Sam a Paulie

Prosím nekamenovat za jména postav. Psal jsem to před dvěma lety a teď jsem to teprve dal do kompu. Takže........lalalala :-D

            Náš příběh je i nich dvou. O kom? O dvou mladících,kteří žili ve stejném městě, každý ale na jeho opačné straně. Jeden v chudé a druhý v bohaté čtvrti. Měli toho spoustu společného, jen otom z prvu nevěděli. Životy obou se během okamžiku změnily a nabraly jiných směrů, o jakých se jim ani nesnilo.

            Bylo 20. června 1930 hezký slunečný den, jež začal provzdušněným ránem.V Hobokenu, v jedné chudinské čtvrti města Fallen City, v jedné z úzkých uliček, které mají svou historii a svá tajemství, bydlel mladík jménem Sam Morelo. Bylo mu 23 let, žil se svou matkou bez otce, jež se často opíjel, na což doplatil životem, když se vracel domů z hospody srazila ho v pozdních večerních hodinách tramvaj. Po jeho smrti se Samovi a jeho matce žilo mnohem lépe, sice mu Sam vše zazlíval, že na nich nechal dluhy, sice už měli většinu splacenou, ale nežilo se jim o nic lépe než předtím. Jediné co je udržovalo šťastnými bylo to, že mají jeden druhého a krásy přírody, do které Sam často vyjížděl pročistit si hlavu. Měl své místečko na kopci nad městem, kde byl vysoký útes ze kterého bylo vidět celé město a část moře. Dojížděl sem svým automobilem, který mu zůstal po otci byl sice dosti starý, ale hlavní bylo, že ještě stále jezdil. Nemněli mnoho majetku, pouze tento vůz a maličký byt v činžovním domě ve kterém s nimi žili dvě staré vdovy a postarší správce se svou mladičkou dvacetiletou dcerou. Tato společnost ho zrovna moc netěšila. Sam byl spíše rezervovanější člověk, měl pouze pár přátel z dětství na venkově, kde žila jeho babička, pro něho byly vším.

            Toho stejného rána v jiné části města, projížděl velkou rychlostí druhý mladík ve svém luxusním automobilu. Kde ho zastavila policie.

"Pane řidiči spáchal jste přestupek. Budu Vás muset pokutovat." Sdělil mu postarší strážník klidným, přátelským hlasem, ale mladík se jménem Paulie Salieri, který pocházel z bohaté a uznávané rodiny jen vyhlédl z okénka, zamračil se a se zvýšeným tónem v hlase křičel na policistu.

"Víte kdo já jsem?"

"To opravdu nevím, nedělám rozdíly mezi lidmi, takže pro mě není důležité jak se kdo jmenuje." Obořil se strážník na Paulovo nepřátelské chování.

"Tak neděláte rozdíly? Moje jméno je Salieri a žádný stařík mi nebude říkat co mám či nemám dělat!" Přišlápl pedál plynu a rychle jak přijel, tak také odjel. Jak již bylo napsáno Paulie byl veliký snob, měl rád rychlá auta, zábavu a své zazobané přátelé, jinak ho nic jiného z čeho by mohl mít zisk nezajímalo. Jeho otec byl naftový magnát a matka, domácí panička, zajímající se  pouze o svůj zevnějšek. Již odmala byl vychováván ve špatných vlivech způsobených penězi a mocí. Proto se cítil silným a nevěděl jak se žije chudým.

            Ale co měli ti dva společného? Nic! Zatím se moc dobře neznali, ale již jednou měli tu čest se setkat. Stalo se to asi před několika měsíci, kdy se Sam vracel v autě z útesu nad městem zpět domů. Začínalo se již pomalu stmívat, cesta lesem však díky hustým větvím byla ještě tmavší. Sam nikam nespěchal. Stejnou cestou od města si to pelášil dosti podnapilí Paulie, vracejíc se domů do své vily, v bohatýrské čtvrti na vrcholku kopce. Neuvědomoval si, že plynový pedál má až k podlaze, vůz více a více zrychloval a když se v dali objevila točivá zatáčka, ke které se blížil i Sam, málem zatáčku nevybral a skoro Sama srazil ze silnice. Oba bleskurychle zastavili vystoupili a spěchali jeden k druhému.

"Co blázníš ty šílenče? Jak to řídíš? Málem jsi nás oba zabil!" Křikl Sam na opilého Paulieho. Ten se zamračil a snažil stát vzpřímeně, což se mu moc nedařilo.

"Já? Víš kdo já jsem?"

"Nezajímá mě to, zajímá mě jen to proč takový hovado jako ty má vůbec řidičák!"

"Já jsem Paulie Sall....."

"Mě nezajímá kdo jsi, ale potřeboval bys pořádně přes dršku!" Paulie vykuli oči a na sucho polkl, Sam poznal jeho strach, že je to jen obyčejný budižkničemu a že nestojí zato. Zakroutil jen hlavou a vrátil se zpět k vozu. Paulie chvíli setrval na místě a vyčkával dokud neodjede, odtrmácel se zpět k autu a odjel svou obvyklou rychlostí domů. Oba dva na tuto příhodo po čase zapomněli.

Takto vypadalo jejich první setkání. Dál žili každý svůj život ve starých kolejích.Dokud nepřišel první zvrat a právě pro Paulieho.

            Stalo se to na dostihovém závodišti, kde Paul se svými přáteli sázeli na koně.

"Vsázím 100 dolarů, že vyhraje blesk!"

"Nevěříš si nějak Paulie? Já říkám, že nevyhraje, klidně se s tebou vsadím o 300 dolarů."

Paulie se zamyslel a pousmál.

"Ne, ten kdo prohraje bude žít 3 měsíce mezi chudinou, oblíkat se jako oni a hlavně pracovat."

Všichni se rozesmály.

"Tak jo platí."

Podali si ruce na uzavření.

"Tak a teď se pojďme podívat, jak Bleska roznesou na kopytech."

A  opravdu blesk dojel až na třetím místě. Což Pauliemu nedělalo moc velkou radost.

"Tak to vypadá, že sis sám sobě nasral do bot."

Všichni se mu vysmáli, ale Pauliemu do smíchu moc nebylo. O pár dní později ho jeho přátelé vyzvedli a odvezli aby dodržel dohodu. Když projížděli jednou ze začínajících chudinských čtvrtí předali mu kufr.

"Máš tam oblečení, jídlo a prachy...."

"Alespoň to." Pomyslil si zoufale.

"....Na první měsíc činži."

"Sakra!" Nadával si v duchu.

"Franku zastav, jsme tady." Auto zabrzdilo, Paulie vystoupil, ihned za ním zavřeli dveře a jeden z nich ukázal na zapadlou uličku.

"Tak tam budeš bydlet. Práci jsme ti zařídili v přístavu - myslim že tu nejhorší. :-) ale takovou aby sis vydělal a činži a jídlo. Tak hodně zdaru!" Všichni se škodolibě zasmály, auto se rozjelo a zmizelo v odbočce. Paulie chvíli stál na místě, proklínal jak sebe, tak i své přátele. Sebral kufr a vešel do uličky plné popelnic, koček a krys. Došel blíže k domu, kde měl bydlet. Prošel domovními dveřmi, nacházel se v dlouhé chodbě, kde kamennou podlahu vytírala postarší žena. Nacházelo se tu několik dveří a na jedněch byl nápis "správce" Zaklepal a čekal dokud mu neotevřel asi padesátiletý muž s řídkými,šedivými vlasy.

"Přejete si?" Otázal se muž, když v tom se za ím ozval jemný ženský hlas.

"Tati kdo je to?" Stála tam mladá dívka, která po spatření Paula zaběhla do dveří, aby nebyla vidět.

"Promiňte, to je má dcera, je trochu stydlivá."

Paulie jen přikývl a po krátké chvilce ticha začal hovořit.

"Měl bych tu mít byt."

"Ano, jistě, tak pojďte zamnou." Muž za rohem zřejmě z nějakého věšáčku sebral klíč zavřel za sebou dveře a vydal se chodbou ke schodišti.

"Dobré ráno paní Stefordová."

"Dobré odvětila mu žena a dál se věnovala své činnosti. Vyšli po schodech nahoru a s každým jejich krokem je doprovázelo úzkostné naříkání, skřípajících schodů. V prvním patře odbočili do chodby, až na její konec.

"Tak jsme tady." Odemkl dveře a ukázal místnost Pauliemu. Byl to malý pokoj se dvěmi okny s postelí, stolem s židlemi a závěsem v rohu místnosti, kde bylo malé umyvadélko a džbán vody.

"Tak doufám, že se Vám to bude líbit. Náš dům je jeden z nejlepších ve čtvrti."

Paulí podal správci peníze.

"Dobře, tady máte klíče."

Muž vyšel na chodbu a vrátil se do svého bytu. Paulie rozhořčením hodil vzteky kufr do koutu pokoje, sedl si ke stolu na vratkou židli a vyhlížel z okna ven do ulice, kde byli vidět pouze okolní domy, žádná zeleň ani památky po bohatství. Zde si byli všichni rovni. Druhý den brzy ráno odešel Paulie do práce, sešel po schodech. Kde dole v chodbě potkal postarší dámy sedící na lavičce, poslouchajíc přitom hudbu z gramofonu. Obě si Paulieho prohlédly od hlavy až k apatě a, když kolem nich procházel slušně ho pozdravily.

"Dobré jitro." Paul však raději zrakem zamířil na vchodové dveře a na pozdrav neodpověděl. Ženy na sebe pohlédly.

"Nezdvořák! Měl by se naučit slušným mravům."

"Jo, jo. Kde jsou ty časy, kdy muž zdravil první a ještě se přitom uklonil.?"

"To víš, jiná doba."

Mezitím Paul procházel uličkama, podobným nějakému bludišti. Za pár chvil však dorazil k přístavu, kde měl pracovat.

"Co si přejete?" Otázal se ho vrátný u vstupní brány.

"Mám tu mít práci."

"Vy jste ten novej že? Tak to pojďte zamnou." Zašli za roh budovy odkud mu chlapík ukázal obrovské překladiště.

"Támhle se nahlašte a oni vám řeknou co a jak."

Vydal se svým ladným krokem rovnou tam kam mu bylo nakázáno, bez jakéhokoli poděkování.

"A hele nováček! Vidíš ty bedny? Myslíš, že alespoň jednu z nich uneseš?....Tvoji přátelé, stejně oplzlý jako ty mi řekli co jsi zač. Nejspíš proto aby ti to tu ulehčili? Myslím, že ne. Jediný co ti povím je, že PANE ti tady nikdo říkat nebude. Takže vem ty bedny a přenes je támhle do spedičky."

Zasmál se mu muž se svými společníky a sledovali Paulieho při nesení beden, při čemž se mu skoro podlamovala kolena. A tak odnášel bednu za bednou a když tak učinil, naložil mu předák další práci. Pozdě v noci se vracel do bytu jako hadrový panák bez duše, míjel ho zrovna Sam se svým vozem, zaparkoval jej na rohu ulice. A před vchodem do domu se setkali.

"Ty?" Hleděli na sebe, vyděšeně. Paul ho vzal za rukáv a táhl do uličky mezi domy.

"Héj Oco de? Co tu děláš?"

"Poslouchej mě, prohrál jsem sázku a teď tu musím tři měsíce žít, mezi váma.....Takže to prosím tě nikomu neříkej!"

"A proč bych to dělal? Správně bych to měl říct každému aby věděli co žije mezi nimi."

"Už mám peklo v práci, tak udělej co uznáš za vhodný."

Sam se na moment zamyslel a začalo mu ho být líto.

"Tak jo, mysli, že jsi potrestanej už dost."

"Děkuju ti."

"A hele ja že se to vlastně jmenuješ?"

"Paulie."

"Já jsem Sam."

Společně vešli do osvětlené chodby a od stěn se odrážely jejich kroky.

"Ty bydlíš tady?" Otázal se Paul

"Jo, hned tyhle dveře. Tak se Měj."

"Ty taky." Odpověděl Paul, vyšel směrem ke svému bytečku, kde sebou sekl na postel a usnul.

            Další ráno, byla naštěstí neděle. Bylo krásné slunné ráno asi okolo deváté hodiny a Sam se chystal po dlouhé době jet za svými známými na venkov, nasedl do vozu a vyjel. Cestou rozjímal nad krásami světa a co se nestalo. Na mostě přes přehradu byla zácpa, lidé vylézali ven z aut a spěchali mezi vozy podívat se na událost, Sam se ze zvědavosti a pro zkrácení času, přidal k ostatním. Když se blížil k hloučku lidí všímal si v jejich obličejích výrazů zděšení a nechápavosti., nestačil však zjisti co se stalo, zaujala ho dívka v bílých šatech, krásná jako anděl. Koukala na něho, usmívala se na něho a pokynem ruky mu naznačila ať jde za ní, pak se otočila a spěchala po mostě pryč. Sam se vydal směrem co dívka, silnice byla klidná, kvůli zastavení dopravy. Sam běžel rychle, ale dívka jako by se mu více a více vzdalovala. Most pomalu končil a začínala čtvrť China Town, kde se dívka ztratila hned v první uličce. Sam se v tu chvíli zastavil vydýchal, ale nedalo mu to. Nahlédl do uličky, ale ta byla slepá. Žádné dveře, požární schodiště, či kanál kudy mohla utéct. Pouze pár popelnic a odpadků. Chvíli se po dívce rozhlížel, ale ta byla tatam. Umyslil si že měl halucinaci, vrátil se zpět k vozu celý zamyšlený nad překrásnou dívkou. Doprava se během chvíle rozhýbala a Sam  smyslu zbavený, zapomněl na návštěvu přátel se vydal na útes nad městem.

            Mezitím se Paulie celý ztrhaný probouzel. Po chvíli přemýšlení vstal a vydal se na obhlídku okolí, jež se pro něho stalo dočasným domovem. Zrovna, když procházel přízemím zaslechl z otevřených dveří jednoho bytu, křik staré ženy, kterou bil zhruba stejně starý mladík jako byl Paulie.

"Dej mi ty zatracený prachy!"

"Já nemám, já opravdu nemám!" odpovídala křičícímu mladíkovi, povšimnula si však Paulieho stojícího na chodbě.

"Prosím, pomezte mi!" Mladík se otočil ke dveřím a výhružně vyhrkl.

"Na co čumíš? Chceš taky přes dršku?"

Paulie jen sklopil zrak a vyšel směrem z domu, tam se však zastavil a poslouchal stařenčino naříkáni. Rozhlédl se kolem sebe, dokud jeho oči nesplynuly na plechovém kbelíku na schodech.

            "Co je?" Otázal se mladík, poté co mu někdo zaklepal na rameno, otočil se a poslední co uviděl byl Paulie a kovový kýbl letící k jeho obličeji. Ozvala se dunivá rána, padnutím těla omráčeného surovce. Paulie ho vzal za nohu a vyvlekl jej na ulici a hodil mezi odpadky. Vrátil se zpět k vyděšené ženě.

"Nezabil jste ho? Je to můj vnuk."

"Vždyť Vás mlátil, zasloužil by si to." Odvětil až sám sebe překvapil tím co právě vyslovil.

"Ale je to rodina......Stejnak děkuji za pomoc."

"Není zač." to bylo poslední co řekl než vyšel opět před dům. Mladík byl už pryč.

"Asi dostal strach." usmyslil si Paulie a se zvýšeným sebevědomím vyšel do neznáma.

            Sam stále vyhlížel na útesu a myslil, jen na tvář z mostu. Stál tam snad hodiny, chlad s přicházejícím večerem ho vyrušil z rozjímání a donutil vydat se domů. Nedalo mu to a vydal se k mostu, kde dívku spatřil. Zastavil u uličky, letmo do ni nahlédl.

"Co se to semnou děje?" Tázal se sám sebe, zrovna když troubil na klakson řidič, čekající až se Sam rozjede. Pomalu otevřel dveře od bytu, kde už ho čekala matka.

"Už jsi doma? Jak bylo u známých?"

"Jo, jo maj se tam dobře, mam tě pozdravovat."

"Prosim tě pomoz mi připravit stůl. Dneska je neděle tak se schází celý dům a dnes, je to u nás."

Sam začal připravovat talíře.

"Přidej ještě jeden. Paní Stefordová chce pozvat toho nového mladíka. Prý ji dnes zachránil."

"Zachránil?"

"Jo. Zase přišel tam parchant Karlo pro peníze, tak se sním vypořádal."

"On?" zasmál se ironicky Sam.

"Ano, proč se tak udivuješ? Znáš ho snad?"

"Ne, to ne, jen mi přijde, že by se svou postavou...." V tom ho zase zaslepila vzpomínka na krásku.

"Děje se něco Same? Jsi nějaký bledý."

"Víš mami, já dnes nebyl na venkově."

"Ne? A kde jsi potom byl?" Tázala se překvapeně matka.

"Zrovna, když jsem projížděl přes Julianiho most, byla tam zácpa, hodně lidí se mačkalo v hloučku, tak jsem se šel podívat co se stalo a zahlédl jsem překrásnou dívku., koukala na mne, usmívala se a ztratila se v jedné uličce v China Town. Pak jsem jel na útes a za boha ji nemohu dostat z hlavy." Matka se pousmála a pohladila syna po vlasech.

"Tak ty ses nám zamiloval? To je ta nejhezčí věc na světě, co se ti může stát." Sam chvíli seděl se sklopenou hlavou a cítil se provinile, že matce lhal. Ta ně něho okamžik koukala usmívajíc ho poplácala po zádech.

"Jsem ráda, že jsi mi to řekl." Sam zvedl hlavu usmál se a šel ji pomoci s večeří.

            Paulie seděl na posteli koukal ven z okna, když někdo zaklepal na dveře.

"Dobrý večer. Přišla jsem Vám ještě jednou poděkovat, za to ráno a zároveň pozvat na večeři. Víte každou neděli se schází celý dům a myslím, že když tu bydlíte, neměl by jste tam chybět." Pověděla mu postarší dáma. Paul se však jen podrbal na hlavě.

"Ne, děkuji." Odvětil a zavřel dveře. Najednou mu však došlo, že v bytě není žádné jídlo a on sám má již pěknou chvilku hlad. Rychle dveře otevřel a našel za nimi stařenku, přesně tak jak ji tam zanechal. Paul se zatvářil provinile.

"Ta nabídka, stále platí?"

"Určitě." Ujistila ho s úsměvem.

"Tak v 6 v přízemí dveře vpravo od vstupu."

"Tam jak bydlí Sam?"

"Ano, přesně tam."

"Dobře, tak díky."

"Za málo...... a Jak se jmenujete?"

Otázala se ještě než Paul zavřel dveře, které ihned otevřel dokořán. Sklopil zrak, pousmál se a pohlédl ženě do tváře.

"Paulie, jmenuji se Paulie, ale přátelé mi říkají jen Paul."

Žena mu potřásla rukou a neustále se usmívala.

"Já jsem Mary Stepfordová, ale říkejte mi jin Mary. Tady si na formality nepotrpíme, jsme přeci sousedé." Žena odešla chodbou pryč, Paul ještě vyčkal, pak zavřel dveře a přemýšlel, co by si na sebe měl vzít. Měl tu jen troje kalhoty a čtvery košile. Nakonec se mu povedlo dát něco dohromady, ale moc to do sebe nešlo.Za deset minut šest Se Paul celý hladový vydal bytu, kde měl domluvenou večeři. Naposledy se upravil a chtěl vejít, došlo mu však, že musí zaťukat. Jemně zaklepal a ve dveřích se objevil Sam.

"Vítám tě, pojď dál." Sam ustoupil a Paulovi se před očima rozprostřel dlouhý stůl, na něm hrnec s polévkou a na pekáči pečené kuře a okolo stolu seděli již všichni obyvatelé domu. Pan správce s dcerou, Mary Stepfordová, nějaká neznámá žena, Sam, který právě usedl také a jeho matka, která byla pro Paula též neznámá. U stolu bylo pouze jedno volné místo a to v čele stolu, kde naproti němu seděl Pan správce. Který povstal a pobídl ho ke stolu.

"Dovolte pane...."

"Pauli, prostě Paulie."

"Dobrá, Paule, když už jsme u toho představování. Dovolte mi Vám představit Paní Moreliovou, která připravila toto určitě dobré jídlo. :-) Jejího syna Sama, paní Brownovou, paní Stepfordovou již znáte. Já jsem Jack Vercetti a toto je má nádherná dcera Susan."

"Moc mě těší a jsem rád, že tu mohu být s vámi." Odvětil Paulie a všichni se připravili k modlitbě, kterou pronesla samova matka a mohlo se začít jíst.

"A odkud vlastně jste Paulie?" Otázal se ho správce, ten však zaváhal. Vzpomněl si na malé městečko, kam jezdíval se svými zazobanými rodiči, na dovolenou k jezeru.

"Franklins."

"Hmm." Pokývl správce a pokračoval ve vyptávání.

"A jak jste se dostal sem?"

"Víte v našem rodě museli všichni muži na obchůzku. To je že vyrazí do světa poznávat nová místa."

"Na jak dlouho?" Zajímala se Suzan se zaujetím.

"Měsíce, někdy i roky." Tato tradice se v Paulově rodu opravdu dodržovala, přerušil ji však jeho dědeček, který zbohatl a jeho syn. Paulúv otec díky penězům již dál nikam nevyrazil. Což Pauliemu v tuto chvíli přišlo líto, ale uvědomil si, že právě odloučení od domova je tou jeho cestou.

"Ale je zajímavé, že jste zabloudil až sem. Tato část města je bohem zapomenutá, ale žije se nám tady dobře. Máme jeden druhého. Nic víc k životu nepotřebujeme. Přátelství je to největší štěstí, ale to znáte od Vás."

"Jistě." zadrmolil Paul.

Pomalu se začal uvolňovat, jak zjišťoval, jaký život vlastně žijí. Byly sice chudí, ale šťastní. Rozhovor dále pokračoval i po večeři a nakonec se všichni rozloučili a odešli do svých bytů. Paul ještě dlouho ležel na posteli, až konečně usnul.

            Paulovo probuzení druhý den ráno, bylo jiné, než jindy. Bylo veselejší. Rychle se oblékl a spěchal do práce. V přízemí však potkal opět sedící stařenky a vzpomněl si na vychování, jaké máme mít k lidem, bylo mu však vždy rázně vysvětlováno, že pouze k lidem s dostatečným titulem.

"Dobré jitro." Řekl hlasitě a pokývl přitom hlavou.

"Dobré."

"Vidíš! Nikdy nedávej na první dojem, každej mýváme den blbec!"

"No jo prosim tě!"

Paul se vydal směrem do práce u brány počastoval vrátného pozdravem a pomocí se zaseklou závorou. Přešel k chlápkům, kteří ho předešlý den využívali.

"Dobrý den."

"Tak támhlety bedny do spedice." Oznámil mu se smíchem jeden z dělníků, ale Paul se jen pousmál.

"Ale vy mi jistě pomůžete, že?"

"Proč myslíš?" Otázal ironicky jeden z chlapíků.

"No nevím jak by se to líbilo hlavnímu vedoucímu, kdybych za ním přišel a pověděl mu, že se tady flákáte?"

"Myslíš, že ti uvěří?" Otázal se již pracujícího Paula.

"No určitě. Podívej se za sebe." Dělník se otočil za sebe, kde spatřil mračícího se předáka ukazujícího na hromadu beden. Chlapi pohlédli jeden na druhého a šli mu pomoci. Práce rychle utíkala a přišla první přestávka, během které se Paul vyptával dělníků. Ti však nejevili zájem s ním hovořit, dokud nepřišla řeč o autech, byl mezi nimi i jeden vášnivý automechanik bez práce, se kterým se dal ihned do řeči.

"A Thor, to je teprve bourák."

"Koukám, že se dost vyznáš." Udivoval se Paul nad Jorgiho znalostmi.

"Jo, tak to víš, nedělal bych nic jinýho, než se válel pod autama, ale bohužel nemůžu sehnat práci a na vlastní podnik nejsou peníze."

"Poslyš, znáš Servis Lucase Bertoneho?"

"Co? Samozřejmě! Je nejlepší ve městě."

"Mam tam známého a nedávno se měl ptal, jestli neznám, někoho schopného, ta kdybys měl třeba zájem tak se poptám, jestli to pořád platí?"

"Děláš si legraci? Ty se mě ještě ptáš? Jasně že bych měl zájem."

Rozhovor pokračoval a přidali se k němu i ostatní a zjistili, že Paulie, není zas tak špatný. Pravda - sem tam pronesl povýšenější poznámku, ale jinak si rozuměli. Dny plynuly a on se pomaloučku začal členit mezi lidi o kterých ještě nedávno prohlašoval nemístné poznámky.

            Sam strádal víc a víc. Dívku ne a ne spatřit, pouze jen ve svých snech a vzpomínkách, až konečně přišel den, kdy ji zase uviděl. Na témže mostě. Stála u zábradlí, hleděla do dály a větřík si hrál s jejími vlasy. Sam zastavil a přešel k zábradlí kousek od ni, koukal směrem co ona a koutkem oka ji pozoroval, dokud se jejich pohledy nestřetly.

"Kdo jsi?" Otázal se ji. Odpovědi se mu však nedostalo. Stál tam dlouho, čas byl však neúprosný a blížila se chvíle odjezdu.

"Chcete svést?" Dívka opět neodpověděla. "Mějte se krásně slečno a nashledanou." Udělal krok směrem k ni, ale dívka couvla.Sam tedy nasedl a odjel s hřejivým pocitem, ale i obavou, že už ji nespatří. Dny ubíhaly a Sam stál každý den na mostě a vyhlížel s dívkou do krajiny. Nikdy mu nepřišlo zvláštní, že tam stála, vždy, když zrovna projížděl kolem.Byla jako přízrak, který chcete aby vydržel navěky.

            Paulie se jako obvykle vracel z práce domu a cestou zastavil v malé kavárničce na kraji u přístavu na kávu, protože měli dodávku přivážené, mleté kávy z exotiky, každý den.

"Je to nejlepší káva, jako jsem kdy pil." Opakoval pokaždé ženě, která mu ji nalévala.

"Ale jděte!"

"Opravdu! Nevymýšlím si!"

Jako obvykle dopil šálek, zaplatil a odešel.

"Kdo je to?" Otázal se majitel kavárny číšnice.

"Nevím je to ale milý muž a říká, že máme nejlepší kávu ve městě."

"Opravdu? Tak to potěší." :-)

Paulí procházející zkratkama, jež si našel během večerních procházek došel až k domu, kde ho před vchodem čekalo překvapení. Partička chuligánů s vnukem paní Stepfordové v čele.

"A heleme se. Náš kyblíkář! Máme nevyřízený účty zmetku!" pomalu se k němu přiblížil, Paul vzal víko od popelnice a stejně jako plechovým kýblem ho omráčíl, jeho kolegů však bylo moc. Dostali ho na zem, kde ho mlátili a kopali.

"Nechte ho být!" Křičela Suzan, právě vycházející z domu.

"Cože? Ženská, která brání chlapa?....Myslim, že mu to stačí, když si utrhnul takovou ostudu...Haha."

Otočil se a se zbytkem svých takzvaných přátel odešel pryč.

"Jste v pořádku?" skláněla se nad ležícím Paulem, Suzan.

"Ano..Děkuju za pomoc."

"Rádo se stalo. Pojďte pomohu Vám!"

"Ochh!" Zasténal Paul, když mu dívka pomáhala zvednou.

"Vezmu Vás k nám."

"To není tře....áá!"

"Opravdu není?"

Pomohla mu vstát a dojít sním do bytu, posadila ho na židli a odběhla pro vodu a lékárničku.

"Zmetci, už dlouho nám tu otravují život."

"Postaral bych se o ně,.....kdyby jich bylo o jednoho míň!"

"Koukám, že smysl pro humor Vám zůstal pořád."

"To nebyl vtip." Odvětil, podíval se na Suzan a vypukl smíchy. Během okamžiku ho ošetřila a pomohla do bytu.

"Mockrát Vám děkuji."

"To nestojí za řeč."

"Ale stojí, víte jsem trochu i rád, že mě takhle zřídili."

"Opravdu a proč?"

"Protože jste mě zachránila vy."

Suzan se jen pousmála, zavřela za sebou dveře a odešla pryč. Paul se chtěl z příhody vyspat, když po chvíli, někdo zaklepal na dveře.

"Dále."

"To jsem já, nesu vám, něco k jídlu."

"To jste nemusela."

Položila mu tác na stůl a sledovala jak jí.

"Myslel jste to vážně, že jste rád, že Vás takhle zřídili?" Otázala se ho. Paulie si jen utřel pusu od polévky a zamyslel se.

"Ano, ale nemuseli mě takhle moc zřídit." Zahleděl se do jejích slastných očí, s těží povstal, přistoupil k ni blíže a jemně ji políbil. Suzan se však nebránila a od této doby se začali vídat, zprvu jen tajně, ale pak se Suzan svěřila Otci od kterého dostali požehnání.

Přišla však krutá rána. Jack měl srdeční příhodu, které podlehl. Suzan to nesla těžce, jediný kdo ji byl oporou byl Paulie s nímž se hodně sblížila. Po pár dnech se vše uklidnilo a Paul se nastěhoval k Suzan a pomáhal ji se správcovstvím. Za to se Samem to šlo opět z kopce. Každý den po práci jel rovnou na most, doma neudělal žádnou práci a jeho matce začal dělat starosti. Jednoho dne však dívka zmizela a Sam se víc a víc začal topit v depresích. Den kdy se měl Paulie vrátit zpět domů se neůprosně blížil. Stýskalo se mu, ale nový domov nechtěl také ztratit.Rozhodl se zmizet. Čím více se blížil den odchodu, tím více se začal Paulie zevnitř vyprazdňovat.Ale nešlo tomu zabránit. Den přišel rychleji, než doufal. Vstal brzy ráno napsal rozlučný dopis. Chtěl si sbalit věci, ale pak mu došlo, že mu stejnak k ničemu nebudou. Vyšel z bytu na chodbu, kde potkal Sama.

"Kam jdeš?" Zeptal se Sam a z Paulieho výrazu mu došlo, že už může odejít.

"Vracíš se zpět?"

"Ano."

"A co Suzan?"

"Napsal jsem ji dopis."

"Cože? Chceš utéct jako zbabělec?"

"Lepší než aby pak trpěla víc?" Otočil se a vykročil ven.

"Budeš toho litovat!" Paul, zastavil povzdychl si a pokračoval dále. Sam jen zakroutil hlavou a sedl si na lavici, kde sedávaly dvě vdovy, které ještě touto dobou spaly. Přemýšlel a Paulivi, Suzan a tajemné dívce, jež beze stopy zmizela.

            "Vítej synu! Konečně v civilizaci. Jak jsi se měl mezi tou chátrou?...Popravdě jsem vsázel na to, že tam nevydržíš ani dva dny, ale překvapil jsi mne."

"Tak to víš, musel jsem to mezi tou špínou nějak přežít." Pronesl Paul, ale v nitru mu bylo ouzko, proto co vyslovil.

"Á, můj malý Paulie!"

"Ahoj mami." Objala syna, ale v cukuletu se odtrhla.

"Fůj! Šíleně zapácháš! Běž se umýt! A ohol se! Vypadáš jak nějakej vandrák!"

Odebral se tedy do koupelny, naplnil si plnou vanu, horké vody, do které se naložil.

"Paulie!" Probudilo ho volání otce.

"Sakra asi jsem usnul."

"Až budeš hotov přijď do pracovny."

Vylezl z již studené vody osušil se, oholil a společensky oblékl. Popadl ho zvláštní pocit, uvědomil si, že oblečení které nosil tam bylo více pohodlné a vonělo od pracího mýdla, ve kterém ho Suzan prala.Držel se ho pocit provinění.

Vyšel z koupelny a zamířil do pracovny, kde už za stolem čekal otec a telefonoval.

"Ano....Ano.....Dobrá, tak naschle!" Zavěsil sluchátko a nahodil pohrdavý pohled."Tak jak se cítíš po dobré koupelny?"

"O hodně lépe."

"Dobrá, tady jsem ti připravil nějaké papíry k podepsání. Pak za námi přijď do salónu, máme vijímečnou poradu, když jsi se teď vrátil."

"Jistě otče." Ujistil jej, čekal dokud otec neodejde z místnosti, zasedl ke stolu a začal pročítat a podepisovat papíry. Pohlédl na telefon a váhavě k němu natahoval ruku.

"Policie? U telefonu Salieri."

"Ale jistě, s čím Vám můžeme pomoci?" Zpozorněl policista po té co zaslechl Paulovo příjmení.

"V Hobokenu otravuje lidem život banda chuligánů, jejich hlavním vůdcem je Joseph Stepford. Potřebuji aby jste tam zavedli pořádek.

"V Hobokenu pane?"

"Ano, příjde Vám na tom něco divného?" Otázal se strážníka se zvýšeným hlasem.

"Ne kdepak. Uděláme co bude v našich silách."

Paul položil sluchátko, ale ihned začal volat znovu.

"Čau Lucasi. Hele volám protože jsem se chtěl zeptat jestli ještě pořád hledáš toho automechanika?......Tak to bych o jednom dost schopném věděl. Zajeď dopoledne do přístavu a ptej se po Jorgim Morelem.......Fakt je třída. Tak jo, ty taky. Čau."

Dopsal poslední lejstra a odebral se do salónku. Kde na něho čekali jeho obchodní partneři a přátelé. Usadil se do křesla a sluha se ho otázal.

"Dáte si Gin?"

"Dal bych si kávu."

"hmm. Tak pánové, když se nám vrátil náš starý dobrý přítel, můžeme zase znovu rozjet obchod ve velkém. Takže mezi tím co jsi byl pryč se rozhodlo že postavíme nové tovární haly."

"Tak to je skvělé, nová pracovní místa. S tím souhlasím."

"Jo. Tak to je vše v pořádku, tady jsou plány, kde by to mělo stát." Položil před Paulieho veliký kus papíru. Zahleděl se do něho a nevěřil vlastním očím.

"Vždyť to je tam, kde jsem byl."

"Jo je, jak myslíš, že jsme přišli na to místo, kam jsme tě poslali?"

"Vždyť tam žijí lidi!"

"No a co? Komu je co do nich?"

"Važ slova!"

"Hele víš ty kolik na tom vyděláme?!"

"Vyděláme?...." Paul se napřáhl a vší silou společníka praštil do obličeje.

"Blázníš!?"

"Tak poslouchejte. Hala se stavět může, ale ne na obydlených oblastech! A ještě se někdo zmíní slovem o chudých, dostane tak jako tenhle!"

Praštil do stolu a odešel ze salónku pryč. Nasedl do auta a odjel na večírek k otevření nového obchodního centra. Ostatní s údivem řešili událý incident.

"Úplně se změnil. Co s nim ty zavšivený parchanti udělaly?"

"Otevřely mu oči." prohlásil obsluhující muž.

"Co si to dovolujete!? Být vámi, tak mlčím a jsem rád, že jsem tady."

"Víte co? Budu raději dělat pingla v nějakým pajzlu, než Vás poslouchat, jak si pořád stěžujete a všechny jen urážíte. Kašlu vám na tuhle práci!" Muž odhodil tác a dal se k odchodu, poprvé uviděl dobrou stránku Paulieho což mu dalo sebevědomí udělat to co chtěl již dávno a ostatní? Ti jen ztěžka rozdýchávali událé skutečnosti. Paulieho život, jako by se rázem vrátil do starých kolejí. Sled večírků a nově i návštěv hospod způsobené smutkem z nerozhodnosti.

            Dny míjely a v Paulova mysli se odehrával nekonečný boj, vždy, když už si konečně myslel, že se Suzan zapomněl, byl na tom mnohem hůř. Opilý do němoty, tak že ho nechápali spát mezi odpadcích ve vedlejších uličkách. Doma se ukazoval málo a v práci ještě míň. Pomalu pro něho přestával život mít cenu, až do doby, kdy se před jeho dveřmi objevil Sam.

"Dobrý den mohl bych mluvit s Paulem?"

"Ne! Pán si nepřeje být rušen! A už se tu laskavě neukazujte!" Odpověděla mu postarší služebnice.

"Kdo je to Marto?"

Ozvalo se v dály za dveřmi.

"Nikdo pane."

"Paulie, to jsem já Sam, musíme si promluvit!" zvolal, po té co poznal Paulův hlas.

"Nech ho vstoupit a běž si po své práci!"

"Jistě pane!"

Dveře se otevřely a konečně se mohli zase spatřit. Sam byl jako obvykle oblečen do svých šatů, ale působil dost pohubl, za to Paulie v domácích šatech a učesanými vlasy, vypadal elegantně.

"Jak se máš Same?"

"Nic moc, ale nejsem tu kvůli sobě, ale kvůli Suzan...."

"Pojď dovnitř, promluvíme si v pracovně."

Sam měl z luxusního vybavení chladný pocit s myšlenkou, že Paul je pořád ten nafoukaný zbohatlík, jako býval. Přešli do pracovny, kde pobídl Sama, aby se posadil.

"Tak cos mi to potřeboval?"

Otázal se Paul a nalil si sklenku Whisky, kterou ihned vypil.

"Už zase piješ?"

"Trochu." odvětil a kopl do sebe další doušek.

"Se Suzan je zle!"

"Co je sní?" Vyhrkl ze sebe až rozlil láhev s alkoholem.

"Nejprve tě proklínala, ale postupně začala smutnět a teď skoro nevychází z bytu. A k tomu nás teď chtějí vystěhovat a náš dům zbourat."

Pauliemu bylo hrozně, že působil Suzan takovou bolest, ale musel zůstat tam kam patřil.

"A co já s tim?"

"Co? Koukám, že jsi se očividně nezměnil. Jsi pořád, ten zahořklý cinik!"

Zvedl se ze židle. "Zklamal jsi nejen mě, ale i lidi, kteří ti věřili a měli tě rádi.....Neboj vyprovodím se sám!" odsekl mu, prošel hlavní halou a odešel. Paul se složil do křesla, ze zemně sebral láhev s drtkem lihoviny a do poslední kapky ji vypil. Celou noc nezamhouřil oka a myslel na dívku, kterou sprostě opustil, ve chvíli, kdy potřebovala největší oporu. Ráno sešel na snídani k rodičům, posadil se a odhodlal k nim promluvit.

"Matko, otče. Chtěl bych vám něco povědět."

"Povídej!" odpověděl mu otec s plnou pusou.

"Odcházím z domova."

"Odcházíš? A kam Chicago, New York?"

"Po pravdě řečeno, to není zas tak daleko."

"Tak kam?"

"Do jiné části města."

Oba rodiče se zastavili a zapřemýšleli, že ve městě už není další bohatýrská čtvrť.

"A kam tedy?"

"Do Hobokenu."

"Hobokenu?....Děláš si legraci?"

"Ne matko. Poznal jsem jednu skvělou dívku, kterou miluji a která mě potřebuje."

"Prosim tě to si budeš kazit život, kvůli nějaký chudý flundře?"

"Kazit život?...S ni ho teprve začnu žít."

"Jestli odejdeš, tak tě vydědim!"

Paul se zvedl od stolu a odešel z jídelny.

            "Suzan!" Volal z chodby Sam přes zavřené dveře. "Tohle musíš vidět!" Suzan rychle vyběhla z bytu chodbou ven před dům, kde u luxusního auta stál Paulie ve skvostném obleku. V Suzan se rozpoutal žár vzteku.

"Ty hajzle, ještě se tu chceš promenádovat?"

Přeběhla k němu a chtěla ho praštit. Paul ji v tom zastavil.

"Podívej se na tohle." Vyndal z kapsy složený dokument a podal ji ho.

"Co to je?" Suzan začala číst a na tváři se ji rýsoval úsměv.

"A co jako?" Otázal se pohrdavě. "Myslíš, že tím všechno smažeš?"

"To si nemyslím. Řekl jsem o tobě svému otci. Vydědil mě, ale podíl v naši firmě mi vzít nemohl. Prodal jsem svou část a za peníze koupil pozemky, kde měla stát továrna."

"A co to auto?"

"Tak to prodáme a koupíme nové, rodinné."

"Rodinné?"

"Ano, teda pokud chceš. ...Miluji tě Suzan a chci si tě vzít. Chtěla by ses stát mou ženou?"

Suzan se rozzářili oči, políbila Paulieho

"Ano,vezmu."

Se Suzan a Paulem to dopadlo dobře, ale co Sam? Dny šli dál a jednoho večera, kdy slunko zacházelo za obzor, seděli spoli Sam a Paulie venku na schodech

"Gratuluju k svatbě."

"Díky. A co ty kdy do toho praštíš ty?"

"Já? Není žena."

"Vždyť jsi o nějaké mluvil."

"To ano, ale .....neřešme to."

"Ok jak chceš. Ale já být tebou, jedu tam kdes ji potkal poprvé."

"Myslíš?"

"Nic za to nedáš!"

"Máš pravdu." Odvětil vstal a dal se k odchodu.

"Kam jdeš?"

"Na to místo přece."

"Teď?"

"Jo!" Stihl jestě zvolat, než zmizel za rohem, kde nasedl do auta a vyjel. Nemohl se dočkat až ji spatří Paulie mu dal naději. .....Avšak až moc velkou. Dívku na mostě nenalezl. Vystoupil a přešel k zábradlí. slzy mu stékaly po tváři a jeho napadlo, jak by mu bylo, kdyby to všechno skončil skokem do hlubiny. Přemítal si svůj život a nebylo úniku nad vzpomínkami jež ho pronásledovaly. Přehodil jednu nohu pře zábradlí, pak druhou. Otočil se směrem do krajiny, nevnímal klaksony aut, jedoucích kolem, aby ho upozornily ať nedělá případnou chybu skokem z mostu. Zbývalo mu něco jiného??? Rozevřel dlaně, jimiž se držel zábradlí a své tělo nechal letět k zemi. "Posledních pár sekund bídného života." Pomyslil si těsně předtím, než dopadl do betonové vípustě přehrady.

            "Je nám to moc líto madam, váš syn podle toho co jste vy a pan Salieri vyprávěli, trpěl Váš syn Schizofrenií - viděl věci, které neexistují. V jeho případě mladou dívku do níž se zamiloval. a bez níž měl pocit, že nemůže žít. Kdybychom to věděli dříve, mohli jsme ho ještě v čas zachránit." Vyprávěl lékař Samově matce příčinu jeho skoku z mostu.

"Nechápu proč. Kvůli myšlence na dívku?" Nedokázala si připustit Samovu smrt.

"Takto nemocní lidé, to mají těžké, Nemyslím, že udělal nejlepší věc, ale třeba by se právě teď trápil ještě více."

A že by takto skončil náš příběh? S diagnózou, že Sam byl pouhopouhý blázen? Víme už konečně, co měli ti dva Sam a Paulie společného?

 

 

 

 

Uplynuly měsíce od Samova nešťastného skoku. Jeho matka se s jeho smrtí začala vyrovnávat. Do bytu, kde Paulie strávil nějaký čas, sázky s přáteli se nastěhoval mladý pár se dvěmi dětmi a dům opět ožíval. Paulie a Suzan čekali miminko, starali se o dům a po dlouhé době se rozhodli k řádnému úklidu v celém bytě.

"Suzan a co kumbál?"

"Já ho pak uklidim."

"Ale běž odpočívej, jsi těhostná!"

"Já vím miláčku, nemusíš mi to pořád opakovat." Oznámila mu znuděně. Paul přešel k ni a objal ji.

"Vždyť víš, že to dělám pro tebe. Mám o tobe a to malé starost."

"Já vím, ale nesmíš to tolik přehánět."

"Promiň. Budu se snažit.......Ale ten kumbál stejnak uklidim já!" Pustil se tedy do vyndávání věcí z regálů.

"Co to je? noviny - půl roku staré."

Vyhodil je do předsíně na podlahu, ze které je zvedla Suzan s již kulatým bříškem.

"Chudák holka." Začetla se do novin a smutněla nad smutným článkem.

"Copak je?"

"Ale tady píšou, že nějaká dívka skočila z mostu."

"Ukaž." Paul ji sebral noviny a začetl se do článku.

"To není možné!" Zvolal a konečně mu to všechno došlo. Stalo se to v den kdy Sam poprvé uviděl dívku na mostě, nedošel však až ke skupince lidí, která hleděla dolu na polámané tělo o zem. Sam nikdy nebyl blázen. Jen dívka, která v životě nepoznala lásku ji hledala dále i po smrti a nalezla jí právě u Sama. Který konečně mohl být s ní.

A to byla ta věc, kterou měli společnou - Lásku. Oba milovali. Paulie, za života a Sam ve smrti. Co myslíte, je to pravda, že láska trvá i po smrti? Když podle některých existují duchové, tak proč by nemohla žít láska na věky věků?

---