovna na jednu, která mi nějak moc neseděla. Ale i ty další - měl jsem nemalé potíže s jejím stylem, nedokázal jsem se do toho tak nějak ponořit, její verše mi unikaly. Ale přece - tak nějak jsem cítil, že tady o něco dooporavdy jde. A tak jsem si dal tu práci, snažil jsem se najít to, co by v jejích básních mohlo být ukryto - a pak jsem najednou prohlédl, a výsledkem bylo, že jsem sám pro sebe vyzískal úplně nové světy, s daleko vyšší mírou umělecké fascinace, než kolik dokážou poskytnout básně jednodušší, nad kterými si člověk nijak nemusí lámat hlavu.
Takže, závěrem ještě jednou větou: spolehnout se jenom na svoje vlastní pocity, tak to může velice snadno vést k tomu, že si člověk sám před sebou zavírá dveře k daleko poutavějším zážitkům...
Ó: tak to mě těší, že jsem nezklamal :-); ale s tou teorií, to máš úplně pravdu, naprostá většina teoretických výkladů o umění je natolik abstraktní, že to člověk zase okamžitě zapomene, o čem to vlastně bylo. Já si vzpomínám vlastně na jedinou knihu o umění, která mi opravdu něco dala: to bylo, když Miroslav Horníček psal o divadle. Ten rozdíl byl v tom, že tady bylo opravdu znát, že to píše za prvé někdo, kdo divadlo sám dělá; ale hlavně, že to píše někdo, kdo je toho názoru, že divadlo má být o n ě č e m. A proto i to jeho uvažování o divadle bylo o něčem, člověk měl konkrétní představu, o co Horníčkovi jde, mohl se s ním vydat na cestu rozlišování mezi pravou kvalitou, a mezi honbou za laciným efektem.
...přečetl jsem nějaké knihy o teorii umění...od různých autorů...a přiznám se, že skoro všechno jsem již zapoměl...při čtení "Jopolovy teorie"...
jsem však podvědomě souhlasil...řekl bych můj teoretik mě nezklamal...
já si jen myslím, že rozumět umění - po tom samo umění zrovna možná dvakrát neprahne - spíš mám pocit, že v umění jde o to si v něm najít to své - a je jedno, zda jde o obraz, píseň nebo básničku. Pokud Ti to někde uvnitř tím správným způsobem rozvibruje Tvé vlny - pak je to umění v pravém slova smyslu a nezáleží na tom, jak na to nahlížejí ostatní lidé - jestli jako na kýč nebo jako vrchol módy či vkusu. pro mě je důležité, aby to dílko něco říkalo mně - něco ve mně vyvolalo, něco mi připomnělo, něco - no prostě něco. pak tomu umění skutečně rozumím :c)