Misionář III

Každý se jednoho dne ohlédne zpět a kolikrát si říká, jak mohl být takový jaký byl. I já teď, když už vím, že mne nic nového na tomto světě nečeká vidím své chyby jako věci nepochopitelné. A přece kdybych dostal šanci žít dalších pár let, jsem si jist, že chybných kroků by neubylo. Ale já cítím konec a nemohu vám říct, že bych se ho bál.

Kdysi jsem prohlásil, že jsem celý život strávil v Jižní Americe. Dnes se mi to tak jasné nezdá – celý život jsem tam rozhodně nežil, ale ještě pořád chápu, proč se mi tenkrát jako celý život zdálo.

„Pane faráři, pojďte dolů, už je večeře na stole,“ vyruší mne uprostřed mých myšlenek hlas mé hospodyňky. Pomalu, ono už to jinak nejde – to mne rozesmává, sejdu dolů a rád málo z toho co mi bylo přichystáno. Už si na tom zdaleka tak nepochutnám jako kdysi, ale i tak je to chvilka více méně příjemná.

„Ani ti nevím, Markétko, jak to tehdá dopadlo s tím Marconiem,“ vrátil jsem se po jídle zpět ke svým vzpomínkám.

„Marconiem? Kdo to byl, pane?“ otázala se mne dívčina.

„Ještě jsem ti nevyprávěl o nešťastném vězni Marconiovi? To jsem byl Neapoli – jako farář jsem se staral o duše vězňů. Skoro na všechny ty zničené životy a zlomená srdce jsem už zapomněl, na Marconia si pamatuji jako by to bylo dnes.“

Odmlčel jsem se. Musel jsem si porovnat myšlenky. Nemohl jsem jí říci všechno tak jak jsem si myslel – ona je proti mně mladá a propast je mezi námi veliká. Ze své podstaty se jako lidé nedokážeme pochopit. Možná že je chyba na obou stranách, já se snažím o to, aby na mé nebyla. Měl jsem to těžké ji pochopit, Markétka o sobě nikdy moc nevyprávěla a já se jí neptal.

„Měl těžký život. Jako mnoho lidí se nedokázal přenést přes, pro něj nepochopitelné, myšlení svých rodičů a tak utekl a dal se najmout k armádě. Nemůžu ti říct vše, co řekl on mě. Některá tajemství mají být skryta a některé věci je lepší nevědět. Povím ti snad jen, že provedl hrůzné věci – věci o kterých se ti ani v nejhorších nočních můrách nezdá.“

Markéta ráda poslouchala, já mohl jen doufat, že jí má slova pronikala k srdci. Kéž by měla spokojený život, na čem jiném by mi teď mohlo záležet?

„Když se mu armáda dost zhnusila, snažil se usadit. Zamiloval se do jednoho děvčete, ale nebyl ještě ten vhodný čas a on se nechal zlákat svými přáteli a vydal se cestou pochybného podnikání. Přesunul se do Neapoli, dařilo se mu tam nejspíše docela dobře. Ke své smůle měl rád živou společnost a tak po jedné pravé hospodské rvačce doputoval až ke mně.“

Musel jsem se pousmát nad tím, jak jsou někdy Boží cesty nevypočitatelné. Nějaký podvodník jen díky svému dalšímu maléru dostane další šanci.

„Strávil jsem s ním mnoho hodin, často jsem s ním mluvil. Tížilo ho to co provedl. Vyprávěl mi, že už se mi jeho vzpomínky nevrací jenom ve snech, ale za bílého dne. Když už své vzpomínky neunesl, vzal pero a napsal oné dívce, kterou kdysi miloval a napsal ji celou pravdu, kterou před ní do té doby tajil. Moc rád bych se dozvěděl, co mu ta dívka odpověděla.“

„Říkal jste nějaký vězeň Marconius, pane?“

„O, ano. Nevím jestli mne paměť neklame, ale myslím, že se jmenoval Marconius Parcorri.“

Markéta stála u okna a dlouho se dívala ven.

„Já vám taky o sobě nikdy nevyprávěla, že? Myslím, že teď bych mohla. Nejsem tu sice tak dlouho jako vy, ale některé věci jsem také poznala a o mnohém se přesvědčila.

Víte, znala jsem toho vašeho Marconia. Jednoho dne se přistěhoval k nám do městečka. Nikdo ho neznal, ale byl to sympatický mladý člověk, který skoro s každým dobře vycházel a tak brzy měl ve městě dobré přátele. Teď už jistě víte, komu psal. Psal mně. A řekl vám pravdu, opravdu ho za chvíli začal tento spokojený život nudit. Zatoužil po něčem vzrušujícím. A zbytek už znáte.

Když mi došel jeho dopis, dlouho jsem tehdy plakala. Pořád jsem ho milovala. Sliboval mi, když odcházel, že se jednou ke mně vrátí.

A já z počátku chtěla, aby se vrátil. I po tomto dopise. Ale čím víc jsem nad tím přemýšlela, čím víc jsem dumala nad pravdou toho, co skutečně provedl, tím víc jsem ho nenáviděla. Jak on, který zmařil stovky životů, se vůbec může opovažovat snažit se žít spokojený život?

Napsala jsem mu tedy, ať se více nevrací. Nezkoušel mi znovu psát, ani se nikdy neukázal.“

Teď jsem zas já dlouho koukal ven z okna na zapadající slunce. Přemýšlel jsem a modlil se. Nevěděl jsem dlouho, jak bych mohl dát správnou odpověď, jak správně a jemně poukázat na pravdu.

„Ano, Markétko, provedl hrozné věci. Provedl tolik zlého, kolik ani my dohromady za celý život ne. A stejně si myslím, že jsi neměla ho kvůli tomu začít nenávidět. Víš, nenávist je velmi silná věc, někdy skoro tak silná jako láska, ale přesto slabší. Ti lidé, které zabil, jsou dávno mrtví – nepomůžeš jim, ani kdybys ho nenáviděla sebevíc. Zmařil spousty životů. Nevyjde to ale v konci na stejno? On zmařil stovky a ty jeden – ten jeho.“