Co nestojí v kronice

Co nestojí v kronice.

 Zahajuji sestup.Čtvrté podzemní patro dosaženo. Analyzuji sklepení. Východ – chodba po patnácti metrech zasypána. Západní chodba se dělí na čtyři další.Nejdříve prozkoumám sutiny. Aha, už to vidím, bude to asi protrhnutá stěna No podívám se zblízka. Skenuju východní chodbu – je stejná jako západ, bližší informace o prasklině... Je za tím nějaký kov, zkroucený. Počkejte, něčeho jsem si všimnul. Něco je za sutinami, vypadá to jako... Panebože, to jsou kostry. Sedmnáct těl, asi tady pracovali když se to probořilo. Moment... Co to... Jakto že tady byly ženy. Dvanáct žen, dva muži, potom jsou ještě tři pod závalem. Ale je tam ještě něco, další kostry. Děti – proboha, nebyl jim ani týden. Co se tady k čertu dělo.

Píše se rok šestnáct set dvacet devět, je tu tma. Hluboká tma proložená nářky a prosbami o milost. Nejhlubší chodba kláštera najednou ztichla a stejně rychle se do ní vkradli kroky. Tiché, ale rychlé kroky propluly chodbou a zastavili u předposlední cely druhé chodby vpravo. V zámku zachrastil klíč a tmavá silueta postavy zmizela ve dveřích, které se s téměř mrtvolným zavrzáním zavřely. V chodbě bylo ticho. Zněl tu jen tlumený mužský hlas a zmatené naslouchání. Náhle hlas utichl. Na jeho místo nastoupil křik. Křik, ženský řev a nakonec několik tupých úderů. I když nastalo ticho, už bylo víc než jasný co se tu právě odehrálo. Nezbývalo nic jiného než čekat a doufat.

Netrvalo dlouho a dveře opět zaskřípěly. Kroky. Bouchnutí dveří a cvaknutí zámku a zase kroky. Byly tiché a přesto ohlušující. Byl to ten druh kroků které uslyšíte, když se propadnete pod led a ty kroky budou patřit někomu kdo nad vámi zakryje díru aby tam nespadl někdo další. Tak to tady taky fungovalo. Bylo potřeba abyste přežili. Nikdo si nemohl dovolit neustále shánět náhradu kterou už nikdo nikdy neuvidí. Když ale náhodou zemřete, vrah dostane za trest odříkat desetkrát otčenáš a vaše místo se brzy obsadí. Ale vraťme se k těm krokům. Kromě nich tu bylo slyšet už jen tuhnutí krve v žilách a nikdo se neodvažoval ani dýchat. Postava v temné kutně spěšně proplula chodbou a zmizela na schodech. Astrální bytosti by teď i ve tmě mohli vidět krvavé šlápoty.Přistoupil jsem k právě opuštěné cele a ačkoli jsem nechtěl vidět co se skutečně stalo, nahlédl jsem dovnitř. Ani nevím proč, ale táhlo mě to jako magnet.

Pak jsem ji uviděl. Ležela tam mladá žena, spíš ještě dívka. Pramínky špinavých vlasů ji slepovala krev, krví zbrocený obličej a kaluž krve okolo hlavy. Byla mrtvá a přeci se život z místnosti ještě nevytratil. Z dívčiny náruče se ozývalo dětské žvatlání. Dívka objímala novorozeně a patrně jen kvůli tomu že ho nechtěla zabít zabil někdo ji.To malé bylo odsouzené k smrti ještě před narozením,ale aspoň chudák ona se mohla zachránit.A k čemu vlastně?! Aby pořád trpěla? Nakonec by to přeci dopadlo stejně a možná i hůř. A chudák dítě tady leží v louži matčiny krve.Ještě že neví nic o smrti.Vlastně ještě nic nevnímá a možná se ani nebude trápit. Ale jen možná. Vůbec mu nezávidím. A přitom ho stačí vzít a odnést nahoru do města. Tady v Broumově by se ho jistě někdo ujal. A proč to neudělám? Jak když nemám tělo. Takže to malý má jedinou šanci, že k němu dají jinou ženu která zrovna kojí. To by ale muselo být do pozítří a to se nestane. Dneska sice zavřou novou, ale ta ještě nemá ani mládence, natož dítě a navíc půjde do jiné cely. Mohl bych vám klidně říct jak dlouho tu vydrží, jsem přece duch, ale neřeknu vám to. Zbytečně bych předbíhal. Ano jsem duch. Když jsem do tohohle kláštera přišel, byl jsem oddán bohu. Teď někdy pochybuju že bůh existuje.

Víte, tenhle klášter byl vyhlášený v širokém okolí a možná že je i teď. Tehdy když jsem nastoupil, bylo pro mě všechno jako v pohádce. Časem mi byla ukázána pravda a pohádka se rázem změnila v noční můru. Ve čtvrtém patře v podzemí se dělo něco, o čem nikdo v okolním světě nikdo neměl ani ponětí. Dokud do toho tem někdo nevstoupil. Prý už po staletí tu byly zavřeny ženy, snad už tisíc žen. Tisíc žen pomáhalo v historii kláštera dodržovat celibát. A fungovalo to. Při různých audiencích a návštěvách byli mniši velice klidní a vyrovnaní. A ani je netížilo že tady v podzemí týrají ženy. Já sám se tomuhle režimu postavil a pak už jsem se jen chodil dívat sem dolů na svoje tlející tělo. Teď toho lituju. Ne snad proto že jsem si neužil, ale svůj důvod mám. Totiž když jsem zemřel, zůstal jsem tady jako duch, ale když umře někdo, kdo tu celý život hřešil, prostě si odejde. Je to nespravedlivé, ale na to už jsem si zvyknul. Teď už mi vadí jen to že musím být napořád tady.Kéž bych se tak mohl podívat nahoru do města. Snad se časy změní a to co se děje tady dole nějak vyplave napovrch. Potom snad budu volný. Doufám že už to bude brzy. Ani trochu mě to tu za těch sedmdesát let nebaví. Ze začátku mi sice vadilo že jsem mrtvý, ale bylo tady toho dost k prozkoumání. Ale co, dost už o mě. Vraťme se k tomu co se děje v domě božím, tady dole spíš připomínajícím peklo. Chodba opět ožila nářky žen místy pláčem dítěte. Ani nevím, jestli je to jediné dítě tady. Netoužím po tom zjišťovat to. Nechci procházet cely a dívat se na zubožené ženy, ležící mezi kostmi a výkaly. Některé z nich jsou už na pokraji smrti a nebo na pokraji šílenství. Mezi těmito skupinami je podstatný rozdíl, i když dopadnou všechny stejně. Ty první zemřou samy od sebe, kdežto ty druhé se zabijou ze zoufalství. Pak je tu ještě třetí skupina. Jsou to ty co přišly nedávno, nebo jsou ještě zdravé.Ty se ale stejně zařadí do prvních dvou skupin. Beztak mají všechny jistý konec. A jistý konec mají i ty děti. V celé historii prý přežilo jen jedno dítě, prý někdy v patnáctém století. Alespoň to tvrdí jeden duch. Byl tu hodně dlouho a řekl bych že byl šílený.Pak ale někam zmizel.No jo duch asi taky může zešílet, kdo ví kdy to čeká mě. Jo promiňte že odbíhám od tématu. Víte jsem tu už hodně dlouho a musím se někomu vyzpovídat. Takže zpátky. Když se ta holčička narodila, na její matce prý vůbec nebylo poznat že je těhotná. Když ji odkojila, musela žít z poloviční dávky jídla a přibližně jednou týdně musela sledovat, jak si s její matkou užívá nějaký mnich. Když ji v osmi letech matka zemřela, žila ještě několik týdnů z ohlodávání její mrtvoly a té trochy vody která prosakovala stropem a stěnami. Ta dívka vlastně může být ráda že zemřela.Mohla žít dál kdyby k ní dali další ženu a začal nový přísun jídla, ale bylo by pro ni daleko lepší, kdyby se nikdy nenarodila, nebo zemřela hned potom. Údajně ji prý také mělo několik mnichů když sáhli ve tmě vedle. Nevím jestli to nepoznali, ale asi jim to spíš bylo jedno. Nikdo ani nevěděl kde která žena je a stalo se že se dokonce museli vracet pro nový klíč po tom co vešli do prázdné cely. To je samozřejmě ještě rozzuřilo, takže v celách po odchodu zanechávali mrzáky a nezřídka kdy i další mrtvoly. Když pak do „služby“ nastoupila další žena, musela sedět vedle tlející mrtvoly a hromady kostí z dávných předchůdkyň. Ano, kosti tu zůstávali. Jen někdy  když mnich nějakou ženu zabil, musel uklidit celou celu. I to ale mělo za následek jen velkou dávku zuřivosti, vybíjenou v dalších celách čímž vznikaly další mrzačky, o mrtvolách ani nemluvě. K další vraždě se ale nikdo ze strachu před trestem nepřiznal, takže tady vznikla jakási nepřímá úměrnost. Zatímco se jedna cela vyčistila, další se o to rychleji začaly plnit. Určitě vás zajímá co se dělo s kostmi těch nebohých žen po tom co opustili celu. No co by. Prostě je v noci hodily do Stěnavy. Řeka je pak odplavila daleko za město. Dost už ale o sklepě a řece smrti. Pojďme se pro změnu podívat nahoru.

Správně, jsme v klášterním kostele. Kolik nocí jsem tu proklečel, než jsem se odvážil vzdorovat. Nevím jestli to byly měsíce nebo celý rok a když jsem se potom rozhodl jít na radnici, nestihl jsem ani opustit kapli. Udělal jsem chybu. Byl jsem tak silně oddán bohu, že jsem k němu promlouval nahlas. Nebyl jsem tam ale sám, jak jsem se domníval a pak už to šlo rychle. Přímo před oltářem mě ubili a odtáhli do sklepa.

Teď tu opat v klidu odříkává kázání a ostatní se horečnatě modlí, jakoby s tím co se děje dole neměli vůbec nic společného. Je mi z toho zle. Kdybych mohl, pozvracel bych se. Beránci Boží. Řekl bych ďáblovo plémě. Pojďte odsud raději pryč, já tady nemůžu být.

Cítíte to? Pronikavá vůně kuchyně. No není to nádhera? Máte pravdu, není. Pro vás možná ano, ale já nic necítím.Strašně moc bych si přál cítit jak to tu voní.Třeba taková šunka, nebo smažený vajíčka. Ale co. Na co si tu hraju, byl bych rád i kdybych cítil zápach moči. Už zase odbíhám, zabte mě. No tak, to byl přece vtip, ale teď už vážně zpátky. Tady v kuchyni se cítím skvěle. Je to jediné místo v celém klášteře,kde se najde tolik barev, smíchu a radosti. Tady se dá zapomenout na všechno co se děje kolem. Dokázal bych tu sedět celé dny. Ale nakonec nějaká služka odejde dolů do sklepa a už se nevrátí. Rozhlásí se že spadla do studně a utopila se, nebo ze schodů a srazila si vaz. Kuchyň se na nějakou dobu ponoří do smutku a všichni se utěšují, že už je jí dobře a že už ji nic netrápí. No a já se na ní můžu chodit dívat dolů a sledovat jak pomalu ztrácí sílu a jak chřadne. No a nakonec se situace nahoře uklidní a zase se můžu dívat na rozjařené tváře, které se budou časem vyměňovat. Některé odejdou pracovat jinam, jiné půjdou dolů a zemřou tu, ale do práce sem budou chodit pořád další a další a dál budou odcházet dvěma způsoby. To víte, v takovéhle pevnosti je jednoduché někoho zašít a nevrhnout na sebe ani nejmenší stín podezření. A i kdyby vás někdo začal podezřívat, nikdo mu to neuvěří. Tohle je přeci dům Boží. A tak tu jen dál budou mizet ženy a jejich těla už nikdy nikdo z venčí nespatří, protože se pádem tak rozbila, že bylo nutné je ihned pohřbít, což mniši udělali už dopoledne bez vašeho vědomí. A vy jste k tomu přišli s křížkem po funuse.

No když už jsem se zmínil, kdo přijde na řadu, tak vám to teď prozradím. Támhleta co krájí cibuli.Bětka od dolní brány. Teď sice pláče, ale je to spíš komické. Je víc než jisté že pravý pláč ji teprve čeká. Mám dokonce takový dojem, že ten skutečný pláč ještě ani nepoznala. Chudák, taková mladá a ty zrůdy ji takhle ukradnou celý život. Ale co. Je to nejspíš Boží vůle, když jim tohle trpí. Nic se přeci neděje bez vůle Boží. Já už jsem se s tím smířil a vy byste asi měli taky, bude to tak lepší.

Tak jsem vám sdělil všechno co jsem měl na srdci, tak tedy sbohem. Jestli existuje.

Dva tisíce třináct – nejhlubší prostory kláštera. Hotovo. Tak tady máme sedmdesát devět koster. Některý jsou už hodně rozložený, ale myslím, že jich tu bylo daleko víc. Analýza mi ukázala že to železo za trhlinou je spojený s tím mechanizmem ve třetím patře. Mám dojem že je to nějaký stavidlo. Asi tady bylo od prvopočátku kláštera.myslím že to byl nějaký bezpečnostní systém kdyby se to tu začalo bortit. Na vyrovnání tlaku, nebo tak něco. No tady jsem skončil, vracím se nahoru. Potom vám řeknu co si o těch mrtvolách myslím.

Rok sedmnáct set sedm, úterý devatenáctého října.

Jsou to právě tři roky od toho, na co jsem tak dlouho čekal. Čtyři roky od početí změny, která včera vyvrcholila. Přesně před čtyřmi lety se šel jeden celkem už starší mnich potěšit do sklepa. Ve třetím patře si vzal klíč od jedné z mnoha cel a sešel ze schodů. Podíval se na číslo klíče a zamířil k třináctý cele. Prošel chodbou a stanul u dveří, které našel spíš podle paměti, než podle systému číslování. Klíč s tiše ohlušujícím zaklapáním zajel do díry a otočil se. Zámek se s cvaknutím odemknul. Dveře zavrzali. Ženě za nimi vstaly vlasy hrůzou. Byla si tak jistá tím co musí udělat. Čekala na tuhle chvíli tak dlouho a teď jí mrazilo při pomyšlení že ten okamžik nastal. Pomalu se začala stahovat zpět do rohu místnosti. Dveře znovu zavrzaly. Úzkou škvírou teď do místnosti dopadlo světlo z louče. Štěrbina se stále zvětšovala a žluté světlo zalilo ženin obličej. Byla to Marie z kovárny. Nebyla tu déle jak měsíc a přeci to byla věčnost. Věděla co musí udělat, ale nebyla si vůbec jistá tím že to skutečně dokáže. Světlo se šířilo po cele stejně jako se plní vědro vodou. V polootevřených dveřích už bylo vidět obrys ruky. Udělala to. Teď. Vyběhla a kopla vší silou do dveří. Mnich, který se za celý svůj život nesetkal s odporem ze strany vězenkyň z leknutí, překvapení a nepřipravenosti padl na zem. Spěšně se začal zvedat, ale jeho pád poskytl Marii dostatek času na to, aby dokončila svůj čin. Nepotřebovala příliš síly ani zručnosti. Muž ležel hlavou přímo mezi hranou dveří a rohem kamenné zdi. Marie snad z pominutí smyslů znovu a znovu a přestala teprve poté, když ji na obličej dopadlo něco až nechutně mokrého a teplého. Opatrně otevřela dveře a ve světle na zemi ležící louče uviděla něco, co snad ani nemohlo být jejím dílem. Ležela tu věc. Měla sice tělo, podle několika známek pravděpodobně mužské, ale místo hlavy tu byla jen splasklá rudá kápě, překrývající několik nepravidelných tvarů. Celá scenerie byla navíc podbarvena louží krve odrážející plamennou záři a kouřem plížícím se přes její hladinu. Marie zmatená tím že zabila člověka překročila bezvládné tělo a vstoupila do chodby. Zdvihla louč a vykročila hledat další ženy. Procházela temnou chodbou od jedněch dveří ke druhým a u každých pokládala tu stejnou otázku. „Je tu někdo?“ Většinou zazněla odpověď okamžitě, jakmile její spoluvězeňkyně uslyšely ženský hlas, ale ani tam odkud nepřicházela žádná odpověď se nenechala odradit a ještě několikrát svou otázku zopakovala. Ani s váháním u prázdných cel jí však průzkum nezabral mnoho času. Z třiceti kobek jich bylo dvacet sedm obsazených, což znamenalo dvacet osm žen. S takovýmhle počtem by se jim mohlo podařit dostat z kláštera. Teď ale musí najít klíče od všech těch zámků. Neví kde má začít, protože když jí táhli sem dolů, měla na hlavě pytel. To ji však neodradí od touhy po svobodě. Teď, když je tak blízko, když má to nejtěžší za sebou. Co se jí teď může stát. Nic horšího, než že ji chytí a zabijou. I tak to pro ní bude vykoupení. A klidně by tu pak mohla strašit, což ani neví a já bych si měl s kým povídat. Ale co to říkám, chci vás jen napnout. Já už vím jak to dopadlo. Takže Marie proběhla celou západní chodbu, ale všude se setkávala jen s prázdnými místnostmi zaplněnými rozličným harampádím, nebo se zamčenými dveřmi. Zoufalá se vydala hledat o patro výš. A aniž by se musela namáhat, byly tu. Hned na levém schodištním sloupu visely na skobách klíče od cel. Z třiceti klíčů tu nevysel jen jediný, třináctka. Marie by nemusela být genius, aby ji došlo kolik udeřilo. Nejrychleji jak jen mohla pobrala všechny klíče až na dva, protože ačkoliv nevěděla jak, přesně si pamatovala které dvě cely jsou prázdné. A už byla zase dole u prvních dveří a zmateně přehrabovala štítky klíčů, aby našla správné číslo. Když vyšla o pár let starší žena, rychle ji dala všechny klíče aby osvobodila zbytek žen s tím, že ona zatím dojde pro louče. Když jí ty klíče podávala, uviděla v jejích očích výraz, který se jen stěží dá popsat slovy a jehož případný popis by se nevyrovnal ani stínu onoho pohledu. Pohled, ve kterém se zračila nekonečná vděčnost, zavázanost a úcta. Pohled jakým byste se dívali, kdyby před vámi stanul samotný Bůh. Marie tenhle výraz nesnesla. Spěšně chytla ženu za ramena a otočila ji, aby se vydala konat svoji povinnost Potom se i ona otočila a vyběhla do západní chodby.

A právě teď se stalo to, co se nikdy stát nemělo. Možná by to všechno dopadlo jinak. Když Marie brala klíče, nenapadlo ji, že by mohli přijít jiní mniši. Byli dva. Když došli ke skobám kde měli viset klíče a našli pouze dva, sice je to udivilo, ale nepřipadlo jim to nijak nebezpečné. V klášteře se často dělo něco o čem polovina osazenstva neměla ani ponětí a tyk byli šťastní, že zbylo i na ně. Sebrali klíče a ještě když sešli dolů, netušili co je čeká. Šli společně až k prvnímu dělení chodeb, ale přesto že měli každý zahnout na jinou stranu, neučinili tak. Namísto toho se spadlou sanicí pozorovali, jak se na ně jedna po druhé otáčejí jejich vězeňkyně. Opravdu jen okamžik mlčky stály a ani jedna nebyla schopná pohybu. Pak vystartovaly. Nejdříve zleva, potom zprava, ale prakticky ve stejnou chvíli. Mniši se dali na útěk, pronásledováni dvanácti ženami, ale nepodařilo se jim dostat moc daleko, když byli přinuceni zastavit. Před nimi stála Marie z kovárny s náručí plnou loučí. Když uviděla co se děje, vyhodila svoje břemeno dopředu a srazila tak oba věznitele k zemi. Bohužel, i když se na ně ženy takřka okamžitě vrhly, jednomu se podařilo utéct. O to více se vybily na tom druhém a hned jak ho ukopaly, Marie je začala komandovat aby si vzaly louče a otevřely zbytek cel.

Netrvalo to dlouho, sotva byly odemknuty všechny zámky, ze schodiště se vynořili mniši. Byli všichni, všichni kteří věděli, že tady dole probíhá vzpoura. Bylo jich tu devatenáct. Devatenáct mnichů vyzbrojených loučemi a důtkami proti osmadvaceti ženám, vyzbrojeným pouze těmi loučemi. Nebyly to ale jediné zbraně, které ženy nesly. Byly vyzbrojeny neukojitelnou touhou po svobodě a čistou, neskrývanou nenávistí a pak teprve těmi loučemi. Ženy nejprve začaly ustupovat, až byly téměř na konci chodby. A pak se vrhly dopředu. Mniši samozřejmě v jejich ústupu vycítili nějakou lest, takže si raději udrželi větší odstup. A právě v tom byla pointa oné léčky. Ženy si tím vytvořily více místa pro rozběh a tím si zajistily větší sílu svého úderu. Dvacet osm žen, z nichž navíc čtyři nesly své nedávno narozené děti se vrhlo na devatenáct mnichů a vznikla bojující vřava. Hned při prvním úderu padlo pět mnichů a bohužel taky sedm žen. Jedna s dítětem. I tak se ale pro radost žen celá malá válka přesouvala ke schodišti. Žen bylo sice víc a jistě měly i lepší argumenty pro vítězství, ale mniši byli daleko surovější, takže se stalo, že za nějakou chvíli začínali mít navrch. Padlo dalších pět žen a pouze dva muži. Pokud padla žena která nesla dítě, jiná žena ho zase zvedla a i když přestávala věřit že se odtud dostanou, stejně pokračovala v boji.V poslední pětici padlých byla i jejich spasitelka Marie. Ještě stále však zůstávalo dvanáct mnichů, šestnáct žen a tři mimina. Bitva pokračovala a ženy, ačkoli byly silně oslabené a vyčerpané z dlouhodobého pobytu v celách, tentokrát silně zabodovaly. Na jednu mrtvou ženu teď padli čtyři muži.Bitva už byla téměř u konce. Žen bylo o polovinu víc a vřava stále postupovala zpět ke schodišti. A přesně tam se to stalo. Když byl dav téměř u schodiště, z ničeho nic se ozval podivný hluk.Přestali bojovat. Všichni se podívali ke schodišti, aby zjistili co to bylo zač. Zeď najednou praskla a do chodby se vyřítilo obrovské množství vody, která se rozstříkla o protější stěnu a pustila se na obě strany. Voda vehnala do davu několik velkých pískovcových kvádrů načež ho strhla sebou. Ještě předtím než voda poslala všechny zpět do chodby, narazil jeden kámen do nejblíže stojícího mnicha a kdyby ho v tu chvíli nedržela pohromadě kůže, byl by ho roztrhl vejpůl. Takhle mu jen rozdrtil všechno co měl v hrudi a hodil ho neuvěřitelnou rychlostí již mrtvého mezi ostatní, načež je všechny strhla přívalová vlna. A byl tu znova ten boj o život. Tentokrát ale ne mezi dvěmi nenávidějícími se stranami, ale byl to boj mezi jednotlivci. Každý teď chtěl zachránit sám sebe. Už nefungovala spolupráce, zmizela nenávist a touha po pomstě. Byly pryč. Nahradila je zoufalost. Pokud ještě někdo držel s někým po hromadě, pak to byly ty ženy s dětmi. Tři páry. Tři bezmocná mimina a tři ženy, které by si nikdy neodpustili smrt těch nemluvňat kdyby se jim podařilo dostat ven, ale klidně to mohlo být i tím, že odhození dětí by zabralo moc času, když voda přibývá tak rychle. Hlavní ale je že držely spolu. Všichni se teď prodírali napůl zatopenou chodbou ke schodišti a jek se snažili předběhnout jeden druhého, vzájemně se strhávali k zemi, čímž se utopil další mnich a tři ženy. Najednou byli tam. Pár kroků a už nepůjdou proti proudu, ale naopak je to požene ke schodišti. Jeden mnich už prochází skrze střed proudu. Prošel. Mnich uhání pryč a další tři se dostávají na místo, kde se voda dělí do dvou směrů. Nevím jestli to byla jen správně načasovaná náhoda, nebo to tak někdo zamýšlel, ale to co vám teď povím se opravdu stalo. Zrovna když ti tři byli uprostřed, se uvolnila část zdi, která zpomalila přísun vody. To byla sice dobrá zpráva, ale v ten samý okamžik se na tomtéž místě utrhl strop a zasypal chodbu do celé její výšky i s těmi mnichy. Zbývající dva mniši a dvanáct žen se třemi dětmi bylo ještě několik kroků před sesuvem, takže se jim nic vážného nestalo. Tedy kromě toho, že jim zbývá sotva pár minut života. Všichni se jako na povel vrhli k sutinám a snažili se prohrabat na druhou stranu. Marně. Po několika minutách vydechla v poslední křeči i poslední žena a nebyl tam ani náznak života.Všichni byli mrtví. Tedy všichni až na toho mnicha co prošel a utekl nahoru.

Chcete  vědět kde se tam vzala ta voda, že? No jistě že to vím. Jsem přeci duch a navíc jsem měl dost času na to, abych to zjistil.Stalo se to totiž před čtyřmi lety. Víte, když opat vyslal své lidi do sklepení, neobával se že by neuspěli. Byli to jeho nejlepší lidé. Když ale byli na místě, sevřel ho najednou takový zvláštní pocit strachu. I když věděl, že se nemá čeho obávat, nedalo mu to a sáhl po jistém řešení. Chvíli se rozmýšlel a rozhodl se to udělat. Sešel tedy do třetího patra sklepení, aby vykonal ten nejhorší hřích. Patnáct metrů na východ od schodiště byly těžké kovové dveře. Klíč k těmto dveřím byl po staletí předáván z opata na opate a svěřoval mu tak moc rozhodovat, jestli v krajní nouzi klášter bude stát, nebo jestli se zřítí. Za těmito dveřmi byla malá místnost vybavená jedinou věcí. Jistou pákou, která ovládala masivní stavidlo. Tahle propusť tam byla již od stavby kláštera a oddělovala nejhlubší chodbu od nádrže podzemní vody. Samozřejmě že to tam vůbec nemuselo být, ale jeden možná i geniální stavitel při budování kláštera zjistil, že pokud se začne sklepení hroutit, může se předejít zborcení celé stavby vyrovnáním tlaku s okolím sklepení. A právě k tomu vyrovnání tlaku měla posloužit voda. Pokud by se tedy sklepy začaly sypat, měla do nich být vpuštěna voda. Nikdo však při stavbě nepočítal s tím, že by se tahle záchrana dala jakýmkoli způsobem využít.

A tak se stalo, že opat otevřel dveře a stanul před spouštěcím mechanizmem. Samozřejmě věděl že se nemá čeho obávat, protože to do čtvrtého patra bylo ještě nějakých pár metrů a při stavbě se zabránilo možnosti sesuvu těchto chodeb. Tiše se pomodlil a prudce škubl pákou. Ta se, když sjela shora dolů, lehce zachvěla v jeho ruce a zahalila do vodní masy důkazy o tom, že tu někdy byly nějaké ženy. Teprve teď se duchovní uklidnil. Zabil sice spoustu lidí, ale buď jak buď, udrží se na svém postu. Udělal přeci co bylo nutné pro záchranu kláštera. Sypalo se sklepení a kdyby to byl neudělal, spadl by dům boží. A kdyby to někdo chtěl vyšetřovat, tak ať si poslouží. Nikdo mu nedokáže že se nic nebortilo, a i když by ten někdo měl důkazy na dosah ruky, vzít si je nemůže. Opat dobře věděl, že ať už se to vyšetřuje nebo ne, on dostane pochvalu a možná i vyznamenání za záchranu kláštera a mnoha dobrých služebníků páně. Pravdu se nikdo nedozví. Nemá totiž jak. S čistým svědomím i srdcem se otočil a odešel zpět do svých komnat. Na něco ale zapomněl.

Mnich, kterému se podařilo uniknout se jmenoval Albrecht von Rein. Byl to již probošta opatovy výborně sloužil již řadu let. Když vyšel do třetího patra, byl rozhodnutý jít okamžitě za svým představeným a vypovědět mu, co se tady dole sehrálo. Když se ale točil kolem sloupu, aby se co nejrychleji dostal na další schodiště, uviděl otevřené dveře od místnosti kam nikdy nikdo nesměl. Šel se tedy podívat, co ona záhadná místnost celé ty roky skrývala a ačkoli byl hodně zmožený tím co se stalo dole, zvědavost ho hnala rychle kupředu. Nahlédl do místnosti a když uviděl páku, nemohl pochopit proč jí celé ty dlouhé roky ukrývali. Potom si ale uvědomil kde právě stojí. Stál přímo nad místem kde se stala ta hrozná věc. I on tam klidně mohl zůstat, ale Bůh si od něho asi něčeho žádá. Na chvíli se zamyslel a teprve potom, co jeho oči spočinuli na zámku dveří si dal dvě a dvě dohromady. Tenhle klíč přeci znal. Viděl ho několikrát u opata. Zůstal stát jako přimražený a až tehdy, když se ledová voda proudící od schodiště dotkla jeho chodidel vytrhl klíč ze zámku a vyběhl nahoru. Šel rovnou do své komnaty. Věděl že za opatem jít nemůže. Nechal by ho okamžitě zabít. Musí vymyslet jak to udělat, aby ho opat nepodezíral z toho, že byl taky dole. Nakonec se rozhodl že půjde přes prádelnu, kde si opatří čistý a suchý oděv. To co měl na sobě ukryl do kotle ve kterém už bylo předmáčené prádlo a vydal se nahoru. Když ale procházel okolo knihovny, vzpomněl si na klíč. Mohl by ho sice ukrýt ve své komoře, ale kdyby ho někdo našel, je po něm. Měl ho raději nechat dole ve sklepě, ale teď už je pozdě. Třetí patro už je možná celé pod vodou. Vstoupil tedy do knihovny a rozhlédl se, načež jeho pohled ustal na tlusté knize v polici těsně nad výškou jeho postavy. Tohle bylo skvělé místo na ukrytí čehokoli. Dost vysoko na to, aby tam někdo viděl a přitom moc nízko na to aby tam někdo použil žebřík. Vyndal knihu a na její místo položil klíč. Na název knihy se ani nepodíval a zasunul ji zpět. Věděl že jen ztěží zapomene na to, která kniha skrývá jeho a opatovo tajemství, ale pro jistotu a hlavně pro svůj klid odpočítal od pravého sloupku police, kolikátá kniha že to vlastně je. K pravému sloupku to bylo přeci jen blíž a on neměl tolik času, aby spočítal knihy z druhé strany a udělal tolik čárek, i když nakonec nemusel rýt ani jednu. Když totiž zjistil, že je jedenáctá a rozhlédl se po místnosti ve snaze najít nějaké rydlo, padl jeho pohled na svícen s jedenácti svícemi. Podle tohohle si to jistě bude pamatovat a pokaždé když uvidí tenhle svícen, donutí ho to přemýšlet nad tím co musí udělat. Když pak opustil knihovnu, vydal se spěšně nahoru do svého pokoje, kde se ihned vysvlékl a ulehl do postele. Trvalo však ještě velmi dlouho, než se mu podařilo usnout. Neustále se mu hlavou honily o tom co se stalo, proč se to stalo a kolik lidí vlastně opat zabil. Ano, počítal ženy. Ačkoli mu předtím byly lhostejné a nebýt dneška, nikdy by o nich ani neuvažoval jako o lidech. Jenže teď jeho vinou zemřelo mnoho lidí. A proč je vlastně chtěl opat zabít. Vždyť přece v nikoho nevkládal větší důvěru, než právě v opata a on se mu takhle odvděčil. Já chápu jeho myšlenky. Uvažoval jsem úplně stejně, když mě tenkrát na opatův příkaz zabily a za Albrechtova pobytu ještě žádný mnich zabit nebyl. Tak ale dál, nebo vás začnu nudit.

Ráno bylo obrovské povytržení. Každý chtěl vědět co se stalo a teprve na bohoslužbě padlo vysvětlení, podané opatem. Albrecht nemohl pochopit, jak může svatý muž takhle nestydatě lhát. Že prý se sklepení začalo hroutit a když uviděl, jak to zasypalo mnichy kteří se pokoušely vztyčit podpěry, spěchal nahoru a pustil vodu. Pak se prý celou noc v sakristii modlil za své bližní, kteří v noci zahynuli.ať se prý podívá na Albrechta. Takhle vypadá člověk, který se celou noc až do úmoru modlil za spasení duší. Tak dál. Po skončení mše si opat vyzval Albrechta k sobě. Mnich celý vystrašený aby se mu nic nestalo odpověděl na několik otázek a tím přesvědčil duchovního, že mu v noci nebylo dobře a ještě teď hoří a tak když za ním v noci přišli, poslal je pryč. Opat mu sice uvěřil a poslal ho pryč, ale ještě dlouho mu vrtalo hlavou, jakto že se o tom nedozvěděl už v noci. Nakonec navrtal několik mnichů, že ho podezírá z kacířství a nechal ho sledovat, ale Albrecht byl dost chytrý na to, aby se prozradil. Ze začátku nevycházel z cely, což měl v nemoci povoleno a když se dal trochu dohromady, snažil se žít normálním klášterním životem, až se po třech týdnech opat přesvědčil, že jeho poddaný opravdu nebyl oné noci ve sklepení a stáhl své zvědy.

Tři roky v sobě Albrecht dusil to hrozné tajemství. Jen jednou týdně a někdy ani to ne, strávil noc v modlitbách. To co se stalo dole bylo už dávno vyšetřeno a opat získal řád za záchranu kláštera. V tom co se po těch třech letech stalo má prsty Albrechtovo svědomí a taky samozřejmě já. To já jsem mu promítal noc co noc tu noční můru, která ho nakonec donutila jednat. Jednou v noci se probudil celý vyděšený a upocený. Jeho rozhodnutí bylo tu. Šel a udělal to, i když nevěděl proč. Šel do knihovny a zpod jedenácté knihy vyndal klíč. Ve své komoře si zabalil uzlíček osobních věcí, jehož převážnou část tvořili peníze a ještě téže noci v tajnosti opustil klášter. Vydal se rovnou cestou k Praze. Kousek za městem se mu podařilo stopnout povoz a cesta mu ubývala celkem zdárně. Když míjeli polici, přemýšlel, zdali tady v ženském klášteře vězní na oplátku muže. Zhrozil se, když si uvědomil své myšlenky a chmurné obavy a trvalo mu dlouho, než se mu je podařilo vyplašit a zahnat. Povoz končil svou cestu kousek za Hronovem a mnichovy nezbývalo nic, než jít dál pěšky. Nakonec ale dostal lepší nápad. Koupí si koně. Peněz měl dost, léta mu je posílali rodiče z Bavorska a ti nebyli žádní chuďasové. V klášteře mu ale nebyly k ničemu a jen tak je dát žebrákům nechtěl. Je až zarážející, že člověk z bohaté rodiny skončí v klášteře. Věc se má tak, že Albrecht nastoupil do kláštera proto, že to vlastně byla škola zdarma a že až se leccos naučí, odejde. Jemu se tam ale začalo líbit a tak zůstal. I přes to ho rodiče neopustili a tak se z boháčova synka stal zaopatřený mnich. K věci. Zastavil se u třetího statku na který narazil a nabídl koupi. Sedlák přikývl a jelikož chtěl z dané situace vytěžit, neřekl si zrovna málo. Albrecht nevěděl jak si trh s koňmi stojí a tak návrh bez mrknutí oka schválil, aniž by byl chudák tušil, že ho hospodář natáhl téměř o polovinu ceny. Když si koně odváděl, sedlák se za ním díval a lišácky mu svítili oči. Mnich si ale ničeho nevšiml a pokojně odešel.

Na koni uměl jezdit odmalička a to se nezapomíná, takže mu cesta ubíhala ještě rychleji než sem a on se zatím kochal krásou kolem sebe. Krásou, kterou spáchala bída. Jel, prohlížel si okolí a přemýšlel. Když vyrazil na cestu, měl v hlavě zmatek a vlastně nevěděl, co chce udělat. Když po několika dnech stanul v branách Prahy, věděl už přesně co musí udělat a kam musí zajít. Svatá inkvizice. Mohlo by to být jediné místo, kde ho vyslechnou dokonce a nepodvedou. Jen tam si mohl být jistý, že se celá věc začne šetřit. Pobídl koně k jízdě a ještě téhož dne stanul před svatou inkvizicí, aby vznesl tak závažné obvinění. Neuvěřili mu. Nechtěli ani slyšet o tom že celý klášter s vyznamenaným opatem v čele jsou kacíři. Nechtěli mu věřit, dokud nevynesl na světlo svůj jediný důkaz. Klíč. Když pak přinesli z archívu záznamy o klášteře a klíč porovnali s nákresem, poznali pravdu.

Brzy ráno vyjížděl z brány průvod směřující k Broumovu. Půl druhé kopy vojáků, celá svatá inkvizice a kat. Černá kápě věštící smrt celou cestu následovala průvod, před kterým se všude zavíraly okenice domů a nebylo cítit nic než napětí všude, kudy prošli. Napětí a úleva, když prošli. Za několik týdnů procházeli horní branou. Teď už ale zůstalo jen napětí. Průvod se zastavil a na Broumov jakoby sedl mor. Lidé se báli vycházet z domů. Nikdo netušil, co se děje a mezi měšťany začali kolovat fámy. Zdálo se že se inkvizice zabydlela v klášteře a vyčkává, než začne pronásledovat a pálit ženy. Za zdmi kláštera se však zatím sváděl krutý a nelítostný boj. Opat se už dávno obával, že se něco takového stane a byl dobře připraven. Naučil se lhát a neprořeknout se. Když už se náhodou stalo, že něco vyšlo napovrch, rychle a přesvědčivě svalil vinu na někoho jiného a ještě dlouho oponoval inkvizitorům a ti, ač byli mazaní, zdáli se být bezradní. Opat si stál za svým, než stanul před samotnou hlavou inkvizice. Ani on se nakonec neudržel a když už proti němu stálo mnoho svědectví vydřených z mnichů, doznal se. To ještě ale nikdo netušil, co teď bude následovat. Co se dělo doteď byla jen taková předehra. Klášter byl rozpuštěn a uzavřen a zůstali tu jen hlavní aktéři. Inkvizice proti vyšším duchovním a kacíři, který byl zbaven svého opatského titulu. Představenstvo kláštera se ve vteřině vzdalo ďábla a vypovědělo proti souzenému i to, co nebyla pravda. Tím sobě zajistili život a opatovi jistou smrt. Téměř po roce se znovu otevřela brána kláštera. Inkvizice prošla městskou branou a byla pryč. Teď by mělo odejít i morové šero, ale to už bylo dávno tatam. Jen na nádvoří kláštera zelo černé vypálené místo. Pozůstatek po hranici, ze které včera stoupal k nebi černý mastný dým. Nezbylo nic. Zčernalou dlažbu brzy omyl déšť a popel svál ze světa vítr. Klášter znovu ožil a na všechno se zapomnělo. Vrchní rada svaté inkvizice nakonec rozhodla, že se nic z toho co se tu dělo nesmí dostat na světlo a zničila veškeré důkazy. Záznamy o broumovském klášteře shořely a aby to nebylo podezřelé, i s celým archivem. Snad jen ten klíč někde zůstal. A já zůstal tady. Inkvizice ráno odjela a přišli mniši. Alespoň si můžu prohlížet jejich myšlenky a vzpomínky. Koneckonců jak myslíte, že vím o průběhu Albrechtovy cesty. Když se vrátil s inkvizicí, podíval jsem se, ale kde je ho konec teď, to opravdu nevím. Snad se vrátil domů. Je to asi divné, ale přesto že zabil tolik nevinných žen, byl mi tady nejsympatičtější. On opravdu nalezl Boha, narozdíl od ostatních. No a mě nezbývá než čekat, kdy si pro mě znovu přijde smrt.