Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVálka
19. 11. 2008
2
2
729
Autor
Bambulator
Nedaleko vybuchl granát. Na poslední chvíli se stačil přikrčit, ale
stejně cítil, jak mu střepina roztrhla kůži na spánku. Vše se začalo
nořit do husté tmy. Na chvíli ještě zahlédl záblesky výbuchů mezi
zavírajícími se víčky. Zvolna padal a padal....
Otevřel oči a téměř vykřikl. Světlo se mu do nich zabodlo jako
rozžhavená jehla. Pomalu vstala rozhlédl se. Bylo ticho. Mírný větřík si
mu pohrával s vlasy. A všude bylo tolik mrtvých. Zmrzačená těla obětí tu
ležela rozmetána na kusy. Všichni jeho přátelé. Zůstal sám. Chvíli se
utápěl v bolesti a zármutku, ale pak již jeho nervy nevydržely. Vzedmula
se v něm obrovská vlna zoufalství, odporu a nenávisti. Neudržel to v
sobě. Začal křičet. Křičel do ranního ticha. Přísahal pomstu tím
bezeslovným výkřikem. "Tak jo vy parchanti. Tohle ste chtěli? O.K., tak
teď za to zaplatíte daň. Krvavou daň.".
Posbíral vše, co se mohlo hodit a vyrazil na cestu. Netrvalo to ani
tak dlouho a našel je. Spokojené, usměvavé a hodující. Seděli na jakési
mýtince v lese. Obcházel je velmi opatrně a připravoval nálože. Všechno
musí být přesně nastaveno. S takovouhle přesilou by jinak neměl šanci.
Byl skoro hotov. Vtom se jeden voják zvedl. Zazmatkoval. Co když ho
uviděj? Všechno by bylo v háji. Ne, naštěstí se ten chlap kouká jinam.
Uf, to je ale úleva. Ale počkat. Něco se tam děje. Někoho přivádějí. Na
paseku přivedli jakousi postavu. Vojáci na ni cosi křičí. Vzal si
dalekohled. Přiložil jej na oči a ztuhl. Ne, to není možné! Byla to
Alice. Ona měla přece zahynout minulou noc při tom útoku. Asi ji vzaly,
aby ji mohly vyslechnout. Ano. Už jí vyhrožují pistolí. Měl chuť je
zabít, ale musel počkat na příhodnou chvíli. Ozval se výstřel. Oni ji
zabili! Zastřelili jako prašivýho psa! Hladina adrenalinu v krvi mu
stoupla až na nebezpečnou mez. Ve spáncích mu bušilo. Viděl rudě. To ne.
Tohle tak nemohl nechat. Nevěděl co dá. Odjistil úderník svého samopalu,
zkontroloval zásobník, pomalu se prodíral křovím k mýtině. Byl na kraji.
Jednou, dvakrát se nadechl. Nepomohlo to. Vůbec ho to neuklidnilo.
Přiložil prst na spoušť. Z hrdla se mu vydral příšerný řev. Vyřítil se
na mýtinu divoce mávajíc samopalem a střílejíc po všem živém. Nemyslel
na nic. Necítil ani první kulku, která ho zasáhla. Stále běžel. Až mu
došly náboje. Hradba střel ho srazila k zemi. Padal do orosené trávy a
věděl, že musí zemřít. Žít by nemělo ani smysl, vždyť mu zabily všechny
co měl rád. Víčka se klížila k poslednímu spánku. Naposledy si vzpomněl
na Alici. Miloval ji. Chtěl to vykřičet do světa, ale z úst se mu ozvalo
pouze chrčení a krev. Zemřel.
Zase mě sejmuli; vykřikl naštvaně a zklamaně zoveň. Zvedl se od
počítače. Matka ho volala. "Měl bys dělat ve svém volnu něco
užitečnějšího, než sedět jen u tý krabice. Mohl bys jít třeba ven."
řekla mu. Poslechl. Neměl náladu se hádat. Obul se a vyšel do letního
dne. Slunce svítilo a on jen tak procházel ulicemi. Pak zašel za Lenkou.
Chtěly jít do parku. Když cestou míjely stánek s novinami, všiml si
tučně vytištěné zprávy "Prezidenti se opět nedohodly. Bude válka?". Nic
si z toho nedělal a dál si užíval krásný den. Seděly na lavičce a líbali
se. Říkal jí, jak ji miluje. Někde nad hlavami jim proletěl vojenský
letoun.
Zpráva z tisku:
Po včerejší neshodě presidentů byla vyhlášena mimořádná pohotovost
našim vojenským jednotkám. Bohužel i přes zvýšenou pozornost se podařilo
jednomu nepřátelskému letadlu proletět a svrhnout bombu, která naštěstí
neponičila žádnou vojenskou budovu pouze naprosto srovnala se zemí
místní park.
stejně cítil, jak mu střepina roztrhla kůži na spánku. Vše se začalo
nořit do husté tmy. Na chvíli ještě zahlédl záblesky výbuchů mezi
zavírajícími se víčky. Zvolna padal a padal....
Otevřel oči a téměř vykřikl. Světlo se mu do nich zabodlo jako
rozžhavená jehla. Pomalu vstala rozhlédl se. Bylo ticho. Mírný větřík si
mu pohrával s vlasy. A všude bylo tolik mrtvých. Zmrzačená těla obětí tu
ležela rozmetána na kusy. Všichni jeho přátelé. Zůstal sám. Chvíli se
utápěl v bolesti a zármutku, ale pak již jeho nervy nevydržely. Vzedmula
se v něm obrovská vlna zoufalství, odporu a nenávisti. Neudržel to v
sobě. Začal křičet. Křičel do ranního ticha. Přísahal pomstu tím
bezeslovným výkřikem. "Tak jo vy parchanti. Tohle ste chtěli? O.K., tak
teď za to zaplatíte daň. Krvavou daň.".
Posbíral vše, co se mohlo hodit a vyrazil na cestu. Netrvalo to ani
tak dlouho a našel je. Spokojené, usměvavé a hodující. Seděli na jakési
mýtince v lese. Obcházel je velmi opatrně a připravoval nálože. Všechno
musí být přesně nastaveno. S takovouhle přesilou by jinak neměl šanci.
Byl skoro hotov. Vtom se jeden voják zvedl. Zazmatkoval. Co když ho
uviděj? Všechno by bylo v háji. Ne, naštěstí se ten chlap kouká jinam.
Uf, to je ale úleva. Ale počkat. Něco se tam děje. Někoho přivádějí. Na
paseku přivedli jakousi postavu. Vojáci na ni cosi křičí. Vzal si
dalekohled. Přiložil jej na oči a ztuhl. Ne, to není možné! Byla to
Alice. Ona měla přece zahynout minulou noc při tom útoku. Asi ji vzaly,
aby ji mohly vyslechnout. Ano. Už jí vyhrožují pistolí. Měl chuť je
zabít, ale musel počkat na příhodnou chvíli. Ozval se výstřel. Oni ji
zabili! Zastřelili jako prašivýho psa! Hladina adrenalinu v krvi mu
stoupla až na nebezpečnou mez. Ve spáncích mu bušilo. Viděl rudě. To ne.
Tohle tak nemohl nechat. Nevěděl co dá. Odjistil úderník svého samopalu,
zkontroloval zásobník, pomalu se prodíral křovím k mýtině. Byl na kraji.
Jednou, dvakrát se nadechl. Nepomohlo to. Vůbec ho to neuklidnilo.
Přiložil prst na spoušť. Z hrdla se mu vydral příšerný řev. Vyřítil se
na mýtinu divoce mávajíc samopalem a střílejíc po všem živém. Nemyslel
na nic. Necítil ani první kulku, která ho zasáhla. Stále běžel. Až mu
došly náboje. Hradba střel ho srazila k zemi. Padal do orosené trávy a
věděl, že musí zemřít. Žít by nemělo ani smysl, vždyť mu zabily všechny
co měl rád. Víčka se klížila k poslednímu spánku. Naposledy si vzpomněl
na Alici. Miloval ji. Chtěl to vykřičet do světa, ale z úst se mu ozvalo
pouze chrčení a krev. Zemřel.
Zase mě sejmuli; vykřikl naštvaně a zklamaně zoveň. Zvedl se od
počítače. Matka ho volala. "Měl bys dělat ve svém volnu něco
užitečnějšího, než sedět jen u tý krabice. Mohl bys jít třeba ven."
řekla mu. Poslechl. Neměl náladu se hádat. Obul se a vyšel do letního
dne. Slunce svítilo a on jen tak procházel ulicemi. Pak zašel za Lenkou.
Chtěly jít do parku. Když cestou míjely stánek s novinami, všiml si
tučně vytištěné zprávy "Prezidenti se opět nedohodly. Bude válka?". Nic
si z toho nedělal a dál si užíval krásný den. Seděly na lavičce a líbali
se. Říkal jí, jak ji miluje. Někde nad hlavami jim proletěl vojenský
letoun.
Zpráva z tisku:
Po včerejší neshodě presidentů byla vyhlášena mimořádná pohotovost
našim vojenským jednotkám. Bohužel i přes zvýšenou pozornost se podařilo
jednomu nepřátelskému letadlu proletět a svrhnout bombu, která naštěstí
neponičila žádnou vojenskou budovu pouze naprosto srovnala se zemí
místní park.