Vzal jsem si smrt

Vzal jsem si smrt

„Jsi odsouzen k zániku a s tebou i tvůj rod synu Lorikův.“ Postava stála ve svitu měsíce, který prosvítal obloukovitým oknem do ložnice lorda Lorika, vévody Kizlantského panství. Byla to sudička. Jedna z těch které vám určují budoucnost a taky ta jedna jediná, kterou vévoda poslal k čertům, když mu předpověděla že nebude mít mužského potomka. A přesto v kolébce pod ní ležel malý chlapec a snad nemohlo být pochyb o tom že je to Lorikův syn. Černé, i když zatím jemné vlásky a oči tmavší než hluboká noc která je obklopovala mohli snad vypovídat o tom že je mezi nimi příbuzenský vztah. To ale nebylo vše. Byl to ještě mrňousek, snad ani ne batole a přeci už jeho kulatý dětský obličejík nesl známky otcových ostrých rysů, takže nemohlo být ani nejmenších pochyb o tom, že je to Lorikův syn a to ani v případě že byste opomněli mateřské znaménko na jeho pravém rameni, které by člověku s dobrou představivostí mohlo připadnout jako dračí silueta.

  Ona nadpozemská bytost tam stála a tentokrát si byla svou předpovědí naprosto jistá. Ne snad že by se tenkrát zmýlila, to snad ani u sudičky není možné, ale udělala jedinou chybu které se snad sudička může dopustit. Tehdy, když ji Lorik nechtěl uvěřit, nastavila mu zrcadlo budoucnosti. Ten mladý muž byl ale velice všímavý a když sotva o pár let později už jako vévoda čelil útoku na svoje panství, stále si pamatoval co se mělo stát. Zburcoval ho hlas trubky a sotva vstal z postele, nejprve zamířil k oknu. Ten muž tam byl. Šplhal k oknu a v zubech svíral dýku, která měla protít hrdlo jeho choti. Teď ale ne. Dýka cinkla o kamenné kvádry hradeb a s tichostí dopadla do houští u jejich základů. Už ne s takovou tichostí tam dopadl i vrah, kterému šíp z kuše prostřelil oko a vyhřezl z temene hlavy. Lorik se se slastným zadostiučiněním usmál a zavřel okenici. Teprve potom si natáhl kalhoty, přes hlavu navlékl kroužkovou košili a hned jak zkontroloval meč svého otce, vyrazil ze dveří které ještě pro jistotu zamknul. Věděl že se nedožije dvanáctých narozenin svého syna, ale zároveň věděl že jeho syn bude žít.

  „Tohle ti nevyjde sestro.“ ozval  se hlas za zády sudičky.

  „Co tu chceš?!“ postava bez odpovědi přešla nad kolébku a pozvedla ruku nad dětskou hlavičku. „Staneš se králem můj maličký. Budeš králem všech co kdy budou žít a nikdo ti v tom nedokáže zabránit.“

  „To nemůžeš!“ zakřičela postava která nad kolébkou stála první.

  „Pleteš se sestro. Já můžu, ale ty už bys neměla, už jednou jsi zklamala“

  „To co jsi mu předpověděla se nestane. Slyšíš?! Nesmí se to stát.“ zakřičela sudička a její sestra ji slyšela, i když by lidské ucho nezaznamenalo ani nezřetelný šepot.

  „Jak říkáš sestro. Nic z toho co jsem řekla se nestane, ale jestli ano, tak ty jsi odsouzena k zániku a ne on.“ Odpověděla pevně druhá sudička aniž by opomněla vložit patřičný důraz na slovo „Ty“. Její ukazováček mířil na mateřské znaménko na chlapcově rameni.

  „Nestane se to!“ sykla postava a líce jí zacukaly hněvem.

Bylo ticho. Hluboké oddychování Lorika a Jeny prozrazovalo že všichni v místnosti klidně spí. Sudičky se otočily k oknu a za chůze se rozplynuly. Z kolébky se ozvalo žvatlání. Malý Naren nespal.

   Moje jméno je Naren. Jsem synem Jeny a Lorika. Matka zemřela krátce po mém narození, což otec sice nesl těžce ale nedával to na sobě nijak znát a asi by to nikdy nikdo nezjistil, kdyby onoho nešťastného dne kdy si vzal život nenapsal na kus pergamenu vlastní krví její jméno. Vychovala mě Sina, jeho další žena která mě vlastně i odkojila. Chudák Sina musela uživit dvě děti. Musela Merce, mojí nevlastní sestře, odepřít polovinu mléka aby uživila i mě. Na Merce se to zdánlivě podepsalo. Byla drobná, spíš takový tintítko, ale i tak byla moc krásná. A jak dokázala zacházet s magií. Nicméně byla to jen sestra, tu pravou jsem ještě asi nepotkal a i kdyby, bylo tu něco co mi bránilo se zamilovat. Snad sen nebo dávná vzpomínka, to nevím ale bylo to snad to první co si v životě pamatuju. Je to jako věštba nebo tak něco, mám být králem nebo nemám být. Loni jsem oslavil třiadvacáté narozeniny, převzal jsem panství svého otce ale pořád jsem jen vévoda Kizlantu a vyhlídky na korunovaci jsou víc než mizivé. Leda snad že bych vyvraždil celou královskou rodinu a všechny její příbuzenské větve po celém království Marku, ale něco mi říká že to není ono. Mimoto můj otec byl povýšen do šlechtického stavu za zásluhy a já jeho titul jen zdědil, takže spíš hádám že spěju k tomu zániku. No a teď se vlastně dostávám k tomu kde jsem.

  Sedím tady na Mirovy což je můj kůň, teda vlastně kůň. Je to démon v podobě koně. Kolikrát už mi v bitvě rozrazil cestu davem nepřátel, nebo mi i zachránil život, když srazil kopyty kopiníky  a rozdrtil jim lebky o kameny pod blátem bitevního pole. Mir byl opravdový ďábel, ale co. Byl to jen skvěle vychovaný Arganský hřebec a podle toho jak mě bránil mě zřejmě velice miloval. Ale zpátky.

  Pokusil jsem se najít aspoň nějaké známky toho poselství které znám odjakživa. Jsem v Zirtanských horách, daleko od domova, daleko od panství mého otce i od království Marku a možná i dál než kdy byl jaký člověk.Dnes po půlnoci jsem projel průsmykem nicoty a teď se přede mnou rozprostírá nový svět. Nový? Kousek přede mnou vidím ještě světlo města. Možná se civilizace dostala zase o něco dál, ale faktem zůstává že kam až moje oči dohlédly nebylo nic než tma a zdálo se že tam nikde nikdo nežije. Nevím proč, ale právě tam na západ vedla moje cesta. Něco mě tam táhlo.

  Ještě chvíli jsem stál a díval se směrem k tomu městečku. Nemuselo by být špatné složit ještě naposledy hlavu v posteli a především v teple. Venku přeci jen mrzne a oheň, což je teď můj jediný přítel, by mě stejně prozradil.Pobídl jsem Mira k městu a prozatím se aspoň položil na jeho šíji. Okamžitě se mi začali klížit oči, tak jsem se pro jistotu zase narovnal. Stejně bych dlouho nespal, protože Mir letěl jako blesk a už jsme byly téměř u hradeb toho zdánlivě malého městečka. Bylo docela dost velké, jen masivní opevnění skrývalo mým očím většinu světel a tak nebyla vidět ani čtvrtina. Mir zastavil před masivními dřevěnými vraty zpevněnými železnými pláty a zaržal.

   „Kdo tam?“ ozval se nakřáplý, alkoholem zhrublý hlas skrz špehýrku.

  „Naren, vévoda Kizlantského panství. Hledám nocleh a něco teplého do břicha.“ Odpověděl jsem na otázku hlasem hodným mého postavení a čekal jsem. Zpoza vrat se chvíli ozývalo dohadování dvou mužů a pak suché odsunutí závory. Škvírou ve vratech se do tmy rozlilo žluté světlo lucerny a za ním se objevil obličej muže něco po padesátce.

  „Vítám Vás v Mosu, poslední výspě před pustinou můj pane.Jeďte rovně ulicí, až nalevo uvidíte loučemi osvětlený dům.Jmenuje se to tam u sedmi vrahů, je to jediná krčma kde jsou ještě volné pokoje můj pane. Tak rychle pane, pospěšte si dovnitř, nevíte co se může pohybovat ve stínech noci.“ vybídl mě muž nervózně. Raději jsem ho poslechl, ne snad proto že bych si nebyl jist svým okolím, ale proto aby ten dobrý muž měl klid. Moje oči koneckonců pronikali temnotou tak dobře, až by se mohlo zdát, že všechny stíny před mým pohledem prchají. Brána za mými zády s nehlučným klapnutím zapadla a závora byla okamžitě na svém místě.

  „Moc noblesní pán.“ ozval se za mými zády šepot strážného.

  „O jeho panství jsem jaktěživ neslyšel.“ podotkl podezíravě mnohem mladší hlas.

  „Vždyť víš že sem moc vzdálených poslů nejezdí.“

  „Nahání mi hrůzu.“ Přiznal se mladší strážný.

  „Buď rád že jsi neviděl jeho oči, vypadají jako studnice temnoty.“

  „Jak může mít někdo oči jako doupě démonů? zazněl už velice vzdálený hlas mladíka.

  „To nevím, snad někdo kdo přijel démony zničit.“ odpověděl muž s lucernou.

  „Nebo…“

  „Mlč už!“ nenechal strážný domluvit svého kolegu a hnal ho do strážnice.

Přestal jsem napínat uši a seskočil jsem ze hřbetu svého společníka, koneckonců byl jsem už na místě. Uvázal jsem Mira ke kladině a vešel do dveří.

  U sedmi vrahů, to by mě zajímalo proč, vždyť to tu vypadá poměrně luxusně. Žádná začouzená díra jako tomu bývá na vesnicích. Tady mají na zdech dokonce gobelíny, i když jejich zdobení už zas tak luxusní není. Lavice i stoly byly pečlivě vyleštěny a všude bylo tolik olejových lamp, že byla celá místnost zalita příjemným teplým světlem. Na sloupech v místnosti bych čekal leda nějaké lovecké trofeje, ale místo toho po nich splývaly nějaké popínavé květiny a ačkoli bylo krátce po novém roce, většina jich byla v plném květu a dodávaly tak tomuto místu zvláštní domácí atmosféru. Vlastně celá tahle krčma budila dojem okouzlujícího luxusu. Pro jistotu jsem sáhl k opasku a zkontroloval jestli je měšec na svém místě. Byl tam. Odepnul jsem meč a položil ho na desku stolu ke kterému jsem se posadil. Mohlo být něco okolo třetí ráno, takže tu už tolik lidí nebylo a hospodský si mě všiml téměř okamžitě.

  „Dobrý večer pane, čím mohu posloužit tak vzácnému hostu.“ odhadl moje postavení když si po očku prohlédl erb do zlata zasazeného draka ne mém hrudním plátu.

  „Korbel toho nejlepšího piva, něco teplého k snědku, připrav mi pokoj a podestel mému koni, jmenuje se Mir.“ vyrazil jsem ze sebe na jeden nádech svoje požadavky a demonstrativně hodil na stůl měšec plný zlaťáků. Křaplavé bouchnutí na dubové desce vytrhlo z hovoru téměř veškeré osazenstvo krčmy a jejich pohledy utkvěli z části na mě a z části na koženém váčku, který se rozplácl vedle mého meče.

  „Dobře pane. A na ten měšec si dejte dobrý pozor, nerad bych zase měnil název.“ usmál se hostinský.

  „Prosím?“ nepochopil jsem jeho žert okamžitě.

  „No víte, u sedmi vrahů se to tu jmenuje proto, že už sedm vrahů tu zemřelo rukou své oběti.“ snažil se vysvětlil rozpačitě.

  „Aha, neboj krčmáři, dám si pozor.“ usmál jsem se a položil ruku na meč. Když odešel, naládoval jsem si do dýmky nejlepší tabák z království Marku a pohodlně se opřel. Zapálil jsem dýmku a spokojeně se díval po hospodě. Nechal jsem se unášet kouzlem té místnosti a znovu se mi začali klížit oči, když přede mnou na stole přistála pinta piva, mísa s vařeným masem a tác s chlebem, sýrem a ovocem.

  „Váš kůň je ustájen pane. Je to opravdu krásné zvíře, můžete mi prozradit z jakého je plemene?“ trhl jsem sebou a hospodský se zmateně díval do mých temných očí.

  „Arganský hřebec.“ odpověděl jsem tak trochu polichocen jeho zájmem a zdálo se že se trochu zklidnil.

  „Ach tak.“ snažil se předstírat svůj znalecký um čemuž jsem se musel v duchu pousmát. „Až budete chtít jít spát nebo cokoli jiného, stačí kývnout.“

  „Děkuji, zatím je to vše.“ usmál jsem se abych mu dodal ještě trochu klidu a hned jak odešel, dal jsem se do jídla.

  Sýr byl vynikající, chléb měl krásně křupavou kůrku a maso bylo tak výtečně okořeněné, že jsem musel každou chvíli splachovat sliny tím báječným zlatavým mokem. Pivo mne znamenitě osvěžilo, takže jsem si dal ještě korbel, ale nakonec mě přeci jen zmohla únava a vydal jsem se nahoru do pokoje. Byla to místnost dostatečně vybavená na několika denní pobyt, ale i tak jsem se chtěl zdržet jen tuhle noc.

  „Budete si ráno přát koupel pane?“ Vidina ranní lázně mne opravdu nadchla.

  „Jistě. Přijď mě vzbudit v sedm kdybych ještě nebyl vzhůru.“

  „Ale je skoro tři čtvrtě na čtyři pane.“ řekl muž udiveně.

  „Dobře, tak tedy nejdýl v devět, ale ať je ta lázeň připravená.“

  „Jistě pane, dobrou noc pane.“ rozloučil se a zavřel za sebou dveře. Zamknul jsem, stáhl si boty a natáhl se na postel. Leželo mi v hlavě to co jsem zaslechl u brány. Studnice temnoty, doupě démonů. Zítra se pokusím vypátrat o co jde. Doupě démonů, třeba je to místo kam mám namířeno. Možná bych tam dojel i sám, ale bude lepší se dobře informovat.

  Ani nevím jak jsem usnul. Když jsem otevřel oči, škvírami v okenicích už prosvítaly paprsky ranního slunce. Ani jsem se nesnažil odhadnout kolik by mohlo být hodin. Věděl jsem že mě přijdou vzbudit až bude čas a tak jsem jen ležel, díval se do stropu a snažil se vzpomenout si na své sny.Byl jsem si jistý že se mi zdálo o andělech, ale než jsem si stačil vzpomenut co,něco mě vyrušilo. Na stěně kam dopadali úzké proužky slunečních paprsků se mihl stín. Opatrně jsem vstal a s mečem v ruce, ačkoli byl ještě stále v pochvě, jsem se připlížil pod okno a zaposlouchal se do venkovních zvuků. Nemýlil jsem se. Kousek pod oknem někdo rychle a přerývaně dýchal. Nevěděl jsem jestli tam je střecha nebo jen větev stromu, ale jisté bylo že mně někdo sledoval.

   Prudce jsem vstal, jednou rukou rozrazil okenici a v tu samou chvíli druhou sáhl pod sebe. Nahmátl jsem blůzu a ještě než jsem se stačil podívat kdo byl oním nezvaným pozorovatelem, mrštil jsem jím do místnosti a znovu rychle přibouchl okenice. Když jsem se pak otočil musel jsem se zastydět, ale snad jsem to na sobě nedal nijak znát. O postel se mi opírala mladá dívka.

  „Kdo tě poslal?“ začal jsem na ní zostra. Místo odpovědi se rychle rozhlédla a pak se vrhla ke dveřím. To podle mě nebyla ta nejlepší volba. Jen jsem ztuhl a čekal co se bude dít.

  Jak trhla za kliku spustila se magická past kterou jsem vložil na zámek než jsem usnul. Dívka proletěla vzduchem a přistála skoro na tom samém místě kam jsem ji předtím hodil. Tentokrát jsem se k ní vrhnul a pomohl ji na postel a když jsem ji odhrnul vlasy z obličeje, zeptal jsem se jestli je v pořádku, aniž bych tlačil na původní otázku.

  Dívala se na mě vytřeštěnýma očima a jediný zvuk který ze sebe byla schopná dostat bylo chrčení, ale jinak se zdálo že je v pořádku a dokonce byla i při vědomí, což mě udivovalo, protože jsem svoje pasti znal dobře. Byly od Merky a ona je mistr v tomhle oboru.

  Po několika minutách jsem znal její jméno a po poháru vína se rozpovídala trochu víc, takže jsem brzy věděl proč slídila za mým oknem. Byla prostě jenom zvědavá. Tahle dívka má srdce dobrodruha, ale i když bydlí až za hranicí mně známého světa, moc dobrodružství tady nezažije.Nakonec když už se cítila dobře jsme sešli dolů do krčmy. Za chvíli mě měli přijít vzbudit a nezdálo se mi jako dobrý nápad, aby mě našli v pokoji s dívkou z města. A Daki prý navíc nebyla z rodiny která by si mohla dovolit pomluvy. Sešel jsem dolů do krčmy a ona zatím zmizela zadem přes dvůr.

  „Dobré jitro pane vévodo.“ pozdravil zdvořile krčmář hned jak jsem seběhl schody. „Když chviličku vydržíte, hned vám dám připravit koupel.“  Kývl jsem mu na odpověď a posadil se k tomu samému stolu co v noci. Za okamžik ke mně přispěchal a neodbytně zjišťoval mou objednávku, když vtom hlavními dveřmi vstoupila Daki. V konejšivém prostředí krčmy jsem si teď byl na okamžik jist tím, že ona byla oním andělem z mého snu, než mě hospodský zcela vytrhl z mého poblouznění.

  „Dobré jitro Vaše veličenstvo.“ uklonil se a já zůstal sedět s otevřenými ústy. Daki se lehce uklonila a usmála se mým směrem. „Dovolte abych vás představil.“ uklonil se krčmář znovu mým  směrem. „Vévoda Naren z Kizlantu.. „ problesklo mi hlavou že se tu zprávy šíří opravdu rychle „..Její výsost princezna Daki, dědička trůnu Mosského království.“ pokračoval muž a já stále nechápavě seděl a zíral na ní.

  „Říkala jsem že jsem z velice vážené rodiny.“ usmála se když konečně odešel a posadila se naproti mně.

  „Takže Mos je království .“ konstatoval jsem zcela nezúčastněně a snažil se jí dál nevěnovat pozornost, alespoň do chvíle než jsem ucítil prudkou bolest pod levým kolenem.

  „Nezačínáte zrovna přátelské vztahy mezi našimi panstvími Vaše výsosti.“ usmál jsem se a můj úsměv se znovu zkřivil bolestí.

  „Od kdy si vykáme?“

  „Od té doby co nejste zloděj, ale její výsost Vaše výsosti.“ odpověděl jsem a zadíval se jí do očí. Uhnula pohledem a já tomu nijak nevěnoval pozornost. Byl jsem zvyklí setkávat se s rozpaky když jsem se někomu zahleděl zpříma do očí.

  „Takže Mos je království.“ pokračoval jsem abych jí vrátil kuráž. „Včera jsem myslel že je to sotva vesnice když jsem v noci přijížděl. Vlastně mě překvapilo kolik toho zůstalo skryto za hradbami.“

  „Zůstalo toho tady příliš málo z původního království.“ odpověděla a měl jsem dojem že v jejím hlase slyším chvění.

  „Tohle není všechno?“ Zeptal jsem se trochu udiveně, protože v noci jsem aspoň před hradbami nezpozoroval nic co by mohlo prozrazovat že tu někdy bylo ještě něco jiného.

  „Víš Narene, není tomu tak dlouho kdy Mos dosahoval až tam kde zapadá slunce. Všude na západ byly spousty stavení, vesnic a dokonce i několik velkých měst. Byla to krásná země. Země plná barev, stromů, širých luk a lesů a čistých potůčků u kterých jsem si hrávala i řek po kterých pluly obchodní lodi. Ale to už je pryč. Nikdy se to nevrátí.“

  V Dačiných očích se objevily slzy. Najednou mi bylo dost úzko, nedokázal jsem nic než suše polknout.

  „Jak?“ Neuměl jsem si představit tak strašnou sílu, která by mohla obrátit svět o kterém Daki mluvila v šedou pustinu, kterou teď bez pochyby byl. „Co se stalo?“

  Daki zvedla hlavu. „To lidská hrdost. Dostávali jsme se pořád dál na západ, na celém světě nebylo tak velkého a krásného místa jako byl Mos v dobách než přišli démoni. Pak…“

  „Démoni?!“ přerušil jsem ji svým vyhrknutím. Nějak to do sebe začínalo zapadat, jen jsem nevěděl co. Daki se najednou jakoby ponořila do sebe a začala tajemně šeptat.

  „Byli jsme moc hrdí. Obrovská města se stovkami věží, chrámy sahající až k nebeské klenbě a hospodářství, které by nám mohli závidět na celém světě.“

  „Tak jak to že jsem o vašem království v životě neslyšel?“ znovu jsem ji přerušil.

  „Protože se ostatní báli toho kam až hodláme zajít. Na východě se o nás nemluvilo ze strachu. A měli pravdu. Hloubili jsme doly a těžily spousty pokladů z lůna země. A pak se to stalo.“ na chvilku se odmlčela a já té pauzy využil.

  „Daki to co mi tady říkáš je krásné, ale jak? Kolik by bylo potřeba času, aby někdo zničil tak mocné království? Vždyť všude kam až ok dohlédne není nic než pustina bez jediné známky toho že tomu někdy bylo jinak.“ pořád mi nějak ucházela pointa toho všeho.

  Znovu se na mě podívala a tentokrát už neuhnula před mým pohledem.

  „Začalo to před devíti lety. Dnes je to den cesty na západ a kousek na sever. Dřív by to po našich cestách trvalo déle jak dva dny. Můj otec dal hloubit nový důl a to se nikdy nemělo stát. Sotva po pár stopách se země jakoby propadla a dál zela do země jen černá díra.“

  „Studnice temnoty.“ zašeptal jsem spíš pro sebe aniž bych ji chtěl přerušit, ale Daki moje slova slyšela.

  „Jak víš o tomhle?!“ podívala se na mě podezíravě.

  „Jen jsem včera zaslechl strážné u brány. Prý jsou moje oči temné jako doupě démonů. Mohla bys prosím pokračovat?“ snažil jsem se o omluvné gesto. Daki se toho ale okamžitě chytila.

  „Ukaž mi dlaň.“ Nevím co se v tu chvíli odehrálo, ale zcela bez rozmýšlení jsem jí podal pravou ruku. „Druhou.“ pokusila se o chabý úsměv. Rychle jsem k ní natáhl druhou ruku a otevřel jí dlaní nahoru. I Merka se pokoušela věštit mi budoucnost, ale nakonec to vždycky vzdala, že prý nedokáže číst z vlastní krve. Daki se ale najednou zarazila.

  „Co je? Co tam vidíš?“ zeptal jsem se netrpělivě když už nějakou chvíli zírala bez dechu na spletici čar.

  „Podívej. Tohle tady je čára života.“ ukázala na tenkou a podle mého i docela krátkou čárku na mé dlani.

  „No a?“

  „ Podívej, tady končí. A vidíš tady? Je tam kousíček prázdného místa a dál pokračuje tahle tlustá. Nikdy jsem nic takového neviděla. Neřízl jsi se někdy do dlaně?“ znovu mě přejela tázavým pohledem.

  „Ne.“ odpověděl jsem trochu nejistě. Nějak jsem ztratil nit toho co se tu děje.

  „Pojď!“ škubla se mnou najednou a táhla mě ke dveřím.

  „Kam jdeme? Co se děje?“ nechápal jsem.

  „Cestou, teď není čas.“

  „Ale kam?!“ vykřikl jsem tentokrát a pevně ji chytil za ramena.

Podívala se mi zpříma do očí. „ Ty nic nevíš že? Do studnice temnoty. Jestli je proroctví pravdivé tak ti moc času nezbývá, tak sebou hoď.“

  „Koně!“ zařval jsem na krčmáře, aniž bych tušil co se děje. Mohla za to Daki. Její pohled byl tak přesvědčivý, že bych si kvůli němu snad i proklál srdce dřevěným kůlem kdyby mi řekla že jsem upír. Pak už se události valily jako lavina a nějak jsem neměl čas na to uspořádat si myšlenky. V jednu chvíli jsem krčmáři hodil váček zlaťáků, v další Mir kopyty přerazil okovanou závoru na městské bráně a o chvilku později jsme se s Daki hnali tryskem bůh ví kam za bůh ví čím.

  „Proč jsme nejdřív nešli za tvým otcem? Jako král by nám snad nejdřív měl dát povolení k…“

  „Protože můj otec je mrtvý.“ podívala se na mě dost nechápavě.

  „Jak? Teda promiň, to je mi líto.“ neodhadl jsem situaci.

  „Ne v pořádku. Jak? Když se ze země začali hrnout démoni a pustošit všechno co nám bylo drahé, lidé se začali ohlížet za starými texty, které byly napsány před dávnými věky a dávno také zapomenuty. Nejdřív jsme proti nim vyslali armádu. To vojsko čítalo snad víc než deset tisíc jezdců a jednou tolik pěšáků. Podle zpráv se dostali až ke studnici a i když jich už zbývalo jen pár stovek, ani na chvíli je nenapadlo zradit svou zemi. Vrhli se dovnitř aby svedli poslední bitvu.“ Daki se odmlčela.

  „A?“ pobídl jsem ji a i když jsem nechtěl naléhat, čekal jsem na odpověď.

  „Těch pár vojáků co se dostalo ven bys spočítal na prstech jedné ruky. Z našich je už nikdo neviděl, ale lidé z vesnice kam se vrátili říkali, že zestárli za dva dny snad o padesát let. Měli hrůzou bílé vlasy a slepý, nepřítomný pohled. Všichni do týdne zemřeli. Po tom se dostali ke slovu čarodějové. Šarlatáni. Že prý když týdně obětujeme démonům pannu, nechají nás nepokoji. Všechny dívky které ještě neměli manžela a bylo jim víc než dvanáct let byly dány do osudí a každé pondělí bylo vytaženo jedno jméno, aby ta dívka mohla být v neděli obětována. Mezi lidmi se šeptalo že se nic nezměnilo, ale nikdo se neodvážil říct to nahlas.Až..“ Daki najednou zmlkla a po tvářích se jí rozkutálely slzy.

  Přitáhl jsem Mirovy otěže a když zastavil, naklonil jsem se k ní a objal jí. „Co bylo pak?“

  „Bylo mi osm, ani jsem pořádně nechápala co se děje. Proč si nemůžu hrát v hájích a u potůčků. Proč jsme se odstěhovali z Nertinu, našeho hradu a středu království někam na kraj země do malého města.“ znovu se odmlčela a položila hlavu na moje rameno. Nějak jsem nevěděl co mám dělat, tak jsem ji aspoň políbil na vlasy. „Tenkrát padl los na moji sestru.“ pokračovala po chvilce. „Irze bylo sedmnáct a měla mnoho nápadníků, i když v dobách před příchodem démonů by jich bylo dvakrát tolik. Matka to nesla moc těžce a každý den toho týdne se obracela k bohu, aby její dceru ušetřil. Nevím jestli to bylo přání boha, ale aspoň můj otec její motlitby vyslyšel. Sešikoval poslední zbytky Mosských vojsk, sezval všechny generály a myslitele z království a společně vymysleli strategii hodnou největších vojevůdců. Irgu dopravili na obětní místo a můj otec s tisícem svých nejvěrnějších vojáků čekali v záloze na ten správný okamžik.“ Daki se na mě znovu podívala pohledem plným slz. V tu chvíli už Mir i Dačin kůň Etar znovu kráčeli. Nechtěl jsem to snad ani radši slyšet. Akorát nevím jestli pro moje nebo její dobro.

  „Zprávy které se k nám donesly byly snad horší než peklo. Zlé jazyky se rozlétly po království jako mor a každý kdo měl aspoň kousek zdravého rozumu se dal na útěk. Když do města přivezli tělo mého otce tak jsem ho nepoznala, viděla jsem prostě jenom kousky roztrhaného člověka. Moji sestru už nikdy nenašli.“ Daki se najednou hrdě vztyčila na Etarovi. „Matka zemřela několik týdnů po tom a od té doby má Vos jen regenta. Narene, já už nechci nikoho ztratit.“

  Asi jsem chápal ten její prosebný pohled a aniž bych věděl proč, vztek ve mně stoupal rychleji než hladina řek při velké vodě.

  „Nechci tě ztratit.“ řekla Daki znovu a upírala svůj pohled do mých očí. Znovu jsem se k ní naklonil a políbil jí na čelo. Podíval jsem se pod kopyta našich koní.

  „ Podívej, jedeme krokem. To co by jsme teď neměli ztrácet je čas. Jedeme.“ vybídl jsem ji a popohnal Mira do trysku.

  Bylo něco po jedenácté v noci, když jsme zajeli do úzkého kaňonu na jehož konci se do černé skalní stěny otevírala snad ještě černější díra. Jeskyně byla lemována prapodivnými ornamenty jimž podobné jsem v životě neviděl, ale rozhodně bych je nehodnotil jako krásné dílo nějakého umělce. Asi ze všech nejhrůznější byl spletitý rudý vzor, který snad měl zastávat nějaký nápis nad ústím jeskyně.

  „Peklo.“ pomyslel jsem si trochu nahlas a Daki mě zaslechla.

  „To bych se vsadila.“ řekla souhlasně. Pak bylo zase ticho. Ohlušující ticho přes které nebylo slyšet ani vlastní dech, ani tlukot srdce. Všude jen černota, ani hvězdy na obloze se neodvážily svítit, jen neviditelná břitva odkrajovala s neskonalou krutostí poslední minuty do půlnoci. Opravdu krásné místo na smrt.To mě přece dnes čeká, smrt. Tak dobře. Sevřel jsem pevně jílec meče a vykročil k temnému otvoru, když v tom jsem za sebou zaslechl zašustění kamínků pod podrážkami Dačiných bot.

  „Kam si myslíš že jdeš?!“ zeptal jsem se nabroušeně když jsem se otočil a spatřil ji jak pevně svírá hůl a postupuje v mých stopách. Jen se na mě nechápavě podívala.

  „Přece s tebou.“

  „Andělé vždycky padají první. Já nechci abys padla, Mire.“ zavolal jsem na svého koně. „Pohlídej ji tady a jestli ji napadne kolem tebe proklouznout, tak je třeba kousni, ale běda ti jak se dostane dovnitř.“ Mir pokýval hlavou a zařehtal na souhlas. Zato Daki se mi vrhla kolem krku a políbila mě. Musím přiznat že jsem si to tak trochu přál.

  „Zůstaň tady, já se vrátím.“ řekl jsem a pohladil ji po tváři.

  „Nevrátíš.“

  „Vrátím.“ reagoval jsem okamžitě a aniž bych čekal na její slzy jsem se otočil a vykročil do jeskyně. Pravou nohou, to je důležitý.

  Sestupoval jsem dlouhou chodbou která zahýbala každou chvíli na jinou stranu a na cestu mi nesvítilo nic než slaboučký magický třpyt ostří mého meče. Jen samá skála, nikde nic, ani další chodba, ani náznak něčeho živého. Připadlo mi to jako hodiny a hodiny chůze, i když jsem věděl že je to sotva několik desítek minut, až pak najednou už přede mnou nebyla žádná chodba. Stál jsem na rozlehlém útesu a několik stovek metrů pode mnou se, kam až moje oči dohlédly, rozlévala láva. Oceán lávy. Bylo tu strašné horko. Připadal jsem si jako bych opravdu stál na samém okraji pekla, ale už brzy jsem měl zjistit jak moc se mýlím. Do tichého hučení, které vydávala žhnoucí hmota pode mnou se náhle přimísil jiný zvuk. Zvuk který mi nejvíce ze všeho připomínal zacvakání kosti o kost. Prudce jsem se otočil, ale všude za mnou byla jen stěna z kamene, ani náznak pohybu. Pak jsem v zádech ucítil něčí pohled. Tisíce očí mě probodávalo pohledem, ale když jsem se otočil zpět, nikde ani známky po jejich majiteli.

  Stál jsem a pevně svíral meč. Ani jsem se neodvažoval znovu se ohlédnout. Sakra tohle je snad poprvé co mám opravdu nahnáno. Ne snad že bych se ještě nikdy nebál, ale teď cítím že mi jde opravdu o krk. Pohyb za zády. Prudce jsem se otočil a v tu chvíli jsem skoro upustil meč a dal se s řevem na útěk. Jenže nebylo kam utíkat. Od jediné cesty ven mě oddělovalo stvoření které snad nejlépe vystihuje slovo démon. Rudá, trochu dohněda zbarvená kůže zvrásněná jakoby šupinami, ale napnutá až k prasknutí svaly, které byly už na pohled tvrdé jako ocel a přeci přikrčený postoj na všech čtyřech prozrazoval ohromnou pružnost onoho stvoření. Plná tlama zubů ne snad ani tak velkých, snad něco přes palec, ale zato špičatých a už od pohledu ostrých jako hrot meče, drápy jakými se nemůže pochlubit ani medvěd nebo lev, na hlavě ve dvou řadách několik rohů a kostěné bodliny vycházející z lopatek, loktů i pat. Ze všeho nejvíc mi ale braly dech jeho oči. Dvě štěrbiny ve kterých byly usazeny zorničky jako má kočka. A sledovaly mě tak jako kočka sleduje myš. Byl jsem kořist a k mému velkému znepokojení se odevšad začali hrnout další a další tyhle obludy, některé velké jako pes a některé i jako malý kůň.

  Pevně jsem sevřel rukojeť  meče a tak trochu nešťastně čekal co se bude dít, když v tom démon otevřel tlamu ze které vyšel skřek jako když panterovy šlápnete na ocas a s neskutečnou mrštností se na mě vrhl. Snad to byl reflex, nebo jen křečovitý pohyb z leknutí, ale podařilo se mi přikrčit a zvednout nad sebe meč tak, že ta bestie sjela po jeho ostří a rozpárala si břicho. Tak aspoň nemají kůži tvrdou jako brnění, fajn. Po tomhle úspěchu jsem si trochu dodal odvahu a postavil jsem se odhodlán jim čelit až do konce mých sil.

  Další dva menší a s trochu jinak uspořádanými rohy a výrůstky, ale jinak bezpochyby taky démoni se okamžitě ujali místa jejich předchůdce. Jednoho jsem trefil ve skoku plnou silou mezi rohy a rozťal mu lebku, ale ten druhý se odrazil od země skoro ve stejnou chvíli, tak jsem ho aspoň prozatím skopl na zem. Docela se mnou ten náraz zamával, ale rychle jsem se postavil na obě nohy a ustál to. Démon sotva dopadl na rameno a ještě než ten s rozťatou lebkou stačil dopadnout na zem, otočil se a už byl zase ve vzduchu. Jen taktak jsem mu stihl nastavit do cesty jílec meče. Narazil jedním rohem který tak prudkou ránu nevydržel a odlomil se. Stvoření dopadlo na zem a zjevně v křeči sebou začalo škubat. Nečekal jsem než se z té rány do hlavy vzpamatuje, rozpřáhl jsem se a zasekl do něho ostří meče takovou silou, až mi na obličej vystříkla démonova krev. Byla rudá tak jako ta moje. Teď už jsem neměl na strach čas, byl jsem v zápalu boje a cítil jsem se ve svém živlu.

  Strhla se opravdu krutá řež. Přál bych si aby na mě útočilo vždy jen pár těch zvířat, ale jim se to zřejmě zdálo zcela jedno. Najednou jsem měl za zády okraj útesu a odevšad zepředu se na mě tlačily pracky a tlamy démonů. Jednu výhodu to nesporně mělo, neměli tolik prostoru k tomu aby se každý mohl ukázat v plné síle, ale i tak jich bylo moc. Mrtvá těla dopadající před moje nohy se teď začala kupit jedno na druhé a pomalu tak vytvářela bariéru mezi mnou a útočníky, až znovu museli začít útočit jednotlivě, nebo aspoň nejvýš po čtyřech, což se s trochou snahy dalo stihnout. Bil jsem je tak, jak se ke mně dostávali a snažil se je ještě za letu srážet přes okraj útesu abych si ušetřil tu trochu místa, která mi ještě zůstávala.

  Už ani nevím kolikátá bestie to byla teď. Tenhle démon byl opravdu velký, ale za tu chvíli už jsem si vypracoval jistou strategii jak je co nejúčinněji sundávat ze vzduchu. Přikrčil jsem se připraven seknout, ale tohle zvíře bylo vážně těžké a jak skočilo, zamířilo k zemi mnohem dřív než jsem odhadoval podle chování ostatních. Nicméně nijak mě to nerozhodilo, jen jsem místo seknutí do vzduch musel bodnout do strany. Ostří meče projelo hluboko do hrudi mého nepřítele ve chvíli kdy se sotva dotýkal země. Z démonovy tlamy se vydral ukrutný vřískot, mnohem mohutnější než z těch co mu předcházeli. Bestie se v křeči prohnula na zadních nohách a jen stěží se mi podařilo udržet meč. Chytil jsem jílec i druhou rukou ve snaze ho vyprostit, ale ostří se zaseklo mezi rozeklanými žebry a nechtělo povolit. Démon sebou trhal v bolestech a zřejmě se nehodlal vzdát bez boje, než se mu jedna noha sklouzla přes okraj útesu a zřítil se dolů do lávového pole. Ještě v posledním okamžiku jsem se pevně zapřel a doufal že jeho žebra přeci jen povolí.

  Meč nevydržel takový nápor a praskl těsně u hrušky. Čepel roztříštěná na dvě části zůstala v těle toho tvora a já teď v ruce svíral jen rukojeť se záštitou a sotva třícentimetrovým pahýlem, který zbyl z ostří.

  Démoni to zpozorovali téměř okamžitě a přestali se na mě bezhlavě vrhat. Místo toho překročili bariéru z mrtvol jejich soukmenovců a začali se stahovat kolem mě. Najednou tu bylo dost těsno. Začal jsem ustupovat a snažil se rychle vymyslet co dál, přeci neskončím takhle. Ohlédl jsem se abych viděl kolik místa mi ještě zbývá na úplný kraj, když vtom jsem za sebou spatřil nějakou postavu.

  Jak je to možný? Vždyť tady celou dobu nebyl nikdo jiný než já a ta zvířata a i kdyby, jak by se někdo dostal za mě. Počkat. Znovu jsem se ohlídl. Byla to dívka. Štíhlá, celé v černém, i její vlasy měly barvu havraních per, jen její obličej byl bledý jako smrt. Byla krásná.

  Aniž bych se pokusil uvažovat o tom co právě dělám, mrštil jsem zbytkem meče mezi démony kteří se rozestoupili jako bych hodil kříž mezi čerty, ale hned jak viděli že jim nic nehrozí byli zase na svém místě. Nevím proč, snad jsem nechtěl zemřít v jejich pařátech, otočil jsem se a skočil. Chytl jsem tu bytost která za mnou stála do náruče a pevně ji svíraje jsem přepadl přes kraj útesu. Několik démonů se bez jakéhokoli pudu sebezáchovy vrhlo za mnou.

  Řítili jsme se stále větší a větší rychlostí do moře lávy a i když to bylo možná víc něž tisíc metrů, které mě dělili od smrti, můj čas se dost jistě blížil.

  „Mě nemůžeš zabít.“ řekla mi milým a klidným hlasem ta dívka.

  „To uvidíme až dopadneme, ne?“ odpověděl jsem ji a podíval se jí do očí. Co jsem viděl mě zarazilo. Byl jsem zvyklý na to že lidé odvrací pohled, když se mi zpříma podívají do očí, ale teď poprvé jsem se díval do očí stejně temných jako mám já.

  „Můžu nebýt, ale nesmí se to stát. Jaký by potom byl svět, svět bez smrti?“ dál se mi dívala do očí a já začal cítit hořkost v krku. Polknul jsem.

  „A co s tím teda uděláme?“ už jsem musel začít křičet. Jak jsme se blížili k té lávě, hučení bylo stále hlasitější a začínalo mi být opravdu horko.

  „Vzal sis smrt. Teď už prostě jen musíš žít.“ usmála se a odstrčila mě od sebe jako bych jí jen objímal.

  Najednou byla pryč a já si začal uvědomovat holou realitu. Bylo to jako bych se probudil z nějakého snu. Hučení v mé hlavě bylo v tu chvíli nesnesitelné, horko tak strašné, že mě spalovalo zevnitř. Jako by mi hořela samotná krev. Cítil jsem jak se mi napíná a praská kůže, cítil jsem jak my lopatky vylézají ze zad, můj pohled se zbarvil do ruda a stěží jsem sledoval jak se blíží ohnivá řeka pode mnou. Zavřel jsem oči. Čekal jsem kdy už to skončí. Připadlo mi to jako věčnost, jako kdyby se čas kolem mě zastavil a já nekonečně dlouho padal těch posledních pár metrů. Dlouho jsem se bál otevřít oči, aby to co uvidím nebyla třeba i poslední stopa před dopadem. Nakonec jsem ale přeci jen našel dostatek odvahy a podíval jsem se na svět. Nejdřív jen malými škvírkami, ale hned na to jsem otevřel oči dokořán.

  Vysel jsem ve vzduchu sotva nějakých patnáct metrů nad roztavenou hmotou. Necítil jsem žednou bolest ani horko, nic z toho co se odehrálo před tím než jsem otevřel oči se nezdálo jako pravda. Nevěřícně jsem se podíval na svoje ruce. Najednou se vedle mě objevila postava v kápi.

  „Dobrý den králi Narene.“ řekla a já vůbec nechápal co to všechno má znamenat. Moje ruce nejsou moje ruce, ale dva pařáty porostlé tlustými šupinami a vedle mě ve vzduchu se vznáší žena v babičkovských šatech.

  „Je noc.“ odpověděl jsem protože mně vážně nenapadalo co bych jí asi tak měl říct.

  „Ne Narene. Je po půlnoci a ty jsi překonal kletbu mojí sestry.“ snažila se žena vysvětlit klidným hlasem.

  „Takže jsi čarodějnice?“ zeptal jsem se se stejným klidem.

  „Ne, to ne.“ usmála se „Jsem sudička.“

 „Sudička? Takže víš co znamená to proroctví?“ snažil jsem se najít jakoukoli nit k tomu co mě provádí celý život.

  „Narene!“ podívala se na mě přísně „To proroctví už se naplnilo.“

  „Jak? Kdy?“ byl jsem zmatený ještě víc než před chvílí.

  „Měl jsi být králem všeho. A ty jsi králem všeho.“

  „Prosím? Pokud vím tak prostě jen visím ve vzduchu a povídám si s vámi. Předpokládám že až zmizíte tak dopadnu.“  zamotával jsem se do toho stále víc. Žena ale měla svatou trpělivost. Mávla rukou a přede mnou se ve vzduchu objevil drak. V životě jsem draka neviděl, ale byl jsem si jist že tohle drak je. Trhnul jsem sebou v úleku a ten drak udělal ten samý pohyb.

  „To…“ zůstal jsem s otevřenými ústy.

  „Ano Narene, je to zrcadlo. Vzal jsi si smrt. Teď je z tebe nejmocnější bytost na světě. Jsi drak a jsi král všeho a všech.“ vysvětlila mi sudička s úsměvem.

  „Ale počkat, co ta druhá část věštby?“ ani nevím jak jsem byl schopen tak rychle reagovat.Snad to bylo tím kdo najednou jsem.

  „Nebo nebudeš. Ale ty jsi a ta co ti to předpověděla už není. Neměj strach Narene, už ti nic nestojí v cestě.“ zdálo se jako by se začala rozplývat.

  „Počkej! Co bude teď? Jak můžu takhle mezi lidi?“ snažil jsem se ji ještě zdržet.

  „Můžeš na sebe vzít jakoukoli podobu, stačí chtít.“ ozval se už jen jako ozvěna hlas, který nikomu nepatřil.

  Procházel jsem poslední metry chodby a před sebou už jsem jasně viděl denní světlo. Tisíce a tisíce démonů leželo roztrhaných dole na útesech nad oceánem z lávy. Svět se zdál teď o dost bezpečnější.

  Daki ležela ne zemi vedle Etara a spala. Vypadala tak spokojeně.

  Naklonil jsem se k ní a políbil jí na čelo. Nejdřív se jí na tváři objevil úsměv a pak opatrně otevřela oči.

  „Ještě spím.“ usmála se.

  „Ne. Říkal jsem ti že se vrátím.“

  „Nevrátíš.“ usmála se znovu a objala mě.

  „Pojď, je po všem.“ řekl jsem a pomohl jí vstát. „Vaše proroctví mluvilo pravdu. A to moje taky.“ dodal jsem potichu pro sebe.

  Cestou zpátky už to nebyla ta šedá poušť. Voda v korytech potoků a řek začínala znovu téct a v širokých šedých pláních se začala objevovat čerstvá zeleň. Na chvíli jsem měl dojem že slyším ptačí zpěv, ale to by asi bylo přehnané. I tak se ale celý svět zdál barevnější a všechno bylo tak nějak lepší. Brzy na to měl Vos znovu krále a celá země začala po devíti letech zase rozkvétat. Jen své malé tajemství jsem si nechal pro sebe.