The last virtue

   Šero se rozlévalo po celém chrámu a stejně tak i ticho jen sem tam narušované kapkami líného deště dopadajícími na okenní římsy.Až tam úplně vzadu za oltářem zasvěceném právě jí se choulila drobná postava ve snaze ukrýt se před svými pronásledovateli a ještě na chvíli oddálit nevyhnutelné. Na chvíli,nebo na pořád?To nemohl vědět nikdo a ani ona nevěděla kolik jí podobných ještě zbývá. Kolik zbývá času. Seděla v trůnu přesně vystihujícím její postavení a čekala na spásu, nebo poslední soud a i když se krčila před zraky světa,seděla tam v celé své kráse a hrdosti.

   Za okny se začal zvedat vichr a s ním tma,která se pomalu vlévala do lodi chrámu.Žena vstala a jista si tím kdo je za branami vyšla před oltář do stále narůstající temnoty. Vrata hlasitě a hrozivě zaskřípěla. Skromnost ,poslední ze ctností, zvedla oči a jak její pohled prolétl místností, po celé lodi se rozhořely svíce a ponořili ji do svého kýženého světla. Vrata znovu a ještě mnohem hlučněji zavrzala.

  „Vstupte!!!“ vykřikla poslední z lidských ctností a jako by právě tahle slova ovládala bránu posledního chrámu se otevřela a vítr dovnitř vehnal spadané listí.

  „Nadešel tvůj čas, Skromnosti!“ proletěl lodí hlas skřípavý jako zuby božích mlýnů a vyrazil všechna okna. To promluvila Válka, první z jezdců.

  „Co se stalo se zbytkem ctností?“ zeptala se žena tak skromně jak jen mohla, aniž by se snažila o jakoukoli přetvářku.

  „Vzdali to,co jsi čekala,jsi poslední.“ zaznělo a jak se hlas šířil chrámem, zdi pod ním vlhly a šedly jako kůže nemocného. Mor, druhý jezdec pobídl svého koně aby o krok vykročil.

  „A čeho tím docílíte?!“ Položila Skromnost další otázku.

  „To jsi tak naivní? Toho proč jsme tady,copak jsi zapomněla co je psáno ve svaté knize?!“ řekl třetí jezdec a jako by se zvedla bouře,všechny svíce v chrámu zhasly a nastala tma. To Hlad je strávil.

  „Je konec a pro tebe už nezbylo místo Skromnosti.“ Promluvil poslední z apokalyptických jezdců a s jeho slovy přišlo i jeho jméno. Smrt.

  Skromnost otevřela oči a všude kolem se znovu rozlévalo světlo, jen chrám a celý svět byli pryč.Žena se rozhlédla a v dáli před sebou uviděla jezdce.

  „Je tohle konec?“ zeptala se když se koně zastavili okolo ní.

  „Tady ano sestro,“ odpověděl Mír „tady jsme prohráli.“

  „Náš čas nadešel jinde,neměli bychom se zdržovat.“ Přitakalo Pochopení.

  „Už nikdo z nás nezbyl,nasedni a vyrazíme dál,snad nás zítra uvítají lépe. Pobídla jí Naděje.

Skromnost se rozhlédla po tvářích ostatních sourozenců a plna nových očekávání se vyhoupla do sedla posledního volného koně. Jízda králů na slunečních koních projela oblohou a ukončila tenhle nekonečně dlouhej den.