Ostrov časů

            Ostrov Časů

 

            Kapitola 1. - Zklamání

 

            Jednoho deštivého, podzimního večera, kdy by jste touto dobou asi marně hledali list na stromně se vracel Daniel domů z práce. jeho život byl poslední dobou příliš stereotypní a žádné vyhlídky na změnu, nebyly v dohledu. Již od dětství měl v sobě ducha dobrodruha a poslední dobou, kdy ráno jen vstal, šel do práce a večer se vrátil zpět domů, se staly  "zasranou rutinou". Jinak by se dalo říci, že jeho manželství se Sunny, která na něho čekala doma, je šťastnější, nebo spíš bývalo. jednoho už prostě nemohl konat své každodenní pravidla a i když Sunn bezmezně miloval začal si románek se svou kolegyní. ihned se mu zdálo, že život má větší cenu, avšak právě toho podzimního  dne na něho přišla řada. a on měl zaplatit dluh. Někomu se bude zdát, že je to spíše odměna, ale opak je pravdou.

"Ahoj miláčku už jsem doma!" zvolal, když vcházel do maličké verandy, kde si sundal kabát a šel dál do kuchyně. Vždy touto dobou zde našel Sun, připravovat večeři, ale dnes tu bylo prázdno.

"Sunn?"  Zakřičel otázale do bytu, přešel do obýváku, kde v křesle seděla a kouřila.

"Stalo se něco? ,,, Tys zase začala kouřit?" Sunn potáhla z cigarety, zakývala hlavou a típla oharek do popelníku.

"Tak copak se stalo?" Dan k ni přešel blíž a chytil ji za ruku.

"Pusť mě!" křikla na něho, Dan raději ustoupil a usadil se do křesla naproti ní.

"Vím o ni."

"O kom?"

"Přesně tohle jsem věděla, že budeš zatloukat." Pravila se zvýšeným hlasem. "Co mi k tomu řekneš?" otázala se ho, teď však s klidným až beznadějným hlasem, se slzami v očích.

"Nevím co říct."

"Když mi nemáš co říct, tak já tobě taky ne." Zvedla se chystala se k odchodu, naposledy se k Danovi otočila "A pokud tě zajímá odkud to vím, klidně ti to řeknu. Kdo tě prásknul. Byl jsi to ty sám!" Z kapsy vytáhla obálku  hodila ji na stolek a odešla pryč z místnosti. Danielovi hned bylo jasné, že jsou to fotografie, které se svou milenkou nafotili. Chvíli na obálku zíral, sebral ji ze stolu a vzteky jí mrštil do hořícího krbu, kde se pomalým plamenem pálily. Chtěl změnu ve svém životě, ale ne zas takovou, jež ublíží těm, které má rád. Sedl si na zem ke krbu a mlčky pozoroval plápolající oheň. Později, když se chystal ke spaní, zjistil, že dveře ložnice jsou zamčené. Nic neříkal, věděl, že tím by se situace ještě více zhoršila. Šel zpět do obýváku a ustlal si na gauči. Druhý den ráno zjistil, že zaspal, ale nikam nespěchal. Vzal telefon, zavolal do práce, že si bere volno. Chvíli jen posedával a utápěl se v myšlenkách, zvedl se a první místo kam zamířil, byla ložnice. Už bylo odemčeno, ale Sunn byla pryč. Šel tedy do kuchyně, kde na stole ležel vzkaz.

"Jela jsem k mámě. Až se vrátím, promluvíme si. jen tě prosím o jedno, nejezdi sem. Sunn"

Daniel vzkaz zmačkal a hodil do koše. rozhlédl se po bytě, který najednou zel prázdnotou. jak se říká člověk neví co má dokud to neztratí. Dlouho chodil sem, tam, minuty se vlekly jako hodiny, prohlížel si každou věc, až v jedné ze skříní objevil staré fotografie z dovolené, Byly to už tři roky co nikde nebyli a v tu chvíli mu došlo, že milenka, nikdy nebyla osvobozením od stereotypu. Dlouho nepřemýšlel, aby uznal, že se vlastně vždycky měl dobře měl ženu, která na něho doma čekala s připravenou večeří a hezkým úsměvem na tváři. ihned běžel k telefonu, aby zachránil co se dá.

"Gito? Daniel... musím ti něco povědět. Vím, že to není správné po telefonu, ale...mezi náma to musí skončit!...Mrzí mě to. Nechci ti ublížit, ale prostě to musí skončit! Jak hajzle? Věděl jsem že to nepochopíš. Chci zůstat se Sunn. ...Gito?"  položil sluchátko a bylo mu ještě hůře, než předtím, sice s Gitou byl konec, ale co Sunn? Bude se k němu chtít vrátit? Stále si prohlížel fotografie a přemýšlel, jak to zpravit. Vyhlídky na to, že se vše vrátí do normálu byly nemyslitelné, ale co jiného mu zbývalo pokud ji chtěl opravdu získat zpět, stále ji miloval a nechtěl ji ztratit. Další den už šel normálně do práce. Normálně? Celou dobu trpěl, ať už z výčitek kvůli Sunn, tak i z Gitina neustálého pronásledování . Po úmorných hodinách, konečně přišel čas jet domů. Spěchal tak rychle, jak jen mohl, aby spatřil Sunn. vešel do bytu a rozhlédl se, všude bylo hrobové ticho a tma. Daniel jen zakroutil hlavou, přešel do ložnice, kde sebou sekl na postel a usnul vyčerpáním. Dny míjely a den co den úplně stejný a on začal litovat, že dřívější stereotyp, by ihned bral zpět. Hodiny čekání, vzpomínání, přemýšlení začaly jeho stav zhoršovat. Přestal se česat, holit v práci, když si na jeho zjev začali stěžovat jeho kolegové které považoval za přátele, ten tlak už nemohl dál vydržet. Sebral se a odjez za Sunn. jízda plynula, rádio, které bylo celou cestu vypnuté, nahrazoval drnčivý zvuk motoru. Až se konečně dostal tam kam měl namířeno. Zastavil před domem Suninych rodičů, vystoupil, chvíli se rozhlížel po okolí, když vtom se otevřely domovní dvéře. Vyšla ven samotná sunnina matka, spěchajíc k Danielovi.

"Ty bastarde! Padej odsud, nebo zavolám policajty!" přišla k němu, napřáhla se a vší silou ho udeřila."To máš za to, žes ublížil mojí holčičce!"

"Chci si sní jen promluvit!"

"Ale ona s tebou ne!"

"Mami!"

Oval se její hlas, Daniel se za ním otočil a ve dveřích spatřil Sunny s děsivým výrazem z jeho zevnějšku.

"Snad sním nechceš odjet!?"

"Chci ho jen vyslechnout."

Matka na něho pohlédla výhružným pohledem a odešla zpět do domu. Sunny přistoupila blíže.

"Tak cos mi to chtěl?"

"Vrať se domů!" odpověděl zoufale Dan

"Ale já už jsem doma."

"Chtěl bych to napravit. Dát do pořádku."

"Už by to ale nebylo jako dřív."

"Já vím.....já vím Tebe asi nezajímá proč jsem to udělal, že?"

"Ne ani ne."

"Dobře. Vše na co jsem se chtěl zeptat, jsem se zeptal."

-nasedl do auta, nastartoval, když vtom zaslechl klepání na okno.

"Tak proč jsi to udělal?"

Vypnul motor a pohlédl na Sunn.

"Nepřišlo ti, že byl náš život poslední dobou stereotypní?"

"Vždyť o tom to je. Tak to chodí všude."

"Ne není. Vždycky jsem měl dobrodružnou povahu. A hledal jsem způsob, jak si zpříjemnit život. Když jsem viděl tebe, připadalas mi šťastná. Chtěl jsem být taky a pak se objevila Gita. Hned měl život šťávu, ale když jsi odjela, přišel jsme na to že to ty jsi ta kdo mě drží nad vodou."

"A to nebyl jiný způsob?....Musel to být zrovna tenhle?"

"Ani nevíš, jak mě to mrzí....vím, že mi už nevěříš, ale už jsem to skončil. A chci náš vztah zachránit."

Pravil se slzami v očích.

Sunn na něho zamyšleně koukala.

"Potřebuju čas."

"Máš ho tolik, kolik potřebuješ."

Sunn odstoupila od auta a vrátila se do domu. Daniel měl pocit, jako by ho navždy opustila. Nastartoval a vrátil se domů. Do práce už nešel, ale zamířil rovnou do bytu. Sotva stačil odemknout dveře začal řinčet telefon. Rychle k němu doběhl a zvedl sluchátko. "Prosím?"

"Dane to jsem já Sunny. Mluvila jsem s mámou je proti, ale miluju tě a zároveň nenávidím. Zkusím to, ale vše se teď bude muset změnit."

"Ať změní. Hlavně, že se vrátíš."

Další den se Sunny vrátila, tak jak slíbila.

"Vítej doma!" Přivítal ji Dan těmito slovy. Pomohl ji vysvléct z kabátu a odložil jej na věšák. Sunny nic neříkala a bezduchá se odebrala do kuchyně. Daniel věděl, že to chce čas a uvážil, že nejlepší by bylo nespěchat. O měsíc později se však, za tu dobu moc nezměnilo. Pořád panovalo napětí, komunikace sice byla lepší, ale i její radost ze života zmizela. Daniel dlouho přemýšlel jak to udělat aby opět byla šťastná. Vzpomněl si na fotografie z dovolené a ihned věděl, jaký bude další krok.

"Sunn....co bys řekla na to kdybychom jeli na dovolenou.?"

"Dane...."

"Nic neříkej!" skočil ji Dan do řeči. "Dlouho jsme nikde nebyli a myslím, že by nám to oběm prospělo."

"Takovýhle věci, nic nezpraví."

"To nejspíš ne, ale na odreagování dobrý."

"Tak zkusit to můžem."

O týden později odletěli společně na "Tajuplný ostrov"

           

            Kapitola 2. - Tajuplný ostrov

 

            Byl to menší ostrov nacházející se uprostřed tichého oceánu s troskami prastaré civilizace, ne však tak známou, jako například Egypt, Mezopotámie, Inky či Aztéky. Začátek dovolené se začal jevit, jako účinný při řešení jejich problému. Po ubytování dlouho seděli na balkóně a kochali se překrásným výhledem na část ostrova, na něm bílé pláže a moře, nad kterým zapadalo slunko. Napětí posledních dnů rázem opadlo. I když už byla skoro noc dívali se stále po okolí. Ze strachu? Podívat se jeden na druhého a nechat nabrat opět stres? Nebo je opravdu uchvacovala noc? Nic nebylo vidět, pouze světla barů na pláži a hvězdy na obloze.

„Asi půjdu spát.“ Oznámila Sunn, pohlédla na něho a na její tváři se vyrýsoval jemný úsměv, ale odešla rychleji, než jej mohl Dan spatřit. Ten dál zůstal sedět na balkóně a poslouchal hudbu, ozývající se od pláže. Dlouho přemýšlel a cítil obrovskou úlevu, že je opět trochu šťastná. Doufal v jednu věc a to takovou, že ji dobrá nálada zůstane i doma a že to není jen tropickým ostrovem.

„Dobré ráno!...Vstávej, nejsme tu kvůli spaní! Jde se na obhlídku!“

„Cože?....“ Sunn pohlédla na hodinky.

„Vždyť je půl sedmí!“

„No právě, tím víc toho stihnem.“

Sunn trvalo několik minut, než se vyhrabala z pohodlné postele, oblékla, aby mohli vyrazit na výlet.

„Tak co? Půjdeme se nejdřív podívat po letovisku, nebo do toho bájného města?“

„Zkusme to město. Jsem na něj docela zvědavá.“

Cestou si ve stánku zakoupili mapku města, měli však pouze v němčině.  Že Dan uměl německy.

Netrvalo dlouho než prošli pěšinou do džungle a dorazili k první památce. Byla to obrovská díra v zemi obstavěna kamennými pilíři.

„Co je to?“

„Počkej.“ Daniel rozevřel prospekt a na moment se do něho začetl.

„Lázně – v dávných dobách nazývané Litury. Podél delší strany vedlo na dno schodiště. Po kratších stranách byly další nezakryté prostory, jež jsou v dnešní době bohužel zasypány. Na samotném dně jsou na několika místech viditelné původní mozaiky odkryté archeology v roce 1998. Vše je v původním stavu.“

„Zajímavý….. podívej co je to támhle?“

„Kde?“

„ale nic, asi jsem měla vidinu.“

„Ještě kousek a budem tam.“

„hmm.“ Přikývla mu a následovala ho po dlouhé pěšině. Najednou se před nimi objevila mlha bílá jako mléko.

„Vidíš to? To maj asi pro turisty“

„Myslíš?“ nejistě se rozhlédla po okolí a podivná mlha ji naháněla husí kůži.

Prošli skrz, asi jen tři kroky, mlha společně s hustou džunglí zmizela. Jejich pohled však směřoval dopředu. Obrovské stavby podobné pyramidám, hodně novým pyramidám, kolem kterých se pohybovalo spousta lidí, možná stovky.

„Jak to tak skvěle opravili?“ Žasl Dan, ale Sunn se to nezdálo stejně jako mlha, jež před okamžikem zmizela.

„To je divný v tom letáku bylo, že vše je v původním stavu.“

„Třeba je to tam naschvál a tohle je překvapení….Pojď zeptáme se někoho jak to tu chodí.“

Dan stále svíral Sunnitu ruku, tak že ji skoro táhl. Když však došli ke skupince lidí, do jednoho se rozprchli.

„Počkejte.“

Dan ji táhl dál, mezi dav lidí, který se před nimi otevíral a za nimi opět uzavíral.

„Prosím vás, jak to tu chodí?“

Muži, ženy a děti oděni pouze do roušek a na obličeji pomalovaní barvami, jeho slovům nerozuměli a jen vystrašeně koukali.

„Asi to budou místní převlečení za domorodce aby pobavili návštěvníky.“ Pomyslil si Dan a svou myšlenku svěřil i ji.

„Já si to nemyslím.“

„Podívej – tenhle ostrov je obydlený moderní civilizací, kde by se tu asi vzali tihle domorodci?“

„Možná ti přijdu divná, ale myslím si, že jsme se nějak dostali do minulosti.“

„Ale prosim tě, jak bychom ………“

V tom jejich rozhovor přerušilo hlasité troubení, jehož zvuk se odrážel od budov. Dav se před nimi rozestoupil a nově vytvořenou uličkou k nim přistoupil postraší muž snědé pleti, malé postavy s čelenkou s brky nějakého pralesního opeřence. Přistoupil blíže a začal hovořit. Dan ani Sunn jeho řeči nerozuměli, ale s očekáváním naslouchali a čekali co se bude dít dál. Muž domluvil, poklekl a sklonil se k zemi. To samé udělal nevídaný dav. Oba se nevěřícně rozhlíželi po okolí a nyní už i Dan přemýšlel nad tím, že by se skutečně nacházeli v minulosti, kdy se bájná civilizace teprve rozrůstala a chlubila se svou krásou….Malý okamžik nastálo naprosté ticho, všichni vstaly, starý muž ustoupil stranou a dav opět vytvořil novou uličku směrem k jedné z pyramid. Stařík je pokynem ruky pobídl, aby šli. Nikoho z nich nenapadlo protestovat, vykročili v před pomalými kroky, pozorovali kolem stojící domorodce s očekáváním případného útoku, který spíše nehrozil, poněvadž domorodci měli větší strach než oni dva dohromady. Postupovali dále, po schodech pyramidy, schod po schodu, neodvážili se otočit, až konečně dorazili na vrchol neubránili se pokušení. Obrátili zrak směrem dolu, kde mohli nyní vidět celou početnou skupinu lidí, jak se opět sklání k zemi. Z malé svatyně za svými zády se ozvaly kroky, jež je vyrušily ze shlížení. Ze tmavého vchodu vyšli nějací kněží, jež je pobízeli ke vstupu. Váhání tížilo oba dva, ale nezbyla jim jiná možnost. Procházeli tmavou chodbou, která byla vždy po pár metrech osvětlována pochodněmi zasazenými na každé straně. Chlad se střídal s jemným závanem ohřátého vzduchu od ohňů. Chodba se  začala prudce svažovat, schody jež vedly do neznáma byli již prošlapané a na jejich konci se před nimi rozprostřela obrovská místnost. Všude na stěnách byly malby a s nimi i velký počet prapodivných soch, jež každá držela pochodeň, takže celý prostor zářil, jako osvětlený slunečními paprsky. A uprostřed toho všeho stál obřadní stůl. Dosud nechápali co od nich domorodci chtějí, ti venku se k nim chovali, jako ke králům, či bohům. Mělo to být přátelské přijetí? Opak byl pravdou, jakmile se jejich kroky dotkly mozaikové  podlahy, přiběhli k nim kněží, kteří je pevně drželi a táhli k obřadnímu stolu, ale v tu chvíli bylo jasné, že je to obětní kámen. Dana drželi na místě, Sunn však táhli k oltáři položili ji a čekali. Sunn se za všech sil bránila škubala, kopala, drápala avšak bez výsledně. Dan v sevření křičel ať Sunn nechají, najednou se z jiné tmavé chodby vynořil další člověk oděn do bohatých šatů. Byl to nějaký šaman, který je měl obětovat bohům. Přistoupil k ječící Sunn, pozvedl ruce, pohlédl k nebi a začal něco žvatlat. V tom se Danovi podařilo vyškubnout jednomu z nepřátel a rychle se pokusil zbavit i druhého protivníka, podařilo se mu to ihned, protože kněží neovládali žádné obrané chvaty. Rychle přeběhl k Sunn dostat ji z nebezpečí. Prvního sundal lehce, druhý však útok opětoval a Praštil Daniela, nakonec se však podařilo přemoci i posledního. Šaman strachy prchl do chodby odkud přišel, prchali za nim před probírajícími se kněžími. Chodbami a schodišti, dokud se v dálce před nimi neobjevilo denní světlo. Byli na okraji džungle, šaman , který jim nevědomě pomohl na svobodu zaběhl do města a volal na nedaleko stojící skupinu domorodců. Ti ihned pochopili, že zajatci chtějí utéct. Dan neváhal a táhl Sunn do džungle po nějaké pralesní pěšině. Občas kolem nich prolétl šíp pronásledovatelů. V tom se zase objevila ta záhadná mlha. Proběhli skrze ni a za nimi opět zmizela, po pronásledovatelích ani vidu ani slechu. Ocitli se na kraji propasti, kudy dříve protékal vodopád, který už před mnoha lety vyschl. Bylo odtud vidět až na pobřeží.

„Podívej!“ křikla Sunn a poukázala na letovisko.

Chvíli se rozdýchávali ze smrtícího běhu.

„Co to proboha bylo?“

„Já nevím….“

„Už jsem mohla být mrtvá! Že já přihnula tu tvoji nabídku!“

„To čekej!.... Takže je to moje vina?“

„Kdybys nebyl s tou děvkou!“

„Děláš si srandu?“ Hádali se v šoku z toho co právě prožili, když…..

„Víš co? Tohle je……….Achhhh!“

křikla Sunn, když v tom Danovi zmizela z očí. Šlápla na okraj zvětralého skaliska, které se sní utrhlo a její bezvládné tělo padalo do temnot.

 

            Kapitola 3. - Rozděleni

 

            „Nééé!“ vběhl Dan na okraj a hleděl do propasti. Jediné co stačil zahlédnout, byl moment kdy se její tělo ztratilo na dně. Žádný výkřik, nebo zvuk dopadu. Do očí se mu vřítily slzy, prolétl jím pocit beznaděje a sebeobviňovaní, jeji pravdy, že ji sem vůbec přemluvil jet. Nepřemýšlel nad ničím jiným než nad tím že ji musí pomoct. Rychle se zvadl a po okraji spěchal dolu. Věděl jaký hrůzný pohled ho čeká, ale nedokázal si připustit její smrt. Cesta byla již za roky nepoužívání zarostlá rostlinami, kterými se musel probíjet. Naskytl se mu však jiný pohled. Na obrovských kamenech omílaných staletí vodou po hodině hledání nenalezl ani známky po jediné kapce krve, natož jejím těle.

             Sunn se při pádu do hlubiny v hlavě promítl celý život a myšlenka „Proč ten vodopád vyschl?!“ Ale….najednou prolétla mlžným oparem a ve chvíli, kdy čekala, že se její tělo roztříští dopadem do laguny, obklopil ji náhle pocit chladu a mokra. Ocitla se ve vodě. Vynořila se a nevěřila svým očím. Koukala vzhůru na padající vodu, po které tu před okamžikem nebylo ani památky. Doplavala ke břehu, vyděšeně se rozhlížela dokola a vzhůru

„Danieli!“ křičela ze všech sil a poslouchala zda nezaslechne odpověď. Nikdo se však neozýval. Pocit samoty ji naháněl husí kůži a tušila to nejhorší, co už nikdy nechtěla zažít, ale bylo to tak. Opět se přesunula v čase. Po chvíli snaživého přemýšlení ji došlo, stejně jako Danovi v přítomnosti došlo že přechod mezi časy způsobuje zvláštní mlha. Ale co teď? Objevuje se mlha na stejných místech, nebo kdekoli v jakýkoli čas? Uvážila, že by nebylo moudr u vodopádu zůstávat, poněvadž odsud vela dosti využívaná cesta, která by mohla sloužit domorodcům jež je chtěli obětovat bohům. Pokud se mlha objevuje na stejných místech, znamenalo to, že musí na vrchol vodopádu. Ihned vykročila aby ji náhodou nenalezli případní nepřátelé.

            Po dlouhé době hledání po dně, mu bylo jasné, že nepřenesla v čase, ale co dál?

„Co si jen počnu?“ Honilo se mu hlavou a napadla ho myšlenka jít na Polici a vše jim povědět, ale kdo by mu takovou nesmyslnou povídačku uvěřil? Nic jiného mu však nezbývalo.

            Policie

„Děláte si z nás blázny?“

„Já vám říkal, že mi nebudete věřit, ale co mám podle vás teď dělat?“

Policejní komisař, neustále kroutící hlavou nad snůškou nesmyslů se jen usmíval a pravil k Danielovi klidným hlasem.

„Najděte si schopného psychiatra, který by Vám pomohl.“

Daniel v nitru přímo vřel, ale na druhou stranu ho chápal, ani on sám by před týdnem, něčemu takovému nevěřil, apetit zcela změnilo jeho postoj k dosavadnímu životu. Hlavou se mu honila věta – vzbuď se! – a vzpomínka na Sunn jež ho donutila vstát.

„Děkuji za radu, ale asi si budu muset poradit sám.“

Sebral ze stolu svůj pas a s opovržením odešel na ulici, pohlédl směrem k džungli a sám pro sebe si šeptal.

„Já tě najdu ať to stojí, co to stojí!“

Odešel do hotelu sebral do batohu nejdůležitější věci odhlásil pobyt v hotelu a jeho další kroky vedly k vodopádu, kde chtěl začít hledat a čekat na další zjevení mlhy.

Uplynul několik dní a oba dva čekajíc u vodopádu na zjevení, aby se  opět mohli vidět. Jediné co jim však stálo v cestě byla staletí, která je dělila od doteků. Toužili jen po opětovném shledání, jako by Danielova nevěra ani nebyla, myslela Sunn jen na jeho pronikavě modré oči, které ji okouzlily, když ho poznala, na ty chvíle kdy byli oba společně šťastni. Po dnech strávených čekáním, jejich víra jak v návrat Sunn do přítomnosti, tak na opětovné shledání se, začala pomalu slábnout. Oba bez přístřeší a jídla se po dalších několika dnech vydali pryč. Daniel do letoviska a ona proti proudu vstříc neznámu.

           

            Kapitola 4. - Nový přítel

 

            Sunn šla pomalu, bez spěchu podél říčky, jež se zužovala a zužovala, až zni byl jen malý potůček. V dáli zahládla domorodou dívku pijící z potoku. Přišla k ni blíže, když byla skoro u ni, dívka si ji všimla, chvíli s myšlenkami zda má utéct, či zůstat, poklekla na zem a začala se modlit, jako lidé ve starobylém městě. Sunn vak toto odmítala, přešla k dívce a donutila ji vstát.

„Já nejsem Bůh, rozumíš?!“

Dívka se skloněnou hlavou začala plakat.

„Neplač.“ Rukou ji zvedla hlavu a otřela slzy z očí.

„Neboj, nic ti neudělám.“

Dívka však jen vykulila oči a úzkou pěšinou se dala na útěk.

„Teď běží do města pro ostatní, musím zmizet!“

Když v tom se dívka zastavila a otočila zpět k Sunny.

„Toho se dá využít.“ Pomyslila si a z kapsy vytáhla zrcátko. S nataženou rukou, zrcátkem v dlani se přibližovala k dívce.

„Podívej.“

Pomalu se k ni přibližovala, dívka udělala krok zpět. Sunn se pozastavila, chvíli vyčkávala co se bude dít. Najednou dívka pomalu přistoupila k její dlani a bleskurychle zrcátko sebrala. zahleděla se do něho a s nevěřícným pohledem zkoumala, jak se do tak malé věcičky vejde žena, jež v něm viděla, nevěděla však, že je to její vlastní odraz. Sunn si v duchu přála, aby to zabralo a ona měla dost času na útěk, než dívka varuje ostatní. V jednom okamžiku se podívala na Sunn a řekla něco čemu nerozuměla a zopakovala větu po dívce, která na ni přitom nechápavě koukala.....V tom se v dály začaly ozývat hlasy domorodců. Dívka vykulila oči chytla Sunn za ruku a táhla ji pryč. Po chvíli, kdy už byli v bezpečí se zastavily.

"Ona mi snad chce pomoci. Nebo hledají snad i ji?" pomyslela si a šla za dívkou, která ji posunkem ruky naznačila ať tak učiní. Za nedlouho dorazily ke skále, kde byl vchod do nějaké jeskyně. Uvnitř byl menší prostor, nacházelo se zde pár kožešin a uprostřed ohniště. Sunn se posadila na jednu stranu a dívka na druhou.

"Jak se jmenuješ?" otázala se dívky. Ta si ji jen se zvědavým pohledem prohlížela a nic neříkala, ale Sunn bylo jasné, že pokud chce přežít musí navázat kontakt......

 

            Kapitola 5. - Cesta do budoucnosti

 

            Dny běžely a Daniel každý den docházel k vodopádu a čekal, v noci se zase odebral do letoviska, kde utápěl žal v alkoholu. dny se měnily v týdny a on přestal docházek k vodopádu úplně, místo toho hledal odpuštění na dně lahve. jednou když se střízlivý probudil v jedné zapadlé uličce uvědomil si, že ve všech hospodách a putikách  není vítán.Po chvíli sebeobviňování  se zdvihl a po týdnech se vydal k vodopádu. Cestou však sešel z cesty podívat se na opuštěnou pláž. Chvíli pozoroval východ slunce, když v tom se z čista jasna několik metrů od něho objevil mlžný oblak, ani na moment po jeho povšimnutí neváhal a vyběhl vstříc mlze, která jako vždy proběhnutím skrze ni zmizela. Opět stál na pláži, na které byli mořem vynešené nečistoty. Vše bylo skoro stejné až na hustší džungli a chybějící pěšinu, po které přišel.

"Jsem tam! To byl ostrov ještě zalesněn!" Ihned vběhl do houští s jediným cílem - vodopád. Běžel jako o život, když tu nedaleko od sebe zaslechl podivné zvuky, stále běžíc se poohlédl do strany, kde zahlédl podobné zvíře podobné dinosauru, že údivem mu nohy zastavily. Nevěřícně tvora pozoroval, na naštěstí se za ním vynořil druhý. Daniel se zalekl a dal se na útěk. Hlavou mu problesklo, že se přenesl do pravěku a že mlha přenáší do jakého koli času a to nejhorší v co ze srdce nedoufal, že Sunn už nikdy nespatří.měl však jiný problém - potvory ho zbystřily a vydaly se za ním, jako za svou kořistí. Daniel utíkal, jak jen mohl, ale síly docházely, každým krokem se bořil do měkkého porostu, nezbývalo mnoho a jedna z příšer už ho mohla dostat, když v tom se ozval zvuk znějící, jako výstřel z brokovnice a následně na zádech ucítil  jako by se mu na nich něco rozprsklo, naneštěstí se mu pod nohy připletl povalený kmen stromu, upadl do mokrého bláta, rychle se otočil za sebe, kde uviděl rozmašírované tělo příšery, jejíž části těla se ocitly až na jeho zádech. Pozvedl svůj zrak dál kde se druhá příšera snažila o útěk, ve kterém ji však zabránili muži v podivných hábitech se sekyrami, zvíře ubili, jejich čepele byly skvěle nabroušeny, každý jejich řez byl čistý a od jejich naleštěného ostří se odrážely paprsky slunce pronikající hustými korunami stromů. Dan pozoroval postavy dál, jak se k němu blíží. Na obličejích měly zvláštní masky - kukly s tmavými brýlemi a náhubky. Jeden k Danielovi podřepl a chvíli si ho prohlížel.

"Mluvíš anglicky?" otázal se ho zahalený, podle hlasu dospělý člověk.

"Ano."

Muž si sundal masku, tak že mu mohl Daniel pohlédnou do tváře. Byl to vysoký, již zašedivělý muž s plnovousem.

"Kde jsi se tu vzal?"

"Mlha." to bylo jediné slovo na které se zmohl vyslovit.

"Hmm." Pokývl a pomohl Danovi vstát.

"Takže mlhou... Jak jinak. 21. století?"

"Ano, ale...."

"Teď ne, vše Vám vysvětlíme později. Musíme pryč, všude se to tu hemží pterodaptilama. Pojďte!"

Muž vykročil a Dan se zbylými se vydali za ním. Za nedlouho se džungle rozestoupila a před nimi se objevila stará zničená silnice, po obou jejích stranách stály vysoké věžáky, mnoho let staré, okna již zcela bez skel a dřeviny porůstaly kolem celé jejich konstrukce do ohromných výšek.Bylo to stejně jako objevení nějaké bájné, zničení civilizace. Na ulici se nacházelo pár lidí, zakuklených stejně jako jeho zachránci střežíc aby obludy nevtrhli do města, kteří ho bedlivě pozorovali. Vešli do jednoho z domů, kde zhruba ve třetím patře bylo spoustu dalších lidí, všude hořely ohně a povalovaly podivné předměty.

"Posaď se." Pobídl ho muž, kterému Dan vděčil za svůj život.

"Asi tě zajímá co se s tebou stalo. Nebudu ti nic nalhávat. Jsi v tvé budoucnosti."

Daniel jen nevěřícně naslouchal dál mužova slova.

"Před mnoha lety, naše civilizace zcela dosahovala vrcholu. Nejúspěšnější roky rozvoje. Přišlo se na spoustu vymožeností, teleport, komunikace pomocí myšlenek a bohužel i cestování časem. Nedopadlo to však podle představ. Jeden vědec sestrojil zcela funkční stroj času, dalo se dostat do různých období, ale nemohlo se stanovit do jakého času a tak tam  kde jej to zrovna náhodou vyhodilo nechal jednu část stroje. Takzvaný záchytný bod, díky němuž se dalo cestovat tam i zpět......Byly celkem dvě cesty na objevení. První do 3. století před Kristem a druhá bohužel pro nás do doby dinosaurů......Vše se odehrávalo na stejném místě avšak v jiný čas. Zdroj energie však nebyl stabilní a celá laboratoř explodovala, přístroj měl pro tuto příhodu jištění, avšak výbuch jej přesto poškodil, tak že od té doby je celý ostrov jeden veliký stroj času. Mlha se objeví kdykoli a kdekoli, stejně i v těch jiných dobách a tak sem přišly ty příšery co jsi viděl a začaly ničit celý svět. Stroj měl i jiný zdroj, ale nejde vypnout ani zničit, jediný kdo to věděl byl profesor, který ho stavěl a na neštěstí pro nás byl v laboratoři v době výbuchu."

"To všechno je pravda?" Zajímal se Dan.

"Je to tak.možná ti to přijde zvláštní, že to má vliv i u vás. Ale před několika týdny se jeden z nás vydal na cestu, pokusit se zničit záchytné body, čímž by se zabránilo dalšímu výskytu mlhy, ale stal se chyba a dostal se do vašeho století. Měl sebou další přenosný bod, pro návrat zpět, který by se však zničil sám.Něco se mu však muselo stát, takže jsou už body tři. Musíme je nějak zastavit, nebo se zničí celý svět za několik týdnů."

"Týdnů?"

"Ano, od doby co se náš člověk vrátil do vašeho století, začaly už tehdy ničit svět a protože se to pro nás stalo před několika týdny, tak se urychlila destrukce toho všeho, co ty potvory zničí, nebo spíše zničily."

"Ale jak se to dá zastavit?"

"Zničením těch dvou bodů + nalezení toho třetího díky němuž se dostaneme zpět, pokud budeme úspěšní. A ty nám pomůžeš."

"Já? Ale to nepůjde."

"Proč by to nešlo?" Otázal se ho pro Dana stále neznámí muž.

"Ano, není to poprvé co jsem v jiném čase. Před několika týdny jsme s manželkou přijely sem na ostrov na dovolenou. Při prohlídce toho bájného města jsme se dostali do minulosti, kde nás chtěli obětovat bohům, naštěstí jsme uprchli a vrátili se zpět....

"Měl jste štěstí..." přerušil ho jeden z přísedících. "Že jste utekli a vrátili se zpět v čase."

"Ano to ano, ale po návratu žena uklouzla na vyschlém vodopádě a spadla dolu, tam jsem však nic nenašel, takže nevím jestli je vůbec na živu a zdravá.....Takže dokud ji nenajdu, nepomůžu vám nic zničit,"

"Chápu tě, ale co je to jeden život proti lidstvu?" Danielovi ihned došlo, že muž má pravdu, ale nedokázal se smířit s odloučením od Sunn.

"Dobrá, pomohu vám."

"Tak to velice rád slyším a napadá mě tak, že jsem se ještě nepředstavil. Mé jméno je Fyzmat."

"Daniel." odvětil beznadějně, při vzpomínkách na Sunn.

"Později ti představím ostatní, teď se trochu prospěte." Muž povstal a s ostatními zakuklenci odešel pryč. Dan se chvíli rozhlížel po obrovské hale, všude ve spacácích u ohňů posedávali dosti zubožení lidé - děti, ženy, muži. Danielovi jich bylo líto.Všichni ho pozorovali s podivným odstupem, což mu po chvíli začalo vadit. Vstal a po nedalekém schodišti vystoupal vzhůru, schod po schodu, patro po patru až na střechu, kde se mu naskytl neuvěřitelný pohled. Na jedné straně se rozkládala hustá džungle a na druhé obrovské město s obrovskou plochou uprostřed velikosti několika fotbalových hřišť, jež sloužil jako obrovské sluneční hodiny, které musely být vidět snad i z kosmu, aby upozorňovaly kosmonauty na čas jít k obědu. Dan se nemohl těch úžasných vymožeností vynadívat.

"Nádhera, že?" Ozval se Fyzmatův hlas za jeho zády.

"Ano, to ano."

Fyzmat se postavil vedle něho, společně sním sledovali slunce na obzoru, pobroukával si smutnou melodii a leštil jablko.

"Jak to bude dál, když se vám podaří stroj zničit?"

"Začneme od začátku, znovu stavět, snažit se neudělat další chybu."

"A co když se to nepodaří?"

"Pak všichni zemřeme."

Nastala krátká chvilka ticha.

"Třeba to tak má být!?"

"Ty jsi věřící Dejve?"

"Ne nejsem a jmenuji se Dan."

"Nic není předem daný, je to na člověku, jak si co udělá."

Fyzmat se dal k odchodu a otočil se zpět k Danovi.

"My to dokážeme, třeba najdeme i tvoji ženu....chytej Dejve!"

Hodil Danovi jablko a odešel pryč.

Ten se otočil zpět vyhlížel do kraje a hladový se zakousl do jablka.

            Po návratu zpět do podlaží, tam kde prve rozpravovali seděl jeden ze zakuklenců se sundanou maskou.

"Tak co, jak je ti?" Otázal se ho muž podobný Fyzmatovi.

"Hrůza, je toho na mě moc."

"Chápu. Prospi se, to ti pomůže." Poradil, podal mu spacák a odešel ke skupince opodál sedících lidí.

Dan se zabalil a během okamžiku únavou usnul.

           

            Kapitola 6. - cesta do neznáma

 

            Dříví, které bylo po dešti celé mokré se snažila Sunn dopravit do jeskyně, kluzká kůra věstila, že ji nasbíraná náruč větví spadne. Jeskyně byla nedaleko avšak muselo se k ní do kopce. Celá upocená a zároveň mokrá od kapek padajících ze stromů po dešti, položila dříví k ohni a zabalila se do kůží, pohlédla na Tlámal, což byla dívka, kterou potkala u potoka. Ukázala na hromadu dříví a pomalu řekla.

"D-ř-e-v-o."

"D-r-e-v-o?" snažila se po ni dívka opakovat. Sunn se jen pousmála a prohrábla žhavé uhlíky.

"Povědět ty mi o tvůj muž."

"Vždyť jsem ti oněm vyprávěla už několikrát."

Dívka na ni nechápavě zírala, neuměla ještě dobře anglicky.

"Já ti vyprávěla o můj muž."

"Ty opakovat!"

"Ne. Ty mi říct, proč nebýt s rodinou."

"Oni chtít Tlámal obětovat. Tlámal utéct a najít Sunn."

Sunn se jen pousmála a dál se pokoušela rozžhavit oheň. Uplynulo pár dní a potrava v blízkosti jeskyně začala ubývat, vydala se Sunn s Tlámal směrem k oceánu. Když byly skoro u pláže, zahlédla Sunn mezi větvemi bílí oblak, nebyla si jista, zda neblouzní, ale poznala, že je to mlha

"Tlámal, to je ta mlha! Půjdu domů! Pojď!"

"Né! Tlámal bát."

"Musíme!....Já chci domů, ať už stebou, nebo bez tebe."

Tlámal zakroutila hlavou.

"Promiň." Řekla Sunn, sundala si z krku řetízek, dala ho Tlámala a spěchala k mlze.

           

            Kapitola 7. - Záchrana světa

 

            "Tak co Dejve? Připraven?" Otázal se Fyzmat Daniela, , navlečeného do stejných hábitů, jako ostatní.

"Já doufám, že ano."

"Doufám, že to co jsme ti za těch pár dní naučily, bude stačit."

"To se uvidí." odpověděl nejistě Dejv.

"Ale copak? Váháš?"

"To ne, ale vždyť víš..."

"Sunn?"

Dan krátce pokývl hlavou na souhlas.

"Všechno bude dobrý!"

"Jo, jasně, já vím." odvětil Dan, nasadil si masku, zvedl o zeď opřenou sekyru s ostřím, které dokázalo, jedním seknutím srazit hlavu pravěkého ještěra. Několik dní ho Fyzmat společně s nově získanými přáteli Jorgem a Čolokem , učili boji a jejich taktice při boji s obludami. A nyní měl jít přímo do boje, pouze s několika málo zkušenostmi vyrazili do džungle hledat mlhu.

            "Copak to máš Čoloku?" Otázal se ho Daniel při cestě hustým porostem.

"To je věc, která nám pomůže najít záchytné body."

"Ale proč je nenajdeme tady a tady je taky nezničíme?"

"Víš Dejve, jde o to, že tady jsou za dlouhá staletí zakryty, bahnem a technologie má také své stáří, i když byla vyvinuta, před pár lety, tady už má najety staletí."

"Aha...Blbý."

"Mě povídej." Zasmál se Čolok, když v tom se z řady někdo ozval.

"Podívejte! Mlha!"

"Ok chlapci, rychle!" Zvolal Fyzmat a spěchal směrem k mlze, kterou během okamžiku přeběhli i ostatní.

"Jorgu, tak kde jsme?"

"21. století."

"Tak to je jen dobře, musíme najít bod. Dejve, kde bychom našli někoho kdo nám pomůže?"

"V letovisku, překupník, sežene vše co potřebujeme."

"Ok, jdeme."

Vykročili směrem k hotelům trčícím se nad koruny stromů na pláži. Když však došli na místo, nikdo nikde, až na párek místních stojících opodál, kteří na ně překvapeně zíraly. Dan k nim přešel sundal si masku a zjišťoval situaci.

"Co se tu stalo?"

Oba muži se začali překřikovat, povídali něco o příšeře a že všichni utekly pryč, jak turisté tak u překupník.

Daniel to pověděl ostatním.

"Už to začalo. Teď už je jen na nás abychom to zastavili. Čoloku zjisti, kde se nachází bod!"

Ten vytáhl zařízení a zaujatě na něho ukazoval.

"Šéfe, ten bod se pohybuje."

"Jak pohybuje?"

"Prostě pohybuje!" Křikl Čolok

"Musíme ho co nejdříve dostat, pokud ho má někdo kdo s ním neumí, mohlo by to zmařit naše plány....Kudy?"

Obrátil se k Čolokovy stále hledícímu do přístroje.

"Jihozápad, 3 kilometry."

"Fajn, Dejve..." Obrátil se k němu Fyzmat.

"Potřebujeme se tam nějak dostat!" se pouze rozhlédl a opodál uviděl H1 zřejmě jednoho z ředitelů hotelu.

"Támhle!"

Přeběhl k autu, které bylo kupodivu odemčené, nastoupil dovnitř a zbytek členů sním. Protože Danův děda, který byl automechanik a né vždy poctivý, naučil ho jak nastartovat auto, nebo třeba náklaďák, který byl tomuto vozu dosti podobný.

"Ták!" Zvolal, když se mu během okamžiku podařilo zapojit drátky.

"Říkej mi kudy!" Zvolal na Čoloka sedícího na místě spolujezdce.

"Doprava. Tady odboč!" Navigoval ho a Fyzmat ho pobízel k rychlejší jízdě, nevěděl však že automobily v 21. století nejsou stejně bezpečná jako ta jejich, snažil se mu Dan vyhovět. Jízda byla jako na horské dráze, s každou zatáčkou se auto začínalo více a více kolíbat, až v jedné prudké zatáčce vysoko na útesu vylétlo auto ze silnice a začalo se obracet po stráni, všichni pasažíři, létali ze strany na stranu, dokud vrak auta nedopadl střechou na pláž. Všichni při vědomí netušili co je po tomto hrozném zážitku, ještě čeká. Auto začalo hořet.

"Rychle ven!" Křikl Jorgy.

"Hoří!" Rychle vylezli ven a zali se na ústup před případným výbuchem.

"Déjv! Zůstal tam!" Fyzmat neváhal a vrhl se do ohně, pro omráčeného přítele.

"Jorgy! Pomoz mi sním!" Ten ani chvilku nezaváhal a pomohl mu odnést vytažené tělo do bezpečí, když v tom vrak vybuchl a exploze je odhodila do vln oceánu.

           

            Kapitola 8. - Sunn Budoucnost

 

            Sunn myslíc na setkání s Danem v přítomnosti, však při procházení po pláži směrem k letovisku, ji nenapadlo, že z prastarého vraku H1 ležící po staletí v písku unikl smrti její Dan, nenapadlo ji ani to že je v budoucnosti, natož, že po pralese pobíhají krvelačné bestie, které ji právě pozorovaly z houští, čekajíc na vhodnou příležitost. Sunn si bez jakýchkoli obav sedla na vrak, přičemž ji zachvátil pocit Danielovi přítomnosti. Když v tom za svými zády zaslechla podivný zvuk, otočila se, zahlédla na ni běžící bestii. V momentě se shrbila a schovala za překážku, zvíře, však nepočítalo s jejím manévrem a zahučelo rovnou do slané vody, nalokala se což ji přimělo k ústupu do džungle.

"Co to sakra bylo?" Plakala bezmocně, nevěděla co si počít, modlila se za mlhu, aby se objevila, protože tušila, že se netvor vrátí. Pomalu vstala a spěchala podél vody pryč, po pár set metrech zpomalila a štěstí se na ni usmálo zahlédla mlhu, všimla si však vysokých věžáků v dáli nad stromy a nevěřila svým očím. Celá zmatená nevěděla v jakém je čase, dokud ji nedošlo že je to budoucnost. Napadla ji však stejná otázka jako Dana. Co když mlha přenáší v jakýkoli čas, nevěděla zda má oblakem mlhy projít zda ji nečeká ještě něco horšího, ale určitě nečekalo. V dálce k ni po jejích stopách spěchala potvora, která byla opět odhodlána dostat svou kořist. Sunn vběhla do mlhy a doufala že potvoře unikne, ta byla však rychlá a podařilo se ji projít také. Sunn nepřemýšlela v jakém je čase, potřebovala úkryt a jediný o kterém věděla byla jeskyně. Spěchala jak jen mohla, vždy byla dobrá běžkyně a do ruky ji nahrávala velikost tvora, který musel hutně kličkovat mezi stromy, až se konečně objevila jeskyně, rychle do ni vběhla a hleděla na tvora snažícího se dostat úzkým otvorem dovnitř a nemělo to trvat dlouho, než se tak skutečně mělo stát.

 

            Kapitola 9. - Fyzmatovo přiznání

 

            "Dejve!" Probouzel ho z blouznění po Sunn Fyzmat

"Co se stalo?" Tázal se překvapeně Jorgiho a Fyzmata. "A kde je Čolok?"

"Neměj strach je v pořádku."

"Mám to!" ozývalo se z dálky, odkud přicházel Čolok se záchytným bodem v ruce.

"Jak jsi ho našel?"

"Ale, měl jsem štěstí!" Usmíval se, když však uslyšel směrem odkud přišel štěkot, úsměv mu spadl.

Během okamžiku byl na obzoru vidět pes, pouliční směska, jak spěchá k nim.

"Asi jsem mu to neměl brát."

Pes přispěchal až k nim,nabral bojovný postoj a začal vrčet.

"Já ho odprásknu!" Tasil už zbraň, v čemž ho zastavil Dan.

"Počkej!" Zdvihl ze zemně klacek, hodil ho pryč a pes se za ním rozeběhl a v cukuletu ho přinesl zpět, ne však s výhružným postojem, ale zcela kamarádským.

"Vidíš!" Drknul Fyzmat do Čoloka a vysmál se mu. "Musíme, dál. Když projdeme mlhou s bodem, zastavíme tu šíření těch potvor, ale pořád budou chodit z těch minulých dob. A na zničení zbylých bodů Budeme potřebovat, nějakou zbraň, která bude proti obraně bodů imunní."

"Něco mě napadlo." ozval se Dan. "V místním muzeu jsem viděl starý dynamit - nitroglycerin, mohl by nám stačit."

"Veď nás!" během hodiny střežité chůze se dostali k letovisku.

"Tak tady je muzeum, ale jak se dostaneme dovnitř....."

Nestačil ani domluvit a Jorgi prostřelil vstupní dveře.

"Tak pojďme." Prošli několika výstavními místnostmi až k oddělení pirátů.

"Tady, ale musíme být opatrní, jakýkoli špatný pohyb způsobí výbuch."

Opatrně odstranili sklo a přendali dynamit do dvou beden.

"Proč to dáváme do dvou beden?" Zajímal se Daniel.

"Víš Dejve, rozdělíme se. Ty Půjdeš s Jorgim, vezmete sebou záchytný bod, zničíte jeden z bodů a vrátíte se  domů. My půjdeme zničit, ten druhý."

"Ale to se bez tohohle bodu nebudete moct vrátit vy?!"

"Víš Dejve, nevíš všechno, Já a Čolok jsme byli součástí projektu stroje času. Hodně lidí bylo proti tomu aby se to celé rozjelo. A pak když se to zvrtlo? Všichni nás nenávidí. Ani kdybychom vše zachránili, nebudeme se moci vrátit."

"Ale to víš, že mohli!"

"Věř mi, nemohli.....Tohle je o cti.....Prostě půjdeš s Jorgim a uděláte co máte!"

"Ne!" křikl Dejv a chytil za ruku odcházejícího Fyzmata, který ho omráčil.

Netrvalo dlouho a Dejv se probudil s ohromnou boulí na hlavě. kousek od něho seděl Jorgi a i když věděl, že se probírá, hleděl stále do země.

"Povedlo se jim to." Oznámil mu polohlasně.

"Jak to víš?"

Jorgi pozvedl pikslu, ve které Fyzmat s Čolokem odnesly dynamit.

"A co jako?"

"Fyzmat mi mezitím co jsi byl v bezvědomí řekl, že pokud se jim to povede, nechá tuhle pikslu, na jednom místě kousek odsud a vni nechá nahrávku...." Jorgi hodil Danovi přístroj.

"Zmáčkni to tlačítko."Dan ztěžka zmáčkl čudl a poslouchal šumění, do kterého namluvil Fyzmat svůj vzkaz.

"Zdar hoši, tak se  nám to podařilo. Čolok.......Dostala ho jedna z příšer, ale ten dynamit opravdu fungoval. chacha. S tím asi profesor nepočítal, že někdo použije tak banální věc........Vím Dejve, zklamal jsem tě, ale jinak to opravdu nešlo, když tohle nahrávám, jsem pro vás vlastně už mrtvý muž. Nemůžu se vrátit a dřív nebo později mě dostanou jako Čoloka, takže jak asi správně tušíte jsme v tom horším čase, v pekle. Mějte se přátelé a .......udělejte svět lepší než my. Z bohem."

Nahrávka skončila, tak jak začala, šuměním.

"Proč jsi jim to dovolil?" Opovrhl se na Jorgiho. "Byl to tvůj přítel."

"Nemůžu bránit nikomu v jeho rozhodnutí, jestli si myslíš, že jsem mu to nevymlouval, tak to se setsakramentsky mejlíš!"

Najednou do místnosti  přispěchal oříšek, kterého potkaly na pláži.

"Čau kámo!" oslovil ho Jorgi a začal ho drbat na zádech. "Budeme muset jít!"

Dejv pokývl hlavou, povstal a vzal bednu s dynamitem.

           

            Kapitola 10. - záchrana

 

            "Pomóc!" křičela zoufale Sunn. když vysoko nad sebou v malé škvíře uslyšela Tlámal.

"Pomoc mi! Musíš mi pomoct!" Křičela Sunn na vyděšenou Tlámal, která ihned zmizela a spěchala pryč do džungle.

"Stúj vrať se! Ty svině zasraná!" nadávala, ale uvědomila si, že ba udělala totéž.

 

            Kapitola 11. - setkání ve stejném čase na stejném místě - konec

 

            Za nedlouho dorazili k bájnému městu, kde poprvé Dan se Sunn prošli mlhou.

"Tady to bylo."

"Ok. Tak počkáme."

"Myslim, že ani nemusíme, podívej!" Dejv ukázal směrem k pyramidám.

"Myslim si, že tím, že když je mimo jeden bod, bude to tady mnohem hustěji osazený mlhou, ale jakmile projdeme skrz, už nebude cesty zpět."

Dan zapřemýšlel.

"Musíme udělat to co máme, ne?!" Odvětil Jorgimu a společně i s ořechem prošli mlhou.

"Sakra, nenapadlo mě, že nás to vlastně vyhodí tady mezi ještě živejma domorodcema."

"Ber to z tý lepší stránky, budou možná jediný co z minulosti bude běhat ve 24. století." :-)

Domorodci si jich všimli a začali se chovat stejně, jako tehdá.

"Poslyš, musíme je vyplašit, aby jsme jim zkazily plány nás obětovat."

"To nebude problém." Jorgi vytáhl brokovnici, střelil jí do vzduchu a všichni se rozběhli kam jen mohli.

"Stačí to takhle?"

"Jo myslim, že jo, tak a rychle najít bod, odpálit ho a domů.....Teda, k tobě domů."

"Od doby co jsi právě prošel mlhou už je to i tvůj domov."

Jorgi zapnul vyhledávač a čekal co mu ukáže.

"2 kilometry na sever."

"Tak jdem!........"

Zanedlouho když byly skoro u místa uslyšeli řev zvířete, schovali se za kámen a hleděli ke skále na ještěra jak se snaží něco z jeskyně vyšťourat.

"Co budeme dělat?" tázal se Dan.

"Co by? Počkáme až vyšťourá to co chce a pak to zničíme.

"Pomóc!"

Zaslechl Dan ozývat se z jeskyně.

"To je Sunn!" zvolal

"Cože? To není možný blouzníš....."

"Prosím, pomozte mi!"

Zaznělo podruhé, což slyšel i Jorgi.

"Musíme ji odtamtud dostat!"

"Ale jak?"

Najednou se ozval štěkot psa, dotírající na obludu, která za ním spěchala do neznáma.

"Teď!" Křikl Dan a spěchal k jeskyni, vtrhl do ni a na zemi v koutě uviděl Sunn.

"Sunn!" Ta se na něho podívala, ale přes masku nemohla rozeznat hlas.

"Sunn!" Zvolal podruhé a to už ho poznala.

"Dane!" vyskočila ze zemně a spěchala ho obejmout, sundala mu masku  a konečně si na sto procent byla jistá, že neblouzní.

"Miluju tě!"

"Já tebe! Ale teď ještě musíme, něco udělat."

"Co?" nechápala  a lekla se přicházejícího Jorgiho.

"Neboj, je s námi!"

"S námi?"

Jorgi podle přístroje určil přesnou polohu bodu.

"Tady!" odhrnul hlínu a tam byl. Pomalu k němu skládal dynamit, aby neexplodoval.

"Pospěš!"

"Já se snažím!" Obořil se zapocený Jorgi.

"Tak jdeme!"

Rychle vyběhli před jeskyň a pomocí detonátoru ji odpálili.

"Povedlo se!"

"Tak a teď musíme najít mlhu a aktivovat zničení přenosného bodu....."

Najednou však ze strany přibíhal ořech s příšerou v patách.

"Rychle!" Spěchaly za psem, doufajíc, že je vyvede z džungle.

"Musíme nastavit bod tak aby explodoval hned poté co vběhneme do mlhy aby nás nedostala ta bestie."

Spěchali co jim nohy stačily až na strmé stráni zahlédly mlhu.

"Tam!" Snažily se nespadnout, ale rychlý sběh si s jejich nohama dělal co chtěl a potvora se blížila. A při skoku do mlhoviny pustil Jorgi odpočítáváni, odhodil bod, který v okamžiku kdy zmizely vybuchl příšeře přímo u hlavy. dále se kutáleli po stráni, společně s kusy těla nestvůry, která ještě stihla prolétnou oparem.

"Sunn?....Sunn!" Snažil se ji probrat.

"Co se stalo?"

"Dokázali jsme to!"

"Co jsme dokázaly?"

"Přeci zachránit svět, že Dejve?" přidal se veselým smíchem i Jorgi.

"Ale, jak?"

"Neboj, vše ti povím...." odvětil ji a pohlédl směrem, kterým překvapená Sunn.

V dáli stálo spousta vysokých věžáků, avšak opravených, protože, zabránili tomu aby svět zničily pravěké nestvůry.

"Je toho tolik co ti musím povědět." odvětil ji Dan a políbil na rty, tak nejněžněji, jak jen dokázal aby dal ji na jevo jak moc ji miluje. Všichni, společně s ořechem, kterému se podařilo projít také, šli do údolí aby začaly žít nový život.

 

---