Arkýř

V dnešní době, už vetšina jedinců bere hranice normality dle svého uvážení, ale najdou se i tací, jež jsou ovlivňováni ostatními a přesvědčováni, že určité věci, jakými jsou například homosexualita, jsou špatné, ti se však nad problémem nepozastaví a raději zvolí nabídnutý názor. To jsou jedny z mnoha věcí, keteré ve svém příběhu kritizuji a které bohužel jsou v dnešním světě stále přítomny.

            Vše začalo ve velikém městě. Konkrétněji v jeho zapadlé části na vyšším kopečku, za kterým se vdály rozprostírala obrovská pole, pastviny a lesy. Byl to okraj obrovského města, který připomínal městečko někde na venkově, proto mělo toto místo své osobní kouzlo. A právě zde, žila pětiletá Tara se svými rodiči. Jejich obrovský dům se nacházel na svahu, neměl žádnou zahradu a ze všech stran byl něčím ohraničen. Z vrchu silničkou jež ve stejné výšce kopírovala celý kopec, pod ni ze shora a zároveň kolem druhé strany domu protékala čistá pramenitá říčka a zbylé dvě stany dělila od ostatních domů uzounká ulička, která se vinula od silnice okolo rohu až k říčce kde dál pokračovala podél ni do nitra velikého města. Ale vraťme se zpět k již zmíněnému rohu domu kde se ulička stáčela byl v prvním patře malý výklenek - arkýř, který od protějšího domu dělil necelý metr. Díky němu se Tara seznámila  se starou paní Brownovou žijící v protějším domu. Každý den spolu hovořili a vychutnávaly odpolední čaj. Pro starou paní, která ve velikém domu bydlela zcela sama opuštěna svou rodinou, znamenala Tara moc, byla pro ni nejlepší přítel a pro samotnou Taru bez kamarádů to bylo totéž. Mluvili spolu dlouhé hodiny, smály se vtipným historkám ze školy a plakaly při smutných příbězích jež čítávaly v knihách. Pro obě neexistovalo nic jiného než arkýř v prvním patře, k němuž se každý den vracely, až jednoho pochmurného deštivého dne přiběhla k oknu na další posezení, ale paní Brownová byla v neklidu a vypadala, že jí není moc dobře. Potichu Taru pozdravila a započala svou řeč.

„Taro. Teď mě dobře poslouchej!“ Tara pokývla hlavou na souhlas a dál mlčky poslouchala slova své přítelkyně

„Nikdy, nikdy se nevzdávaj svých snů. To je první věc. Další je – Ať jsi jakákoli a ostatní tě za to odsuzují, nebo tě uráží pořád zůstaň taková jak jen ty uznáš za vhodné. Pokud to bude dobře, nebo špatně to záleží už jen na tvém rozhodnutí. . . . a zatřetí – Miluj i ty jež tvou lásku neopětují, ale věř, že se ti za to tisíckrát vrátí. Nejsou to slova filozofa, ale pomohou ti v mnoha životních situacích ve kterých kolikrát neshledáš, žádné možné východisko. Ale dobře si je zapamatuj!“

„Budu!“ odpověděla Tara, i když stařenčiným slovům moc nerozuměla a měla děsivý pocit, že ne vše je s paní Brownovou v pořádku. Čemuž nasvědčilo i to když domluvila zavřela za sebou okenice a zatáhla tmavé závěsy. Tara nadále seděla ve výklenku a vyhlížela k městu, kdy stály obrovské věžáky, za nimiž každý den touto dobou a za krásného počasí skrze ně  prokukovalo slunko. Přemýšlela a měla strach co bude dál. Hodiny plynuly pomalým tempem, že Tara záviděla stékající vodě ze schodů v uličce pod oknem, která sebou na své hladině snášela do údolí listí spadané ze stromů. Další den, byla zrovna sobota a tak Tara rychle spěchala k oknu pozdravit paní Brownovou, která vždy už čekala v otevřeném okně na svou malou přítelkyni, ale onehdy bylo okno uzavřené. Dole pod oknem se v uličce tlačilo spoustu lidí, jež se hrnuly do dveří vedoucích do stařenčina domu. Dlouho nechápavě hleděla na cizí lidi mezi nimiž byli lékaři, policisté, ale i prostí lidé. Najednou do pokoje vešla Tařina matka.

„Mami, co dělají ti lidé u paní Brownové? Dnes ani neotevřela okno, nevíš co sní je?“ Vyhrkla ze sebe vystrašená dívka, matka chvíli váhala nad odpovědí.

„Víš Miláčku….. paní Brownová je nemocná a je v nemocnici.“

„A bude v pořádku?“ Otázala se s vyděšenýma očima Tara své matky, která ji odpověděla lží

„Neboj, bude v pořádku.“ Sice věděla, že stařenčin zdravotní stav není dobrý a že ji moc času nezbývá, nedokázala to tomu neviňátku povědět. Bohužel po pár dnech, které Tara strávila pouze vyhlížením z okna směrem k městu a dolu do uličky, jestli náhodou nespatří paní Brownovou, ji musela matka oznámit tu smutnou zprávu.

 „Taro, pojď sem…..musím ti něco povědět!..Něco důležitého.“ Přistoupila k dítěti a pevně jej chytla za ramena.

„Víš miláčku paní Brownová se už domu nevrátí.“ Tara se na ni vyděšeně podívala, zatřásla se a po tvářích ji začaly stékat slzy. Rychle matku objala a tiskla se k ní jak jen nejvíce mohla a pochopila, že svou přítelkyni už nikdy nespatří.

            Od toho dne jakoby se zpomalil čas, za měsíc od té doby co se stala tato tragická událost najednou někdo zazvonil u dveří. Otec šel bleskurychle ke dveřím otevřít. za dveřmi tál pro Taru dosud neznámí muž, byl to nejstarší syn paní Brownové.

„ Dobrý den, já jsem….“

„Já vím kdo jste….“ Otec vyšel ven, zavřel za sebou dveře „co chcete?“ Otázal se otec velice nepříjemným hlasem, protože nemohl  muže vystát. Odsuzoval jej za to, že svou nemohoucí matku nechal samotnou v jejím domě na pospas osudu a ukázal se pouze, když chtěl od matky půjčit peníze, které nikdy stejně nevrátil.

“Víte, dnes odpoledne by měli přijít jedni lidé na prohlídku domu po matce, ale mám nějaké jednání, tak jsem Vás chtěl poprosit, jestli byste je neprovedl.“ Otázal se důležitým hlasem upravený muž v saku. Otec ani na chvilku nezaváhal.

„ Ale jistě!“ Muž předal otci klíče a odešel pryč. Otec by tomu bídákovy nikdy nepomohl, ale myšlenka, že by dům patřil někomu jinému, byla přímo potěšující. Neuběhla ani hodina a zvonek řinčel znovu. Tentokrát tam stál mladý pár se zhruba stejně starou dívenkou, jako byla Tara, jak se snaží dostat do domu paní Brownové.

„ Tatí venku, ti lidé jsou už asi venku.“ pověděla nenávistně Tara

„Opravdu? …. No jo, máš pravdu.“ Otec vyšel z domu postraním vchodem v uličce, hned naproti dveřím domu po paní Brownové, kde už stáli zájemci, jež se značnou nervozitou očekávali průvodce nemovitosti.

„Dobrý den, vy jste ti co si mají prohlédnout dům?“

„Ano byl jsem s mladým pánem domluven na jedenáctou a zatím se neukázal.“

„Ani neukáže, pan Brown mě poprosil, jestli bych Vás neprovedl, měl nějakou neodkladnou schůzi, ale říkal, že přijdete odpoledne….ale to nevadí, alespoň uvidíte dům v čas, kdy slunce nejvíce zdobí pokoje, skrz ta krásná okna.“

„ To bylo krásné, jste básník?“

„Kdepak madam, jen říkám to co vidím a cítím. Jsem takový, že se snažím opravdu ve všem najít, jen to nejlepší, život Vám pak přijde lehčí.“ Žena se nad otcovy slovy rozplývala a nastálé ticho ukončila malá dívenka

„ Mami!“

„Copak je zlato?“

„ Potřebuju čůrat.“

„Momentík, jen otevřu, ať si mužem prohlédnout dům.“ Otec odemkl dveře a vešel nízkými dveřmi do domu, za ním muž s ženou a dcerou, jež se ještě stihla rozhlédnout uličkou do daleka, pozvedla hlavu a ve výklenku zahlédla Taru, ta se studem bleskurychle zapadla do pokoje, aby nebyla vidět a v protějším domě se mohlo začít s prohlídkou.

„Tak prosím tady je záchod. A my mužem pokračovat. Dům je sice starší, ale stále byl v posledních pěti letech modernizovaný. Před rokem se dělala nově elektrika, voda a topení. Ale okna by do dvou let potřebovala vyměnit.“

„Vyprávíte to jako by jste zde bydlel vy sám.“

„Staré paní Brownové jsem jen pomáhal se vším co bylo potřeba. Něco Vám povím, udělal jsem na tomhle domě víc práce než je zdravé pomáhat sousedce. Ta žena tu ale žila sama a synáček si na ni vzpomněl, jen když potřeboval peníze a po smrti maminky chtěl shrábnout všechny peníze dříve než jeho sourozenci, kteří nejdou onic lepší než on, vždy jsem toho člověka nenáviděl, Neříkám to abych vás obradil, ba naopak, byl bych rád kdyby jste se sem nastěhovali jste moc sympatičtí, lepší, než aby tu bydlel ten budižkničemu. Jen říkám jak to vidím.“

„Taky se vám k něčemu přiznám, že mi nepadl zrovna do oka.“ Otec se pousmál a gestem ruky pobídl zájemce dál do domu.

„ Dům má jedno patro, podkroví a malý sklep, hned tady pod schodama a jak jste si mohli všimnout hned venku, že tam kde se stáčí ulička k potoku je vidět menší terasa, která k domu náleží. Víte co? Pojďme se tam podívat.“ Prošli několika dveřmi a byli na zmíněné terase s krásným dlážděním a výhledem , odkud bylo vidět široko, daleko, avšak ne tak jako výklenku Tařina domu.

„Je nádherná! Bylo by tu krásné bistro.“

„ No to mě ani nenapadlo a čím se vlastně živíte pane….pane?“

"Eric Cage, jinak tamto je má žena Eva a její dcerka Amanda. Jsem kuchař. A vy?“

„Martin Vercetti, jsem stavař.“ A podali si ruce.

"Takže to není vaše společné dítě?"

"Kdepak, otec ji před dvěma lety zemřel, tak jsem se jich ujal."

"Tak co?" Otázala se přicházející Eva s Amandou.

"Pán mi vyprávěl o domu."

"ach tak...."

„Tak si to tu zatím projděte a rozmýšlejte. Budu když tak uvnitř“ přerušil je Martin.

„Dobře, děkujeme Vám.“ Otec zašel dovnitř a jak byl už zvyklý procházel dům jestli není někde nějaká závada. Netrvalo dlouho a do místnosti vešli oba partneři s úsměvem na tváři.

„Takže jestli správně doufám, už jste se rozhodli.“

„Spíš manžel, je unešen z té terasy, stejně tak i já i toho krásného výhledu, ale na jedné věci jsme se shodly, že by bylo fajn mít, tak skvělého souseda.“

„Ale běžte!“

 „Ne opravdu.“

„tak to vám děkuji za lichotku.“ Prohlídka, již dál nepokračovala, nastalo loučení, po kterém se všichni vydaly svou cestou. Otec zamkl dům a vrátil se domů.

            „Tak jak to dopadlo miláčku?“

„Jak? skvělejší lidi jsem už dlouho nepotkal Moniko, říkali že ho koupí a mají malé děvče, je zhruba stejně stará jako Tara, jmenuje se Amanda, myslí, bylo by skvělé, kdyby si našla kamarádku zvláště teď potom co zemřela Paní brownová. Potřebuje někoho, kdo ji podrží.“

„Máš pravdu, ale když jsi je prováděl povídala mi, že se na ně koukala a jestli budou bydlet v tom domě. Když jsem ji řekla, že asi ano sebrala se a odešla do pokoje, tak jen musíme doufat, že ji to brzo přejde.“

„A proč tak vyvádí?“

„Vždyť sám víš, že to co bylo paní Brownové je pro ni posvátné.“

„uvidíme.“

            Uplynulo pár dní a u domu stáli další lidé s mladým Brownem . Otce překvapilo, že ho dál ukazuje, kdy ho chtěl koupit ten mladý pár, vyšel tedy do uličky, kde zrovna Brown pobízel lidi dovnitř.

„Promiňte. Mohl byste na slovíčko?“

„Ale jistě, stalo se něco?!“

„Ale kdepak, jen jsem se chtěl zeptat, jak jsem minule provázel ty lidi , tak říkali, že dům koupí.“

„Ano, ale rozmysleli si,nelíbila se jim cena.“

„A za kolik  to prodáváte?“

„Za dva miliony dvěstě tisíc.“

„Dva miliony dvěstě tisíc?!“

„To se ani nedivim, že si to rozmysleli, vždyť takovou cenu ten dům ani nemá. Moc dobře víte, že jsem stavař. Tenhle dům má cenu milionu a vsadím se, že by byli ochotni si i připlatit, za takovouto cenu vám to nikdo nekoupí.“ Muž znejistěl a zrudnul.

„ To je jen přátelská rada, klidně se zeptejte kohokoli a řekne Vám totéž..... Tak jo, mějte se.“ Muž chvilku čekal dál v uličce než otec zašel do domu a šel za lidmi, kteří si prohlíželi dům.

            Dalšího dne: U hlavních dveří někdo zazvonil. Matka šla otevřít v kuchyňské zástěře, protože zrovna připravovala Oběd, na prahu stál mladý pár a blond dívenka s modrými pronikavýma očima.

„Dobrý den, promiňte, že otravujeme, v tuhletu hodinu, ale mohli bychom mluvit s panem Martinem Vercettim?“

„Ale jistě, momentík vydržte, Martine, návštěva.“ Ten sešel ze schodů a z dálky už poznal o koho jde.

“Vítám Vás, copak Vás přivádí?“

„Víte chtěli jsme Vám se ženou poděkovat, za to jak jste pana Browna , aby snížil cenu.“

„Ale to nestojí za řeč, on to stejnak předražil.“

„ Né opravdu. Díky.“

„ není zač…. a o kolik vám vlastně slevil?“

„O osm set tisíc.“

„Ten hajzlík, říkal jsem mu, že dům má cenu milionu.“

„Ale i tak si myslíme, že to zato stojí, viď?“

„Tak to jsem rád a kdy se nastěhujete?“

„Teďka o víkendu.“ Rozhovor dál pokračoval mezi dveřmi, prodebatovalo se při něm spoustu věcí.

            Konečně byl pátek a mohl se začít víkend plný stěhování u kterého pomáhal i Martin a po úmorném víkendu i zasloužené pohodlí rodinného kruhu. Od té doby se Tara přibližovala k oknu pouze, když chtěla zjistit co se ve vedlejším domě děje. Stal se zni malý špión, který kontroloval každý pohyb v budově. Vždy se nenápadně přiblížila  až k oknu odkud jak sonar monitorovala situaci.

             Jednoho dne, po pár týdnech od nastěhování nových majitelů, se Tara opět vydala k oknu. Seděla v bývalém stařenčině pokoji malá Amanda.

„Ahoj.“ Tara již prozrazená s překvapením vstala ušklíbla se na dívku a zavřela okno. Po dalších pár dnech, kdy se opět plížila k oknu ještě ani nevystrčila hlavu a v okně zaslechla tenoučký hlásek.

„Já vím, že tam jsi.“ Tara si sedla opřela se o zeď pod oknem a čekala co se bude dít.

„Jak se jmenuješ?“ Nastala další chvilka ticha po které chtěla Amanda od okna odejít, Tara vstala a sedla si do okna. Amanda zůstala sedět a koukala směrem, jakým Tara. Přímo na slunce schovávající se za vysoké važáky ve městě.

„Nádhera.“ Podotkla Amanda načež se ji dostalo odpovědi

„hmm.“ Obě dlouho seděly v oknech a chvílemi po sobě házeli ze zvědavosti očka, když vtom se podívaly obě, najednou a propukly v ohromný výpuk smíchu, ten během chvilky utichl, přerušila ho Amandina matka volajíc k večeři.

„Už běžím, mami.“ Tara však najednou zesmutněla, Amanda se na ni podívala

„Tak snad příště.“ Otočila se a vykročila, když za sebou zaslechla

„Tara….jmenuju se Tara.“ Am se otočila zpět k oknu. „Amanda.“ Tara se pousmála seskočila do pokoje a odešla pryč, stejně, tak i Amanda, sešla po schodech dolu a každým krokem ji doprovázelo zaskřípání starých schodů. V kuchyni na ni už čekala matka s otcem.

„Tak co? Popovídali jste si?“

„Ani moc ne. Jen jsme seděli a koukali, ale už vim jak se jmenuje.“

„opravdu? A jak?“

„Tara“ prohlásila dívenka s úsměvem , jako by to pro ni bylo důležité sdělení.

            Jednou se dopoledne, když tařina matka vařila oběd nabídla se Tara, že ji pomůže. Začaly spolu připravovat jídlo a aby jim šlo dílo od ruky povídaly si o všemožných věcech až přišla řeč na nové sousedy.

„Co na ně říkáš Taro?“

„Co by?“ Odpověděla Tara s chlasným hlasem.

„já jen, že jsem mluvila s paní Cagovou a prý jsi se bavila s jejich dcerou…. Hm, jak ona se vlastně jmenuje?“

„Amanda a nebavila jsem se sní, to ona semnou!“ vykřikla podrážděně, matka ji vzala za ruku a začala ji uklidňovat

„Proč ji nemáš ráda? Kvůli tomu, že bydlí v domu po paní Brownové?“ Taře z očí vytryskli slzy, jak vyslovila její jméno. „Podívej, myslíš, že by to tak paní Brownová chtěla? Ta holčička, tady nemá žádné přátele, tys měla paní Brownovou ona nemá nikoho skym by si četla, povídala, hrála. Nemůže zato, že její rodiče koupili ten dům. Ty bys chtěla aby byl prázdný?“ Tara zykývala na souhlas.

„Ty bys chtěla aby byl prázdný, schátral, rozpadl se společně se vzpomínkami , než aby ho někdo udržoval?“ Tara pochopila matčina slova, ale uvědomila si, že neví co chce. Sklopila hlavu, sedla si na židli a začala si v hlavě přemítat vše co ji matka pověděla, den plynul dál pomalu přicházel večer. Tara přešla k oknu, kde v protejším okně vyhlížela Amanda. Tara si sedla na parapet a to už si ji všimla Amanda.

„Ahoj.“

„Ahoj.“

„Proč se semnou nebavíš?“

„Bavim. Odkud jste se sem vlastně přistěhovali?“

 „Z Toronta.“

„ Fakt? Tak tam sem nebyla.“

„Je tam hezky, ale ne tak jako tady.“ Tařina matka jejich rozhovor zaslechla, když zrovna procházele kolem pokoje, usmívala se a u srdce ji hřálo, jak má skvělou dceru. Dívčí rozhovor pokračoval dál, probíraly vzpomínky, vyprávění až po hračky. Od té doby nebylo dne kdy se spolu nesešli v okně a mluvili spolu, tak jak to Tara dělávala, kdysi, opět se pro ni ulička, jako propast stala modlou.

„Minule jsem zkoušela barbíně ostříhat vlasy, moc se to nepovedlo, tak je musela upravit máma.“  Podotkla Tara s ϑ.

„Hele nechceš k nám přijít na čaj? Ukázala bych ti náš dům.“

„Moc ráda, to by bylo fajn.“ Odpověděla bleskurychle Amanda, kterou pozvání přímo rozzářilo.

            Později: Amanda seběhla do uličky, kde na ni již čekala Tara v otevřených dveřích.

„Tak pojď dál!“ Pobídla ji a po vstupu se snažila zavřít staré dveře, které šly špatně otevírat i otci.

„Tak tady je sklep, no ono je obytný, ale jen v létě, to je tu chládek a v zimě je ses až moc velkej.“ Vyšli po schodech do patra.

„Tak tady máme obývák a kuchyň. Ahoj mami, nevadí, že jsem k nám pozvala Amandu?“

„Dobrý den.“

„Ahoj holky, ale to víte, že to nevadí. Běžte si nahoru a já vám přinesu kakao. Doufám že ti chutná Amando.“

„Já ho přímo miluju!“

„Tak to jsem jen ráda, protože nám zrovna došel čaj.“ ϑ

„Tak pojď jdem!“ křikla Tara a táhla Amandu do schodů.

„Tak to je ložnice rodičů, koupelna, terasa a můj pokoj.“ Dveře byli otevřeny, vešly dovnitř a obě se rozhlédly.

„Máš to tu hezké a ten výhled!“ Sedly si na parapet okna a vyhlížely do krajiny.

„Od nás to tak hezky nevypadá, sice máme větší rozhled, ale odtud je to krásnější. Co kdybychom pak šli k nám? Taky bych tě provedla.“ 

„Já to tam znám….“ Odpověděla Tara a hlavou ji bleskla myšlenka,

„Mam to, pojď.“

„A kam?“

„K Vám!“

„Ale co to kakao?“ Odpovědi se ji však nedostalo, měla co dělat aby Taru dohnala, aby vlastně zjistila co má za lubem. Přeběhli z jednoho domu do druhého a spěchaly po schodech nahoru do patra.

„musíme do tvého pokoje!“

„Ale já mam pokoj dole.“

„A co je tam, kde je to okno, přes který spolu mluvíme?“

„To je rodičů ložnice.“

„Aha, můžem tam? Něco ti ukážu.“

 „Jasně!“ Pomalu vešly do místnosti, Tara rovnou zamířila k oknu

„Úplně se to tu změnilo, ale podívej.“ Klekla si pod okno, které bylo obito dřevěným obkladem

„1, 2, tři, to je ono.“ Odpočítala si potichu a udeřila na kraj prkna, vytvořila se škvíra, díky níž prkno vyndala, Amanda nevěřícně koukala, jak velký prostor za prkny je.

„To byla naše tajná skrýš s paní Brownovou.“ Sáhla hluboko do díry, vytáhla kovovou truhlu, otevřela ji a vyndala její věškerý obsah.

„Co to všechno je?“

„To byli naše poklady, moje začátky vyšívání, obrázek, dopisy a naše společná fotka.“ Chvíli si fotografii prohlížela a podala ji Amandě.

„vypadá sympaticky.“

„To taky byla.“ Taře hlavou najednou probleskly poslední slova paní Brownové, ale věnovala se dál Amandě. A takto proběhly začátky jejich přátelství. Od toho dne se stala díra skrýší pro jejich poklady. Amanda přesvědčila své rodiče, vydobyla si jejich ložnici aby mohla být co nejblíže Taře. Neuběhlo dlouho a dívky si na sebe přivykly tak, že je nešlo pomalu rozdělit, ale přišel nástup do školy. Měly štěstí, že tento ročník se narodilo málo dětí, jinak by nebyli spolu ve třídě, kvůli abecednímu třídění. Začátek školy byl pro obě skvělý, škola je bavila, i když Tara trochu zaostávala v počtech, se kterými ji pomáhala Amanda, které na oplátku, zas pomáhala se čtením, protože již číst uměla od paní Brownové. Měsíce plynuly a hraní postupně začalo střídat učení, začali se zajímat o svůj vzhled, začaly první nákupy oblečení, makeupu, přišli první lásky, první pusa a stejně, jako u každého první zklamání, které vedlo, že kluci jsou k ničemu. Jednoho pochmurného rána na školním dvoře, seděly Amanda, Tara společně s dalšími spolužačkami na lavičkách a pozorovali partičku kluků hrající fotbal.

„Hej berte, přihraj!“

„Vidíš je Am, jak se předváděl.“

„Ale Tomy je hezkej, tobě se nelíbí?“

„Ani ne, přijde mi směšnej.“

 „Vidělas Taro, podíval se na mě!“

„Jsem toho celá unešená.“

„Co ti zase je? Jenom začnem rozebírat kluky, hned máš nějaké připomínky?!“

„Pokud vim ještě nedávno jsme se držely toho, že kluky nepotřebujem a najednou začneš básnit o Tomym.“

„Tak víš co? Jestli se ti to nelíbí, tak se budu svěřovat někomu jinému, kdo mi nerozkazuje kdo se mi může, nebo nemůže líbit.!!!“

„Počkej! Já…“

„Nech mě být!“ V Taře, jako by se něco zlomilo, cítila se tak jako kdysi při smrti paní Brownové, jakoby ztratila kus sebe samé. Celý dlouhý den se na ni Amanda ani nepodívala. Když už bylo po škole, nikdo nevěděl kam se Amanda poděla, jestli je v pořádku. Tara vyšla k domovu, před vchodem ji to však nedalo a zaklepala u Amandy, během chviličky ji otevřela její matka.

„Dobrý den, dorazila už Amanda domů?“

„Ahoj, vydrž moment, hned ti ji zavolám.“

„Né! To je dobrý, jen sem chtěla vědět, jestli je v pořádku.“

„Aha, stalo se něco, nevypadáš zrovna vesele, pohádaly jste se?“

„Ne. Jsem v pořádku. Díky, mějte se.“

„Ahoj.“ Tara odešla domů, rachle vyběhla schody a spěchala k oknu, aby se přesvědčila, že je Am opravdu v pořádku. Doběhla na místo vyhlédla ven, ale okno bylo zavřené a zatažené závěsem. Dlouho se přemáhala až vypukla v pláč, sedla si pod okno hlavu svěšenou do dlaní, matka ji zaslechla a ihned za ní spěchala, sklonila se k ni.

„Copak je miláčku?“

„Amanda se semnou nebaví.“

„Ale prosim tě to není žádná tragedie, to se spraví…… a co jste si udělali, že se s tebou nebaví?“

„Byla jsem na ni moc zlá…..mami, já ji nechci ztratit“ rychle vstala akočila matce kolem krku

„Neboj zlato, to se spraví, uvidíš.“ Trochu se uklidnila a věřila matčiným slovům. Dálší ráno šla vyzvednout Am, jako vždy, zazvonila a Amanda už připravená ji skočila kolem krku, ale dnes ne, otevřela opět její máma.

„Dobré ráno, jde už Amanda do školy?“

„Ale ona odešla už před deseti minutami.“

„Opravdu? …..Tak díky, naschle.“

„naschle.“ Tara neváhala ani chvilku a spěchala uličkou kolem potoka dál k městu s tím, že Amandu ještě dožene, doběhla ke škole dříve než kdy jindy, ale Am nikde, sedla si na jednu z laviček a čekala až se objeví. Během pár minut se dvůr naplnil dětmi a v dáli už přicházela. Tara vstala a vydala se k ní, chtěla se ji zeptat na spoustu otázek a hlavně se omluvit, ale než k ni stihla dojít, všimla si, že Am stojí ve skupince kluků, mezi kterými byl i Tomy, chvíli tam postávali, bavili se, smáli se, když v tom se ze školy ozval řinčející zvonek, skupinky se rozdělili a všichni mířili do školy a Amanda po boku s Tomym. Taru to zarazilo, nemohla dýchat, hýbat se a zrovna když procházeli kolem ni, Amanda na ni pohlédla a zamračila se. Taře se více hroutil její malý svět, ale čekal ji další rána, v lavici kde spolu sedávaly, nikdo neseděl. Amanda si sedla ke komu jinému, než k Tomymu.

„Tomy, on mi ji vzal.“ Úmorné hodiny se vlekly a Tara zažívala peklo, celou dobu se snažila sepsat omluvný dopis, který by vše snad napravil. Po příchodu domů ihned spěchala k oknu a snažila se dopis dostat na protější okno, sjela ji ruka, málem spadla, ale naštěstí se v4as zachytila  a dopis se podařilo na parapet dopravit.

„taro!“ ozvalo se ze spodního patra. Tara jen povzdychla a jako chodící mrtvola sešla dolu, kde na ni čekal otec v ruce držel bandasku a peníze.

„Dojdi prosím pro mléko, porouchalo se mi auto a maminka ho nutně potřebuje.“

„Jo.“ Sebrala peníze bandasku a rychle zmizela.

„Co se sní stalo, že ani neodmlouvá?“

„Pohádala se s Amandou.“

„Aha proto byla taková zamlklá.“ Po návratu domů dala mléko do lednice a opět jako tělo bez duše vykráčela po schodech do pokoje, jen otevřela dveře a na zemi uviděla dopis.

„odpověď!“ Oči se ji rozzářily, rychle skočila na zem a začala rozbalovat zmuchlanou kuličku ale dál pokračovat nemusela, poznala, že je to dopis který napsala.

„Ani ho neotevřela.“ Sedla si na postel a vyhlížela ven do zatměného okna.

            Dny se od té doby vinuly stejně, peklo ve škole a večer doma nevyslyšené omluvy den co den vracejíc se na podlahu pokoje. Až jednoho deštivého dne odpoledne, někdo zaklapal na dveře.

„Taro běž otevřít!“ Tara přešla ke dveřím otevřela je a za nimi venku v dešti stála Amanda celá promoklá, chvilku nehnutě stála a po chvilce skočila Taře kolem krku.

„Promiň, promiň!“ Tara celá zaskočená začala plakat sní.

„Né! To ty promiň, neměla jsem být tak sobecká.“

„Tomy se semnou rozešel kvůli tý osmandě jak sní kdysi chodil.“

„To bude dobrý!“

„Měla jsi pravdu, já tě neposlouchala a zavrhla tě. Odpusť!“ Trvalo ještě dlouho, než se každá vyzpovídala ze svých chyb. A opět bylo vše jako dřív, dokonce se jejich vztah víc prohloubil, tak že přestaly mít zájem o ostatní přátele co měly. Uznávaly jen jedna druhou a bylo jim jedno co o nich vypráví ostatní.

„Hej Amando mužu s tebou mluvit?“ Otázal se Tomy brzy ráno před školou sedící Amandy, vedle které seděla i Tara.

„Tak mluv!“

„O samotě.“

„Myslim, že je jedno jestli to povíš, teď před ní, nebo ji to pak řeknu já.“

„ Dobře. Udělal jsem chybu, Patricia mě nechala a já si uvědomil, že jsem udělal špatně. Strašně tě miluju! Nechtěla bys se mnou zase chodit?“

„Opravdu?“ Otázala se přešťastně Amanda a Tomy se vítězně pousmál, ale Tara nevěřícně kroutila hlavou.

„Co to dělá? Chce ho vzít na milost? To bych ji zase ztratila.“ Myslila si Tara, ale Amanda pokračovala

„Ale víš co Tomy? Běž se vycpat!“ zákeřně se na něho pousmála a pohlédla na Taru.

„Tak víš co? Klidně se stouhletou lesbi! Kluci měli pravdu Emili z šestky je ve všech ohledech lepší.“ Křikl nepříčetně Tomy a odcházel pryč, když v tomse ya ním ozval Tařin křik.

„A nezapomeň ji říct, že tě nechala Osmana a u jiný tě předběhla holka!“ Obě dívky vypukly smíchy a Tomy? Tomy zcela beze slov se sklopenou hlavou se vrátil ke svým kamarádům.

„To se ti povedlo Am!“

„Tobě taky!“ Tara se pootočila a políbila Amandu na tvář, ale pak si uvědomila, že je fakt jak lesba, ale Amanda ji pusu vrátila. „Když máme být lesby, tak ať to stojí zato.“ Najednou ve škole zazvonilo a dívky usmívajíc se odešly do budovy. Tak záležitost s Tomym byla ukončena a otevřela se jim cesta do života se spoustou podobných zklamání, která se bohužel stanou běžnou rutinou.

            Od doby co Am skončila s Tomym uběhlo již několik měsíců, všichni byli šťastni, jak ze života, tak z toho, že byl pátek a čekal je příjemný víkend. Tara společně se svými rodiči snídali.

„A jak ti to jde ve škole miláčku?“ Otázal se  Eric otec jediné své dcery.

„Jo jde to, zlepšila jsem se v matice, Amanda mi s tím dost pomáhá víš?“

„Aha a co jazyk?“

„No v tom ji spíš pomáhám já. Teď jsme v Literatuře brali 18. století. Věděl jsi, že jedna slavná spisovatelka se jmenovala taky Amanda?“

„Prosim tě, co máš pořád s tou Amandou?“ Otázal se otec s tikem v oku, který míval, když se mu něco nelíbilo.

„Je to jen kamarádka.“ Odpověděla rychle na obranu, ale nechtěla ho dál provokovat, protože věděla, jak pak vyvádí, jen nemohla pochopit proč se rozčiluje, kvůli takové hlouposti. Nastalo tak ticho přerušené otcem.

„Už jsem ti Moniko říkal, že musim odpoledne pryč?“

„Neříkal a kam?“

 „Před chvilkou mi volali z práce, že na té stavbě jak jsme na ni dělali na podzim v Quebecku se něco děje, tak to musim jet zkontrolovat.“

„Ale to se už dnes nestihneš vrátit.“ Přitkla smutně Marry.

„Máš pravdu, musim tam zůstat do zítra.“ Tara úzkostlivě povzdychla, sice nechtěla aby ji slyšely, ale stalo se tak.

„Copak je?“ Optala se matka, které hned Tara smutně odpověděla.

„Dnes jsem chtěla spát u Amandy.“

„A včem je problém?“

„Nenechám tě tu přeci samotnou.“

„Máš pravdu Taro, zůstaneš doma ať se máma nebojí. A stejnak spíte od sebe deset metrů, tak co vás to napadá?“ Rozhovor se však odebral zpět k otcově odjezdu. Tara dosnídala, rychle se oblékla a šla vyzvednout Amandu. Tuk, tuk

„Moment ozvalo se za zavřenými dveřmi jež se v cukuletu otevřely, za nimi už připravená Am skočila Taře kolem krku s úsměvem na tváři, darovaný jen ji.

„Copak se stalo že jsi tak smutná?“ zajímala se Am při cestě do školy

„Ale…“ povzdychla si Tara a začala vypravovat. „Táta odpoledne jede pryč, vrátí se až zítra a já musím být doma  s mámou.“

„Vždyť to nevadí blázínku! Vyjde to příště.“

„Hlavně, že jsme spolu!“ Vzala Amandu za ruku a společně spěchaly do školy.

            Odpoledne:

„Ahoj mami, jsem doma!“

„Ahoj zlato“

„Kde je táta?“

„Už odjel, pryč, potřebovala jsi něco?“

„Ne jen jsem se ptala.“ Odpověděla zklamaně a spěchala do pokoje

„Taro?“

„No?“

„Pojď dolu.“ Celá otrávená opět sešla po schodech do kuchyně.

„Klidně běž spát k Amandě!“

„Ale táta řekl…“

„Musíš pochopit, že táta nějak nemůže překousnout to že jsi pořád jen s Amandou. Pro něho jsi stále jeho malá holčička.“

„A nebudeš se tu bát, nebo nebude ti smutno?“

„Neboj nebude! Něco si přečtu a konečně se pořádně vyspím, bez toho aniž by mi někdo funěl do ucha, nebo mě porád kopal. Obě se  začaly hlasitě smát, Tara se však nesmála matčině poznámce, ale štěstím, když měl otec pravdu, že spí několik metrů od sebe, ale i to je moc. Ihned tu novinu musela říct Amandě. Doběhla k oknu, kde na ni už čekala její přítelkyně.

„No to to trvalo!“ Tara celá zadýchaný si mávnutím ruky vyžádala oddechový čas.

„Tak prej u Vás můžu spát!“

„ Fakt? To je super, jak jsi to zařídila?“

„Já ne to máma.“

„Tak na co čekáš? Sbal si a pojď!“ Tara si do batohu naházela nejnutnější věci, rozloučila se s mámou a rychle spěchala postraním vchodem do uličky, ve které už ve dveřích protějšího domu čekal Amanda

„Makej!“ Rychle proběhly chodbou rovnou do Amandina pokoje „Tak kde budu spát?“

„Tady!“ Ukázala na postel a skočila na ni.

„A co ty?“

„ No přeci tady!“ A opět ukázala na postel, Tara skočila za ní.

„Tak to bude poprvé co budu s někym spát, když nepočítám mámu.“  Amanda si radostně poskočila a šťouchla do Tary. Chvíli se jen tak válely, pak si napsaly úkoly na příští týden a oddávaly se zkoušení šatů v Evině skříni. A konečně přišla večeře - opékané buřty.

„A jak se jinak máš Taro?“ otázala se Amandina matka, jež zrovna přinášela jídlo na stůl a kterého seděli obě dívky a  amandin otčín Martin.

 „Dobře, líp to snad už ani snad nejde.“

„Tak to je správně a co máma nebude jí tam teskno samotné?“ přitkl Martin.

„Snad nebude strejdo a jak to víš, že je tam sama?“ Martin znejistěl a nejistě taky opověděl.

„Ráno….. potkal jsem ji a říkala mi to.“

„Aha“ Martin pohlédl na manželku, která nevypadala zrovna nejlépe.

„Co je ti zlato?“

„Ale nic, jen mě bolí hlava, půjdu si brzo lehnout.“

„To bys měla zlato!“  Po jídle si šla Eva hned lehnou Martin se šel dívat na televizi  a dívky odešli do koupelny, která byla původní, Martinovi se líbila, tak ji jen opravil.

„Jú, je pořád stejná, jako za paní Brownové, ale nikdy jsem se v ní nekoupala.“ Amanda pustila vodu a začala nalévat pěnu do koupele, chvíli čekaly dokud se vana nenapustí a neudělá pořádná pěna, pak se vysvlékly a naskákaly dovnitř, čvachtaly se, cákaly vodu kam se jen dalo, tak dlouho dokud se pěna nerozplynula, obě se vyčerpání opřely o kraj vany, každá na jiné straně. Během chvilky se hladina ustálila  a Tara  skrze mízné vlnky na hladině pozorovala Amandino tělo, Ta vstala vylezla z vany a začala se sušit a Tara stále upírala pohled na její tělo.

„Co je? Na co koukáš?“ zeptala se překvapeně Amanda.

„Koukám na tvoje prsa.“

„Co je snima?“ Začala si je zkoumat, alek dyž si povšimla, že ji Tara stále pozoruje, zahalila se osuškou.

„Nekoukej!“

„Proč ne?“

„Nelíbí se mi to.“

„Mě jo.“ Amanda se rychle oblékla a čekala až vyleze Tara. Ta se začala sušit a Amanda si u zrcadla česala vlasy, přičemž si taktéž prohlížela Taru. Když byly hotové šly do postele, lehly si na bok aby na sebe viděly a povídaly si

„Vzpomínáš, jak jsi na mě tenkrát byla naštvaná, když jsi chodila s Tomym? Jak jsem ti na okno dávala ten dopis a tys mi ho vždycky házela zmuchlaném zpět?“

„Vzpomínám a je mi líto, že jsem si ho nepřečetla.“

„Ale to nevadí, já ho pořád mám, skočim pro něj!“

„Teď?“

„Jo teď!“ Tara seběhla do přízemí okolo obýváku, kde předtím byl amandin Martin, ale teď tu bylo prázdno.

„Asi šel už spát.“ Pomyslila si proběhla do uličky a rovnou do domu, potichu odemkla dveře aby nevzbudila matku, pomalu našlapovala po schodech až uslyšela podivné zvuky, vyšla až do patra kde pootevřenými dveřmi uviděla svou matku souložící s amandiným otčímem. Zcela bez duše se vrátila k Amandě.

„Tak kde máš ten dopis?“ Ptala se nedočkavě

„Nenašla jsem ho, zítra se po něm podívám.“

„ Co je ti? Jsi nějaká smutná?“

„Jen jsem unavená.“

„Já taky, tak dobrou a sladké sny!“

„Tobě taky.“ Hned ráno, když se Tara probudila po probdělé noci z toho co viděla, rychle si sbalila věci a odešla domů. Tam už Monika dojídala snídani.

„Ahoj miláčku, co ty tu tak brzo?“

„Chci ti jen něco říct.“

„Jo? A copak?“

„Viděla jsem tě!“ matka se zarazila.

„Já tebe taky.“ A začala se smát s vědomím, že má Tara na mysli něco jiného.

„Včera večer, jsem tě viděla Martinem.“ Matka upustila z ruky toust a pohlédla na dceru

„vysvětlím ti to!....“

„Co chceš vysvětlovat? Odvětila Tara s ledově klidným hlasem.

„Bylo to poprvé a naposledy.“

„Po dlouhý době táta musel odjet a tys ho musela hned podvést?“ Otočila se a chystala se k odchodu

„Táta, taky někoho má!“ Tara zastavila a poslouchala „Má milenku, už pár měsíců kde myslíš, že je teď? Neříkám to abych se obhájila!....“ 

„I kdyby to byla pravda, tak to znamená, že by ses měla chovat jako on?....Neboj nikomu to neřeknu. Ne kvůli tobě, nebo tátovi, ale kvůli Amandě, protože, tohle by ji ublížilo a to je poslední co chci.“ Odešla do pokoje a ze šuplíku vytáhla dopis, který Amandě slíbila, přitiskla si jej na hruď, dlouze se zamyslela nad nepříjemnou situací, na kterou chtěla co nejdříve zapomenout. S matkou si od té doby moc nerozuměla, Tara ji neměla co říci a uvědomila si že je soběstačná, sice jejich vztah po citové stránce ochladl, ale konečně spolu mohly mluvit otevřeně, což Taře vyhovovalo, nejednala sní pořád jako s dítětem.

            A čas šel dál, osmá třída, konec deváté a poslední prázdniny před odjezdem na střední školu. Dívky dospívaly, ale ostatní měli jiné názory. Mysleli si, že jsou zaostalé.

„Ostatní dívky mají chlapce, jen ony dvě jsou pořád spolu jako malé děti.“ Jak řekla jedna postarší paní z ulice.

            „Ale co je nám po jiných?“

„Jak co je nám po jiných? Co si ti jiní o nás pomyslí? Jak špatně vychováváme svoji dceru. Amando vzpamatuj se!.... no Evo řekni něco.“

„Martin má pravdu, ještě si o tobě pomyslí, že jsi lesbička…. Nebo snad jsi?“ otázala se hrubě Eva, Amanda však měla v hlavě zmatek a sama vlastně ani nevěděla, jak to je.

„Ne nejsem, nejsem úchyl!“

„Tak to jsem jen rád.“ Tímto rozhovorem se však v Amandě zakořenila myšlenka, že být lesbička nemůže, protože by tím zničila sebe a své rodiče. Od té doby se snažila vyhýbat fyzickým kontaktům, když byla s Tarou. Aby si o ní ostatní nemyslely, něco špatného, začala věřit tomu, že to co ji doposud přišlo normální, je moc špatné, každodenní pusy na tvář, které se za roky známosti staly běžnou věcí byli ta tam. Taru to časem začalo dosti znepokojovat, připadala si jako by ji Amanda  připravila o část jejich přátelství.

            „Hele Am co kdybychom si šli zaplavat?“ otázala se Tara Amandy vyhlížejíc přitom do krajiny.

„Zaplavat? A kam?“

„Tam v kanále, jsme na kraji a voda je tu ještě čistá. A chladná, alespoň se trochu osvěžíme, když jsou taková vedra.“

„Já ti nevím.“

„Jako tenkrát ve vaně, pojď, bude legrace!“

„Tak jo, jen si vezmu plavky.“

„Na co plavky? Tak zachvíli dole jo?“ Tara zmyzela a bylo slyšet, jak v dálce běží po starých dřevěných schodech, Amanda dál seděla v okně a přemýšlela tomu co by tomu řekli jiní, kdyby ji viděli bez plavek, čvachtat se s jinou dívkou. Oblékla si plavky, vyšla do uličky, ale Tara nikde.

„Asi už je tam.“ Pomalu scházela táhlou uličkou k potoku, kde se dál cesta stáčela podél proudu  a k vodě vedly  staré už prošlapané schody, pod kterými se už Tara svlékala a skočila do studené vody. Amanda pozorovala, jak se její tělo vlní pod hladinou a snažila se z hlavy dostat hříšné myšlenky o ni a Taře. Myslí se vrátila do reality, rozhlédla se jestli nikdo nejde, nakonec se svlékla  plavky a skočila za ní, chvíly plavaly v kruzích, tak že se jejich těla o sobe třela a chladná voda chladila jejich rozpálenou pokožku. Po chvíly obě stály v písečném dně, voda jim dosahovala dopasu a obě se v moment zastavily, stály proti sobě a dívaly se jedna druhé do očí. Tara udělal dva kroky v před, tak že stála těsně u Amandy, dlaní ji přejela přes tvář a rty, naklonila se k ni, přitiskla svá ústa na její a jemně ji políbila. Ale Amanda ji odstrčila, vystrašeně se na Taru podívala, zakroutila nesouhlasně hlavou, rachle vylezla na břeh, kde sebrala své věci a spěchala pryč. Když už byla daleko v uličce, zastavila se, otočila, jako by ji něco táhlo zpět, slzy ji stékaly po tvářích a ona nevěděla co si počít, někoho však zaslechla přicházet, tak bleskurychle vběhla domů. A Tara? Stála nehnutě, tam kde ji Amanda zanechala a prsty si přejížděla po rtech a koukala směrem kam Am běžela v domění, že se brzy vrátí, ale uličkou prošel pouze postarší pár, který Taru počastoval nepěknými pohledy, ale ji to bylo jedno, vzpomněla si na slova paní Brownové „nevzdávej se svých snů, ať jsi jaká jsi a ostatní tě kritizují, nebo tě uráží, buď taková, jak ty uznáš za dobré a miluj i ty co tvou lásku neopětují, ale věř, že se ti tisíckrát vrátí.“ Pořád se ji tato slova honila hlavou, dokud chlad způsobením schování slunka za mrakodrapy Taru nevyhnal z vody ven. Vrátila se domů a rozhodla se dát Amandě více času, doufala jen, že tento čin nenaruší jejich přátelství. Během pár dnů se párkrát potkaly v uličce pozdravily se a zhodnotily dění v ulici. Párkrát poseděly v okně, ale krom pár prohozených vět se jen kochaly výhledem. Konec prázdnin se blížil a ony se odcizovaly čím dál více.

            „Tak za pár dní nám začíná škola. Co myslíš budem mít na intru růžový povlečení?“ Zasmála se Tara, ale s Amandou to ani nehlo.

„Taro víš, já nejedu do Toronta.“ Tara zaskočena jejími slovy měla co dělat aby vyslovila hlásku.

„jjjjjakto? Vždyť jsme podávaly přihlášku společně.“ Amanda povzdychla a koukajíc do krajiny pokračovala

„ To není škola pro mě. Jdu do Quebecku.“

„Ale to je na opačnou stranu!“

„promiň.“

„promiň???“ Vykřikla Tara

„Alespoň mi to řekni do očí! …… proč?....Je to kvůli mně?“

„NÉ!..... To ne.“ „Tak proč?“ Amanda sklopila hlavu a se slzami, které tekly po tváři i Taře, odešla pryč.

„Počkej! ….nechoď!“ pohlédla ven z okna a napadlo ji, jak by to bylo skvělý, kdyby to všechno skončila, skokem do hloubky, neměla však odvahu, otočila se, lehla si na zem, kde se svinula úzkostí do klubíčka a dlouhé hodiny plakala.

„A to jsem si tenkrát myslela, že horší je, že se semnou nebaví kvůli Tomymu, než že mě teď nemiluje.“ Pomyslila si a uvědomila si, že Amandu miluje, víc než kohokoli jiného na světě a teď ji měla ztratit? Za pár dní měly odjet a třeba se už nikdy nevidět. Tato představa Taru přímo doháněla k zoufalství.

            Čas plynul jako voda a přišel odjezdový den. Tara musela Am ještě naposledy vidět. Prošla uličkou zaklepala na vchodové dveře, které během chvilky otevřela v celé své kráse.

„Ahoj, co potřebuješ?“

„ Tebe!“ Amanda se ohlédla jestli někdo neposlouchá, vyšla za ni ven a táhla ji uličkou pryč.

„Tak proč jsi přišla?“

„proč? Ty se ještě ptáš? Já tě potřebuji, miluji tě!“

„Ne, spletla ses, já nejsem na holky. Ty potřebuješ jen pomoc!“ Tara ji chytla za ruku, ale Am se vyvlékla a odešla.

„A to se ani nerozloučíš? potřebuju pomoc? Tak proč mi nepomůžeš?“ křikla na ni nepříčetně Tara, skácela se na zem, opřela o zeď a plakala, uplynulo několik minut, než vstala a vyšla uličkou až k silnici, rozhlédla se a uviděla odjíždějící auto a v něm Amandu.

„Podívej Amando to je Tara, mam zastavit?“

„Né! Jeď dál!“ křikla na Martina a snažila se neotáčet, ale bylo to silnější. Ohlédla se a viděla, jak se běžící postava vzdaluje a mizí za zatáčkou. Tara již dál nemohla, neměla síly, ani odhodlání. Amanda ji zavrhla. Necítila k ni zášť, ale cítila se jako by ji vrazila nůž do srdce, dlouho pozorovala silnici, věděla, že se nevrátí, ale v hlouby duše doufala. Vrátila se domů, kde již měla sbalené kufry a aby byla doma co nejdéle byl odjezd naplánován na nepozdější hodinu, ale její žádost, aby se vyjelo ihned se vyhovělo. Poprvé v životě se těšila až odjede z domova, aby zapomněla. Po několika hodinové cestě ji na internátě ubytovali s docela milou dívkou, dlouhé vlasy do culíku, brýle, dokonalý šprt. Naposledy se rozloučila s otcem a začala žít nový život, snažila se zapomenout na Amandu, nic ji nezazlívala, jen bolest, z opuštění byla nesnesitelná. Po měsíci ji čekala cesta domu. Ale místo aby Amandu vyhnala z hlavy, těšila se na ni až ji spatří, byla ochotna se změnit, byla ochotna být pouze kamarádkou jen proto aby ji neztratila. Cesta domů byla úmorná z nedočkavosti shledání. Konečně dorazili, ale doma ji čekalo další zklamání, Amanda měla jiná propustkové víkendy, což znamenalo, že pro příští čtyři roky ji neměla vidět. Měsíce plynuly a Tara zapomínala, rána se zacelovala a pohled na svět se měnil. Začala dělat to co opravdu chtěla, oblékat se podle svého, ostříhat si vlasy na krátko. Našla si pár nových přátel, kteří ji stejně jako prostředí ve kterém teď žila poháněli kupředu. Střední škola utekla jako voda a vzpomínky byly pryč. Po škole se domů vrátit nechtěla, odstěhovala se za přáteli ze školy do Dallasu, dlouho hledala práci až skončila v MacDonaldu a začala dálkově studovat matematickou univerzitu. Žila nový život, ale něco nechtělo, aby to vše skončilo. Po sedmi letech posledního shledání s Amandou už nedoufala, že by se kdy potkaly, ale čekalo ji překvapení.

            „Daší!“ Křikla již unavená Tara po osmi hodinách strávených za pultem McDonaldu, pozvedla hlavu a srdce se ji rozbušilo jako zvon.

„Tak já si dám Mc kytchen a kolu.“ Dopověděla překrásná  blond žena, vedle níž stál urostlý muž, žena se zadívala na Taru a z jejich očí vyzařovalo překvapení.

„Taro?“

„Ahoj Am.“

„To je ale doba.“

„Jo to je.“

„Taro to je můj přítel Ben.“

„Bene to je Tara moje …….kamarádka z dětství. …..Co tu vlastně děláš?“

"Hned po škole jsem se přestěhovala sem za přáteli. Víš, teď nemůžu moc mluvit, máme tu fofr.“

„Jasně, tak kdybys chtěla můžem se někdy sejít.“

„ Jo to by bylo fajn.“  Amanda vytáhla kabelky lístek napsala něj své číslo a podala  ho Taře.

„Tak brnkni a domluvíme se.“

„Ok.“ Podala jim vybrané jídlo, když odešli, vzala si Tara o šéfa na zbytek dne volno. Do Dallasu se neodstěhovala za prací, ani za přáteli, ale aby utekla před minulostí, která ji nelítostně dohnala i zde. Jela do svého malého bytu, sedla si ke stolu v malé kuchyňce  a třesoucíma se rukama svírala Amandino číslo a střídavě pozorovala papírek a telefon, nakonec se odhodlala, naťukala číslo a poslouchala jak telefon vyzvání.

„Hallo?“ ozvalo se ve chvíly, kdy chtěla položit sluchátko, ale už bylo pozdě.

„Ahoj Amando, to jsem já Tara.“

„Ahoj....... Voláš docela brzy.“

„Tak to víš, už jsem skončila a pokec se starou známou by mi udělal radost.“

„To mě taky, tak kdy máš čas?“

„Jak se to hodí tobě, já se podřídím.“

„Tak co v pondělí v sedm?“

„Jo to by šlo a kde?“

"Restaurace Babylon? Muže být?“

„Určitě. Budu se těšit.“ Zavěsila sluchátko a o dohořívající oharek si zapálila další cigaretu a vzpomínala na dětství.                         Blížilo se pondělí, kdy měla mít Tara službu, ale vzala si dovolenou. Nastal večer, Tara si blékla své nejhezčí šaty  a vyšla, zanedlouho dorazila  před restauraci Babylon, kde zjistila, že je to tak trochu podnik, pro nóbl lidi.

„A to dříve byla Amanda šetřivější než já.“ Pomyslila si, vešla dovnitř a připadala si jak strašák do zelí.

„Ale co, když už jsem tu.“ Velice obětavý číšník ji zavedl až ke stolu, kde na ni z dálky mávala Amanda

„Ahoj.“ Pozdravila ji a pobídla ať se posadí

„Je to tu moc hezký“

„Asi na to nejsi moc zvyklá, ale bohatství tě dokáže pěkně zkazit.“ Pousmála se, ale odpovědi se ji nedostalo

„A co jinak jak žiješ?“

„Ale tak to víš ze dne na den, práce, dálkové studiu…“

„Opravdu? Co studuješ?“

„Matematiku.“ Amandu to podle výrazu v obličeji překvapilo.

„A co ty?“

„Po škole jsem neměla práci, tak jsem myla okna aut na pumpách a tam jsem potkala svého současného přítele, umyla jsem mu okno a usmála se na něho, on mi dal pět dolarů a svý číslo a pak se to vypracovalo až takhle.“ Pozvedla ruku a ukázala Taře prsten.

„Takže zasnoubená?“

„Jo teprve asi dva týdny.“

„tak to je skvělý.“ Rozhovor dál pokračoval vyprávěním zážitků ze střední, dojedli a šli se ještě projít a přitom vzpomínaly na dětství

„A tenkrát, jak jsi blbla s tvým tátou a proskočila jsi těma skleněnejma dveřma a pak jsi se měsíc k nim bála přiblížit.“

„Jo to byly časy, kde jsou ty doby, kdy jsme se měli ještě dobře?“

„Mohli jsme se, ale mít líp.“

„Tak počkej!“ odvětila naštvaně Amanda

„Takže mi to včítáš?“

„Né! To ne, jen jsem nepochopila proč. Kdyby jsme si to vyříkaly mohlo to být jinak.“

„……Potom co jsme šli na střední, jsem tě už nechtěla potkat…..“

„Ale proč?“

„Protože všechny omluvy co bych vyslovila, by nezměnili nic na tom, že jsem ti ublížila.“

„Ale to není pořád ten důvod. Moc dobře víš, že bych ti odpustila.“

„Chceš znát ten důvod? Milovala jsem tě, ani si nedokážeš představit jak!“

„Ale proč jsi mi to neřekla?“

„Nemohla jsem kvůli rodičům, jejich cti, ale neuvědomila jsem si, jak moc ti tím ublížím. Byla jsem sobecká….asi mi to nikdy neodpustíš, ale jsem ráda, že to už víš, cítím se hned lépe, ale i hrozně…..Odpusť!“

„Už je to za námi, neměla jsem začít s minulostí. A nemám ti co odpouštět, to tys mi tenkrát otevřela oči, měla bych ti spíš děkovat.“ Dlouho jen tak postávaly a vydaly se dál.

„A co ten tvůj přítel? Pověz mi oněm něco.“

„Ben je skvělej, strašně ho miluju…..“ A konečně za celý večer spolu mluvily normálně, bez napětí, potom co si vyříkali co měly. Nakonec se rozešly každá svou cestou. A každá u sebe doma přemýšlela, nad stráveným večerem, Amanda, jak se svěřila Taře, doufala, že na ni po letech zapomněla, horší však bylo, že ona sama nezapomněla. Tara, jako vždy v období smutku, kterých bývalo dosti seděla v kuchyni otečena zády k oknu  opět pocítila ten pocit, který cítila , když Amanda odjela bez rozloučení v dobu, kdy Tara nevěděla, že svou lásku vlivem špatného vlivu potlačila. Myslela na to jaké by to bylo, kdyby polibek, jež Amandě darovala ji byl opětován. Teď však bylo vše jinak, věděla, že je teď s Benem šťastná, ale než ji znovu ztratit bude pro ni kamarádkou, rána v jejím srdci opět krvácela, vždy, krvácela, jen si to nedokázala  za ty roky připustit.

            Dny míjely a Taru zachvátila potřeba vidět Amandu, vzala telefon a zavolala.

„Ahoj Am.“

„Taro?“

„Jo, promiň, jsem to já, zapomněla jsem se představit“

„To je v pořádku…Jak jsi mi to řekla Am?“

„Ano, proč?“

„Takhle mi nikdo od té doby co,….. neřekl.“

„Aha tak jak ti mám říkat? Normálně Amando?“

„Ne! Am je lepší, říkávala mi tak jen ty, tak jsem si odvykla.“

„Jo dost se toho změnilo za tu dobu… No ale proč volám. V sobotu se koná na přehradě za městem velká párty s grilem. V práci nám každému dali vstupenku a já mam dvě. Jeden kolega už něco má, tak mi ji dal ať někoho vezmu.“

„To by bylo skvělý a v kolik bys chtěla jet?“

„Tak kolem čtvrtý? Vyzvednu tě!“

„Tak jo, určitě se budu těšit.“

            Sobota přišla tak rychle, jako když plyne voda v řece.

„..plavky, něco na noc, kartáček….Ježiš na co jsem ještě zapomněla?“ Stresovala se Tara a pobíhala po bytě sem a tam. Lehla si na postel, zadívala se do stropu a netrpělivě čekala na čtvrtou hodinu. Chvilku před odjezdem naposledy zkontrolovala stav vozu, který levně koupila v autobazaru, možná by jste se divili, ale kupodivu ta rachotina jezdila. Ještě batoh s věcmi a mohla jet vyzvednout Amandu. Podle lístku, na který ji Am napsala telefon a adresu, díky které se Tara dostala do snobské čtvrti, všude obrovské vili a adresa jedné z nich se shodovala s adresou na lístku. Tara vystoupila a s údivem si prohlížela celý dům. U brány zazvonila na zvonek a chvíly vyčkávala.

„prosím?“

„Ahoj Am, to jsem já Tara.“ Ve zvonku zachrčelo veliká brána se začala otevírat a po příjezdové cestě k ni už mířila Amanda.

„Ahoj, připravena?“

„Jo jsem, tak čim pojedeme?“ Otázala se Amanda a jakmile spatřila straou rezavou rachotinu spadl ji úsměv ze rtů.

„Já vím, nic moc, ale hlavně že jede a zaparkuju ho kdekoli. “ Odpověděla Tara na Amnadin zoufalý výraz, vzala ji kufr a dala ho do auta.

„Tak a můžeme jet!“ Obě dvě nasedli dovnitř, kde už to vypadalo podstatně lépe, interiér si Tara sama vyzdobila pro maximální pohodlí. Jakmile se uvelebily, Tara nastartovala otevřela střešní okénko, pustila hudbu a společně s Am vyjely vstříc venkovu. Celá cesta ani dlouho netrvala poklidně se rozvíjela a Amanda se pomalu začala uvolňovat z domnění, že v příští zatáčce  sjedou ze silnice ať už díky nepříliš dobrému technickému stavu vozidla a Tařině zběsilému stylu jízdy.

            Po příjezdu do kempu se marně snažily najít volný flek k zaparkování, bez výsledně, až…

„Hele tady je místo!“ křikla Tara

„Tam se nevejdeš!“

„Vystup a vem bágly!“ Am ji poslechla s napětím sledovala co má v plánu. Tara pomalu se svým prdítkem zajela, mezi veliké teréni vozy, tak že na žádnou ze stran nešli otevřít dveře, vypla motor a vylezla střešním oknem, které opět po sobě dovřela a sklouzla se jak na tobogánu po kapotě auta. Amanda vypukla smíchy.

„Tak to bylo dost dobrý!“

„Ale to nic není, tos mě ještě neviděla řídit poslepu nohama.“ V Amandě hrklo, Tara na ni chvilku zírala

„Dělám si srandu blízínku!“ O několik málo minut později došly k recepci.

„Jak to, že nemáte volné chatky?“

„Je mi to moc líto slečno, ale jsme plně obsazeni.“

„Tak nic, naschle.“ Dívky na sebe pohlédly

„Tak večer budem muset domu.“

„To neva, bude příležitost jindy.“

„Jo jo!“ Naházely batohy zpět do auta a vydaly se na břeh, kde se již roztáčela párty. Během chvilky se začaly obě náramně bavit a už je ani netrápily problémy s noclehem. Amanda poprvé okusila pivo, protože byla zvyklá pouze na vybrané pití, nevěděla tak kolik ji stačí. Tara popíjela jen džus a pozorovala přiopilou Amandu tančit na pláži při západu slunce, které se pomaličku ztrácelo za obzorem a z ničeho nic se od východu přihnala tmavá mračna, ze kterých během pár minut začalo hustě pršet, lidé se rozprchli na všechny strany a hledali úkryt, Tara vzala Am za ruku a táhla ji k autu. Vytáhla ji na střechu a okénkem nasoukala dovnitř a ihned vlezla za ní. Usedla za volant a pozorovala smějící se Amandu, jež vypadalo, jako by ji hráblo.

„Ale že to byla legrace? Škyt.“

„Jo to byla.“ Tara vyjela z kempu směrem domu, pršelo tak hustě, že ani nebylo vidět na cestu, musela jet krokem, když tu náhle motor zhasl.

„Sakra!“ zvolala Tara a zastavila u kraje.

„No tak startuj!“ rozčilovala se při několika marných pokusech o rozjetí. Rozčíleně křičela a otáčela klíčem jak zběsilá

„Jdu se na to podívat.“

„Já tu počkám.“ Odpověděla polohlasně Am. Tara mezitím otevřela kapotu a v nepříjemně chladném dešti se snažila najít závadu.

„Špatná svíčka. Hm“ Najednou si povšimla, že stejně jak déšť přišel tak i ustal. „Asi tu budem muset zůstat.“

Pomalu zaklapla kapotu, pohlédla čelním sklem dovnitř, kde už se spící Amanda oddávala snění. Jemně se na ni pousmála, rozhlédla se a povšimla si, že jsou na vysokém kopci na kraji hor odkud bylo vidět, jak se v dáli rozprostírá celé město, jako na dlani. Sedla si na kamenný patník, pozorovala zhasínající a opět se rozsvěcující se světla, stále žijícího města a v hlouby duše byla šťastná za to, že auto přestalo jet a ona mohla být s Amandou. Po delší chvíly, kdy už se přemáhala nezavřít oči, nasedla do auta a  usla.

            Brzy ráno, kdy se ještě slunko schovávalo, za zalesněnými kopci jejichž údolí se schovávala v mlze, kdy se už i ptáci pomalu začali probouzet ze spánku a pískali světu svou písničku v autě vysoko v horách se probouzela z alkoholové párty i Amanda, seděla na místě spolujezdce a přes sebe měla přehozený plášť.  Podívala se do strany na spící Taru, chvíli ji pozorovala jak oddechuje, pomalu se k ni naklonila, ale uskočila, při tařině zívnutí. Dál ji mlčky pozorovala dokud se nevzbudila.

„Ahoj.“

„Ahoj, co se večer stalo?“

„Nic, jen jsi se opila, chtěli jsme odjet, ale autu se nechtělo jet.“

„To vim, ale potom co jsi šla zjistit čim to je, tak pak si nic nepamatuju.“

„Hned jsi usla a ten problém – špatná svíčka..... Jak ti je?“

„Tak slušně mě bolí hlava, ale na to jsem zvyklá. A co budem dělat?“

„Zavoláme od tebe z telefonu.“

„Nojo.“ Vystoupily ven a pokoušely se dovolat o pomoc.

„Sakra, není tu signál. Takže buď půjdeme pro pomoc, nebo tu počkáme.“

„Mě se nikam moc nechce.“ Tara se zadívala na silnici odkud přijíždělo auto.

„Podívej!“ Vykřikla a začala na auto mávat.

„Copak se stalo slečny?“ Otázal se mladík sedící za volantem zastaveného auta.

„Ale nemůžeme nastartovat.“

„To není problém.“ Zvolal a šel dívkám pomocí kabelů nastartovat. Obě poděkovaly, nasedly a odjely po horské svažující se silnici. Během cesty se mlha vystřídala s paprsky slunce, ale jinačími než jindy, takovými letními, které musí potěšit i ty největší mrzouty.

Projely městem až k Amandě domů.

„Tak a jsme tady...Pěkný dům.“ Pochválila Tara

„Jo, to je, ale je přítelův.“

„Aha.“

„Hele teď mětak napadá, co děláš v úterý odpoledne?“ otázala se bleskurychle Amanda.

„Nic, proč?“

„Já jen, že tou dobou chodím do parku odpočinout si od všechstarostí, tak kdybys chtěla....“

„Moc ráda!“ skočila ji do řeči Tara

„Tak v úterý! Měj se.“ Amanda vystoupila vzala si tašku a čekala, dokud Tara neodjede.

            „Konečně úterý!“ libovala si Tara, když se probudila do slunečného dne.

„Už jsem si myslela, že senedočkám, ale trpělivost přináší růže.“ Vstala, jako vždy, osprchovala se, nasnídala a do doby než měla vyjít na schúzku si četla humornou knihu u které se chvílemi válela po posteli, smíchy. A konečně se blížila hodina, na kterou se domluvila s Am. Popadla sbalenou tašku a vyšla do ulic velkoměsta.

„V jedenu u sochy.“ Dohodli se tenkrát v autě, ale u které? Park byl plný soch, jednoho místního umělce. Chvíli se rozhlížela až v dáli nad stromy uviděla vysoko trčící se jezdeckou sochu, vykročila směrem k houští, ve kterém se socha nacházela. Již z dálky uviděla nervózně posedávající Amandu, neustále koukající na hodinky. Jakmile přišla blíže všimla si ji, bleskurychle vyskočila a spěchala naproti Taře.

„Ahoj!“ volala na ni z dálky a mávala přitom rukama jak potrhlá.

„Ahoj, promiň, že jdu pozdě, ale nevěděla jsem u jaké sochy.“  

„To je v pohodě. Hlavně, že jsi dorazila ne?“ Amanda ji vzala za ruku a táhla ji na její oblíbené místo, někam mezi stromy, kudy vedla pěšinka, ze které po chvíli sešly do houští do prudšího kopečka, na němž byla mezi stromy schovaná skála, z níž byl nádherný výhled na celý park a široko, daleko na město jimž byl park obehnán. Tara nevěřila svým očím, už mockrát, parkem procházela, skály si nikdy nevšimla a nyní zjistila, že je to jediné místo odkud je vidět jediný kus přírody ve městě. Rozložily si deku, ale nakonec stejnak seděly, jen na sluncem vyhřátém kameni.

„Je to tu krásny, jak jsi na tohle místo přišla?“

„Jednou jsem se pohádala se spolubydlící, protože jednou když jsme byly pařit, tak  jsem se opilá líbala s jejim přítelem, to bylo ještě předtím, než jsem poznala Bena, odešla jsem z bytu a jen tak se poflakovala po městě až jsem došla až sem.“

„Aha, ale neříkáš to moc nadšeně.“

„Víš, pár dní potom co jsme se pohádaly jsme spolu pořád nemluvily, tak ji srazilo auto, čtyři dny bojovala v nemocnici o život, ale už ji nemohli pomoci.“  Tara se smutným výrazem ji jen tiše pozorovala, nevědala co říci, jako by najednou nemohla mluvit.

„Proto sem chodim každý úterý, je to takové moje prokletí, protože jsem se ji nestihla omluvit, teď bych za to dala vše!“ Am dovyprávěla smutnou historku a zadívala se do prázdna. Nastalo krátká chvilka ticha, jež ustála skotačením dětí na louce pod skalou.

„Už je to taky pár let. Ale život jde dál.“

„To jo……ale změňme téma. Co ty a Ben?“

„Milujeme se, máme jeden druhého. Co víc si přát?“

„Máš neuvěřitelný štěstí, žes potkala toho pravého.“

„Jo to mám….“ Odvětila nejistě Amanda

„No vlastně nemám.“ Dodala ještě rychle.

„Ne??“ Zajímala se překvapeně Tara.

„Ne to není ta pravá láska, tu pravou jsem promarnila už před lety.“

„S někým před Benem? S Tomym?“

„Ne s Tomym ne, ale s někym jiným, z dětství. Z mé strany to byla neopětovaná láska, myslela jsem, že nás tím zachráním. Mýlila jsem se, to už jsem ti ale říkala….až na ten konec. Řekla jsem, že jsem tě milovala. ….Lhala jsem….Pořád tě miluji, tak jako nikoho na světě! Když jsem s Benem, není mi tak nádherně jako s tebou.“

Tara na prázdno polkla, něvěděla co říct, co udělat. Chvíli si se zrychleným dechem prohlížela Amandin obličej, centimetr po centimetru, pomalu natáhla ruku k její tváři, pohladila ji po ni, přiblížila se svými rty k jejím, dokud se nedotkly a dlouze ji políbila. Amanda se nebránila, polibek ji opětovala a v hlouby duše litovala, že tentýž polibek před lety odmítla. Po chvíli jež jim připadala, jako nekonečné hodiny, po přemýšlení nad minulostí a přítomností, kdy konečně splynuly v objetí, se od sebe oddělily, hleděly na sebe a usmívaly se štěstím. Nemyslely na to co bude, ale na přítomný okamžik.

„Proč jsi mi to neřekla už dřív?“ nahodila zoufale Tara

„Pro stejný důvod, jako před lety, ze strachu názoru jiných. Ale ten den, co jsme přijeli z té přehrady jsem šla za jednou známou vše jsem ji řekla. Pověděla mi ať poslouchám jen své srdce a za to, že miluji ženu mě neodsoudí. Dlouho jsem váhala, ale teď vím jistě co chci!“ Dopověděla Am a opět Taru krátce políbila.

„Ale co Ben?“

„Už to ví, vše jsem mu řekla, i když jsem si nebyla jista, jestli tvá láska trvá, ale tak jako tak bych si nemohla vzít někoho koho nemiluji.“

„A co on na to?“

„Že mé rozhodnutí akceptuje, dlouho jsme si povídali a řekli se vše. Prý mě podváděl, ale když mi to řekl, byla jsem šťastná. Vim zní to hloupě…“

„Nééé! Vůbec to nezní hloupě, taky ti něco řeknu, bude to znít sobecky, jsem za to ráda….. Ale jsi si tím vším jistá? Abys toho později nelitovala!“

„Nebudu….nechci podruhé opakovat stejnou chybu!“ 

„Ale jak dál? Co budem dělat? Kde budem bydlet?“

„Sem do Dalasu jsem přijela jen abych utekla před minulostí, teď nemám důvod utíkat. Vzdala jsem se místa, kde jsem měla svou lásku. Chci to napravit!“

            Konečně obě dvě nalezly to po čem toužily – jedna druhou. Jejich rozhovor pokračoval. Mraky nad jejich hlavami se honili, po obloze slunko cestovalo kolem dokola, dokud se nezačalo ztrácet za obzorem. Večer se neúprosně blížil a od jihu se na obloze s tyrkysově modrou barvou, začaly objevovat první hvězdy.  Život se jim rázem zastavil. nevnímaly čas, ani chlad pozdního večera. Stejně tak i po západu slunce je nic netáhlo z tohoto překrásného místa. Nechtěo se jim odejít, rozhodly se na již chladnoucí skále přenocovat. Lehly si na deku přitulily se k sobě aby se zahřly a přitom si vyprávěly o všemožných příhodách, jež spolu zažily, či otěch které chtěly společně zažít. Spánek je však brzy utišil, společně s pocitem štěstí. Brzo ráno, kdy bylo slunce schované za šedivými, dešivými mraky, je probudily studené kapky vody, dopadající na jejich tváře.

"Prší."

"Hmm"

Rychle sbalily věci a spěhaly houším pryč Amanda se však zničeho nic zastavila.

"Proč vlastně utíkáme?" Tara se na ni ohlédla, krátce se zamyslela a pokrčila rameny. Amanda ji vzala za ruku a vyšly k domovu, za doprovodu dešťových kapek, bijících do listů na stromech.

            Během pár dní strávenýh v Tařně bytě se připravovaly k odjezdu domů. Chtěly odjet co nejdříve. Během těch několika dní se rozloučily s přáteli a mětem, jež pro obě dvě za posledních pár let sloužlo jako azyl. Nadešel čas odjezdu, již od brzkého rána nakládaly věci, do již opraveného Tařina prdítka a chystaly se k odjezdu. Amanda si však ještě vzpomněla na jednu neodkladnou záležitost, jež musela vyřídit.

"Taro, ještě si něco zařídim, za hoďku jsem zpět."

"V poho, nespěchej, máme čas a dej na sebe pozor."

"Jasně" stihla ještě zvolat Am při odchodu z bytu.

Cestou koupila v kvěinářtví kytici růží a vyšla směrem k parku, vyšla po cestiče skrze houší na skálu. Posadila se, rozhlídla se do kraje a pravila.

"Ahoj Hanah. Dnes sice není úterý ale je jiný den. Dnes končm s minulostí. Odjížím domů a pevně doufám, že jsi mi odpustila, protože je to právě teď ta hlavní věc co chci. Chodívala jsem sem, jen pro odpuštění, jitli to nepomohlo, tak si myslím, že ani nepomůže. Musím jít dál. Nikdy na tebe nezapomenu! sbohem."

Vstala odložla, květiny, jež celou dobu pevně držela v ruce a vrátila se se slzami v očích k Taře, kde společně dobalily posledních pár věcí, nasedly do auta a vyjely domů.

            Dlouhá cesta utíkala pomalu. Obě se těšily na své rodiny a výlenek v prvním patře. Auto zastavilo na ulici před uličkou, jež dělila jejich dětská království.

"Tak a jsme tu."

"Jo, jsme." Pohlédly na sebe s vážným výrazem.

"A co teď" Nahodila Tara.

"¨No půjdem dovnitř za rodiči a dáme tomu zatím volný průběh, nemyslím, že by bylo dobré ihned po přjezdu na ně takhle vybafnout."

"Asi máš pravdu." Tara vystoupila, protáhla se po zdlouhavé jízdě rozhlédla se po okolí a nahlédla zpět do auta, na sedíci Amandu.

"Ty nejdeš"

"Jo hned!" Nervózně vystoupila i Amanda.

"Tak jo, tak zatim."

"Počej!" Zastavila Am, odcházejíci Taru. "Půdem společně nejprve k vám, pak k nám ju?"

"Mno jak chceš" přešly ke dvěřím a zazvonily. V cukuletu se rozlétly dveře, ve kterýh stála Tařina matka.

"Miláču!" zvolala matka se převelice šťastným výrazem ji pevně objala. "Vrátila ses?!"

"Jo užna stálo a nikam už nepůdu."

"Jsem tak šťastná! Ericu!......Ericu! Tara je doma!"

"Tara?" Ozvalo se odněkud z domu a z pozarohu přispěhal Tařin otec s již zašdivělými vlasy, aby obejmul svou ztracenou dceru.

"Je tu semnou i Amanda."

"Amando? tys nám ale zkrásněla, málem jsem tě nepoznala!... Pojďte obě dál, udělám čaj a vy budete vyprávět." Všichni se přesunuli do obýváku, Amanda vedle Tary a začly vaprávět co a jak se událo, ne však otom z poslední doby, stím chtěli, ještě chvíli počat.

"A tak, když jsme se v Dalasu setkaly, začly jsme se vídat a rozhodly jsme se vrátit domů"

"To je skvělé zlatíčo a už jste byly u Amandinýh rodičů?"

"Ne ještě ne, ale půjdem tam za chvilku."

"Za chvilku!? Prosim tě mi tady počáme, amandiny rodiče ji taky určtě rádi uvidí. Popovídáme si později,....tak běžte už!" Dívky se tedy na nátlak matky obuly a vyšy na ulici.

"Tešíš se na rodiče Am?"

"Jo těšim!"

"Neříkášto přesvědčivě a působíš na mě dojmem, že se ti tam vůbec nechce."

"Po pravdě Mám strach, víc a víc z toho až jim budu muset říct o nás dvou."

"Neboj, máme spoustu času jim to povědět."

"Máš pravdu, tak teda pojďme."

Zazvonily a  čekaly, trvalo dlouho než někdo přišel odemknout. Klika klapla a dvéře se otevřely, stál v nich Amandin otčín. "Amando?! Co ty tu děláš"

"Vracím se domů" hezkou chvilku na sebe všichni koukali,

"Tak pojďte dovnitř." pobídl je s ne přliš velkou radostí a zavřel za nimi.

"Matka je v kuchyni, já musím ještě něco dodělat. Dopověděl a zmyzel. Tara nevěřícně koukala

"Tak to je teda přivítání."

"Víš já jsem tu po škole chvíli byla, nějak jsem se pak nepohodla s Martinem kvůli tomu, že jsem si nemohla najít práci. A už mě nebavilo poslouchat, že jsem neschopná. Tak jsem odešla. Byla jsem bez práce, bez domova a pak jsem potkala Bena."

" Ale proč jsi mi to neřekla?"

"Nechtěa jsem." Přešly dál do kuchyně kde knim zády stála Eva a něco kuchtila k obědu.

"Ahoj, mami."  Matka se otočla "Ahoj" obrátila se zpět k vaření.

"Ty jsi se vrátila?"

"Jo."

"Takže tu zůtaneš?"

"Nejspíš ano."

"Tak fajn!" To bylo poslední co ji pověděla. Tara, nemohla dál čekat a koukat, na trápící se Amandu, vzala ji za ruku a vyvedla ven do uličy, kde ji Am se slzami v očích skočila kolem krku.

"Neboj, to bude dobrý musíš jim dát jen trochu času."

            Uplynulo několik málo dní, od doby kdy se sevrátily zpět domu a začly si shánět práci. U Amandy doma se začla situace zlepšovat. Den co den ve společnýh, volnýh chvílích vysedávaly ve výlenku, jako před lety. Jednou večer si Tara již nedočavostí sezvala oba rodiče do obýváku. Posadila se naproti nim a začla povídat.

"Víte chtěla bych vám něco povědět..... Je to už dlouho, ale dříve jsem neměla důod a odhodlání vám to říct, teď ten důvod je." jen se usmála na nechápající rodič a v klidu pokračvala dál.

"Jsem lesbička." V očích obou rodiču bylo zřetelné zděšení.

"Víte právě s někym jsem. Nebudete tomu věřit, ale je to Amanda. Proto jsme se vrátily. Jsem moc šťastná, že jsme spolu, jen jejiné mi chybí. ...Vaše požehnání. Pokud budete proti, v což ze srdce nedoufám. Tak chci aby jste věděli, že vás budu mít pořád ráda. ... A to je vše co jsem vám chtěla říct." Všem se hlavou honilo spoustu myšenek.

"Jak dlouho sis připravovala tuhle řeč?" přerušil ticho Eric s ledově klydný hlasem.

"Dlouho."

"Je to vidět.... a musim říct, že se ti povedla. A tyky ti chci něco povědět." Na okamžik se odmlčel, pousmál.

"Pořád jsi moje malá hočča a nic to nemůže změit. Pojďke mě!" Roztáhl ruce, aby mohl dceru obejmout. Tara vstala a se slzami v očích ho objala. Vstala i matka, která se přidala.

"Jsem moc ráda, že jsi nám to řekla a jsem ráda, že jsi moje dcera." za okamžik, co se všichni uklidnili a dále pokračvali v rozhovoru oni a Amandě. Oba rodiče naslouchali a byli rádi, že je Tara šťastná.

            Dalšho dne se měla Amanda pro Taru stavit. Ta sotva zazvonila, hned ji po otevřní dveří na krk skočla Tařina matka.

"Dobrý den." Zvolala v již těném obětí. Nechápala co se děje, jen vyjeveně zírala.

"Pojďdál! Tara ihned přjde." Neuběhlo dlouho a ze schodů se přiřítila Tara.

"Tak jdem! Zatim mami!"

"Mějte se holky!" chvíli šly, když v tom

"Poslyš Amando." Zastavila se Tara. "Včera jsem to pověděla rodičum."

"Ale, ale.... proč" vyhrkla přkvapeněAmanda.

"Aby to věděli...... Vadí ti to?" otázala se při pohledu na Amandin zděšený obličej.

"Teď to řeknou našm. A ti si budou myslet, že to nedokážu říct sama."

"Neboj, poprosila jsem je, aťsi to nechají pro sebe. Že jim to chceš říct sama."

"Tak to jo. A jak? povídej! Co se dělo? Dopadlo to dobře?"

"Víc než to!"

"Aha, proto mi tvoje máma hned skočla kolem krku." Obě vypukly v záchvat smíchu a odešly směrem do města nakupovat, i když hlavní důvod byl takový, aby spolu mohly být. Amandě to nedalo a zbytek dne se v hlavě sama sebe pokoušela přemluvit o přiznání se rodičům.

"Musíš Am!" šeptal ji první hlas, ale druhý. "Chceš aby tě zavrhly?"

"Ale tvá láska k Taře je větší, než zklamání rodičů."

"Třeba jsi se spletla, nejsi lesba, třeba ji nemiluješ, jen si to myslíš"

Vyvracela si v mysli, i když věděla, že to tak je. Musela to udělat.

            Uběhlo pár dní, byl večer a Am s rodiči zrovna večeřela.

"Chtěla bych vám něco říct." Pravila s příliš velkou nejistotou, díky které se po střetnutí pohledů s oběma rodiči, rozmyslela.

"Co potřebuješ?"

"Nic, nic... nějak mi to vypadlo." odvětila, Martin na ni pohlédl, zamračeně zakroutil hlavou a dál se věnoval večeři.

            "Taro!" šeptala Am za pozdní noci do Tařina okna, ve kterém se během chvilky objevila. Celá rozespalá, rozcuchaná v bílé košilce, zívajíce se zajímala co se děje.

"Stalo se něco?"

Měsíc byl zrovna v úplňku, tak že ozařoval celé město.

"Já jim to nedokážu říct."

"A proč bys to nedokázala?"

"Dnes jsem to zkusila, alerozmyslela jsem si to."

"Prosim tě, hlavní je že jsi se vůbec oto pokusila. Ať jsi jakákoli a ostatní tě za to odsuzují, nebo tě uráží pořád zůstaň taková jak jen ty uznáš za vhodné. To jsou slova paní Brownové....Neboj! Budu pořád stebou."

"Díky."

"Nemáš proč děkovat, neříkám to z lítosti, ale proto, že tě miluji."

            Několik dní poté co Tara vyslovila tato slova, přišla pro ni další rána.Tařin otec, měl srdeční příhodu, jež nepřežil. Taru tato situace dosti zmáhala, jedinou útěchou v počátečních chvílích, bez milovaného otce, byla pouze Amanda..

"Vzpomínáš si na náš, nedávný noční rozhovor? Žes mi to neřekla z lítosti, ale protože mě miluješ."

Tázala se Am, dřímajíc Taru v náručí, před branou hřbitova.

"Ano, vzpomínám."

"Tak chci ayb jsi věděla, že já jsem tu jen pro tebe, ne z lítosti, ale protože tě miluji a chci abys byla opět šťastná. Udělám cokoli, aby jsi jí zase byla."

"Miluju tě." zašeptala ji Tara do ucha a přitiskla ji ještě více ve svém objetí.

            Amanda zapomněla na své problémy a snažila se vyřašit ten Tařin. Vzpomínka na otce se pomalu začaly ztrácet a život začal jít dál, ikdyž bez táty, byly Tara i její matka Monika po pár měsících opět mezi živými myšlenkami, než mrtvými vzpomínkami.

            "Taro! Taro!....Mám práci!" Ozýval se odněkud z uličky pod oknem amandin hlas.

"Vážně?" Radovala se taktéž i shlížející Tara.

"Jo, budeu sekretářka, ředitelky naší bejvalý základky."

"Tak to je super. To musíme oslavit!"

"To by bylo fajn. V kolik?"

Tara pohlédla na hodina na moment se zamyslela, než znovu shlédla do hlubiny uličky.

"V sedm? Ještě si musim dodělat matiku, budu mít zkoušky."

"Jo v poho, tak v sedm. Pa!"

"Pa!" stihla ještě křiknou, než běžící Amanda zaběhla do domu. Chtěla jít rovnou do pokoje, z kuchyně však zaslechla hlasy matky a Martina.

"Hádejte co!:"

"Co?"

"Mno hádejte!"

"Hráblo ti." zasmál se Eric.

"Mám práci. Sekretářka ředitelky, naší bejvalý základky."

"Fakt?"

"Tak to je skvělý. No vidíš, že to jde." Usmál se Eric a jemně Am poplácal po zádech.

Ještě chvíli snimi pobyla a odešla se připravit na večer.

            V sedm se sešly v uličce a vyšly do místního klubu Palermo, oslavit Amandino nové zamněstnání a trochu se pobavit.

"Tak jsem jim řekla, že mam práci a byli dost rádi. Eric mě polácal po zádech, máma se zase usmála, když má pořád ty migrény, tak ji moc často do smíchu není."

"Bomba!"

"Viď. Hned mám o trochu víc odvahy, jim to říct."

 "Ty bys mohla být básník! :-) ale jinak taky dobrá zpráva...Na!"

Pobídla Amandu půlitru piva.

"Ne. Vždyť víš jak pak vyvádim."

"No právě, že vim. Tak pij!"

Amanda se jen zakeřně podívala a napila se alkoholu.

            "Ale já myslela, že ty mě potáhneš domů."

Smála se Amanda opilé Taře, kterou podepírala, aby nespadla na chodník, při ceztě nazpět z nočního tahu.

"Ale mno tak...škyt... vždyť jsem v pogoděěěě!!!" Vykřikla Tara padající společně s Am, k zemi.

"Jsi v pořádku?" zajímala se starostlivě Am smějící se Tary.

"¨Jó! Chtěla jsem si sice lehnout, ale ratči do měkýýho!"

"jó jasně!" Vysmívala se ji neustále Amanda. Dotáhla ji až domu, kde pomohla Monice ji křísit.

"Ty prase! Takhle se zřídit." Křičela na své již spící dítě.

"No není blbá?!"

"Člověk si potřebuje jednou za čas trochu přihnout. Ona mě nedávno taky křísila."

"Jo? Ale stejně tě vytáhla chlastat ona, stějně jako dnes co?"

Amanda se jen uculila a začala si s Monikou povídat o různých věcech, přičemž hlídaly Taru aby byla v klidu.

"A co rodiče? Už jsi jim to řekla?"

"Ještě ne, ale chci..... :-( škoda, že nejste moje máma."

"Proč? Vždyť máš dobrou, hodnou maminku."

"To ano, ale vy mě chápete."

"A jak víš, že ona by tě nepochopila?"

"Protože jsme otom už mluvily, kdysi dávno a nebyli z tohoto témata moc nadšeni."

"Ale ty za to přeci nemůžeš!" Buď tě přijmou takovou, jaká jsi, nebo,teď mi promiň - by byli úplně vypatlaný!....No co se tak uculuješ? Tohle slovo mam od Tary a mysli, že právě teď se hodí. Nic za to nedáš, když jim to povíš."

"Máte pravdu." Odvětila pohlédla na Taru a budík na jejím nočním stolku.

"Budu už muset jít."

"To je v pořádku, já už se oni postarám."

"Jo, dobře. Mějte se krásně a díky za radu."

"Já děkuji tobě. Dobrou."

            "ááách!" probudila se Tara do zataženého dne s nehoráznou opicí. "Co se zase stalo?"

rozhlédla se po prázdném pokoji, vstala a vydala se po schodech do přízemí, kde v obývacím pokoji seděla máma objímající přitom pláčící Amandu.

"Co se děje?"

Obě ženy na pohovce leknutím až nadskočily.

"Taro!" křilka Amanda, přiběhla k ni a pevně ji obejmula.

"Co se stalo?"

"Já...já... vše jsem jim řekla." vykoktala zesebe a začala vyprávět....

            ****

            Bylo už pozdě. Hodiny ukazovaly jedenáct hodin a rodiče ještě koukali na televizi. Po pár sklenkách alkoholu a radě Moniky tařiny matky se rozhodla přiznat. Jedinečná příležitost. Vešla do pokoje, posadila se do křesla a krátký okamžik sledovala i pro rodiče nudnou zábavní show.

"Chci vám něco říct."

"Povídej!"

"Jsem lesba!" vyhrkla zesebe, aby to v sobě nemusela dále dusit. Oba zbystřeli a Martin ležící na gauči se až posadil.

"Prosím?"

"Tys neslyšel?"

"Jo slyšel, ale chci to slyšet ještě jenou."

"Jsem na holky."

Nastala krátká chvilka ticha.

"Děláš si znás legraci? Dneska je Apríl?"

"Ne není a legraci si nedělám."

"Ale to přeci nejde!" Zvýšil Eric hlas,Amandu jeho odpověď znejistěla.

"Jak nejde?"

"Jak? Jak? Prostě... co si onás pomyslí ostatní?!" Tato odpověď změnila její nejistotu ve vstek.

"Takže je ti názor ostatních přednější než já?"

"Holčičko, jaký sis to udělala, takový to máš!"

"Cože?! Takže já můžu za to, že jsem lesba?"

"A kdo jinej za to může?"

"Geny!"

"CCc Geny!"

"Mami?" Obrátila se na Evu s vykulenýma očima.

"Matku do toho netahej!" Vykřikl, Amandy zrak však stále spočíval na jéjí tváři. Ale matka jen sklopila hlavu a ji bylo jasné, že se jako vždy přiklání k jeho názoru. Obrátila se zpět k Martinovi s výhružkou.

"Buď mě přijmete, takovou, jaká jsem, nebo odejdu."

"Tak fajn, můžeš si sbalit."

S touto odpovědí Amanda nepočítala, ze srdce doufala, že to dopadne jinak. Její vstek byl větší, než zklamání. Chvíli nevěděla co si počít, nakonec rychle prošla pokojem přes chodbu rovnou ven. Praštila domovními dveřmy a s pláčem odběhla do tmy.

            ****

            "A pak jsem šla za tvou mámou."

"To bude dobrý. Zůstaneš tu s námi a on časem dostane rozum a zjistí, že udělal chybu."

"To si nemyslím...."

Monika stále sedící na gauči je pozorovala a dle jejího výrazu v obličeji soudě nad nečím v mysli bádala...

"Proč časem?" Otázala se jich. Obě na ni nechápavě pohlédly.

"Oblečte se. Půjdem."

"Kam?"

"K amandiným rodičúm."

"Né, to né" Bránila se Amanda.

"Neboj, nic nebudeš muset říkat, ani je poslouchat. Jen chci abys tam byla."

Am přykývla na souhlas. Během několika málo málo minut byly připraveny k odchodu.

            "trrrnTrrrrn" Dveře se otevřely a Eva pohlédla na tři tváře stojící v uličce.

"Potřebuju mluvit s tvým manželem a chci abys byla u toho."

Eva nechápala, ale pobídla je dovnitř a při pohledu na Am odvrátila zrak.

"Běžte do obýváku."

Tam seděl Martin v křesle a četl noviny.

"Martine?" Upozornila ho Eva na příchozí návtěvu. Ten si sundal brýle a odložil noviny.

"Co se děje?" Otázal se zaskočeně, mračící se Moniky.

"Co se děje?....Dobrá otázka. Přišla jsem vyřešit včerejší záležitost a podle tvého výrazu i jednu starou nevyřešenou záležitost."

"Né počkej!" Snažil se ji umlčet, všichni přítomní jen nechápavě poslouchaly. Jediný kdo něco tušil byla Tara.

"Mami ne."

"Já vím co máš na srcdi andílku, ale jinak to nejde."Monika se pohlédla zpět k Martinovi.

"Říkáš - co by si ostatní pomysleli, kdyby byla moje dcera lesba. Ale napadlo tě, kdyby ostatní věděli, žes podváděl svou ženu?"

Amanda a Eva nevěřily svým uším z toho co slyšely.

"Kdyby nás tehdá neviděla Tara, bylo by vše úplně jinak a já bych podváděla svého manžela dál. A to jen díky ní. Tak si to přeber, proč trestáš svou dceru, za to, za co nemůže a nepotrestáš sebe za své, mnohem horší chyby?"

Na moment se odmlčela a zničený Martin byl bodán pohledy všech přihlížejících.

"Pojďme holky, jdeme." Pobídla je Monika a zanechala Martina napospas Evě.

            "Proč jsi mi neřekla, že můj otec podváděl mou mámu stvou?" otázala se Am Tary poté co vyšli do uličky.

"Nechtěla jsem ti ublížit. Chtěla jsem tě ochránit."

Odpověděla s pláčem Tara tušíc, že Amanda její čin nepochopí.

"Bylo to tehdá, jak jsem u tebe spala a šla pro ten dopis."

"Tak proto jsi byla tak nešťastná?" :-(

"Chtěla jsem tě ušetřit, toho co jsem prožívala já."

"Neplač! To je v pohodě, jsem ráda. Už proto, že se to teď hodilo." Pravila s úsměvem a slzami v očích zároveň.

"Zůstaneš unás a konečně budeme spolu."

            Několik dní byl klid, Amanda si vzala dovolenou a společně s Tarou vyléhávaly celé hodiny na posteli, četly si, povídaly a mazlily se.

"Amando, návštěva."

"Kdo to asi bude?" zajímala se ironicky Amanda

"Tak běž!"

"Ani mě nehne! Skončila jsem sním. Nechci ho vyslechnout jako on mě." Tara zklamaně sklopila oči.

"Tak teda jo. Jsi hrozná víš to?!"

Sešla pomalu po schodech dolu, kde v domovních dveřích stál Martin.

"Můžeš na chvíly?"

"Jo." Obula si boty a vyšla sním ven před dům.

"Tak co potřebuješ?"

"Nevím, kde začít."

"Hmm, tak to máš blbý!"

Martin se z hluboka nadechl a začal.

"Vim, neprávem jsem tě odsoudil, udělal jsem hroznou chybu, že jsem podvedl tvou matku....Odjíždím! Matka mě vykopla..."

"Divíš se ji?"

"Ne, ani ne. Nevím co dál říct."

"Nic říkat nemusíš, přišel jsi dobrovolně, tak není co řešit....Jediný co ti já povim je....... Zklamal jsi mne. Ublížil jsi mě a mé matce....Byls jako můj otec!" křikla na něho.

"Snad mi to jednou odpustíš. Zbohem" Otočil se odešel několik kroků před Amandin dům, nasedl do auta a odjel pryč. Amanda přemýšlela co dál. postávala na chodníku, její matak tam byla samaměla bys ní promluvit, šla tedy za Monikou. Otevřela dveře a zkuchyně zaslechla tiché vzlykání.

"Mami?!" Přepadla sedící Evu s obličejem v dlaních.

"Amando?" Vstala a spěchala obejmout svou dceru.

"Promíň zlato, promiň!"

"Už je to v pohodě."

Myslela jsem, že ví co je pro nás dobré, ale on myslel jen nasebe. Jak jsem mohla být tak hloupá?!"

"Mami, to je OK."

"Zlatíčko, mě nevadí, že jsi taková jaká jsi. Miluji tě, ale věřila jsem, že měl Eric pravdu. Promiň!"

            Neuběhla dlouhá doba a tařina matka si našla nového muže, ke kterému Tara jako malá chodívala do statku pro mléko. Amandina matka prodala dům, aby zapomněla na zklamání, které zde utrpěla. Vrátila se zpět do svého rodného kraje, kde ji přestaly trápit migrény, Tara úspěšně dostudovala dálkově matematiku a Amanda konečně našla klid ve své nejistotě.

            Společně se přestěhovaly do vlastního bytu vysoko do kopce, do svého společného království s jedním obrovským arkýřem s mnohem krásnějším výhledem, než z jejich dětských. Bylo odtamtud vidět daleko, dokonce i oceán a slunce? Slunce se již neschovávalo za obrovské věžáky, ale putovalo nad nimi jako strážný anděl.

 

---