Rány

Rány, které jsou rozryté pluhem bolesti, musíme otupit. V očích se často lesknou slzy, ale vždycky je zpět vezmeme do duše. Kdo zapomene vzdá se tak svého práva na očistu v utrpení. Kolem srdce bolí místa, která jsme si sami vymysleli. Tak jako zkameněliny budeme tupě hledět v té přítomné budoucnosti na zapadající hvězdy bytí. Se všudypřítomným strachem se potácíme městy s přesýpacím časem. Nohy se klátí ve větru jako větve zmrazené zimou. Hlava se kutálí podzimní stokou blátem lemovanou, jako krajkou na nevěstině spodničce. A tělo se prochází sadem, kde věčné plody k hříchu budou vybízet. Kde jsme zapomněli naše myšlenky? Snad na zastávce zabaleny ve včerejších novinách, s plátkem mastných koleček, co do sebe zapadají, když se orloj poláme. Pach rašeliny se mi stále lepí na paty. A co vás pronásleduje odvěce? Nemyslím vzpomínky, ani minulost, kterou jsme zažily, ale něco co tu je, aniž by to o sobě dávalo přímo vědět. Je to jak obláček dýmu neustále kroužící nad hlavami s vidlicí naostřenou včera brouskem.