AR MAN IA

ARMy

Enek položil druhou ruku na volant. Auto se začínalo klepat. Na tachometru se ručička blížila sto třicítce. Silnička se klikatila lesem.

„Přeci se nemužu nechat dojet blbem, co sem ho před chvílí předjel,“ říkal si tiše, že ani jednotlivá slova nebyla slyšet v řevu motoru.

„Co když tam něco bude?“ pronesla manželka sedící vedle hlasem plným strachu.

„Nevyhneš se! Nestihneš zabrzdit!“ začínala být hysterická.

„Nic tam nebude,“ odsekl.

„Co by tam bylo?“ dodal ještě a před zatáčkou rychle podřadil. Žena se jednou rukou křečovitě chytla držadla nade dveřmi a druhou se držela bezpečnostního pásu. Cestu znal, jezdil tu často. Znal všechny zatáčky, výtluky v silnici, věděl, která zatáčka vynáší, protože je blbě nakloněná. Věděl, že si může dovolit takhle jet. Nic tam nebylo. Za zatáčkou zase přidal plyn, rychle zařadil pětku a ručička už zase přelézala sto třicet.

Ještě před půl rokem při takové jízdě cítil Enek mravenčení v břiše a adrenalin v krvi. Teď už to pro něho nic neznamenalo. Byl víc soustředěný, řídil oběma rukama, ale chybělo to prvotní vzrušení. Kdyby to šlo ještě rychleji... tak možná. Ale rychleji to nešlo. Rozhodně ne jeho autem.

Před měsícem se tu zabil chlapík, který chtěl závodit. Nejnovější AUDI A8, silný motor, široké gumy a dovolila si ho předjet stará ŠKODA FELICIA a dokonce s jedna trojkovým motorem. Na rovince audina feldu zpátky předjela a hned na další blbě klopené zatáčce vyletěla a napasovala to do stromu. Enek zastavil, šel pomoct. Vytáhl chlapíka z auta, snažil se zastavit krvácení, ale než přijela sanita, bylo pozdě. Chlapík něco přes čtyřicet s pupkem, na temeni mu začínala prosvítat pleš. Policistům řekl, že ten chlapík jel jak blázen, že ho krátce před tím předjel. O své jízdě pomlčel. Pomyšlení to nebylo příjemné, nahlas o tom nemluvil a sám pro sebe to zlehčoval: „Holt přirozený výběr, přežijou jen ti nejsilnější!“

Silnice vyjela z lesa a mezi poli klesala do roviny. Bylo to jako v letadle při přistání. Zrovna při posledním letu mělo letadlo kameru na ocasu a cestující mohli sledovat přední část letadla a prostor před. Když při klesání sestupovalo letadlo skrz mraky, byl to blbý pocit, když najednou nic neviděl. Letadlo se propadalo o několik metrů a hned zase nadskakovalo, jak naráželo na stoupavé proudy. Snad se ani nebál, že by mohli spadnout, ale byl v tom adrenalin. Měl chuť se smát. Letadlem se ozývaly poděšené výkřiky. Nemohl nic ovlivnit, nechal to na pilotovi.

Silnice teď vedla úplně rovně. Měl na tachometru sto padesát. Vyšlápl spojku a sundal nohu z plynu. Když kilometr před městem odbočoval z hlavního tahu, naposledy se podíval do zpětného zrcátka. Ano, to malé auto tam v dálce. Ujel mu! Je lepší! Cítil se dobře. Za pár minut zastavil před domem, probudil děti, že už jsou doma, a začal vynášet věci. Teprve v tu chvíli mu došlo, že jel jak debil. Naprosto zbytečně riskoval životy těch nejdražších, které má. Znovu, zase a zas.

Kufr byl těžký, když jej nesl do schodů. Říkal si, že se příště žádným blbem, i kdyby jel sebepomaleji a sebeblběji, nenechá vyprovokovat. Druhý den ukurtoval děti do sedaček. Jel pomalu a plynule. Pak se ale před ním začal motat neuvěřitelný blb, co by měl jít znovu do autoškoly učit se řídit. „Proč sakra jede tak pomalu?!“ Jak jen to šlo, předjel ho. Motor zařval. Protijedoucí auto ho problikávalo. Pak na dvouproudovce kličkoval z jednoho pruhu do druhého. „Proč sakra jedou tak blbě?“ Enek nerozuměl, proč tolik zpomalují před zatáčkou. „Tady je padesátka! Tou se to dá bez problému projet!“ Mluvil k řidiči před sebou. To oni ho vždycky vyprovokují, vysvětloval si, zdůvodňoval a omlouval se. Když pak zastavil na červenou, ve zpětném zrcátku viděl řidiče auta, které ho právě dojelo, jak si rukou klepe na čelo.

the MAN

Venku bylo nesnesitelné vedro. Slunce nejméně před hodinou zapadlo, nastala černá tma. Nebe bylo čisté, spousty blikajících hvězdiček. Měsíc byl někde schovaný. Nemohl spát. A nechtěl. Četl si. Knížka ho po dlouhé době bavila. Uvědomoval si, že nejméně rok si žádnou nepřečetl. Buďto čte odborné texty nebo kouká na televizi.

Z lednice si donesl plechovku piva. Bylo dobré a hlavně studené. Doma pivo skoro nepil. Ležel na posteli. Malá lampička osvětlovala jen malou část jeho lůžka. Vedle ležela jeho žena. Nechtěl ji vzbudit. Balkónové dveře byly otevřené dokořán a jenom záclona byla zatažená, aby dovnitř nelétalo moc hmyzu, který by lákala jeho svítící lampička. Ležel na břiše a knihu měl rozevřenou před sebou. Nadzdvihl se na loktech a jednou rukou se natáhl pro pivo. Znovu upil. Znovu se začetl. Záclona byla nehybná. Vedro nepolevovalo. Měl na sobě jen kalhoty od pyžama.

Když na chvíli vyšel na balkón, cítil, že se pomalu ochlazuje. Bylo tam příjemněji než v místnosti, kde teplo nepolevovalo a stále sálalo ze stěn. Chvíli se rozhlížel z balkónu. Díval se dolů a přemýšlel, jestli by nebylo lepší číst venku. Vrátil se však dovnitř. Rovnou si donesl z lednice další pivo. Jeho žena ležena na zádech. Viděl, že je jí také horko. Na čele droboulinké krůpěje potu. Noční košili měla vykasanou nad chomáček chloupků pohlaví. Byla otevřená jako kniha v nejzajímavější části příběhu. Díval se na ni. Prohlížel si ji, jako kdyby její tělo neznal. Bylo v tom něco kouzelného. Přitahovala ho. Chtěl by se začíst. Vzrušovala. Ráno se milovali. Kdyby byla vzhůru, chtěl by zas. Prohlížel si ji a ani ho nenapadlo ji budit. Opatrně se posadil na postel, aby moc nezavrzala. Cítil, jako kdyby se znovu zamiloval.

Po rodinné dovolené v Chorvatsku se mu do práce vůbec nechtělo. V kanceláři ho čekala hromada nevyřízených stížností a nevrlí kolegové, kteří sami nebyli na dovolené a museli vyřizovat jeho práci. Tak je alespoň pořádně provokoval, jak báječně se tam měli, jak si to užívali, přestože se tam vlastně nudil, ze slané vody, vln a z horka se mu dělalo špatně.

Vedoucí mu nechal dvě hodiny na rozkoukání, pak si ho zavolal a přidělil nové úkoly. Věděl nejmíň stejně tak dobře, co a jak by se mělo dělat, ale on byl ten dole. „Podřízené postavení nesvědčí mému postavení,“ popěvoval si místo la-la-la. Zlehčoval to, ale štvalo ho to. Práce ho nebavila, neuspokojovala. Těšil se na odpoledne domů. Opraví dceři píchlé kolo. Práce, která má nějaký smysl.

V poledne si na oběd zašel do čínské restaurace Zakázané město. Chodil tam už dlouho. Polední menu byla dobrá a laciná. V poslední době nechodil pravidelně. Střídal několik osvědčených restaurací. Po svém návratu z Číny sem chodil skoro každý den. Ochutnal celý jejich jídelníček. V celém městě měli nejlepší kuchyni, jejich jídla nejvíc připomínala ta, která jedl ve velké Číně.

Enek ji zahlédl, už když vešel. Tahle Číňanka tu byla, už když sem před lety začal chodit. Vždycky mu připadala hezká a zajímavá. Teď tady delší dobu - možná rok - nebyla, obsluhovaly ho jiné. Ne že by byly ošklivé, ale ničím ho nepřitahovaly. Obvykle se rychle najedl, zaplatil a vrátil se zpět do práce. Teď ale nemohl. Nemohl z ní spustit oči. Podávala mu jídelní lístek. Jindy ani nezvedl hlavu, ale jí teď celou dobu hleděl do očí. Připadala mu krásnější než dřív. Přitom byla stejná, jakou ji pamatoval. Měla na sobě vypasované džíny a tenkou bílou halenkou s drobnými výšivkami a průstřihy. Vůbec netušil, čím ho tak přitahuje. Jako kdyby mu někoho nebo něco připomínala. Cítil se omámený. Kdykoliv procházela okolo něho, prohlížel si ji. Uvědomoval si, že to musí být nápadné, ale nemohl si poručit. Když odcházel, nebyl si jistý, co jedl a jestli vůbec něco. Asi ano, protože se mu vybavovalo, že jí před chvílí platil a hlad neměl. Cítil, jako kdyby se znovu zamiloval.

Když odcházel z restaurace, jako kdyby mu něco docházelo. Chybí mu možnost být zamilovaný. Usilovat o nějakou ženu. Poslední čtyři roky je v kanceláři s kolegou, který stejně povětšinu týdne někde cestuje, takže je vlastně sám. Před tím vždy naproti sobě měl hezkou kolegyni. Ať už to byla Eva nebo Ľubica. Vždy si k nim budoval nějaký vztah. Obě časem odešly a on osaměl mezi čtyřmi stěnami a hluchou obrazovkou před sebou.

manIA

Byl pravidelným návštěvníkem ZOO. Dokázal dlouhé hodiny postávat před výběhy zvířat a bez hnutí je pozorovat. Stál vždy někde v rohu, kde měl dobrý výhled, kde nikomu nepřekážel a kde do něho ostatní návštěvníci nestrkali a nemačkali se na něho. Neměl rád tyhle tělesné kontakty. Zásadně chodil ve všední dny, a to ještě, když bylo ošklivé počasí a v nějakou neobvyklou hodinu. Dokonce i krokodýl, kterého mnozí návštěvníci považovali za umělého, když se s otevřenou tlamou dlouhé minuty nepohnul, se hýbal častěji než on. S pootevřenou pusou a bez jediného hnutí sledoval nejraději nosorožce a tygry. Byla to jeho nejoblíbenější zvířata. Byly to symboly.

Kamarád, který pracoval pro farmaceutickou firmu, mu pravidelně dodával vzorky VIAGRY, které měl rozdávat doktorům. Modrou pilulku si brával jednou dvakrát do týdne a znovu se potom cítil jako chlap. Jako pořádný samec. Jako alfa samec s velkým penisem. Velký pohlavní úd zdědil po svém otci a už i jeho pětiletý syn se mu chlubil: „Mám největšího pinďulína ve školce.“

Sledoval páření tygrů. Až hypnoticky sledoval, jak tygr pronásleduje tygřici, jak ta se brání. Znenadání se proti němu otočí a sekne tlapou s ostrými drápy. Pozoroval, jak na sebe cení špičáky, jak se koušou, jak samec postupně získává převahu, jak se samice podvoluje, jak si lehá a jak opakovaně kopulují. Ani si při jejich sledování neuvědomoval, jak moc je vzrušený. Bylo to úžasné divadlo. Bez jakéhokoliv preparátu měl erekci. Z vytržení ho probralo až horko, které zaplavilo jeho kalhoty. Ejakuloval.

Záviděl tygrovi. Záviděl mu jeho schopnost, jeho sílu, jeho moc, jeho dominanci nad samici, jeho panování v omezeném prostoru výběhu. Jako kdyby mu to všechno chtěl vzít, šeptnul: „Snědl jsem tvůj penis!“

Manželka ho nepochybně měla ráda. Někdy to i dávala najevo. Mnohem častěji však dávala najevo svou nespokojenost. Vlastně téměř permanentně byla se vším nespokojená, včetně sebe sama. Nepříjemným hlasem okolo sebe nadávala. V poslední době dokonce starší dcera nevědomky napodobovala ženu. Působilo to jako karikatura.

Po návratu z Číny byl jako vyměněný. Hodný otec, pozorný milenec. Snažil se být chápavý, klidný. Věnoval se dětem; s dcerou se učil násobilku, se synem trénoval správnou výslovnost R a Ř. Pomáhal ženě s domácností. Měl pocit, že ho kolegyně v práci jeho manželce závidí. Pro ni to však byla samozřejmost a vlastně ani pořádně neviděla, co dělá.

Občas stávkoval. Natruc nedával nádobí do myčky, nevysával, neustýlal, nechodil s odpadkovým košem. Těšil se do Číny. Bude to něco nového a ona si snad za dobu jeho nepřítomnosti uvědomí, co všechno on dělá a ona nevidí.

Ta holka mu sama vlezla až do postele. Nechtěl s ní spát. Jedním si byl jist; kdysi své ženě slíbil, že jí nebude nevěrný a to hodlal dodržet, tak jako to předpokládal u ní. Spíš byl zvědavý. Číňanka byla hezká. Drobná s malými ale hezkými prsy. Svlékla se a položila se na neodestlanou postel. Stál před postelí a díval se. Sledoval ji, jako by tam ani nebyla. Hleděl, jak se mu nabízí, jak si hněte prsa, jak se dvěma prsty štípe do bradavek. Pak roztáhla nohy, odevřela své pohlaví a začala se hladit. Uvědomoval si, že je moc krásná. Enkovi se docela určitě líbila víc než jeho žena, ale nebyl vzrušený a nedostavila se žádná erekce. Po chvíli se holka sama udělala; skutečný orgasmus, žádné předstírání. Trochu se začervenala, když se probrala. Usmál se. Měl dobrý pocit, že jí posoužil jako zdroj vzrušení. Za celý týden pobytu ve městě viděl jenom dva bílé cizince. Byl pro ni exotika.

Když se oblékla, chtěl jí dát nějaké peníze. Holka však stále něco štěbetila a sahala mu do rozkroku a peníze si nevzala. Nakonec ho za ruku odtáhla z hotelu ven a vedla úzkými uličkami jako labyrintem až na tržiště, kde celá ulice byly obchůdky s živými hady, želvami, štíry a vším možným. O kus dál prodávali sušené houby; desítky různých druhů. Na malém stojku mleli vše na jemný prášek, rozvažovali a sypali do propylénových sáčků. Z toho aroma se mu dělalo až špatně.

V dalším obchůdku měli sušené části zvířecích těl, sušené ještěrky, krunýře želv, nosorožčí roh a spoustu jiného, co ani netušil, co by mohlo být. Holka ho zatáhla do prostory za prodejnou. Uvnitř bylo šero a chvíli trvalo, než se rozkoukal. Uviděl dvě starší ženy a tři mladíky. Zvedl ruku na pozdrav a dvakrát kývnul hlavou. Dívka něco pronesla a začali se dohadoval jeden přes druhého. Vůbec netušil, o čem se baví. Možná se hádali. Pak se začali smát a kynuli rukama, aby se posadil k nim.

Jedna ze starších žen mu po chvíli podala misku s polévkou. Hlad neměl, ale odmítnout mu připadalo hloupé. Ostatní nejedli, jen ho zvědavě pozorovali. Nebylo to špatné, silný slaný masový vývar a houževnaté, tuhé maso, které musel dlouho žvýkat. Když dojedl, vzala si od něho holka peníze, které jí předtím nabízel. Enek poslouchal aniž rozuměl jedinému slovu. Když se smáli, smál se také. Bylo mu příjemně. Když vyšel ven na ulici, byla už tma a některé krámky byly zavřené.

Večer, když si Enek lehl do postele, mu to teprve došlo. Měl tam překrásnou čínskou holku a nevyspal se s ní. Její obraz mu znovu vyvstal před očima, byl vzrušený a po chvíli si to sám udělal na záchodě. Takovou erekci dlouho neměl. Až ho samotného vzrušovalo, jak velký a tvrdý úd drží v ruce. Ejakulace byla dlouhá, jindy tři až pět krátkých výstřiků a teď to z něho vystřikovalo a vytékalo už déle než půl minuty. Vysílený a uspokojený spal tvrdě celou noc.

Časový posun jako by mu už nevadil, nepotřeboval STILNOX na spaní. Ráno se cítil spokojeně. Při vzpomínce na včerejší večer si vysvětloval, že už je tu týden, že celou dobu nic a tak to prostě muselo ven. Usmíval se. Hlavně to nesmí nikomu říct; manželce, že měl holku v posteli, i když nic nebylo, a kamarádům, že měl holku v posteli a nic nebylo.

V místní zoologické sledoval pandu. Bambus, který měla ve výběhu, ji nechával klidný, zato žebrala o dobroty od lidí. Za každý kousek housky nebo koláče se pak převalovala jako cvičený medvěd v cirkuse. Jak sousto dožvýkala, začala nanovo. U pandy se mačkalo spousta lidí. Hodně lidí bylo také u opic. A tygra. Úžasné zvíře se nervózně bez známky jakékoliv důstojnosti a majestátu procházelo kolem dokola svého malého výběhu.

V podvečer mu to nedalo a znovu se temnými uličkami proplétal směrem k tržišti. Trochu bloudil, ale nakonec to našel. Co když v té polívce bylo něco, co mu dalo sílu, vrtalo Enkovi hlavou. Našel krámek se sušenými kostřičkami a i bez dívky vstoupil. Pokynul na pozdrav. Uvnitř byly obě starší ženy a neznámý mladík. Jednou rukou naznačil misku a druhou ukazoval, jak jí. Smály se. Nebyl dobrý herec, ale pochopily a uvařily mu včerejší polévku. Pozoroval, z čeho a jak ji připravují. Polévka mu chutnala o dost víc než včera, i když asi byla stejná a chuť dodávalo jen očekávání. Potom si znovu nechal ukázat, z čeho ji vaří. Vedle několika druhů zeleniny žena ukázala na sušený kus masa. Začala předvádět. Zvednutýma rukama s široce roztáhnutými prsty ho chtěla poškrábat a s vyceněnými zuby na něho prskala jako divoká kočka. Zubů už v puse moc neměla, pravda, ale pochopil. Pak ještě pro jistotu ukázala na obrázek tygra, kterého měl mladík na triku a vzápětí do jeho rozkroku.

Vytáhl peněženku a ukazoval, že to chce koupit. Položila před něho jeden sušený penis a na kalkulačku nacvakala sumu. Neuvěřitelnou sumu! Věděl, že musí smlouvat. I přes úsměvy začalo tvrdé vyjednávání. Nakonec, když už byli na třetinové ceně a Enek cítil, že níž skutečně nechce jít, ukázal, že vezme dva a cenu za kus ještě snížil. Snad udělal dobře, zapochyboval. Za to by tady ještě dva měsíce mohl královsky žít.

Další večery Enek zkoušel jiná jídla. Nechal si připravit kobru. Chlapík vytáhl za ocas hada z klece. Holí mu přimáčkl hlavu k zemi a druhou rukou ho chytil za krkem. Povídal si s ostatními, jako by zapomněl, že drží smrtelně jedovatého hada. A pak bez varování pustil hada za hlavou a druhou rukou jím prudce švihl o zem. I polévka z želvy další večer byla docela dobrá, ale žádné účinky na sobě nepozoroval. Prý bude dlouho žít.

Jednou ho nějaký chlapík zatáhl k sobě do příbytku. Uctivě jej usadil na nízkou lavici, postavil před něj mističku s čajem a pak mu nabídl svou dceru. Byla laciná. Stála míň než kolik před chvílí platil za večeři. Byla i docela hezká. Chlapík stále ukazoval rukou směrem po schodech nahoru. Pak přeškrtal původní cifru a na okraj novin napsal nižší. Bylo mu trapné ji odmítat. Chudák holka tam stala se sklopenou hlavou. Zjevně nebyla nadšena z otcova nápadu, ale asi to nebylo poprvé, co by přispívala na chod domácnosti.

Na letišti byl hodně nervózní. Bylo mu jasné, že tygří penisy určitě ve svém kufru mít nesmí. A měl tam i prášek namletý z želvích krunýřů a malý mikrotenový sáček s namletým nosorožčím rohem. A pak ještě orchideje, které prodávali za městem, a spoustu halenek pro manželku a sladkostí pro děti. A asi čtyři kila různých černých i zelených čajů.

Když přecházel přes Čínsko – Hong-Kongské hranice sledoval, jak zdravotníci v bílých pláštích všechny měří digitálním teploměrem kvůli SARSu. Zvýšená teplota automaticky znamená jít za plentu a kdoví co potom. Polil ho studený pot. Úředníkovi se něco nezdálo v jeho pasu. Stále něco hledal. Koukal do počítače, hned zase na vízum do pasu. Úředníka nesledoval, dělal, že není nervózní. Stál a čekal. Prohlížel si celníka, který místo, aby kontroloval zavazadla těch, co prošli přes pasovou kontrolu, stál zády a sledoval opraváře, jak vyměňuje zářivku.

Kontrola pasu trvala déle než patnáct minut. V kukani už byli dva úředníci a něco diskutovali. Ostatní cestující ve vedlejších frontách rychle procházeli jeden za druhým. Nakonec mu pas vrátili a pokynuli, že může jít. To však už za pasovým stálo celníků pět a dokonce se psem. Staříka s papírovou krabicí v náručí jdoucího před Enkem poslali na rentgen. Nedíval se na ně. Tvářil se, jako by tam nebyli. Zrovna když procházel kolem nich, zlomilo se vodící výsuvné držadlo, jak byl kufr těžký. Dělal, že se nic neděje. Ulomené ucho sebral, do druhé ruky vzal kufr a polohlasem česky pronesl něco o čínském šmejdu. Nezastavili ho. Když vyšel z budovy a znovu nastoupil do autobusu, odechl si.

Pokračování přišlo v Hong-Kongu na letišti. Zavazadla na letech do USA byla kontrolována tak pečlivě, že všichni museli kufr otevřít a celníci jej detailně prohrabávali. Na záchodě zapil čtvrtku XANAXu vodou k kohoutku. Po půl hodině se trochu uklidnil. Lety do Evropy nebyly tolik kontrolované, zato se pečlivě hlídala povolená váha a každé kilo navíc se muselo doplatit. Oba kufry dohromady měly přes čtyřicet kilo. Menší kufr mu nechtěli dovolit jako příruční. Stále ukazovali, že je moc veliký. O necelý centimetr se nevešel do schránky, ve které to přeměřovali.

Chtěli po něm doplatit ještě víc než ho stála letenka. Tak Enek malému kufru ulomil kolečka – už se do kontrolní schránky vešel. Z velkého kufru vyházel všechny nepotřebné a těžké věci. Nejprve je házel do odpadkového koše vedle, odkud je nějaký Číňan začal hned vytahovat, tak mu pak věci rovnou dával. Muselo to být pořádné divadlo, protože ještě když na přestupu v dlouhých chodbách frankfurtského letiště míjel asiaty, měl pocit, že se smějí.

Po návratu z Číny byl jako vyměněný. Hodný otec, pozorný milenec. Jakmile však došel penis, vrátilo se vše do starých kolejí. „Jo, tomu se říká afrodisiakum,“ pronesl sám pro sebe posměšně. „Anebo taky placebo.“ Věděl, že v tom nic není, ale fungovalo mu to. Enek zkoušel ženu přimět, aby spolu sledovali porno. Kdysi před lety pozdě v noci, více méně náhodou sledovali ukázku z gang bangu – holku tam postupně šukalo snad patnáct chlapáků. Když ženě sáhl do kalhotek, byla úplně mokrá. Šla se umýt. Když se vrátila, už to nebylo ono. Myslel, že by to teď mohlo být podobné. Jí se to však nelíbilo a popravdě jeho to také moc nevzrušovalo. Postupem doby jí musel koupit lubrikační gel a sobě vakuovou pumpu.

Čím dál konkrétněji si uvědomoval nepříjemnou pravdu. Už ho vlastně ani sex nebaví, neuspokojuje. Bylo v tom jen jakési potvrzení dominance, utvrzení svého postavení. O to víc však bolelo každé odmítnutí, když to nedostal, když se žena vymlouvala na bolest hlavy, břicha, nebo na brzké vstávání druhý den ráno do práce. V tu chvíli nemá jenom sex, ale nemá ani své postavení. Samec, kterého odmítla samice.

Samec, kterého odmítla jeho vlastní samice! Začínal o sobě pochybovat, jestli by takto neúspěšný byl i u cizích samic. Bál se to i vyzkoušet. Ve firmě po chodbách chodily hezké kolegyně. Usmívaly se na něho, jejich pohledy říkaly...? Ale on jako by ztratil schopnost číst cizí myšlenky a netušil, co se za jejich úsměvy a pohledy skrývá. Byl jako slepý a hluchý. Byl jako když letadlo vlétá do hustých mraků a pilot se musí spolehnout jenom na přístroje. Dělal chyby ve své práci. To se mu dřív nestávalo. Cítil, že může snadno havarovat.

XANAX mu před lety předepsala jeho doktorka. Užíval ho však naprosto svévolně a nepravidelně. Pomáhal mu v uklidnění se, zbavení se úzkostí, ale v poslední době si všiml zvýšené podrážděnosti. Naprosto hloupě a zbytečně vyjížděl na děti a byl sprostý na manželku. Po několika hodinách viděl, že se chová jako blbec, že ubližuje těm, co má nejraději, a kteří mají rádi jeho. Ani potom však nepadlo jediné slovo omluvy.

V poslední době se mu poměrně často stávalo, že na své konání pohlíží jakoby z vrchu, jako by to ani nebyl on, kdo se dívá. Byl v tom takový zvláštní odstup; miluje se s ní a jako by se to dělo někomu jinému, jako kdyby se na dvojici díval v televizi. Nebo jindy jel na kole a jako kdyby to byl někdo jiný, jako kdyby život byla jenom jeho představa. Bylo to jiné než dřív, když se na sebe a svůj život díval jako na literárně zpracovávaný příběh. Teď jako kdyby seděl u počítače a byl sám svojí postavou ve hře, kde má tři životy a i potom může začít hrát znovu. Jako kdyby se mu občas mazaly hranice mezi realitou a jeho představou o okolní realitě.

Je nemocný jako jeho sourozenci? Bylo to trochu jako v počítačové hře - graficky dokonalé, až má člověk pocit reálna, až začíná počítačovou realitu považovat za skutečnost. Když kolem něho profrčel náklaďák, až to s ním zacloumalo, jako kdyby teprve začal vnímat, že skutečně dupe na kole.

ARMANIA

„Mám kontakt na chlapíka, co má na prodej slonovinu a nosorožčí roh,“ pronesl šeptem, že mu Enek málem nerozuměl.

„Slonovinu nechci, ale ten roh mě zajímá,“ na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: „Co cena?“

Místo odpovědi: „Měl bys na to kupce?“

„Jo, o někom vím.“

„Za dva týdny odlétám do Armánie,“ pronesl doma, jako kdyby říkal, zítra se zdržím v práci.

„Tam se přeci bojuje!“ byla její první reakce.

„Jestli myslíš Arménsko – Ázerbájdžánský konflikt, tak ten už skončil,“ snažil se to zlehčit.

Občas jí dával najevo, že je inteligentnější a sečtělejší. Ale bylo to jako kdyby ona po něm chtěla rozbor Cash flow nebo vyplnit daňové přiznání.

Zlehčujícím tónem dodal: „Letím do Etiopie, do malého městečka Armania, asi sto padesát kilometrů od Addis Abeby. A nepokoje jsou v sousední Eritreji. Tady je klid.“

Teprve po chvíli se vzmohla na odpor: „Ty seš takovej hnusnej sobec. Zase mi tady necháš dva týdny děti na krku.“

Měla pravdu. V loni to byla celkem bezpečná Paraguay. Předloni Brazílie – musel si zaletět vidět, vnímat a zažít si Sao Paulo. A kdy dostal ten blbý nápad? Když v televizi ukazovali přestřelky – vlastně takovou lokální válku mezi policií a drogovými gangy kvůli pokusu o utajený převoz jednoho z bossů do jiného vězení. Předtím to byly Filipíny a tamní teroristické útoky ze strany muslimských separatistů. Zrovna v době jeho pobytu vybuchla na sousedním ostrově bomba v hotelu. Hodně zraněných a nějací mrtví. I do Číny jel těsně po tom co odezněly problémy se SARSem.

Město: Armania, region: Addis Abeba, zeměpisná šířka: 9°52' N, zeměpisná délka: 39°49' E, nadmořská výška: 2 198 m, vzdálenost z Prahy do Armanie přibližně pět tisíc kilometrů, časový posun: +2 hodiny. Víc se na Internetu o cíli jeho cesty nepsalo. On však měl zcela konkrétní důvod tam letět. „Co je tam tak důležitýho, že nás tady zase necháš trnout strachy?!“ Nemohl jí to říct. Nepochopila by a měla by ještě větší strach. „To ti na mě ani na dětech nezáleží, že chceš umřít kdoví kde?!“ už zase přeháněla. Neměl rád tyhle diskuse, když ji nedokázal u(spo)kojit.

Letiště bylo maličké a rozhodně na něm nevládl čilý turistický ruch. Chvíli si musel zvykat, že všichni okolo jsou černí. Nebyl v tom rasismus, jen nezvyk. Všude bylo spousta vojáků se samopaly. Říkal si, že je to pro jeho bezpečnost a snažil se to nevnímat. Kvůli problémům s půjčením auta se rozhodl využít autobus. Sice mu tři hodiny zabralo jenom zjišťování, odkud a kdy něco jede, ale nakonec to fungovalo, až byl překvapený. Etiopanky se mu začaly líbit. Jak se mu nikdy černošky moc nelíbily, působily místní holky přitažlivě.

Cesta byla samý výmol a dodávka už také měla svá nejlepší léta za sebou. Bez poruchy však dojeli. Když vystupoval, třikrát se nevěřícně řidiče ptal, jestli to skutečně je Armania. Řidič se usmíval a souhlasně pokyvoval hlavou. Vybral si jediný hotel. Klimatizace byl ventilátor, který dělal podobný rachot jako startující dvojplošník. Aspoň že postel bylo široké letiště. V koupelně byl jen jeden kohoutek - modrý. Těšil se na osvěžující sprchu, voda tekla horká. Jen ze sebe rychle spláchl prach.

Našel jedinou místní jídelnu a po jídle zažil šok, když uviděl počítač s funkčním připojením. Napsal mail domů, že je v pořádku, a začal upíjet z druhého piva. Schůzka byla domluvená až na večer. Pro holku sedící u baru nebyla prostituce teoretickým pojmem. Byla vážně supr a se svým tělem to nejspíš dost dobře uměla, ale jedním gestem ruky ji odmítl. Schovala kondomy do kapsy a vrátila se ke své skleničce na baru.

Půl hodiny před domluvenou schůzkou vešel chlapík a naprosto neomylně zamířil k němu. Jediný bílý, nedal se přehlédnout. Chlapík mluvil tak rychle, tiše a se zvláštním přízvukem, že mu sotva rozuměl. Nasedli do jeho auta a jeli do blízké vesničky. V jedné chýši Enkovi pak pyšně ukazoval dva malé sloní kly a asi dvaceti centimetrový nosorožčí roh. Chýše byla plná dřevěných beden plných želv a drátěných klecí s papoušky a jinými ptáky. Když černý chlapík viděl, že si prohlíží klece, začal mu obratem nabízet ptáky a napovídal toho, co všechno může sehnat a zajistit. „I´m interested only in the rhino horn.“ Za chvíli to zkusil znovu. Tvrdil, že cena za roh je dvojnásobná oproti domluvené. Zkušenost z Číny se hodila. Beze změny výrazu v obličeji klidným, tichým hlasem odvětil, že buď domluvená cena nebo odjíždí. Kde shánět dalšího kupce? Černoch postupně snižoval, naříkal, jak jeho děti budou mít hlad a vymýšlel si další a další pohádky. Když obchodník uviděl Enkovy peníze, bez dalšího vzal původně domluvenou sumu. Obchod byl uzavřen.

Armania bylo malé nezajímavé městečko. Pastevci s automatem přes rameno nevzbuzovali dobrý pocit i když přátelsky kynuli na pozdrav. Raději se vrátil do hlavního města a půl hodiny strávil pod studenou sprchou.

„To že jsem paranoidní ještě neznamená, že mě nesledujou,“ mumlal si, když balil kufr. Přebukoval odlet o dva dny dřív. Na tržišti nakoupil hodně dřevěných vyřezávaných sošek a keramiku – ta byla těžká a Enek se chtěl s kufrem vejít do povolených dvaceti kilo. Protože byl roh malý, dal jej v kufru na výšku a přes něj ještě keramickou mísu a okolo dřevěné sošky jednu přes druhou. Takto to snad na rentgenu nebude vidět. Pak systematicky po kufru rozmístil drobné kovové předměty jako nůžtičky, klíče, které budou snadno vidět, budou snadno rozpoznatelné a odvedou pozornost.

Než opustil hotelový pokoj, vzal si čtvrtku XANAXu, i když se cítil klidný. Placebo. Na letišti panoval čilý ruch. Zahlédl pár bělochů, nepřipadal si tak nápadný. Váha při odbavení ukázala 20,5 kg. Nenápadně se usmál a cítil se pyšný na svůj odhad. S palubním lístkem a pasem prošel do mezinárodního prostoru. Pokud to do čtvrt hodiny neobjeví, tak už je v pohodě. Kontrolou to musí projít hned, jakmile kufr odjede po pohyblivém pásu do podzemí.

Koupil si kafe a noviny. Usadil se u brány, odkud měl za dvě hodiny odlétat. Překřížil nohu přes nohu a začetl se. Byl klidný. Věděl, že se nic nestane. Věděl, že za zatáčkou nic není, že si může dovolit takhle jet. Dvě hodiny uplynuly, ani nestačil dočíst noviny. Když sedal na své místo v letadle, těšil se, co asi dostanou k jídlu.

Necítil žádný patos. Ani tenkrát, když se snažil zachránit chlapíka po nehodě, nic necítil. Ani strach ani vzrušení, ani radost ani smutek. Tenkrát mu obvazoval krvácející rány téměř s profesionálním klidem. Byl na sebe pyšný, byl se sebou spokojený. Uspokojení však cítil jenom chvilku.

Před pražským letištěm poslal domů SMSku, že je vše OK a že brzy dorazí. Těšil se na ně. Ať už byl pryč týden nebo dva, vždy mu po pár dnech začali chybět. Obě dovádějící děti. Žena a její denní úsměvy a noční doteky. Jako kdyby k tomu, aby pochopil, co má a co může ztratit, potřeboval uletět pět tisíc kilometrů.

Už když vybaloval kufr a rozdával dárky, těšil se na večer. Na její tělo. Děti ho objímaly, měly radost, že se vrátil i z dovezených dárečku, ale on myslel na jediné. Večer nic nebylo. Žena se vymlouvala, že je unavená a přešla do protiútoku. Musela se sama celou dobu starat o děti a o domácnost. Snažil se být trpělivý, ale nic nebylo ani další den, ani další den ani další den.

Roh schoval ve skříní dole pod kabáty. Rozhodně nemínil odpovídat na otázky, kolik ho stála cesta a kolik stál nosorožčí roh. „Ona to snad vůbec nepotřebuje,“ zoufal si. Nechtěl si připouštět, že by to jeho teritoria vnikl jiný samec. Měl chuť jako tygr ji uchopit a přimět k opakované kopulaci. Obtloustlý domácí kocour se raději přišoural k misce se žrádlem. V lednici nic nebylo. Pak ještě chvíli postával před špajzem, ale ani tam nic nebylo. Vrátil se do obýváku k televizi. Hned se znovu zvedl a naprázdno polykal před otevřenou ledničkou. Nevěděl coby.

Tam si uvědomoval, co má, co může ztratil. Teď tady to už zase neviděl. Kdyby se tak odvážil vyhodit televizi z okna a zapomenout na všechny reklamy na dokonalý život. Nebál se riskovat umřít, bál se riskovat žít.