Kiara

Kůň se zastavil na kraji prudkého svahu, klesajícího do mělkého údolí tu a tam posetého balvany, jež byly předzvěstí nedalekých hor. Mula za jeho zadkem zafrkala.

            Tady někde by to mělo být, tedy alespoň podle těch tupých vesničanů, pomyslel si rytíř v sedle. Přitáhl otěže a sesedl tak rychle, jak mu jeho zbroj dovolovala.

            Na sobě měl modrý plášť, který splýval zpod ocelových nárameníků s nákrčníkem. Nárameníky měl stejně jako kyrys vyleštěné do stříbra, což bylo na muže jeho zkušeností neobvyklé. Jeho zbroj byla dobře patrná už z dálky. Kyrys mu nezakrýval dokonce ani varkoč. To proto aby byla na první pohled dobře vidět umně tepaná liščí hlava, kterou nosil ve znaku.

Mohl si to dovolit. Rytířem nebyl nikdo menší, nežli Sir Theodorick. Drakobijec. Stejně jako ostatní drakobijci byl nevkusně bohatý. Tedy stejně jako všichni úspěšní drakobijci. A stejně jako všichni drakobijci, včetně těch neúspěšných, to byl nadutý idiot.

Theodorick sundal ze sedla vak, uvázal koně i mulu ke keři a zahleděl se do krajiny pod sebou.

            Tak kde by mohla být? blesklo mu hlavou.. Vesničané mluvili o obrovské rudé dračici, která tady někde pod horami má svoje doupě. Rytíř objel dost velký kus podhůří a nakonec usoudil, že jediné možné místo kde by drak mohl žít je v tomhle údolí, které se táhne hluboko do skalního masivu, zatímco všude kolem krajina pozvolna stoupá a přechází do hor.

Theodorick odepnul svůj jeden a půl ruční meč od sedla a připjal si ho k boku. Byla to krásná zbraň, ostrá tak, že se s ní dalo krájet i světlo a umně zdobená. Žel bohu umně, ale ne vkusně. Záštita byla ve tvaru dračích křídel a hlavice zpodobňovala liščí hlavu s otevřenou tlamou a jakoby útočící. Kovář, který tuto zbraň vyrobil byl skutečný mistr ve svém řemesle a nechal si bohatě zaplatit. Theodorick, mistr ve svém řemesle, za takový meč zaplatil rád, i když se tradovalo, že ho zbraň stála celý poklad jedné jeho oběti.

Rytíř zkontroloval, zda má vše, co pro svou práci bude potřebovat, načež si spokojně natáhl ocelové rukavice. A pomalu se vydal do údolí. Pokud chce být úspěšný, tak jako vždy předtím, bude muset najít doupě té bestie. Potom bude muset zjistit její návyky a nakonec, v nestřeženém okamžiku kdy dračice bude spát, vklouznout dovnitř a sprovodit ji ze světa. Tak jako vždycky předtím.

Nejtěžší na celé té práci vždycky bylo navršit poklad na jedno místo a naložit ho na mulu. Zabralo to nejvíc času a technicky to byla jediná chvíle, kdy opravdu hrozilo nebezpečí. S náručí plnou zlata se špatně sleduje cesta a draci si nevybírali zrovna schůdný terén pro svá doupata.

Druhé nebezpečí hrozilo při smlouvání s hamižnými kupci, ale s tím už měl drakobijec svoje zkušenosti. Dračí poklad se nikdy nedal prodat za plnou cenu. Většinou totiž obsahoval takové množství drahých kovů a kamenů, že jejich hodnota v dané lokalitě znatelně poklesla. Snad jen magické předměty si uchovávaly svou cenu, neboť každý z nich byl svým způsobem unikát, ale unikátem zůstávaly i v dračích pokladech. Většina mágů si je totiž úzkostlivě střežila a žádný z nich nevyhledával dračí společnost, aby se nestal potravou a potencionálním dárcem magických předmětů. A tak byly všechny magické předměty v dračích pokladech téměř výhradně pozůstatkem neúspěšných drakobijců.

Theodorick nevěřil těm co našel v hromadách šperků. Věřil že kdyby fungovaly, nebyly by součástí dračích pokladů. Sám měl jeden takový šperk. Byl to náhrdelník s obrovským rudohnědým kamenem, nejspíš krevelem, který měl svého majitele dokonale ochránit před dračím plamenem.  A jak se zdá, tenhle fungoval bezchybně. Theodorick se ještě nikdy nestřetl se situací, kdy by musel čelit dračímu ohni. Všechny jeho oběti spaly. Rytíř věřil že je to zásluhou onoho šperku a nelitoval několika desítek kilogramů zlata, které dal výměnou za náhrdelník.

Bezděčně se dotkl tlustého zlatého řetězu, na kterém se mu kámen pohupoval skrytý pod krunýřem a s rukou na jílci meče sestupoval po úbočí svahu, ostražitě těkaje pohledem z jednoho balvanu na druhý. Vesničané sice povídali, že je dračice rudá, ale kdo má věřit těm tupým a věčně ožralým vidlákům.

Za Theodorickovými zády se najednou něco mihlo a než stihl zpozorovat co to bylo, jeho ruka bleskově vylétla vzhůru, rytíř se otočil na patě, meč prosekl vzduch a špička jeho ostří se zastavila na bledé šíji.

Drakobijec s hloupým pohledem zamrkal a sklopil zbraň. Před ním stála vysoká dívka v jednoduchých šatech barvy vlčích máků. Hezký obličej byl jaksi nepatřičně zaseknutý v grimase, ve které se mísily strach a udivení, oči vytřeštěné a duhovky roztažené leknutím tak, že skoro nebyly vidět. Jen bílé bělmo a černé panenky.

Theodorick o krok ustoupil. Dokonce i v takovéto situaci si zachoval domnělou zdvořilost a slušné vychování. „Kde se tu bereš spanilá děvo? Což nevíš že tu sídlí drak?“

Dívčiny panenky se stáhly a odhalily nádhernou šedomodrou barvu jejích očí. Skoro to vypadalo, jako by se zableskly. Zdálo se že jsou laděné i trochu do zelena, ale klidně to mohlo být jen hrou světel v okolním lese.

„Och, odpusť mi mé vychování,“ poklekl na jedno koleno „jmenuji se Sir Theodorick, udatný rytíř a drakobijec. K tvým službám panno. Pověz mi co děláš tak daleko od domova… Ach ano, nic neříkej, ta pekelná bestie Tě unesla a tobě se podařilo utéci. Jaká odvaha. Ale teď zůstaň zde, než to s tou saní vyřídím. Potom Tě doprovodím domů.“ Vstal a předvedl zuby v širokém úsměvu. Dívka se podívala do jeho tváře lemované dlouhými tmavými vlasy. Úsměv odhaloval veliké špičáky a byl skutečně ohromující. Její pohled mimoděk sklouzl na liščí hlavu na krunýři. Liška? Nemohla si pomoct, ale jeho obličej spíš připomínal hyenu.

„Tvé šaty jsou vidět jistě z velké dálky,“ vytrhl ji z úvah „jdi tudy do svahu, narazíš tam na mého oře. Tam počkej než se vrátím. Tady mě leda prozradíš té mrše.“ Dívka vytřeštila oči a Theodorick se se zadostiučiněním pousmál. Konečně ji nahnal strach a donutí ji ho poslechnout.

„Jdi už.“ otočil se na patě, uchopil meč oběma rukama a vykročil ze svahu. Husa pitomá. Courá se tady po lese v rudých šatech u dračího doupěte. A ještě tak vyděšeně zírá. Do jeho mysli se vkradla stopa pochybnosti. To nebyl vyděšený pohled. Vlastně působil docela rozezleně…

Ruka znovu vylétla vzhůru, tak rychle, že téměř nebylo možné ji postřehnout. Tentokrát ale nesvírala meč, nýbrž jako zápěstí tlustý klacek.

Udatný rytíř se s kratičkým heknutím a velmi hloupým pohledem svezl k zemi.

Theodorick se probudil s velmi nepěknou bolestí hlavy. Denní světlo ho bodalo do očí a tak je raději držel zavřené. Tohle už mnohokrát zažil. Prohýřená noc, rozházené celé jmění za pití a dívky a nakonec hrozná bolest hlavy, žaludek jako na vodě a už jen myšlenka na jídlo mu vyháněla zbytky toho co předešlý den zkonzumoval ven z útrob. Většinou to ale někde vyhodil už v noci a na ráno toho moc nezbylo.

Kdesi vedle sebe zaslechl nepříjemný zvuk. Znělo to jakoby se okolo plazil had s kovovými šupinami. Ten zvuk vyvolával nepříjemný pocit uvnitř hlavy. Asi jako kdyby měl v lebce obrovský mlýnský kámen, který se otáčel a přiváděl ho k šílenství. Theodorick si přitiskl dlaně na uši, jen aby zjistil, že má za pravým uchem velikou mokvající bouli. A ten zvuk neustával.

Přinutil se otevřít oči. Nejdříve viděl rozmazaně, ale jak zrak pomalu přicházel k sobě, začínal mít neodbytný pocit že se na svět dívá přes několik železných prutů.

Zvuk kovového hada zesílil. Vyděšený drakobijec se přinutil zvednout do sedu a začal kolem sebe šmátrat rukama, snaže se tak nahradit stále ještě rozostřený zrak a nahmatat svůj meč. Žel bohu neúspěšně. Cosi zastínilo slunce a Theodorick se vyděšeně přikrčil. Hlasitě vyjekl, když se jeho předloktí dotklo něco tvrdého.

„Voda.“ řekl povýšený a přesto podmanivý hlubší mužský hlas za doprovodu hliněného klepnutí nádoby o podlahu. Zvuk kovového hada, který na chvíli utichl se znovu ozval, ale tentokrát bylo slyšet že se vzdaluje. Byl to jediný vjem, který Theodorick vnímal opravdu silně. Chrastění kovových šupin o zem a pak ještě bolest hlavy. Ten druhý pocit byl daleko silnější.

Natáhl se po hliněné misce, kterou sotva rozeznal jako tmavý obrys na světlé podlaze a přiložil ji ke rtům. Snažil se pít pomalu, aby drahocennou tekutinou příliš neplýtval. Než se dokázal pořádně napít, upadl do mdlob.

Když znovu otevřel oči, všude kolem bylo šero. Hlava ještě pořád bolela, ale dalo se to snést a když se trochu soustředil, podařilo se mu i zaostřit. Teď už zřetelně viděl železné pruty mříží všude okolo a zjistil, že je v kleci asi deset na deset stop. Dřevěná podlaha byla vystlaná slámou a po misce s vodou ani památky. Jak rád by se teď napil.

Ani ne dalších deset stop od klece stál domek. Tedy spíš dům. Odtud zvenku se nedala dost dobře odhadnout jeho velikost, protože z něho byla vidět jen část, ale i tak Theodorick poznal, že je rozhodně větší, než vesnické chalupy. Ve stěně, kterou stál dům natočený ke kleci, nebyla žádná okna a jiná z tohohle úhlu neviděl, takže nemohl zjistit, jestli je někdo doma. Všude bylo ticho.

Drakobijec se posadil do jakési meditační polohy, kdy si nohy zkřížil přes sebe a paže si položil hřbety rukou na kolena. Napřímil se a zavřel oči. Snažil se rozpomenout na události, které předcházely jeho uvěznění, ale nějak se mu vzpomínky mísily a zanikaly v chaotické změti. Jel na rudou dračici do hor, to bylo jediné co věděl jistě. Zbytek byl rozmazaný a nejasný.

Z úvah ho vytrhlo temné hučení blížící se z levé strany. Teď večer se mu nedařilo odhadnout světový směr, jelikož slunce už bylo pryč a výhled na hvězdy mu zakrýval dřevěný strop klece. Nicméně hučení se blížilo a jak u něho narůstalo vědomí toho, co ten zvuk vydává, narůstala i panická hrůza. Zděšeně si sáhl na krk a zjistil, že jeho kouzelný náhrdelník je pryč. Teď teprve mu došlo, že kromě kamene je pryč také jeho zbroj. Že tu sedí jen v modré košili s působivě vyšitou liščí hlavou a lněných nohavicích neurčité barvy.

Oblohu před domem ozářilo prudké oranžové světlo provázené ohlušujícím zařváním. Plamen byl vidět dokonce i ve vzduchu vedle domu a Theodorick vyskočil ze sedu ve kterém se až do teď silou vůle udržel a přimáčkl se k železným prutům v nejvzdálenějším rohu klece. Kdyby plamen šlehal ještě o chviličku déle, snad by se mu hrůzou podařilo protlačit mezi mřížemi a byl by na svobodě.

Ozvalo se mohutné dunění kroků a začalo se rychle blížit. A přesto, když se dračice objevila na dohled, působila plavně a hbitě jako kočka. Pravda, obrovská, rudá, šupinatá kočka s křídly a rohy na hlavě i ramenou, s protáhlou tlamou plnou obrovských tesáků a ohnivě planoucíma očima, ale přeci jen jako kočka. Mrštná, rychlá a smrtící. Majestátní a zatraceně smrtící.

Theodorick se přitiskl ještě víc k mříži, ale při pohledu do těch rudooranžově planoucích ohnivých očí ho všechny síly opustily. Její pohled ho hypnotizoval. Napadlo ho jen, jestli by mu jeho náhrdelník pomohl. Při pohledu na mordu, ze které stoupaly pramínky dýmu o tom silně pochyboval. Snad jen jeho klín by zůstal uchráněn, neboť mu strachy povolil močový měchýř.

Dračice se na něho nějakou chvíli dívala, pak se najednou otočila a odkráčela zpátky za dům. Chvíli nebylo slyšet nic, až se po nějaké době rozpoutal vzrušený hovor. Bylo slyšet příjemný ženský alt a ten hlas, který mu přinesl vodu. Muž mluvil klidně, spíš unaveně, zatímco žena chvílemi hlas zvyšovala. I tak byl ale nečekaně příjemný.

Rytíř dlouho neposlouchal o čem se ti dva dohadují, beztak k němu doléhal pouze zvuk hlasů, ne samotná slova. Na to byli řečníci příliš daleko. Soustředil se na jednotlivé pruty a hledal skulinku, které by mohl využít k útěku. Soustředil se především na dřevěnou podlahu a strop. Kdyby byly někde třeba jen trochu shnilé, dalo by mu to jistou naději na útěk. Setkání se smrtí tváří v tvář v něm vyburcovalo adrenalin a vlilo mu nové síly do žil. Jeho věznitelé ale nebyli žádní nováčci a klec byla k jeho smůle perfektně udržovaná. Ačkoli pracoval celou noc, nesvitla mu ani jiskřička naděje na úspěch.

Theodoricka probudilo šťouchnutí do žeber. Slunce bylo nad obzorem a on zjistil, že ten směr, který včera považoval za „levo“ je ve skutečnosti východ.  Před klecí stál muž. Mohlo mu být kolem třiceti, ale jeho dlouhé hnědé vlasy už prokvétaly stříbrem, rysy v obličeji měl unavené a kolem očí tmavé kruhy. Jen jeho jasné oči jako by do té tváře nepatřili. V jedné ruce držel dřevěnou hůl a v druhé hliněnou misku ze které se v chladném ranním vzduchu kouřilo.

Drakobijec se vrhl na kolena, rychle se přesunul k železným prutům a natáhl ruku po misce, přičemž se druhou rukou musel zachytil mříže aby neupadl. Jak se zdálo, hlava ještě pořád nebyla úplně v pořádku. Pokud někdy.

Muž mu podal misku a chviličku se díval, jak rytíř hltá hustou houbovou polévkou, načež se otočil a vykročil pryč. Theodoricka při tom zvuku zamrazilo a vzpomněl si na předešlé ráno, kdy ho zaslechl poprvé. Chřestění kovových šupin. Když se teď podíval, zjistil že má muž kolem kotníku okov a od něho se kamsi za dům táhne silný železný řetěz.

„Počkej!“ zavolal na odcházejícího muže, ale ten ani na chviličku nezaváhal a zmizel před domem.

Pitomec, což neví kdo jsem? pomyslel se, ale už vymýšlel plán, jak po jídle misku rozbije a pokusí se s jejími střepy vydlabat jeden železný prut ze dřeva podlahy. Dojedl a rozbil misku, vzal největší střep a… Najednou otevřel oči a zjistil, že sedí opřený zády o mříž a prázdná miska mu dosud nerozbitá spočívá na stehnech. Taky měl takový nepříjemný pocit mokra v klíně. Zaslechl, jek se otevírá branka a cítil, že někdo bere misku a odchází pryč. Potom usnul.

Muž pracoval na dvoře vedle domu, když se rytíř začal hýbat, aby se nakonec zvedl a postavil. Musel se přikrčit, jelikož mu klec nedovolovala se narovnat do plné výšky. Strop byl jen necelých šest stop nad zemí.

„Hej ty!“ křikl na muže. „Jak se jmenuješ?“

Muž se jen podíval jeho směrem a hned zase dál drhnul hrubým kartáčem stůl.

„No tak příteli, mluv se mnou. Jsme přeci na stejné straně. Oba jsme vězni té zrůdy,“ nedal se odbít Theodorick, chytil se prutů klece a strčil hlavu mezi ně, co to jen šlo. „Pojď ke mně a promluvíme si.“

Muž se dál věnoval své práci, i když v jeho obličeji bylo poznat, že ho nečekaný zájem vězně zneklidňuje.

„Jak ti mám říkat příteli?“

Strážce zkontroloval stůl a konečně se narovnal a vykročil ke kleci. Celou cestu ho doprovázelo charakteristické chrastění řetězu. Před klecí se zastavil a podíval se Drakobijci do očí.

„No? Jak ti říkají?“

„Sluha. A taky kuchař,“ odpověděl muž stručně.

„Sluha, kuchař,“ prskl  rytíř opovržlivě. „A nějaký jméno máš? Nějak ti přece museli říkat dřív, než tě tady zavřeli. Kolik jich tady vůbec je?“ změnil Drakobijec téma a vzal tak sluhovi chuť mu povědět svoje jméno.

Říkali mu Avri. Kdysi, když byl ještě mezi lidmi. I když on nikdy nebyl mezi lidmi doma. Občas mu tak říkala i paní. To když měla dobrou náladu, zpravidla po tom, co jí připravil vynikající jídlo, ale i jindy. Vlastně když se nad tím tak zamyslel, tak jí mívala docela často.

„Jen paní a já.“ odpověděl místo toho.

„A kde je teď ta tvoje paní?“ vyzvídal Theodorick dál. Sluha neodpověděl, jen se zadíval na jih. Rytíř se podíval také tím směrem a uviděl ve velké dálce na pláni zvířený prach.

„Takže je pryč? Na co čekáš? Otevři tu zatracenou klec a pomož mi odsud. Víš kdo jsem? Já jsem Sir Theodorick, Udatný rytíř a drakobijec. Do téhle klece jsem se dostal jen podlou zradou a lstí. Otevři mi a já tu bestii sprovodím ze světa. Pak budeš moct jít kam chceš.“

Muž se otočil a za chrastění řetězu se vydal pryč.

„Kam zatraceně jdeš?!“ křičel za ním Theodorick. „Ty tupče vrať se a okamžitě otevři tu zatracenou  klec!“

Sluha však už zašel za roh. Rytíř si sedl a vztekle kopl do jednoho z mnoha prutů klece, ale jediným efektem byla prudká bolest, neboť byl naboso. Věděl že toho hlupáka musí přesvědčit aby ho pustil. A pak ho zabije, aby mu nebyl na obtíž. Potom ještě zahubí tu bestii a vyzvedne si zasloužený poklad.

Ponořen do myšlenek si ani nevšiml, že se sluha vrací. Teprve když se chřestění řetězu ozývalo dost blízko si to uvědomil a vzhlédl. Sluha stál před klecí, v jedné ruce držel klíč od mříže a v druhé loket a půl dlouhý sekáček na stejně dlouhé rukojeti. Ostří bylo poseto zuby a přeci bylo už od pohledu poznat, že je ostré stejně jako Theodorickův meč.

„Proč sem nosíš tohle?“ vybuchl rytíř. „To jsi mi nemohl vzít rovnou můj meč? A vůbec, když se dostaneš k takovéhle sekyře, proč sis už dávno nepřebil ten řetěz a neutekl? To jsi vážně tak zabedněný? No tady je vidět k čemu jsou potřeba rytíři, kmánům aby radili jak si vytřít zadek.“ postavil se a ustoupil od mříže, aby ji sluha mohl otevřít.

Ruka s klíčem se přiblížila k zámku, klíč vklouzl dovnitř a zámek cvakl.

„To mi chceš sedět u oběda v tomhle?“ zeptala se Kiara.

„Odpusť mi to,“ odpověděl Avri a zvedl se od stolu. Vešel do světnice a do svého pokoje, kde shodil špinavou košili plnou skvrn s vyšitou kavkou a z truhlice vyndal čistou. Byla modrá a na hrudi měla vyšitou lišku. Oblékl si ji a přistoupil k oknu. V dáli na jihu se zvedal prach. Zvedal se od kopyt koní. Jo kůň, to je zvíře, zvíře pro rytíře, vzpomněl si na písničku. Aspoň myslel, že to takhle nějak bylo. Zprvu sice nechtěla, ale pak mu přeci jen slíbila, že jejich koně bude pouštět. Touhle dobou už se jich tam musel prohánět dobře veletucet..

Vrátil se do jídelny a posadil se ke stolu. Řetěz kopl pod stůl, ani nevnímal, že ho má.

„To je lepší,“ usmála se Kiara a podívala se na něho svýma krásnýma očima. Měly barvu modré a šedé a mohlo se zdát, že tam byla i příměs zelené, ale klidně to mohlo být jen světlem, které sem pronikalo okny. Tyhle oči se mu líbily mnohem víc, než ty ohnivě žhnoucí. Byl rád, když s ním obědvala v lidské podobě a ona se mu v tomto ohledu snažila vyhovět. Její pravá podoba byla na druhou stranu velice impozantní.

„Co že to dnes vlastně máme k jídlu?“

„Lišku. Na houbách. Dobrou chuť Ki.“

„Dobrou chuť Avri. Jsi vážně skvělý kuchař.“