Vykoupení

Vykoupení

„Myslím že to bude věcí výchovy.“ prohodil výčepní k muži sedícímu u baru a ráznou nohou vykročil sjednávat pořádek k jednomu ze stolů u očouzené zdi.

„Tak copak si dáme pánové?“ pokusil se smířlivým tónem a na jeho tváři se objevil nucený úsměv. Namísto odpovědi ho potřísnilo víno, když jeden z mužů prudce vstal a rozkřikl se na sedícího.

„Jednoho krásnýho dne tě zabiju a tvoji mrtvolu necham hnít tam kde dopadne a...“

„Až mě spálej a strčej do urny tak do ní eště nachčiješ. To už sem taky slyšel.“ nenechal ho domluvit jeho společník. Muž se dvakrát přerývaně nadechl a bez hlesnutí vyrazil z hospody.

„Debil!“ procedil sedící mezi zuby a natáhl se po krabičce cigaret, která jako zázrakem nepadla za obět louži rudé tekutiny.

„Dáte si ještě víno pane?“ naklonil se k němu hospodský a rychle otíral stůl.

„S dovolením.“ protáhla se okolo něho nějaká mladá štíhlá dáma na cestě ven,ale když si uvědomil že už zaplatila, nevěnoval ji ani pohled.

„Jo dám si ještě víno.“

„Sklenici nebo džbán?“ zeptal se vtíravým hlasem hostinský a otočil se k výčepu. Udivilo ho, že jeho tichý společník zmizel. Rychle prolistoval paměť, ale ještě než si stihl uvědomit že nezaplatil, jeho pohled uklidnilo několik mincí ležících na pultu.

„Dám si džbán, však ten kretén se vrátí.“ vrhl na něho host pohrdavý pohled a zapálil si cigaretu. Mýlil se.

O pár bloků dál zazněly tmou dva výstřely, než se muž z hospody skácel k zemi. Útočník se od něho odtáhl a podíval se na svoje zranění. Do břicha mu zely dva spálené otvory po kulkách vypálených z malé vzdálenosti. Moc blízko než aby střelec dokázal uniknout. Sam si setřel krev ze rtů a z křečovitě sevřené ruky vyprostil luger. Ten už ho stejně potřebovat nebude. Vyskočil na nohy jako by nebyl smrtelně zraněn a zamířil na dodělávajícího muže. Narozdíl od toho na zemi se po Samovi smrt nesápala, naopak o něho ztratila zájem. Nebyl mrtvý, nebyl ani živý.

Projektil roztrhl krční tepnu a smazal stopy po upířím polibku.

„Zasranej nácek.“ odplivl si upír a zkrvavené sliny dopadly na říšskou uniformu. Nenáviděl je. Nenáviděl lidi za jejich nestoudnost, za to jak mrhali životy, za války. Už ani nevzpomínal na kolika stranách armád stanul. Lidé zabíjeli pro pocit moci, ale on ne. Potřeboval je. Lovil z hladu.

Už se ani neotočil. Pohodil revolver vedle mrtvoly a odcházel ztichlou ulicí pryč. Tu zbraň nepotřeboval. Svět už nevěřil na upíry a Paříž byla dost velká na to aby někomu bylo divné, že se našla mrtvola se dvěma rankami na krku. A navíc zuřila válka. Teď si uvědomoval že nemusel zametat stopy, ale síla zvyku ho to donutila udělat.

Kráčel temnou ulicí ke svému domu a bylo něco nad ránem. Nedokázal se zbavit pocitu, že ho někdo sleduje, ale kdykoli se otočil nikoho neviděl a přeci když se vrátil ke své cestě, cítil v zádech něčí pohled. Několikrát se pokusil zmizet a dostat se pozorovateli do zad, ale nikdy nikoho neobjevil. Jen ve vzduchu se vznášela vůně jasmínu.

Sam to vzdal. Za chvilku mělo svítat a on věděl že se nemusí ničeho a nikoho bát. Na celém světě nebylo člověka který by ho mohl vysvobodit z prokletí a on už ani nedoufal. Nečekal spásu, protože čekat znamená předpokládat změnu a on si uvědomoval že jeho osud je neměnný. Došel ke svému domu a ještě než vstoupil, zdálo se mu že se za rohem mihl stín. Když se ale podíval na obzor, jen zakroutil hlavou a prošel dveřmi na které o okamžik později dopadly první paprsky slunce.

Mladá žena vstoupila do sakristie a svým příchodem vyrušila kněze od čtení.

„Dobré ráno otče Alexandře.“ pozdravila ho zdvořile, i když zdvořilost v jejich vztahu nebyla na místě.

„Dobrý den Brigito.“ odpověděl kněz se starostlivou tváří „Jak jsi pochodila?“

„Měl jsi pravdu, Myslím že je to on.“ posadila se vedle něho na zem.

„Výborně. Dáš si čaj?“

„A něco k jídlu, děkuju.“

„Tak tedy Samuel Pirrup. Doufal jsem že ho jednou objevím.“ řekl stařec když se znovu posadil.

„Nechápu proč mu chceš pomoct.“ řekla najednou po chvíli přemýšlení.

„Zasvětil jsem život našemu pánu a je mou svatou poviností pomáhat bližním.“

„No právě. On není dítě boží. Vždyť je to zrůda. Viděla jsem co dneska udělal jednomu vojákovi.“ namítla Brigita.

„Nebyl jí vždycky.“ mlčela.

„Jestli je pravda co říkáš, tak stejně nevím jak ho vylákat“ podívala se na něho po chvíli.

„Viděl tě?“

„Ne. Asi ne, ale hlídal si záda.“

„Takže tě cítil. To je dobře, bude zvědavý.“ usmál se spokojeně otec Alexandr.

„Myslíš že půjde za mnou?“ zeptala se dívka ustaraně, ale nebyla to starost o to aby nezklamala.

„Máš strach, že?“ vycítil kněz.

„Ano. Co když se mi nepodaří včas zmizet a on mě chytne?“

„Nebojím se. Jsem si jistý že uspěješ.“ naklonil se k ní a pohladil ji po vlasech. Dívala se na hořící polena v krbu a neodpovídala.

„Jak se ti vede v holičství?“ Pokusil se změnit téma, ale i tahle otázka směřovala jen k jednomu cíli.

„Dobře. Teda jako myslím na to že tam pracuju teprve tři dny, tak jsem ještě nikoho nepodřízla.“ podívala se na otce Alexandra a hned uhnula pohledem zpět do klidného plamene v krbu.

„Jsi si jistý že se to stalo tam?“ zeptala se aniž by se na něho znovu podívala „Teda jako jestli je to dost blízko?“

„Doufám. Měl by se tam už brzy objevit.“ Oheň v krbu zapraskal.

„Ale co když ho podříznu a nestane se to co říkáš?“ upřela tentokrát knězi pohled do očí. Bylo v nich něco znepokojivého a Brigitu zaráželo jak i přesto mluvil klidně a sebevědomě.

„Jsem si jistý že je to dostatečně blízko k tomu místu a že mu to pomůže z prokletí, ale abych tě uklidnil, tak i kdyby se nic nestalo, jistě se nebude chtít prozradit a ty z toho vyvázneš se zdravou kůží.“

„A potom? Jak ho potom dostaneme blíž?“ tahle otázka ji svírala stále víc a víc. Sam se jí líbil. Byl to hlavní důvod proč podstupovala tohle všechno a i když doufala že to otec Alexandr netuší, bála se hlavně toho že zklame a on ji pak nahradí.

„Nestrachuj se mé dítě. Pán nad námi bdí neustále a jistě nás nenechá ve štychu.“ usmál se a pohladil ji po vlasech. „A teď běž spát. Zítra musíš do práce a dohlédnout na naši zatoulanou ovečku.“ pobídl ji a vduchu se zabýval tím že ono zítra je vlastně dnes a ona má před sebou sotva tři hodiny spánku. Ta myšlenka ho zaujala natolik že ani nezaregistroval Brigitino přání dobré noci a její odchod. I on se samozřejmě trápil možností neúspěchu, ale než by na sobě dal něco znát, to by se radši vzdal církve.

Oheň v krbu tiše zapraskal.

Samuel si přitáhl límce pláště až na tváře a vyšel ze svého domu. Venku byla zima, ale nesněžilo, jen téměř neustále pršelo a foukal studený vítr. Měl zimu rád. Dovolovala mu být venku o něco déle, protože už po čtvrté hodině byla tma. Vyrazil rychlým krokem ulicí a aniž si všímal lidí kolem, mířil k té hospodě kde byl i včera. Chodil tam každý den, tedy spíš noc, už spoustu let. Hostinský ho dokonale informoval o všem co se děje v Paříži a přitom respektoval jeho vlastní soukromí. Vyhovovalo mu znát se s někým, kdo o něm neví téměř nic a přitom je přátelský a zcela otevřený.

„Jak se tady včera ty dva pohádali, tak toho co odešel našli ráno mrtvýho.“ sděloval hospodský hned jak Sam vešel a posadil se u baru.

„Podle toho jak se hádali bych si troufal odhadnout kdo je vrah.“ usmál se a a přehodil svůj plášť přes opěradlo barové stoličky.

„ To těžko pane Pirrup. Ten druhý odsud odešel až když jsem zavíral. Jo a v noci bylo prý slyšet tři výstřely. Teda jako nejdřív dva a až po nějaký chvíli třetí, ale divný na tom je že byl zabitej jedinou ranou do krku, jo ze svojí pistole, ale ty první dvě kulky se nenašli, ani nikde žádná krev.“ začal rychle rozvíjet svoji teorii.

„Třeba střílel do vzduchu. Mohli ho přepadnout a on je chtěl zahnat.“ namítl Sam.

„To těžko. Byl to německej voják a ti nikdy nestřílej do vzduchu.“ vyvracel pohotově muž.

„No tak jich mohlo být víc. Třeba některého z nich zranil nebo zabil a ostatní ho odnesli.“

„A co krev?“

„No tak příteli. Vždyť venku bez přestání prší. Byla snad u toho němce nějaká krev?“ usmál se upír a byl si jist tím že tam žádnou nenechal.

„To nevím pane Samueli. Na to jsem se nezeptal.“ odpověděl hospodský v rozpacích a Sam s úsměvem přikývl.

„No jo, ale stejně jeho zbraní? Proč by tak riskovali?“

„Je válka. Munice je drahá, třeba nechtěli plítvat.“ navrhl upír svou teorii která spíše než k vyřešení otázky měla přispět ke zmatení tazatele.

„No a právě to mi nejde do hlavy.“ nedal se výčepní „Proč by tam teda nechávali tu jeho zbraň?“

„Zeptám se jich až je potkám.“ zažertoval Sam a hned na to se k němu naklonil s vážnou tváří.

„Povím vám malé tajemství.“

„Jsem jedno ucho.“ Naklonil se hospodský v úžasu.

„Dám si jako obvykle dvojku červeného.“ Zašeptal mu do ucha a nechal tak hospodského v němém rozpaku. Ten se ale téměř okamžitě ohnal po láhvi vína a už bylo vidět že chce ještě něco říct.

„ No tak příteli, snad nevěříte v nadpřirozené bytosti.“ zarazil ho Sam.

„ Ježíš to né. Bůh chraň. Ještě aby ho tak zabila víla. Tady v Paříži, to je nápad.“ rozchechtal se a hned se hnal do plnícího se sálu. Za chvilku už tam bylo tolik lidí že ani neměl čas podrbat se ve značně prořídlých vlasech.

Sam seděl u baru a pomalu upíjel ze své sklenky, když ho cosi znepokojilo. Něco cítil, ale nebyl sto přijít na to

co by to mohlo být.

„Támhleta odešla včera hned po vás.“ pokynul hospodský směrem k osamělé ženě u jednoho z malých stolků.

„Kdoví jestli s tím vojákem nemá něco společného.“ dodal a hnal se s plným podnosem skrz místnost.

Sam se otočil aby se podíval o kom je řeč. Všimla si ho a usmála se na pozdrav. Rychle jí úsměv opětoval a otočil se zpět k policím plným láhví alkoholu tolika druhů, že by na jejich vychutnání byl potřeba snad celý lidský život. Nechápal na co je lidem tolik druhů pití. On si je za života neužil a teď mu jako upírovi byly k ničemu. Pil červené víno,to ano, ale jen kvůli jeho barvě která mu tak moc připomínala krev.

„Dobrý večer.“ ozval se jemný ženský hlas vedle něho. Neotočil se.

„Dobrý.“

„Smím si přisednout?“ zeptala se dívka.

Věděl že je to ta která se na něho usmála a znepokojovalo ho to, že cítil něco co znal, jen nebyl schopný si vzpomenout co.

„Nemyslím že bych byl v tuto chvíli dobrým společníkem.“ odpověděl a stále upíral zrak na láhev ve tvaru srdce.

„Oh. Jestli truchlíte, pak byste o to víc potřeboval společnost.“ usmála se.

Snažil se vzpomenout na tu vůni.

„Ne. Chci být sám.“ Otočil se konečně a jejich pohledy se střetly. Lehce sebou trhla, jen na svém vystupování nedala nic znát.

„Brigita.“ usmála se.

„Už jsem vám řekl že nemám zájem o společnost.“ řekl namísto jména a otočil se zpět ke studiu lahví.

„Tak tedy snad někdy jindy. Chodíte sem často?“

Neodpovídal. Zajímala ho, ale nechtěl se s ní začít vybavovat. Chtěl být sám, tak raději mlčel a navíc se stále snažil přijít na to co tu není v pořádku.

„Dobrou noc a příjemnou zábavu!“ řekla dívka popuzeně a jemu se ulevilo když odešla. Teď se dokázal lépe soustředit a o okamžik později si uvědomil co ho celou tu dobu znepokojovalo.

„Drobné si nechte. Když zjistím něco o tom mrtvým tak vám dám vědět.“ zadrmolil rychle na výčepního a ještě než si stihl obléci plášť, vyrazil ze dveří. Byla pryč. Noční ulice zela prázdnotou, jen ve vzduchu se ještě vznášela jemná vůně jasmínu.

Brigita zrovna doholila zákazníka a zbývalo už jen něco málo přes půl hodiny do zavírací doby když Sam vstoupil do holičství. S dívkou to trhlo a rychle se otočila aby někam zmizela, ale bylo už pozdě.

„Dobrý den slečno Brigito.“ usmál se jí za uchem.

Otočila se a když se jejich pohledy střetly, roztáhly se jí zorničky.

„Tak vy tu teď pracujete?“ zeptal se jí spíš hovorově, aby zůstal napohled chladný jako skála.

„Dobrý večer pane Pirrupe. Na co tak koukáte slečno? Pán si přeje oholit, jinak by tu asi nestál.“ osočila se na ní jedna z kolegyň a zřejmě si myslela jak není vtipná. Brigita vytřeštila oči ještě víc, ale muž jí nedal na vybranou a aniž by čekal na vyzvání se posadil do křesla. Postavila se za jeho záda a vzala štětku.

„Jak to budete chtít Same?“ zeptala se nervózně a upír ji hned ukázal kde udělala chybu.

„Neříkal jsem vám svoje jméno.“ upozornil ji a čekal nějaké vysvětlení. Brigita zmrzla na místě a ve snaze zachránit situaci začala koktat.

„Já.. já. A.. asi jsem.. jsem ho včera zaslechla.“

„Dobře.“ usmál se Sam spokojeně. Byl si jistý že ho v hospodě nikdo neoslovil jménem a navíc z ní cítil tu vůni která ho poslední dny pronásleduje. Právě zvědavost ho donutila zůstat v křesle.

„Jen oholit.“

Brigita odhodila jeho dlouhé černé vlasy na záda a začala mu mazat pěnu na tváře. Zarazily ji dva body na jeho krku, jenže Sam měl naštěstí zavřené oči, takže si jí nevšiml. Vzala do ruky břitvu a pomalu kopírovala jeho tváře. Několikrát se přiblížila k jeho krku a vlastně od chvíle kdy vzala břitvu do ruky měla nepřetržitou šanci to udělat, ale nemohla.

Sakra ty náno blbá vždyť mu chceš pomoct!!! zakřičelo v ní, ostří se dotklo jeho krku a začalo se nořit do kůže.

„ Dost!“ sykl sam a chytl ji za ruku, že se jí jen tak tak podařilo vysmeknout ze sevření a vyběhnout ze dveří. Nechala tam všechny svoje věci,ale teď nemyslela na nic jiného než jak co nejrychleji zmizet. Rozeběhla se do parku přes ulici a zastavila se až na malém prostranství obklopeném keři. Byly tu tři lavičky a ze zbytku parku sem nebylo skoro vidět. Věděla že se to stalo přesně tady. Tady ho kousli a tady musí být zabit, aby mohl dál žít jako obyčejný smrtelník. Byla si jistá že se tady brzy ukáže, jen nevěděla jak to dokončit beze zbraně. Mohla mu zkusit vyškrábat oči.

„Tohle je vaše.“ objevil se jí za zády a v rukou třímal její kabát a kabelku.

„Děkuju.“ řekla aniž by tušila kde se v ní najednou vzalo tolik odvahy. Oblékla si kabát.

„Omlouvám se za ten škrábanec. Sbohem.“ otočila se k odchodu. Než ale stihla dokončit první krok, Samuel ji zastavil.

„Na okamžik slečno Furgeová.“ Brigita se otočila. „Neposadíte se na chviličku?“ řekl když dosedl na lavičku.

„Měla bych snad?“ odpověděla otázkou a strčila teď už úplně klidnou ruku do kabelky.

„Dejme tomu že jsem si vědom toho, že to nebylo jen škrábnutí a dokonce i toho, že víte kdo, nebo přesněji řečeno co jsem.“

Brigita teď už zase nejistě vykročila směrem k lavičce, rukou pevně svírajíc malou pistoli.

„Co myslíte? Mám jít na policii, nebo rovnou na psychiatrii?“ díval se na ní téměř hypnotickým pohledem a na okamžik se mu zdálo, že jeho přítelkyni zaimponovalo něco za jeho zády.

Brigitina ruka najednou vyletěla vzhůru a na upírovo srdce se upřel zrak mědí potaženého projektilu uvnitř temné hlavně. Snad poprvé za dobu svého nežití Sam znejistěl. Přesto ale nedal nic najevo a dál ji upřeně sledoval.

„Myslíte že mi tímhle můžete ublížit?“

Dívčin pohled sjel na otce Alexandra, který se za Samovými zády rozpřáhl ke smrtelné ráně dýkou, ale její napětí přerušila dávka ze samopalu.

„Halt!“ zařval nácek vedoucí si po cestičce kurtizánu, sotva se kněz skácel k zemi.

Skoro ve stejném okamžiku kdy se kurva otočila k útěku se k vojákovy obrátila Brigita a Sam vystartoval k útoku. Automat zaštěkal a i když téměř okamžitě utichl a němec se s rozťatým hrdlem svezl do bláta, jedna kulka ji zasáhla do hrudi. Brigita dopadla na záda a lapajíc po dechu se okolo sebe snažila nahmatat zbraň. Byla příliš daleko. Vzdala to když k ní Samuel přistoupil a začala si uvědomovat, že je na tom dost zle.

Díval se na ní. Viděl jak se jí kabát barví krví.

„Pomoc...“ zachrčela tiše.

Měla přetrženou aortu. Sam věděl že stačí jedno kousnutí a bude žít a Brigita to věděla taky. Prosebně na něho upírala oči ze kterých se rychle ztrácel život a její pohled křičel o pomoc.

„To by nebyl život.“ řekl Sam a odkráčel ztichlým parkem.