Ne, tohle vlastně vůbec není recenze, literární, filmová... jakákoliv. Neměla jsem to snad raději umístit do jiné kategorie? Jenže do které? Tohle totiž vlastně není vůbec nic! Žádný literární útvar. Je to jen... postřeh. Malý literární, filmový postřeh. Postřeh o jenom americkém hollywoodském vynálezu, nazývaném výstižně romanická komedie, žánru to, podle všeho velmi oblíbeném, jinak by nebyl přetrval takovou dobu od časů prvních filmových pionýrů až do dnešních dnů.

Ne, ani v nejmenším se mi nechce hodnotit herecké výkony Audrey Hepburn a Geogre Pepparda, ani dumat nad režijním záměrem Blaka Edwardse. No, jistě, ty dva Oskary (oba za hudbu) ! A tolik už toho bylo napsáno i o jedinečném a inspirativním módním stylu hlavní ženské hrdinky, tak proč se opakovat? Nedozvíte se ode mě, co měla hrdinka na sobě, kolik skleniček měla v kredenci, ani jakou měla ta kredenc barvu. Nic takového!

Jedna scéna! Jedna jediná! O tu mi jde. O tu jednu, co mě přibyla ke křeslu jak hřebíkem a vryla se mi do paměti ze všech co jich tam bylo nejhlouběji.  Byla totiž divná. (Jestlipak si toho už přede mnou někdo všiml?!) On a ona v knihovně. On ji miluje. (Nebo si to aspoň myslí.) A ona? Prostě nemá zájem. Nechce slyšet jeho námitky ani naléhání a odchází.  Ale on... on to prostě nemůže nechat jenom tak! Vyrazí za ní a ... brutálně jí chytne za paže, násilím jí donutí otočit se k němu, a poslouchat, co jí bude říkat. A že toho má hodně na srdci! Uráží ji, ponižuje, vysmívá se jí. Ač se mu ona několikrát snaží vysmeknout, nechce jí pustit. Znovu a znovu na ni útočí se stejnou brutalitou. Až když jí už nemá co říct, teprv uvolní sevření. Odchází! Přesně v okamžiku kdy to chce on. Odchází a vychutnává si svůj triumf. Odchází a miluje ji. Miluje!

Proboha, napadlo mě v ten moment. Takhle romantické komedie neznám. V romantických komediích které jsem viděla já, v těch dnešních, by to bývalo probíhalo trochu jinak: " Počkej, neodcházej," běželo mi hlavou,"vyslechni mě, prosím, prosím, moc prosím! Mám ti toho tolik co říct!  Tak jsem ti ublížil, i když nevím přesně čím vlastně. Jsem parchant, zmetek, hajzl a šmejd! Nezasloužím si dýchat stejný vzduch jako ty, úžasná královno! Ale já se polepším. Odpusť mi, prosím, já už to víckrát neudělám." A vrhne se do prachu k jejím nohám.

Ach, jak se nám "on" za těch pár desítek let změnil! Jen "ona" je pořád stejná. Ať už svého amanta milostivě zvedne ze země, nebo k němu pokorně zdvihne velká něžná kukadla. Ona mu padne do náruče jako zralá hruška, protože o nic jiného jí od začátku nešlo.