Sebevražda

Neviděný šedý vzduch se prolínal s výparem chorob všech rozličných tvarů a chutí. Zatuchliny v dlouhé chodbě plné sezení, tak akorát uzpůsobeného k tomuto účelu vykřikovaly spásná hesla a vyčkávaly slova posledního soudu. Tázaly se výhradně na to samé, až na několik stále nezdařených mrtvol, jež každý zoval přežitkem a smýšlel o nich hlavou plačícího pozůstalého, jemuž projel hlavou jako nůž chorý výplod vlastní zkaženosti a musel tak, ač nehrdě, ukázat světu osazenstvo dásní. Teď, nebo příště? Dotaz se změnil od dob Hamletových stejně tak jako jeho význam a každého zajímalo, zda schopně zahraje své neduhy pro pokojný a ničím nerušený odpočinek ve svém doupěti, či snad bude nucen ve vší nechtěnosti opustit brloh a začlenit se do výrobního procesu společenství. Těch pár očí si snad uvědomovalo že není žádný pokrok a přes veškerou nadmutost králů, nadmulo si i svou vlastní hlavu a sveřepě se vyřadilo kamsi za hranici reality tvořené denním režimem vstávání a úslužného přikyvování do rytmu mašinérií tak důmyslně vytvořených jejich předky, že z toho pokroku až rozum ztrácíte. Případ těch, co tu seděli. Tak i má maličkost se vyhýbala těmto útrapám a bravurně hrála svou roli lépe, nežli leckterý oskarový herec. Skučení herců i štěbetání starých dam však zastřel zvuk, který tam nepatřil. Vzhlédl jsem tím směrem a trpce zalitoval toho činu, předešlých měsíců, let a nakonec i vlastního dětství s početím v čele. Nikdy jsem se vás o život neprosil a nenávidím s vámi všechny vaše předky až do Adama i Evy, či páru opic pocházejících z tamtéž. Ve velkolepých křídlech tunelové brány se objevil krysí pískot i s vlastní bytostí a štěbetajíc na všechny strany vymetala ocasem cestu těm dvěma. Té jediné ze všech na celém světě mnou vyvolené, jenž nepatří více nikomu než mě ač to není pravdou, jak bych si to zrovna představoval a jemu. Netvorovy, jemuž nejsem sto přijít na jméno, neboť i nejhorší dávno zapomenuté hanlivé slovo z dob navždy zašlých ve spojení s jeho bytostí vyzní stejně jako rajská lichotka. Jejich stíny propluly po mém oděvu zdánlivě bez povšimnutí, načež se zahryzly hluboko do vraku duše  přičemž krysa, jak jí od té chvíle zovu na mne vřískla pozdrav zdánlivě přátelský, a však tak strohý, sprostý a bezcitný že téměř nešlo odpovědět. Překonal jsem tok zvratků ve chřtánu a vysoukal ze sebe čus, ač bez pohledu a s jistotou že je to to poslední co ode mne v přímé řeči slyší. Masku své hrdosti jsem utopil tak hluboko jak jen to ruce dovolovaly, ale kýžený a toliko očekávaný efekt dehtu se ne a ne dostavit. Jak sprostě mohla?! Ještě před chvílí bych se tobě osobně svěřil s vraždou a tak znenadání, ač věděla jsi že tu jsem smi vrazila kudlu mezi žebra. Pcha. Kéž by to bylo mezi žebra, však ona si tak kurevsky bezcitně vybrala poslední kousek lidskosti který zbyl. Byl jsem lidský, to nepopírám a rána od té jediné mi veškerou lidskost vyrvala z těla, ale té jediné bych byl odpustil i vlastní smrt, jenže od krysy to bylo to nejpodlejší, čeho jsem se kdy dožil. Věděla co způsobí když je tam přivede a stejně tak dobře věděla že tam jsem, tak proč? A přeci. Čemu si proklatě myslela že pomůže tím zavržení hodným a oprávněně zavržení plodným činem?! Snaha najít odpověď na tuhle otázku mě ale opustila příliš rychle než abych byl schopný myslet na to co dělám. Stanouce z čekadel jsem se vrhl skrze zatuchlou sluj za světlem a ruka cosi vytrhnouce z kapsy a stále to svírajíc mi nepozorovaně vjela pod oděv. Zubatá čekala jak dlouho vydržím a šíleným chvastem šinula svou přítomnost v mých šlépějích, ale ruka prodloužená o břitvu od krysy jí nedala zadýchat. Bravurně se zahryzl zrychlený zub času do břišní dutiny hezky celou svou plochou z boku, aby snad dlící šarlatáni neměli snahu o nežádané zadostiučinění a stále za chůze netápajíc po důvodech zachování se šinul vstříc novým dobrodružstvím a jasnějším zítřkům. Velkolepý celek střev se nepochopitelně rozděloval bez známek odporu a s neuvěřitelnou lehkostí si důmyslný produkt lidské chorobomyslnosti razil kaňon produktem boží bláhovosti. Cítit teplou tekutinu která se řinula a valila kamsi do ztracena bez cíle a celkového povšimnutí tak jako vlastní myšlenky mělo něco do sebe, ač ten neskonalý pocit štěstí zkalovaly štiplavé výtvory zažívacího ústrojí. Čepel dorazila k cíli a zavřískla o kyčel stejně jako když loď najede na mělčinu a tento zvuk natolik připomínající krysí zavřísknutí mě trochu vytrhl z příjemné agónie. Že by to vážně vřískla krysa? Otočil jsem se a uslyšel křik všude sedících. Zatápaje rukama za zbytkem už téměř bezduché schránky a nahmátnuvše křeslo jsem zadýchaně usedl a pozoroval ten potok co tekl všudy, kudy  vedly mé stopy. „Chudák uklizečka“ zavzdychl jsem na rozloučenou a taky na omluvu kterou nikdo zdánlivě nevzal na zřetel, načež se svět zvedl do původní perspektivy a propluvše směřovaným světlem mi bylo. . . . . nádherně.