Příběh TVčka

          Byl letní sluneční den, město bylo plné lidí, které vydro vyhnalo z domovů. Paprsky slunce pronikající mezi budovami ozařovaly ulice a rušné chodníky. po jednom takovém přicházela i mladá, vysoká, blond dívka v letních šatech. Slunce společně s pofukujícím větříkem, jež si pohrával s pramínky jejich vlasů, ji ještě přidávaly na kráse, její ladná  chůze pusobila božsky, jako by si vychutnávala každičký krok , zakončený klapnutím podpadku. její kroky mířily do nedaleké příjemně prosvětlené kavárny  s několika kousky starého nábytku. které k vypití skvělého šalku, navozuje příjemnou atmosféru. Místnost byla kupodivu poloprázdná. Dívka se chvíli rozhlížela až ji do oka padl maličký stůl v rohu místnosti odkub byl výhled na přeplněnou ulici. Pohodlně se usadila  a při čekání na obsluhu vyhlížela zamyšleně s velice zachmuřelým výrazem ven.

          "Dobrý den. budete si přát?" Vyrušila ji postarší sympatická číšnice.

          "Dobrý, dám si kávu. Bez cukru, bez mlíka."

          "Dobře. Moment vydržte."

          "Díky" Odvětila ji slečna s jemným úsměvem na tváři. Po odchodu servírky vytáhla z kabelky malý blok, tužku, chvíli je nervózně prohmátávala v ruce a  pustila se do psaní.

          " Drahý Jacku,

          Je tomu již pět let, co jsi mne tak z nenadání opustil...."

          "Crrrr" oznamoval školní zvonek konec vyučování, pro všechny studenty již netpělivě čekající až půjdou domu, ale hlavně na to volno odpoledne na které už měl každý svůj plán. josh se také těšíval, ale toho dne neměl na co, den měl strávit pouze ve společnosti rodičů a babičky s dědou, kteří je po pár měsících přijeli navštívit. Žily v cizině, moc často se neozývali, takže celý den měl být jen o vyprávění rodičů co nového se stalo, očemž už Josh dávno věděl a vyprávění prarodičů kde, kdo skym má dítě, kdo umřel, nebo se odstěhoval, ikdyž nikdo zmiňované lidi neznal, vyslechly je však z ucty a protože věděli, že babička je dosti rázná žena. Tyto vzpomínky Joshe dusily, že to bude muset prožít znovu. Po příchodu domu, kde se již v obývacím pokoji započal debatní kroužek, bleskurychle se zdekoval do pokoje v domnění, že jeho nepřítomnost nebude nikomu vadit. Opak byl pravdou, během chvíle se ve dveřích objevila máma. Po dlouhém naléhání se nakonec i Josh přidal k ostatním. Vše začalo na novo.

          " A stará Breinekenová je už taky po smrti, viď Richarde."

          "jo." opáčil děda stejně znuděný jako ostatní. Josh dost obdivoval pro jeho trpělivost s babičkou, ale také ho  odsuzoval za jeho názory, které mívali v rodině většinou stejné, proto jim to manželství asi tak dlouho vydrželo. Josh byl však, taková menší černá ovce rodiny, když  se párkrát pokusil povědět svůj názor, byl počastován nepříjemnými pohledy, proto se raději držel stranou. Až do tohoto dne. Dokonce i tentokrát přišlo na debatu  typu, homosexuálové, transexuálové a ostatní lidé, kteří jsou podle bible špatní jsou katalyzátorem ďábla ke zničení společnosti. Josh se vždy snažil plně nevnímat toto téma a pevně doufal, že ho brzy přejdou. Jeho přesvědčení, že bůh není a lidé dokáží žít bez jeho pomoci, bylo velice silné a názor na somotnou bibli by všechny blízké v jeho okolí překvapil, věřil, že si někdo silný prosadil svou vůli pod záminkou nadpřirozených jevů. Ale  po několikátém opakování výčitek lidem, kteří, za sé problémy nemohou, Josche doslova vyburcovalo.

          "Tak dost!" Zavrčel až se rozzuzlením zvedl ze židle.

          "Joschi?!" obořila se na něho matka, jež mu pohledem naznačila, aby se posadil.

          "Ne!" vykřikl nepříčetně. "Vy vážně věříte tomu, že všechno ovládá bůh? Všechno co ani neznáte odsuzujete, protože je to napsaný na zasranym cáru papíru."

          "To už stačí Joschi!" přidal se k naléhání otec.

          "Ještě jsem nezkončil! Odsuzujete Homosexuály, Transexuály. Znáte vůbec nějakýho?"

          "Ne, ani nechceme!" Opáčili rázně všichni přítomní.

          "Nechcete? Ale ani nevíte, že je denně vídáte na ulici. Odsuzujete něco očem nemáte ani páru! Nenávidím vás!"

          "Vypadni!" rozlehl se po místnosti otcův hlasitý vykřik. Josh pohlédl na otce jehož výraz působil smrtícím dojmem. Chvilku tichonce zaváhál.

          "Běžte do prdele!" vykřikl, odešel do svého pokoje.

          Sedl na postel a promítal si co se právě stalo. všechno vněm vřelo, ale ani na chvilku nezalitoval toho co řek, ba naopak, konečně všem řekl svůj názor. Zbytek dne nevyšel z pokoje, ani rodiče za ním nepřišli, aby mu vynadali, jako vždy, když něco provedl, nezavovali ho na večeři, ani ho nešli zkontrolovat, zda se připrvuje do školy. Večer, když se ukládal do postele vzal telefon a zavolal.

          "Ahoj, to jsem já Josh... nemůžu spát. uvidíme se zítra? Něco důležitého ti potřebuji říct..... Tak jo budu tam.....Já tebe taky. Pa!"

Zavěsil sluchátko, lehl si do postele, hleděl do osvětleného stropu od lampy na ulici, zachvátil ho depresivní pocit, z toho co se toho dne stalo a z toho, že až se ráno probudí, bude to pořád on.

          Brzy ráno po probdělé noci, sešel do kuchyňe, kde matka připravovala snídani a otec pročítal zprávy. Posadil se na své obvyklé místo a čekal co se bude dít. Zašustění papíru naznačilo , že  pomalu přichází oakmžik pravdy. Otec složil noviny, položil je na okraj stolu, přičemž se vážně koukal naJosche.

          "Ten tvůj včerejší výstup se už nebude opakovat! Udělal jsi to poprvé, tak když nám s maminkou slíbíš, že už to neuděláš, na všechno zapomeneme."

          "Ale já říkal jen svůj názor!" bránil se

          "Ale dokud tu žiješ s námi, nechej si své názory pro sebe. My musíme vědět co je dobré a co špatné,"

          "Ale..."

          "Ale co? Pokud se ti to nelíbí nemusíš tu s námi vůbec být!"

V Joshovi opět vypukl zaval vsteku, přemahal se aby opět nevybuchl, nic neodpověděl, vstal, sebral školní tašku a bez jekéhokoli rozloučení odešel pryč.

          Žena sedící v útulné kavárně pokračovala ve svém dopise s již vypitou kávou a spoustou smuchlaných papírú, valejících se po stole.

          "Budete si ještě něco přát?" Otázala se ji opět číšnice

          "Ano, ještě jednu, děkuji." Odvětila s opět se pustila do psaní.

          "Tou dobou jsem byla na pokraji života a smrti, mi však najednou došlo proč jsi vlastně se mnou byl...."

          Cesta po Joschově odchodu z domu nabrala směr do školy, ale myšlenka, podedávání v lavici a zvláště teď, když nybyl schopen pomalu nic vnímat, ani když ho málém porazilo auto, ho přesvědčila k vycházce do města. Celé dopoledne, procházel uličkami o které nikdy nepostřehl a stejnak si jich moc nevšímal ani nyní. Pomaličku se blížilo odpoledne, odebral se na nábřeží k řece , z lavičky namolu měl nádherný výhled na celý protější břeh.

          "Ahoj." ozvalo se odkudsi za ním.

          "Ahoj Jacku." Odpověděl Josh, otočil se směrem odkud doléhal hlas, stál tam vyšší muž s krátkými vlasy, středního věku.

          "Koukám, že vypadáš, zrovna vesele, copak se stalo?"

          "Pojď všechno ti povím."

Josh společně s přítelem odešel podél nábřeží a vyprávěl mu příhodu z předešlého dne. Večer, bylo už pozdě, joshovi se stále nechtělo domu, ale nic jiného mu nezbývalo. Sotva otevřel dveře, ihned se oběvil otec a dal Joschovi facku.

          "Tak panáčku, končí veškerá sranda.!" Chytil Joshe za ruku, odvlekl ho do kuchyně, kde snim  sekl na židly a předklonil se před nim, aby mu viděl do obličeje.

          "Jakto, žes nebyl dneska ve škole? To je první věc a další je náš nedokončený rozhovor.... Proč jsi se včera tak rozčiloval, když jsme řešili ty teplouše?"

          "Jsou to Gayové!"

          "To mě nezajímá, mě zajímá proč jsi je tak bránil. Jsi snat taky bukvice?"

Josh chvíli zaváhal , ale v hlavě měl uplně prázdno, do očí se mu pomalu začaly vlévat slzy.

          "Ne nejsem!" Vykřikl nakonec

          "To jsem rád. A teď chci aby jsi nám slíbil, že si takovéhle názory necháš pro sebe a nebudeš nás před ostatními ztrapňovat."

          "Slibuju."

          "Nerozumněl sem!"

          "Slibuju, že si je nechám pro sebe!!!" Křičel s pláčem Josh

Otec se pomalu napřímil chvíli ho mlčky pozoroval a mávnutím ruky mu naznačil ať odejde. Josh ani chvilku neváhal a rychle odběhl pryč, zavřel se do koupelny, kde se scholil  ve sprchovém koutu. Po několika desítkách minut odešel do pokoje. zachumlal se pod peřinu a přemýšlel zda slib který dal je správný. Už když ho vyslovil věděl, že tomu tak je. Ale co by se stalo, kdyby otci řekl, že neslibuje a raději odejde z domova. Pochopil by to otec, nebo by skončil na ulici? Takovýchto pochmurných myšlenek se mu hlavou honilo mnoho, avšak na žádnou znich nenalezl odpověď.  Stejně, jako předešlou noc vůbec nespal, každou chvíli se probouzel z nočních můr.

          "Takhle to nenechám, nikdo mi nebude říkat, co si mám myslet a co ne!"

Rychele se oblekl,  potichu si sbalil své nejnutnější věci, napsal dopis, který nechal ležet na pracovním stole. Vylezl oknem ven na střechu, a slezl po hromosvodu do ulice, odkud odešel neznámo kam.

          "trrrrr!!!!!!!    trrrrr!!!!!" Začinčel domovní zvonek

          "Kdo to sakra otravuje!" obořil se rozespale muž jmenem Jack se kterým se Josh potkal na nábřeží, pohlédl na budíka. 2:26

          "trrrr!!!!" ozval se zvonek po druhé.

          "Už jdu!" křičel oblékající se Jack. Došel ke dveřím, ve kterých stál Josh.

          "Co tady děláš?"

          "Neměla jsem kam jít!" Odpověděl beznadějně Josh

          "Tak pojď dovnitř!" Pobídl ho Jack a zavřel za ním dveře. "Co se stalo?"

          "Jak jsem ti vyprávěla co se včera stalo, tak už jsem to dál snášet nemohla. Otec se rozzuřil a řekl mi, že jestli budu mít podobné názory, ať se se seberu a odejdu. Tak jsem šla"

          "A kvůli tomu tohle? Nešlo by mu to nějak šetrně vysvětlit?"

          "Ty ho neznáš! nepochopil by to... Nikdy by to nepochopil. Nechala jsem tam dopis, ve kterém je vše popsáno."

          "Ale co chceš teď dělat?"

          "Napadlo mě, že tu zůstanu stebou, jestli můžu."

Jack se na chvilku odmlčel a povzdychl.

          "Můžeš tu klidně zůstat, jinak máš pravdu, vůbec tvého otce neznám, proto ti to nemohu rozmlouvat, ale ....."

          "Neboj! Nebudu toho litovat! pokud jsi měl na mysli tohle." Přerušil ho Josh

          "Jo  přesně to."

Týdny plynuly a Joshe nikdo nehledal, byl zklamaný z toho, že ho rodiče zavrhly, ale i rád, že mu nikdo nekecá do života. Konečně mohl začít žít nový život.

          "Pojď půjdem se bavit!" Vyzval Jack, Josche.

          "Bavit? A kam?" Otázal se překvapeně

          "Překvapení, tak půjdeš?"

          "Jo!" zvolal nadšeně

          Během několika málo minut byli připraveni a konečně mohly vyjít. Netrvalo dlouho, než dorazily na místo. Bar Hanoi - Kde se právě udávala veliká akce na které, se slavilo 30.výročí založení fabriky, ve které pracoval Jack, seznámil Josche se spoustou nových lidí a oba dva se neuvěřitelně bavili. O několik hodin později se neúprosně blížil konec Párty, nikomu se však nechtělo domu, ale jakmile se začala místnost vyprazdňovat, prestala i zábava. Josh s Jackem zustali ještě chvíli. Kolem čtvrté hodiny se vydali na cestu domu, vyšli před bar a cestou si povídali o prožitém večeru, když tu se náhle z pozarohu objevil neznámí muž.

          "Chlapy, nemáte cígo?"

          "Sorry kámo, nemáme.!" opověděl slušně Jack a muž mezitím z kapsy vytáhl zbraň, nervozně se rozhlížel a vykřikl

          "A co šrajtofli?"

          "V klidu kámo!"

          "Neřikej mi abych byl v klidu!"

          "Ok ty jsi tu šéf!" když tu najednou... "Hej ty tám co tam děláš?!" Řval nedaleký kolemjdoucí a za výkřikem se najednou ozvala rána. Josh se lekl a zjišťoval kam  výstřel směřoval, když tu najednou se vedlě něho zkácel Jack, nevěřícně na něho hleděl, malý moment mu trvalo, než si vlastně uvědomil co se stalo,

          "Jaacku!" Křikl Josh a ihned se ma snažil pomoci. Neznámí střelec zmyzel v uličce, kam ho sledoval náhodný chodec.

          "Jacku?" Žadonil ho Josh, ale odpovědi se mu nedostalo.

Kavárna se začala pomalu s přicházejícím polednem vylidňovat. Mladičká dívka dopsala poslední slova svého dopisu, odložila tužku a začala pročítata řádky, které napsala.

"Drahý Jacku,

Je tomu už pět let co jsi mne tak z nenadání opustil. Od toho dne co jsi mi  zemřel v náručí, se toho dost změnilo. Už Pro to, že nebyl nikdo kdo by mě podržel. Chtěla jsem se vším zkoncovat. Naštěstí se mi to nepovedlo.Tou dobou jsem byla na pokraji života a smrti, mi však najednou došlo proč jsi vlastně se mnou byl. Ty jediný jsi mne miloval a chápal můj problém, který ani moji vlatní rodiče nedokázali přijmout i po mém odchodu z domova. Došlo mi, že jsi věřil, že se mi můj sen splní a opustil jsi vše, kvůli čemu ostatní žijí - rodinu. Slíbila jsem si, že vše dotáhnu do zdárného konce a konečně se mi to povedlo. právě jsem přišla z uřádu  s novou identitou. Jsem velice šťastná a to jen díky tobě.  S láskou Bianca - Josh"

Dočetla své řádky pohlédla ven a odraz paprsků od oken ji ozařoval slzy stékající po tváři. Smutně zavzpomínala na nejtěžší doby svého minulého života. Na dopis, jež napsala rodičům.

          "Drazí rodiče, již nadále jsem nemohla snášet taková muka jako nyní. Ptali jste se mě jestli jsem Homosexuál, odpověděla jsem, že ne. A nelhala jsem, narodila jsem se jako holka, jen v cizím těle. Vždy jsem se bála vám to povědět pro vaše náboženské přesvědčení, proto jsem se rozhodla odejít. Pro případ, že pochopíte to co se semnou děje, najde te me u Jacka.  S láskou Josh - Bianca."

A na poslední rozhovor se svou láskou.

          "Jacku!" šeptal tiše josh a pevně ho tiskl v náručí

          "Bianco?"

          "Ano, jsem tady."

          "Je mi špatně!"

          "neboj to bude dobrý."

          "myslíš?" Otázal se čím dál více otupěleji Jack a josh si v duchu jen přál aby tomu tak bylo

          "Jo bude!"

          "achh." odkašlal si "Slib mi něco!"

          "Copak?"

          "Jestli se semnou neco stane...."

          "Ne to neříkej!" Přerušil ho Josh

          "tak mi slib, že splníš svůj sen a bude z tebe opravdová žene, taková, jak ty si přeješ být!"

          "Slibuju!" teprve teď Josh věděl, že daný slib je ten správný.

          "Dobře..." Odvětil pouze Jack a jeho tělo se stalo bezvládné, život z něho v jednom okamžiku vyprchal stejně jako z Josche.

          "NÉÉÉÉÉ!"

Poslední vzpomínka na Jacka, ji vrátila do reality. Chvíli se rozhlížela, zda ji někdo nevidí se slzami v očích, rychle je setřela jak z tváře, tak z dopisu, který jimy potřísnila. Vložila jej do obálky, zastrčila do kabelky, zaplatila vypitou kávu a vyšla na ulici. Lidí chodili sem, tam a na druhé straně ulice postával Vysoký muž, zadíval se na dívku a ta zase na něho, přešla přes ulici, políbila ho, vzala za ruku a společně sním, odešla začít nový život.